Vydání 9/2005

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), jsou povinné subjekty povinny poskytnout informace vztahující se k jejich působnosti. Povinný subjekt tedy poskytne jen ty informace, které přímo souvisí s plněním jeho úkolů. Podle odst. 3 téhož ustanovení se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon o ochraně osobních údajů. Uvedený zákon upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání. Pokud subjekt údajů [§ 4 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů] zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů s žádostí o zajištění opatření k nápravě (§ 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů). Došlo-li k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má subjekt údajů mimo jiné právo požadovat, aby se správce nebo zpracovatel zdržel takového jednání, odstranil takto vzniklý stav či poskytl na svoje náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění [§ 21 odst. 2 písm. a) cit. zákona].

Z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce přípisem ze dne 4. 4. 2001 požadoval informace, a to: „1) kopii povolení podle § 25 zákona o pozemních komunikacích na zábor veřejného prostranství (konkrétní novinový stánek), 2) soupis všech vyměňovaných stánků povolených v roce 2001 (lokality, m2) a 3) kopie všech pravomocných rozhodnutí o zvláštním užívání pozemních komunikací“. Na žádost žalobce odpověděl povinný přípisem ze dne 18. 4. 2001, jímž žalobci poskytl informace požadované v bodě 2 žádosti, a téhož dne vydal rozhodnutí, jímž žádosti pod bodem 1 a 3 nevyhověl a požadované informace neposkytl s odůvodněním, že žadatel má právo na poskytnutí informace, nikoli na poskytnutí osobních údajů a informací a údajů ze správního řízení, jehož není účastníkem. Požadavek žadatele koliduje s ochranou osobních dat, neboť se týká i fyzických osob. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 13. 6. 2001 s odůvodněním, že informace nebyly žalobci poskytnuty z důvodu ochrany osobnosti a soukromí osob, které jsou v řízeních účastníky. Tyto údaje jsou vyňaty z povinnosti poskytnout informace, a to jak ustanovením § 8 zákona č. 106/1999 Sb., tak i článkem 10 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že již v samém odkazu v odůvodnění rozhodnutí žalovaného na již zrušené ustanovení § 8 zákona č. 106/1999 Sb. spatřuje zřejmé porušení zákona. Správní orgán je povinen ve věci rozhodovat v souladu s platnou právní úpravou. Námitka žalobce je proto důvodná, neboť ustanovení § 8 zákona č. 106/1999 Sb. bylo zrušeno ustanovením § 50 zákona o ochraně osobních údajů s účinností od 1. 6. 2000. Za situace, kdy ustanovení § 8 zákona č. 106/1999 Sb. nebylo v době rozhodování žalovaného součástí platného právního řádu, je argumentace tímto ustanovením v odůvodnění rozhodnutí zcela nepřípadná, mající za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

Je důvodná i námitka poukazující na nepřípadnost argumentace zákonem o ochraně osobních údajů ve vztahu k požadavku poskytnutí kopie povolení podle ustanovení § 25 zákona o pozemních komunikacích na novinový stánek, neboť z ustanovení § 1 zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že zákon se vztahuje na ochranu osobních údajů o fyzických osobách. V projednávané věci je žalobcovým tvrzením, které žalovaný nikterak nevyvrátil, doloženo, že povolení podle ustanovení § 25 zákona o pozemních komunikacích na konkrétní novinový stánek bylo vydáno právnické osobě, jíž však zmíněný zákon, jak vyplývá z jeho ustanovení § 1, ochranu neposkytuje. Nebyl proto důvod žalobci tuto informaci neposkytnout.

Navíc bylo třeba, aby si správní orgán nejenom v případě žádosti o poskytnutí této informace, ale i žádosti uvedené pod bodem 3 (poskytnutí kopie všech pravomocných rozhodnutí o zvláštním užívání komunikace), ujasnil, zda takto formulovaná žádost nebyla ve své podstatě žádostí o nahlížení do spisu neúčastníkem správního řízení. Ustanovení § 23 spr. ř. o nahlížení do spisu totiž slouží k získání informací o správním spise nebo jeho části pro účastníky řízení, jejich zástupce či pro jiné osoby. Toto právo pak v sobě zahrnuje i možnost pořizovaní kopií ze spisu. V takovém případě by správní orgán musel především vyřešit otázku, zda žalobce osvědčil právní zájem na takovém nahlížení. V úvahu je v této souvislosti třeba vzít, že v případech, na které se vztahuje ustanovení § 23 spr. ř., nelze aplikovat zákon č. 106/1999 Sb., neboť podle ustálené soudní judikatury (např. č. 204/2004 Sb. NSS) je ustanovení § 23 spr. ř. (jinak právního předpisu obecné povahy) ve vztahu k zákonu o poskytnutí informací ustanovením zvláštním.

Nejvyšší správní soud dále shledává opodstatněnou i námitku žalobce poukazující na nedostatek odůvodnění rozhodnutí, neboť vyjma obecného odkazu na nutnost chránit osobní údaje z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, které informace obsažené v rozhodnutích vydaných podle zákona o pozemních komunikacích podléhají zákonnému omezení práva na informace, a není z nich ani patrné, z jakého důvodu nebylo možno v dané věci případně postupovat podle ustanovení § 12 zákona č. 106/1999 Sb. a požadovanou informaci poskytnout po vyloučení případných informací podléhajících ochraně podle zákona o ochraně osobních údajů jejich zabílením, začerněním, popřípadě vystřižením apod.

Nedůvodnou naopak soud shledal námitku poukazující na nesprávné zpoplatnění poskytnuté informace, neboť shodně se žalovaným dospěl k závěru, že do nákladů za vyhledání informace je třeba započítat také náklady spojené se zpracováním informace, neboť pouhé vyhledání informace bez jejího přenosu např. v písemné podobě na žadatele by pro žadatele nemělo žádný praktický význam. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o přípustnosti extenzivního výkladu ustanovení § 17 zákona č. 106/1999 Sb. shodně se žalovaným.