Vydání 10/2008

(...)

Při vypořádání se s prvou námitkou Nejvyšší správní soud nejprve provedl analýzu relevantních právních předpisů upravujících zpracování osobních údajů (rodného čísla) exekutory. Základním právním předpisem ve vztahu k rodným číslům je zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel). Tento zákon stanoví v § 13b, že Ministerstvo vnitra vede registr rodných čísel (včetně údaje o přidělení čísla konkrétní osobě), který je součástí informačního systému evidence obyvatel. Údaje z informačního systému evidence obyvatel se poskytují pouze v nezbytném rozsahu za dodržení podmínek dle zákona o evidenci obyvatel či zvláštního zákona. Subjekt, který takto údaje získá, je nesmí shromažďovat, předávat a využívat mimo působnost daného předpisu (§ 8 odst. 1 a 2). Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, který v § 33a stanoví, že exekutoři mají prostřednictvím Exekutorské komory České republiky přístup k údajům z informačního systému evidence obyvatelstva a registru rodných čísel, ovšem jen pro potřeby provedení . Dle § 13c zákona o evidenci obyvatel mohou užívat rodná čísla bez souhlasu jejich nositelů mimo jiné soudy při výkonu činnosti v rámci své působnosti stanovené zákonem. Je nepochybné, že exekutoři při výkonu části svých oprávnění vykonávají veřejnou moc, a ocitají se tak v pozici orgánu soudní povahy, pročež mohou využívat osobní údaje včetně rodných čísel z informačních systémů veřejné správy ve stejném rozsahu jako soudy. Účelem využití a zpracování údajů z informačního systému evidence obyvatel je podle § 33a exekučního řádu provedení (viz odst. 1 citovaného ustanovení).

Rodné číslo je v mnoha informačních systémech veřejné správy, ale též soukromých osob, které zpracovávají rodné číslo se souhlasem jeho nositele, identifikátorem dané osoby. Prostřednictvím rodného čísla tak lze vyhledávat v těchto informačních systémech a evidencích záznamy vztahující se k dané osobě (přehled vlastnictví k nemovitostem v katastru nemovitostí, účast v obchodních společnostech dle obchodního rejstříku, údaje z evidence daní vedené správcem daně, přehled účtů a finančních produktů vedených finančními institucemi, majetkové účty v evidenci investičních nástrojů vedené dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu atd.). Smyslem poskytnutí rodného čísla osoby, na jejíž majetek byla prohlášena , je umožnit vyšetření majetkové situace povinného exekutorem. Exekutor tak využívá znalost rodného čísla při podávání žádostí o součinnost dle § 33 exekučního řádu.

Pokud však exekutor rozhoduje formou exekučních příkazů, usnesení (dražební vyhlášky, usnesení o ceně nemovitosti atd.), je potřeba tyto úkony posuzovat dle občanského soudního řádu, který se na tato rozhodnutí přiměřeně použije, samozřejmě nestanoví-li exekuční řád jinak (§ 52 exekučního řádu). Náležitosti písemného vyhotovení exekučního příkazu stanoví § 48 exekučního řádu. Zde by použití rodného čísla přicházelo v úvahu pouze k označení účastníků [§ 48 písm. d)]. Podle ustanovení § 254 o. s. ř. se při výkonu rozhodnutí postupuje dle předchozích částí občanského soudního řádu, přičemž se vždy rozhoduje usnesením. Formální požadavky kladené na vyhotovení usnesení jsou upraveny za použití odkazu v § 167 odst. 2 o. s. ř. v příslušném ustanovení o obsahových náležitostech písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 1). V usnesení (tedy i rozhodnutí exekutora) se má uvést přesné označení účastníků a je-li to možné, i jejich datum narození (identifikační číslo). Návrh na zahájení řízení musí dle § 79 odst. 1 o. s. ř. obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků. V případě fyzické osoby podnikatele musí návrh obsahovat též identifikační číslo, popř. další údaje potřebné k identifikaci účastníka. Lze tak přisvědčit stěžovateli i městskému soudu, že rodné číslo neslouží k identifikaci účastníka řízení v rozhodnutích vydávaných při provádění , neboť žádný procesní předpis tuto povinnost nestanoví, ani užití této varianty nenaznačuje.

Lze tedy shrnout, že účelem zpracování rodného čísla exekutory ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb. je získávání informací ohledně povinného od třetích osob v rámci součinnosti, nikoliv označení povinného v rozhodnutích vydávaných exekutorem.

Odpovědnost za tzv. jiné správní delikty podnikatelů je zpravidla odpovědností objektivní, tj. nezávislou na zavinění pachatele správního deliktu. Skutková podstata se tak skládá pouze ze tří prvků, kterými jsou subjekt, objekt a objektivní stránka. Stěžovatel ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce spáchal správní delikt dle § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. (ve znění počínaje 1. lednem 2005), tedy že

Otázka subjektu nevzbuzuje v tomto případě žádných pochyb, neboť exekutor je fyzickou osobou podnikající na základě zvláštního zákona, kterým je exekuční řád. Zároveň se jedná o zpracovatele osobních údajů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb. Může se tak dopustit správního deliktu dle § 45 odst. 1 písm. c). Objektem správního deliktu je ochrana před neoprávněným nakládáním s osobními údaji, v širším slova smyslu ochrana před neoprávněnými zásahy do soukromí jednotlivců (§ 1 zákona č. 101/2000 Sb.).

Objektivní stránka se skládá z protiprávního jednání, škodlivého následku a příčinné souvislosti mezi nimi. Zákonná definice objektivní stránky deliktu a její je také předmětem právního sporu mezi stěžovatelem a městským soudem.

Protiprávním jednáním ve smyslu § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. je takové jednání, kterým pachatel správního deliktu shromažďuje údaje mimo stanovený účel anebo v rozsahu neodpovídajícím účelu, nebo zpracovává osobní údaje k jinému účelu, než ke kterému byly shromážděny, nebo shromažďuje údaje pod záminkou jiného účelu či činnosti, nebo sdružuje údaje získané k rozdílným účelům. Pro tento správní delikt je tak charakteristické, že směřuje k tomu, aby údaje byly zpracovány v souladu se stanoveným účelem. Nejvyšší správní soud nesdílí názor městského soudu, dle něhož je tato skutková podstata (znak protiprávního jednání) formulována příliš obecně, takže neumožňuje dopředu posoudit, jaké jednání se považuje za protiprávní. Účel zpracovávání údajů je povinen každý subjekt si stanovit sám [§ 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb.], popř. jej stanoví zákon, jako je tomu v případě činnosti exekutorů (viz bod III/b). Každý subjekt, který zpracovává osobní údaje, si tudíž má být vědom účelu, proč tak činí.

Zákon č. 101/2000 Sb. stanoví, které činnosti se považují za zpracovávání osobních údajů [§ 4 písm. e)]. Zpracováním se rozumí jakákoliv systematicky prováděná operace s osobními údaji, kterou provádí správce nebo zpracovatel. Následně uvedený demonstrativní výčet konkrétních operací doplňuje předchozí definici. V žádném případě nelze říci, že zákon nestanoví určitým způsobem, co se za zpracování osobních údajů považuje. V případě exekuční činnosti tak bude zpravidla docházet ke zpracování rodných čísel v podobě jejich systematického vyhledávání (každého povinného a dalších osob), ukládání na nosiče informací, používání (v rámci součinnosti s třetími osobami), uchovávání v exekutorských spisech. Jestliže tedy žalobce označil povinného rodným číslem v usnesení o ceně nemovitosti, šířil tak údaj o rodném čísle dále (minimálně směrem k oprávněnému a třetím osobám, které se mohou s usnesením umístěným na internetových stránkách běžně seznámit), tj. zpracoval osobní údaj. Toto zpracování rodného čísla však vykročilo z mezí účelu, pro nějž smí žalobce údaje o rodném čísle zpracovávat. Tímto se žalobce dopustil protiprávního jednání ve smyslu předmětné skutkové podstaty tzv. jiného správního deliktu.

Škodlivým následkem se rozumí zásah vůči chráněnému zájmu, objektu. V uvedeném případě došlo k porušení tohoto zájmu v podobě neoprávněného zpracování osobního údaje. Mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem existuje příčinná souvislost, neboť právě předmětným protiprávním jednáním došlo k výše uvedenému škodlivému následku.

Nejvyšší správní soud sdílí názor stěžovatele, že působí velmi rozporně, a je jen obtížně srozumitelné, pokud městský soud došel k závěru, že žalobce porušil povinnosti stanovené § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., avšak zároveň uzavřel, že nelze pokutu uložit. Jak vyplývá z výše podaného výkladu, jsou povinnosti stanovené zpracovateli osobních údajů jednoznačné a zjistitelné z příslušných zákonných ustanovení. Učiní-li soud závěr, že jednání žalobce bylo protiprávní, pak nelze jen s poukazem na údajnou neurčitost hypotézy normy stanovící skutkovou podstatu správního deliktu dospět k závěru, že odpovědnost za správní delikt dána není.

Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 23. 9. 2004, čj. 6 A 173/2002-33 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že ‚ (zvýraznění doplněno).

Nejvyšší správní soud potvrzuje správnost citovaného právního názoru a navíc zdůrazňuje, že v souzené věci jsou všechny povinnosti uloženy zpracovateli zákonem, nikoliv podzákonným předpisem, jak ostatně vyplývá ze shora provedené analýzy. Jestliže městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že účel zpracování údajů exekutorem není uveden zákonem, pak s ním lze souhlasit pouze potud, že není uveden v zákoně č. 101/2000 Sb., nýbrž v exekučním řádu. Prvky skutkové podstaty však nemusí být podrobně rozpracovány vždy v jednom zákoně (viz např. blanketové skutkové podstaty dle trestního zákona), nýbrž normy zachycující tyto prvky musí mít sílu zákona (viz citovaný NSS).

Nejvyšší správní soud shrnuje, že městský soud v posuzované kauze porušil vázanost soudce zákonem a princip , když v podstatě dovodil neaplikovatelnost § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. pro jeho neurčitost. Soudce má však při aplikaci zákona toliko možnost ustanovení zákona na danou situaci aplikovat, nikoliv v podstatě svévolně rozhodnout o neaplikaci právního předpisu pro jeho údajnou neurčitost. Pouze v případě, že míra neurčitosti zákona podle názoru soudce dosáhne takové povahy, že může založit protiústavnost, musí soudce postupovat ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a věc předložit Ústavnímu soudu; jak ovšem Nejvyšší správní soud shora dovodil, k takovémuto postupu není v tomto případě důvod. Soudce však v žádném případě nemůže dospět k závěru, že určité zákonné ustanovení je neurčité, a na věc jej jen proto neaplikovat: takovýto postup, označený stěžovatelem poněkud expresivně jako , je klasickou ukázkou porušení zásady, podle níž soud zná právo. (...)