4018/2020
Ochrana osobních údajů: nezbytnost zpracování biologického vzorku
Ochrana osobních údajů: nezbytnost zpracování biologického vzorku
k § 79 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ve znění zákona č. 150/2011 Sb. a 183/2017 Sb. (v textu jen „zákon o policii“)
Nezbytnost dalšího zpracování osobních údajů v podobě odebraného biologického vzorku ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nelze posuzovat pouze na základě skutečnosti, že se subjekt údajů dopustil úmyslného trestného činu: naopak v každém konkrétním případě je třeba individuálně vyhodnotit, do jaké míry u něj lze do budoucna počítat s potřebou využít odebraný biologický vzorek. Posuzovány přitom mají být nejen okolnosti týkající se konkrétního pachatele, ale též související se spáchaným trestným činem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, čj. 2 As 164/2019-30)
Věc:
Ministerstvo vnitra proti Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.Správní orgán prvního stupně uznal rozhodnutím ze dne 20. 3. 2018 žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. e) tehdy platného zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), v souvislosti se zpracováním citlivých osobních údajů bez právního titulu, čímž došlo k porušení povinnosti správce stanovené v § 9 zákona o ochraně osobních údajů, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 240 000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že není nezbytné uchovávat profil DNA v Národní databázi DNA (dále jen „databáze DNA“) u osob, které nebyly pravomocně odsouzeny, bez ohledu na způsob ukončení trestního stíhání. To platilo u osob J. H., V. H. a J. Š. U osoby J. P. pak nezbytnost dalšího uchovávání nebyla naplněna s ohledem na povahu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, který nevykazoval dostatečnou míru společenské škodlivosti a nebezpečnosti pro společnost. U osob D. Š. a P. Š. pak žalobce pochybení uznal. Předsedkyně žalovaného se v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2018 se závěry žalovaného ztotožnila, zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí žalovaného, když dále doplnila, že přes absenci výslovné zmínky v zákoně je povaha trestného činu stále nejvýznamnějším hlediskem určujícím okruh osob, jejichž vzorek bude uchován v databázi DNA. Povaha trestného činu je určena významem chráněného zájmu, okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, a další uchování vzorku je dáno jeho faktickou využitelností pro odhalení pachatele druhově vymezeného trestného činu. S odkazem na předchozí rozhodnutí městského soudu pak je kritériem nezbytnosti i závažnost trestného činu daná typovou společenskou škodlivostí, způsobem provedení činu a pravděpodobností zanechání biologické stopy na místě činu, jakož i opakovaností útoku či recidivě úmyslné trestné činnosti. Nelze tak akceptovat jako výhradní kritérium dalšího zpracování citlivých údajů subjektivní stránku trestného činu v podobě úmyslu, ale je třeba zohlednit i další hlediska. Úmyslné zavinění trestného činu je dostačující z hlediska sběru osobních údajů, nikoli však pro účely jejich dalšího zpracovávání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, čj. 6 A 88/2018-45, zamítl žalobu proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného, neboť správní orgány obou stupňů dospěly ke správným závěrům. Podle soudu u tří ze šesti osob (J. H., J. Š. a V. H.), jejichž citlivé údaje byly zpracovávány, došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu účinné lítosti nebo ke zproštění obžaloby, pročež se na dotyčné musí hledět jako na nevinné, a proto je pokračující zpracování jejich osobních údajů v databázi DNA nezákonné. Totéž platí i pro čtvrtou osobu (J. P.), která byla trestně stíhána pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, což není trestná činnost svým charakterem natolik závažná, aby bylo nezbytné uchovávat profil DNA, a to ve srovnání s trestnou činností násilnou či drogovou, nadto se nejednalo ani o recidivu. Odkázal na svoje závěry posouzené v předchozích fázích řízení Nejvyšším správním soudem v rozsudku z 24. 10. 2017, čj. 8 As 134/2016-38, který při přezkumu zákonnosti předešlého rozsudku městského soudu uvedl, že dotyčný soud při posouzení nezbytnosti dalšího zpracovávání citlivých údajů postupoval v souladu se zákonem o policii, přičemž zohlednil nejen subjektivní stránku trestného činu, ale též charakter spáchaného trestného činu. Městský soud tak považoval za nadbytečné se znovu zabývat polemikou s tím, zda je nezbytné další zpracovávání osobních údajů při užití institutu účinné lítosti nebo u trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, protože městský soud měl dle jeho názoru rozsudkem porušit zásadu proporcionality při posuzování střetu práva na soukromí a práva na bezpečnost, jehož ochraně přispívá uchovávání osobních údajů v databázi DNA, při němž v konečném důsledku nedochází k ohrožení osobnostních práv pachatelů trestných činů v nepřiměřené míře. Zpracovávání osobních údajů policií je účinným prostředkem prevence recidivy, jejíž riziko je naplněno především u pachatelů úmyslných trestných činů, u nichž je zvýšená pravděpodobnost budoucí potřeby ztotožnění podle zanechaných stop. Uchovávání profilů DNA je pak přiměřeným zásahem do práv jedince k dosažení cíle, jímž je předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a potrestání pachatelů a naplnění tak úkolů policie. Kritérium nezbytnosti je závislé na subjektivní stránce trestné činnosti a charakteru meritorního rozhodnutí v trestním řízení. Při omezení uchovávání osobních údajů jen na závažné trestné činy násilného nebo drogového charakteru by policie nemohla dostát své zákonem stanovené roli. Nelze se rovněž při posuzování recidivy omezit na recidivu stejnorodou, ale na recidivu obecně, když za časté dochází k eskalaci trestné činnosti od méně závažné k závažnější. S ohledem na rostoucí podíl recidivistů na páchání trestné činnosti se zvyšuje využitelnost uchování osobních údajů pachatelů všech úmyslných trestných činů.
Při posuzování nezbytnosti zpracování osobních údajů policie přihlíží ke kriminální minulosti dané osoby i k případným dalším probíhajícím trestním řízením, jakož i jiným hlediskům. U trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí (J. P.) se jedná o trestnou činnost, která v obecné rovině porušuje či ohrožuje řádný výkon veřejné moci či její fungování, může se jednat i o trestný čin účasti na zločinném spolčení. Taková závažná trestná činnost odůvodňuje uchování osobních údajů, a to i s ohledem na úmysl, který je znakem skutkové podstaty trestných činů tohoto charakteru nezaručujícím, že nedojde k recidivě. V projednávané věci kromě toho šlo o výkon činnosti, jež byla zakázána, což mělo dalšímu páchání trestné činnosti bránit. Jmenovaný se uvedené trestné činnosti dopouštěl opakovaně, byl za ni v minulosti opakovaně pravomocně odsouzen a byl prověřován i pro majetkovou trestnou činnost, u níž lze předpokládat vznik kriminalistických stop, jejichž porovnáním s evidencí by bylo možné odhalit a usvědčit pachatele.
Stěžovatel taktéž nesouhlasil s posuzováním kritéria nezbytnosti pouze ve vztahu ke konkrétním trestným činům, neboť by to připouštělo pouze stejnorodou recidivu, velmi častá je však recidiva nestejnorodá a rovněž kriminální vývoj pachatele. V takové situaci nelze souhlasit s hodnocením předešlé trestné činnosti jako bagatelní. Zpracování profilů DNA vytváří předpoklady pro úspěšný boj s recidivisty. Sám městský soud nerespektoval svůj právní názor uvedený v předešlém rozsudku, kde k naplnění kritéria nezbytnosti postačovala obecná recidiva úmyslné trestné činnosti a u jiné osoby trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny. Soudní praxe nevyhodnocuje naplnění uvedeného kritéria pouze korektivem násilné či drogové trestné činnosti, ale pouze formou zavinění ve formě úmyslu.
Městský soud rovněž nesprávně vyhodnotil povahu účinné lítosti pro účely naplnění kritéria nezbytnosti dalšího zpracovávání osobních údajů, když kromě toho nenabídl žádné úvahy týkající se této otázky. Dotyčná osoba musela nejprve uznat, že trestný čin spáchala, a to pod tlakem hrozícího postihu. Z kriminalistického pohledu tak jde o pachatele, pouze bylo upuštěno od jeho potrestání. Zásadním atributem kriminality a kriminalistiky je spáchání úmyslného trestného činu. Je tak třeba zkoumat nejen formální typ rozhodnutí, ale i jeho obsah. Pravomocné odsouzení není podmínkou nezbytnosti dalšího uchovávání osobních údajů, podstatné je jednání rozporné s trestním právem s úmyslným zaviněním nevylučující obdobné jednání v budoucnu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pro účely dalšího zpracování osobních údajů v databázi DNA je třeba k naplnění kritéria nezbytnosti posoudit nejen subjektivní stránku trestného činu, ale rovněž povahu a závažnost daného činu, což stěžovatel nečinil. K omezení práva na soukromí dotčených osob v zájmu zajištění bezpečnosti ostatních pak nedošlo zákonem předvídaným způsobem. Přístup žalovaného nebrání tomu, aby v databázi byly dále zpracovávány profily DNA pachatelů i jiné než násilné trestné činnosti, pokud bude naplněno kritérium nezbytnosti v podobě zohlednění povahy a závažnosti trestné činnosti. Opakování trestné činnosti téhož druhu u J. P. stěžovatel poprvé uvádí v kasační stížnosti, pročež jde o námitku nepřípustnou. Prověřování pro majetkovou trestnou činnost je pak zcela irelevantní. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, že je možné další zpracování osobních údajů bez ohledu na povahu meritorního rozhodnutí. Pouze při zohlednění pravomocného odsouzení lze dostát principu
presumpce
neviny. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...)
IV./B
[16] Kasační důvod spočívající v nesprávném posouzení právní otázky stěžovatel spatřoval v nedostatečném zohlednění zájmu společnosti na postihu trestné činnosti a upřednostnění zájmu dotčených osob, jejichž osobní údaje byly zpracovány v databázi DNA. Námitka není důvodná.
[17] Není sporu o tom, že uchování profilu DNA pachatele trestné činnosti v databázi DNA je zásahem do jeho práva na ochranu soukromí, rovněž není sporu o tom, že je v zájmu společnosti potírat společensky škodlivé jednání v podobě trestné činnosti, k čemuž nepochybně slouží i odpovídající nástroje, mezi něž patří databáze DNA. Je však v tomto směru třeba vyjít z právní úpravy obsažené především v zákoně o policii.
[18] Podle § 65 odst. 1 zákona o policii v rozhodném znění „[p]“. Odstavec 5 pak stanovuje, že „[p]
olicie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace osoby a) obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu
[…], snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a
odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení
olicie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není
nezbytné
pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti
.“[19] Podle § 79 odst. 1 zákona o policii „[p]
olicie může zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají
[…], pokud je to
nezbytné
pro plnění jejích úkolů
.“[20] Především je třeba poukázat na podstatu rozdílu mezi § 65 zákona o policii a § 79 zákona o policii. V prvém případě jsou stanoveny podmínky pro odběr biologického vzorku, ve druhém pak podmínky pro jeho další zpracování. Lze souhlasit se závěrem městského soudu, nadto nijak sporným i mezi stěžovatelem a žalovaným, že odebírat biologické vzorky je možné pouze u domnělých pachatelů úmyslné trestné činnosti (přesněji osob z takových trestných činů obviněných nebo jimž bylo sděleno podezření z jejich spáchání), to ostatně jasně plyne z citovaného § 65 odst. 1 zákona o policii. Rozpor mezi nimi je v rozsahu a povaze kritérií, jejichž naplnění je nutné k dalšímu zpracovávání.
[21] Klíčovým pojmem je v tomto směru pojem „nezbytnost pro plnění úkolů“, když je třeba podotknout, že jako podmínka dalšího zpracování osobních údajů není explicitně uvedena subjektivní stránka trestného činu, v souvislosti s nímž byl biologický vzorek odebrán. Protože pojem „nezbytnost“ je pojem neurčitý, jehož význam je třeba vyplnit konkrétním obsahem, je v projednávané věci rozhodujícím posouzení, co vše je na místě zvážit, aby bylo možné učinit závěr o oprávněnosti dalšího zpracovávání osobních údajů. Stěžovatel v tomto směru zcela pomíjí odpovědi na již jednou v projednávané věci, byť v dřívější fázi řízení a z podnětu kasační stížnosti žalovaného, posuzované otázky ze strany městského soudu. Ten totiž zastává po celou dobu konzistentní názor, že kromě subjektivní stránky trestného činu je třeba zohlednit i povahu a závažnost trestného činu, způsob jeho spáchání, okolnosti, za nichž byl spáchán, případně rovněž riziko recidivy, s čímž souvisí i posouzení osobnosti pachatele trestného činu. Z přístupu městského soudu je patrná nutnost individualizace posuzování každého jednotlivého případu za současného respektování nezbytné podmínky v podobě spáchání úmyslné trestné činnosti. Dále z jeho předchozího rozhodnutí vyplynulo zohlednění konkrétního stupně společenské škodlivosti, ať již v podobě výše způsobené újmy, mající za následek naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, nebo páchání násilné trestné činnosti, jakož i povahy trestné činnosti, u níž dospěl k závěru o vysoké míře latence. Nelze nevidět, že uvedené posouzení bylo městským soudem zvoleno v návaznosti na dříve vznesené žalobní námitky samotného stěžovatele, které v konkrétních případech městský soud shledal právě s ohledem na uvedené skutečnosti důvodným.
[22] Další zpracování osobních údajů v podobě, v jaké je za zákonné považuje stěžovatel, je však dle názoru Nejvyššího správního soudu neudržitelné. Je tomu tak zejména pro absenci individualizace každého konkrétního případu (v projednávané věci u čtyř jmenovaných osob ze šesti). Pokud městský soud dříve uvedl důvody, pro něž byl postup stěžovatele shledán zákonným (a naopak rozhodnutí žalovaného nikoli), je třeba vidět, že individualizující přístup městského soudu byl podpořen i v bodech [26] a [36] rozsudku Nejvyššího správního soudu citovaného v bodu [2] tohoto rozsudku. V opačném případě by nebylo nejmenšího důvodu k odlišné právní úpravě a dikci § 65 a § 79 zákona o policii, měla-li by být jediným kritériem i dalšího zpracování osobních údajů pouze subjektivní stránka trestného činu, jež je jinak jednou z nutných podmínek již samotného sběru osobních údajů. Námitky, jimiž se stěžovatel snaží podpořit zákonnost svého postupu u čtyř ze šesti osob, jejichž vzorky DNA byly předmětem nynějšího řízení, se pak neopírají o žádné individuální prvky případu s výjimkou obecných poukazů na hrozící riziko recidivy u pachatelů úmyslné trestné činnosti, případně možnou eskalaci trestné činnosti od méně závažné k závažnější, aniž by však ve vztahu k některé z uvedených osob byly sneseny v dřívějších fázích řízení jakékoli argumenty, z nichž by bylo možné dovozovat, že takto obecná kritéria byla individualizována „na míru“ každé z uvedených osob.
[23] Uvedené platí zejména u tří shora jmenovaných osob, u nichž trestní stíhání bylo ukončeno nikoli pravomocným odsouzením, ale aplikací institutu účinné lítosti, na které je tak třeba pohlížet jako by byly nevinné, nehledě na to, že taková skutečnost není ani předmětem evidence rejstříku trestů. Oproti názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud zastává názor, že forma rozhodnutí tu je podstatná. Stěžovatel totiž zcela účelově odhlíží od skutečnosti, že podmínkou aplikace institutu účinné lítosti není jakákoli dohoda o vině, ale pouze dodatečné splnění povinnosti, jejíž porušení je
obviněnému
nebo obžalovanému
nikoli však ještě odsouzenému, kladeno za vinu. Na takové osoby nelze nazírat pohledem hmotného práva jako na pachatele, neboť takto je možné je vnímat až po pravomocném konstatování viny rozsudkem soudu, nikoli klasifikací takové osoby usnesením o zahájení trestního stíhání nebo v obžalobě. Jiná by mohla být situace u zastavení trestního stíhání, kde by bylo možno vážit důvody zastavení; to však není daný případ. U osoby J. P. jako osoby sice pravomocně odsouzené pak nebyla předestřena konkrétní argumentace, jež by respektovala nutnost individualizace každého jednotlivého případu, jíž by se mohl Nejvyšší správní soud zabývat (vznesená argumentace byla nepřípustná) a stejně tak ani městský soud v napadeném rozsudku, pokud se mělo jednat o pachatele recidivujícího (tam argumentace ani vznesena nebyla).[24] Nelze též přehlédnout, že se městský soud nijak nevymezil k tomu, zda by se muselo vždy nutně jednat o recidivu stejnorodou, či nikoli. Podstatné podle něj je, aby se jednalo o úmyslnou trestnou činnost (pro účely sběru biologického vzorku pachatele) a k tomu musí přistoupit skutečnosti, z nichž vyvstává potřeba nezbytnosti jejich dalšího zpracování, přičemž není nezbytná recidiva, jak plyne z předchozího rozsudku, pokud k tomu přistoupila jiná hlediska, jež podpořila postoj stěžovatele – např. povaha trestné činnosti či její násilný charakter. Nakonec i městský soud zmiňuje recidivu alespoň obecnou (bod 36 napadeného rozsudku), nevyjadřuje se tedy nijak k nutnosti recidivy pouze u trestných činů násilného či drogového charakteru či recidivy stejnorodé, v čemž je v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, čj. 10 A 30/2010-67, aprobovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu z 30. 4. 2014, čj. 4 As 168/2013-40, citovaným stěžovatelem, nebo u dalších rozsudků citovaných na str. 9 kasační stížnosti. Polemika zaměřující se tak pouze na tvrzenou možnost dalšího zpracovávání osobních údajů jen u násilné či drogové kriminality se tak zcela míjí s argumentací městského soudu.
[25] Přestože sám stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že je třeba přihlížet ke kriminální minulosti dané osoby a dalším kritériím, u žádného ze čtyř relevantních případů (odhlédnuto od dvou, u nichž pochybení stěžovatel uznal), tak neučinil. Jeho argumentace se v projednávané věci opírala pouze o kriminologické či kriminalistické zkušenosti nebo poznatky nebo obecné poukazy na usnadnění plnění úkolu policie; to je však málo na to, aby byl odůvodněn zásah do práva na soukromí za účelem posílení prvku ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti, jakkoli je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, že role policie je nezastupitelná a v řadě případů její práce obtížná.
[26] Jakkoli městský soud nezmínil přímo princip proporcionality, nepochybně je jím napadený rozsudek prostoupen, neboť intenzitu zásahu do práv v projednávané věci dotčených osob posuzoval (zabýval se „nezbytností“ dalšího zpracování osobních údajů, což není nic jiného než posouzení trvání potřeby zásahu do práv jedince ve vztahu k plnění úkolů policie) a neshledal důvod pro upřednostnění zájmu společnosti na usnadnění úlohy policie v budoucnosti, protože nebyly předestřeny žádné konkrétní
indicie
, že by toho bylo třeba. Za takovou indicii nelze považovat ani obecné zařazení trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí do konkrétní hlavy trestního zákoníku spolu s dalšími závažnějšími trestnými činy. Tomu je tak právě s ohledem na nutnost individualizace, jíž bylo třeba se zabývat, což městský soud zcela v souladu se zákonem učinil.[27] Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudní praxe neposuzuje naplnění kritéria nezbytnosti výhradně úmyslem trestný čin spáchat, jakkoli se jedná o podmínku nutnou, má-li se jednat o další zpracování osobních údajů a nikoli pouze jejich sběr. Rovněž je nedůvodná argumentace stěžovatele, pokud sdělil, že není vyloučeno obdobné jednání v budoucnu. Logika věci je totiž opačná. Ne, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání v budoucnu, aby byl odůvodněn trvající zásah do práv jedince, ale sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti. Kromě toho ne každý pachatel úmyslné trestné činnosti se dopustí recidivy, pročež je třeba učinit zcela logický závěr, že v případě takového pachatele další zpracování osobních údajů zcela jistě nezbytné pro naplnění úkolů policie nebylo. Mělo-li by být každé zpracování osobních údajů posuzováno teprve zpětně, nebylo by třeba konkrétní úpravy odlišné od samotného sběru osobních údajů. Všechny tyto úvahy pak svědčí o zákonnosti rozsudku městského soudu, který posoudil věc komplexně s přihlédnutím k nutnosti jednotlivé případy zhodnotit individuálně, nikoli paušálně, jak činil stěžovatel. Jeho závěr o naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů je správný.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.