494/2005
Ochrana ovzduší a poplatky za znečišťování ovzduší
Ej 172/2004
Ochrana ovzduší: poplatky za znečišťování ovzduší. Přenesení veřejnoprávní povinnosti. Poplatkové řízení: rozhodování o odvolání
k § 4 písm. a) a § 17 odst. 1 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší), ve znění zákonů č. 218/1992 Sb. a č. 158/1994 Sb.
k § 8 odst. 2 a § 6 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, ve znění zákona č. 158/1994 Sb.*)
k § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního
k § 45 a § 50 odst. 3, 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
I. Poplatkovou povinnost za znečišťování ovzduší provozem velkého zdroje znečišťování (zde: kotelny na tuhá paliva postavené v objektu pivovaru) má provozovatel, jímž je právnická nebo fyzická osoba, která má právo nebo faktickou možnost tento zdroj provozovat [§ 17 odst. 1, § 4 písm. a) zákona č. 309/1991 Sb., o ovzduší, § 6 odst. 1 zákona ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování].
II. Veřejnoprávní povinnost nelze převést prostředky soukromého práva na někoho jiného. Smlouva o nájmu pivovaru obsahující ujednání o tom, že platit poplatky za znečišťování ovzduší provozem velkého zdroje znečišťování, nacházejícího se v objektu pivovaru, je povinností pronajímatele, je pro účely řízení o vyměření poplatku v dotčeném rozsahu právně neúčinná. Rozhodnutí České inspekce životního prostředí o vyměření poplatku nikoli pronajímateli, ale provozovateli je zákonné.
III. Jestliže odvolací orgán rozhodne o odvolání proti rozhodnutí o vyměření poplatku za znečišťování ovzduší podle § 50 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tak, že je zamítne a současně vysloví, že napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrzuje, jedná se o vadu řízení, která však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o vyměření poplatku za znečišťování životního prostředí provozovateli. Tato vada řízení proto není právním důvodem ke zrušení odvolacího rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 51/2001-30)
Prejudikatura:
ad III. Soudní judikatura
ve věcech správních č. 714/2000-VII.Věc:
Společnost s ručením omezeným A. v M. proti Ministerstvu životního prostředí o poplatek za znečišťování ovzduší.Česká inspekce životního prostředí (dále též "inspekce") dne 3. 1. 2001 dvěma rozhodnutími vyměřila žalobci za roky 1999 a 2000 poplatek za znečišťování ovzduší ve výši 47 000 Kč a 48 700 Kč. Žalobcovo odvolání žalovaný dne 6. 3. 2001 zamítl a obě napadená rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Vrchního soudu v Praze. Namítal, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 5. 2000 s akciovou společností P. provozuje pivovar. Z této smlouvy jednoznačně vyplývá, že pronajímatel, akciová společnost P., je povinen udržovat předmět nájmu ve stavu, v němž je způsobilý řádně sloužit účelu smlouvy, a zároveň na své náklady zabezpečovat plnění povinností, které mu - jako vlastníkovi věci - ukládá veřejné právo nebo úřední rozhodnutí. S ohledem na to žalobce namítal, že nebyl adresátem zmiňovaných rozhodnutí a že mu byl poplatek za znečišťování ovzduší vyměřen neoprávněně.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že podle smlouvy o pronájmu pivovaru P., jehož součástí je i kotelna na tuhá paliva, se žalobce stal ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona o ovzduší provozovatelem velkého zdroje znečišťování. S ohledem na to byl také k 15. 2. kalendářního roku povinen podávat příslušnému orgánu ochrany ovzduší oznámení o poplatku za znečišťování ovzduší, včetně údajů nutných pro výpočet poplatku (§ 8 odst. 1 zákona o státní správě ochrany ovzduší). Jako provozovatel byl podle § 8 odst. 3 téhož zákona rovněž povinen poplatek platit. Žalovaný dále konstatoval, že žalobcův názor, že nájemní smlouva zavazuje pronajímatele i k placení poplatků za znečišťování ovzduší, je mylný; dotčená část smlouvy se totiž vztahuje jen k placení daní a poplatků z nemovitostí. Ostatně v citovaných ustanoveních nájemní smlouvy je také uvedeno, že se nevztahují na úkony, které může nebo musí provést jedině nájemce. Vzhledem k tomu, že žalobce je nájemcem, a tedy tím, kdo fakticky provozuje pivovar včetně kotelny, je i osobou povinnou k placení poplatků za znečišťování ovzduší.
Žaloba nebyla důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Z odůvodnění:
V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že s odkazem na obsah nájemní smlouvy mu byl poplatek vyměřen neoprávněně, protože neměl být adresátem těchto rozhodnutí. Při řešení uvedené žalobcovy námitky je nutno rozlišovat veřejnoprávní hledisko dané věci na straně jedné a soukromoprávní hledisko na straně druhé.
Rozhodnutím o vyměření poplatků za znečišťování ovzduší vydaným na základě zákona o státní správě ochrany ovzduší (§ 8 odst. 2, § 6 odst. 1, 2) inspekce (v odvolacím řízení žalovaný) nerozhoduje o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů, a proto nejsou žádné pochybnosti o tom, že se jedná o správní úkon z oblasti veřejného práva (§ 2 s. ř. s., § 244 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném k 1. 1. 2003).
Subjektem - poplatníkem (tzn. osobou v právním slova smyslu, která je na základě zákona povinna poplatek platit) poplatku je právnická i fyzická osoba provozující velký, střední a malý zdroj znečišťování (§ 17 zákona o ovzduší, § 6 odst. 1 zákona o státní správě ochrany ovzduší). Takovým provozovatelem je přitom právnická nebo fyzická osoba, která má právo nebo faktickou možnost provozovat zdroj znečišťování [§ 4 písm. a) zákona o ovzduší].
Ze spisu žalovaného vyplývalo, že provozovatelem velkého zdroje znečišťování (kotelny na tuhá paliva situované v pivovaru) byl na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 7. 1997 s pronajímatelem (vlastníkem celého pivovaru, včetně kotelny) žalobce, jenž nezpochybňoval, že celý pivovar provozoval. Ostatně to byl právě žalobce, který v souladu se zákonem o státní správě ochrany ovzduší podal inspekci dne 8. 2. 1999 a dne 8. 2. 2000 povinná oznámení nezbytná pro vyměření poplatku (§ 8 odst. 1 téhož zákona).
Zákon o ovzduší, zákon o státní správě ochrany ovzduší ani daňový řád (§ 45 d. ř.) nepřiznávaly pro poplatkové řízení právní účinnost dohodám, jež byly uzavřeny s tím, že poplatkovou povinnost ponese namísto poplatkového subjektu zcela nebo zčásti jiná osoba.
Z toho, co bylo nyní řečeno, je patrné, že ustanovení čl. 5.8 nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 1997 a ustanovení čl. 6.6 jejího doplňku ze dne 30. 5. 2000, která se zabývala plněním veřejnoprávních povinností, platně zavazovala jen pronajímatele a nájemce - žalobce, neboť se jednalo o jejich vzájemné soukromoprávní (konkrétně obchodněprávní) ujednání, které nemělo žádné účinky pro oblast veřejného práva - řízení o poplatcích. Jinak řečeno, inspekce a žalované ministerstvo nepochybily, jestliže při svém (veřejnoprávním) rozhodování nerespektovaly naznačené (soukromoprávní) ujednání nájemní smlouvy a poplatek v souladu s výše citovanými zákony správně vyměřily nikoli pronajímateli, nýbrž žalobci.
Současně je ovšem třeba žalovanému vytknout porušení procesního předpisu - daňového řádu. Do působnosti žalovaného (tzn. do jeho věcné i místní příslušnosti a pravomoci) náleželo i rozhodování o odvolání proti rozhodnutí inspekce (§ 10 zákona o státní správě ochrany ovzduší). Vlastní postup žalovaného jako odvolacího orgánu pak byl upraven ustanovením § 50 daňového řádu.
V případě, že žalovaný ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 d. ř. neshledal důvody k vrácení věcí inspekci s pokyny k dalšímu řízení (například k zamítnutí odvolání pro nepřípustnost, opožděnost a podobně - § 49 odst. 2 d. ř.), byl povinen postupovat dle ustanovení § 50 odst. 6 d. ř., které mu umožňovalo rozhodnutí inspekce v odůvodněném případě změnit nebo zrušit; jinak musel odvolání zamítnout. Při zamítnutí odvolání ale daňový řád žalovanému nedovoloval (například oproti právní úpravě zařazené v ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu), aby zároveň posuzovaná rozhodnutí potvrdil.
Z výroku obou žalobou napadených rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný tuto zákonnou úpravu řízení nerespektoval, protože žalobcovo odvolání směřující proti rozhodnutím inspekce jednak zamítl, a jednak současně vyslovil, že rozhodnutí inspekce v celém rozsahu potvrzuje. Toto pochybení žalovaného sice nepřivodilo nicotnost rozhodnutí (ve smyslu ustanovení § 32 odst. 7 daňového řádu by nastala ze zákona neplatnost takového rozhodnutí při absenci výroku, a nikoli i při existenci nadbytečné části výroku), ale bylo podstatným porušením ustanovení o řízení, a proto bylo nutno zjišťovat, zda porušení daňového řádu nemělo za následek porušení hmotného práva, které soudní řád správní označuje jako nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. O takovou právní situaci se však v dané věci nejednalo.
Na jiném místě tohoto rozsudku (v souvislosti s řešením prvního žalobního bodu) již bylo podrobně vysvětleno, že rozhodnutí inspekce o vyměření poplatků žalobci bylo zákonné, neboť to byl právě žalobce, kdo v roce 1999 a 2000 provozoval velký zdroj znečišťování ovzduší, a tak byl subjektem poplatku. Nyní vyslovený závěr ve svém důsledku současně znamená, že i rozhodnutí žalovaného byla v uvedeném směru v souladu se zákonem o ovzduší i se zákonem o státní správě ochrany ovzduší, a tak popsané dílčí porušení procesního předpisu nemohlo být zákonným důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí žalovaného.
(ivo)
*) Oba uvedené zákony (zákon č. 309/1991 Sb. i zákon ČNR č. 389/1991 Sb.) byly zrušeny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), s účinností k 1. 6. 2002.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.