Vydání 11/2011

[22] Především je nutno uvést, že stěžovatel uplatnil několik kasačních důvodů, nicméně s ohledem na povahu řešeného případu je vhodnější strukturovat toto odůvodnění nikoliv striktně podle nich, nýbrž podle jednotlivých námitek. Argumentaci stěžovatele tak lze rozčlenit do několika částí: (1) výluka činnosti advokátů z působnosti zákona o ochraně osobních údajů, (2) procesní pochybení v průběhu správního řízení a (3) povaha sdělených informací.

[23] První námitka je nejzásadnější: stěžovatel tvrdí, že se na činnost advokáta vůbec nevztahuje zákon o ochraně osobních údajů, jelikož účel shromažďování a zpracování osobních údajů určuje výhradně a advokát je vázán mlčenlivostí.

[24] K tomu soud konstatuje, že z textu zákona o ochraně osobních údajů takovou výluku přímo dovodit nelze. Působnost tohoto zákona je totiž koncipována velmi široce a vztahuje se - kromě orgánů veřejné moci - i na fyzické a právnické osoby, které zpracovávají osobní údaje (§ 3 odst. 1 tohoto zákona), pokud se samozřejmě nejedná o zpracování výlučně pro osobní potřebu fyzické osoby, případně nejde jen o nahodilé shromažďování osobních údajů. Citovaný zákon tedy osobu advokáta ze své působnosti nevylučuje, jelikož se jedná o fyzickou osobu a při výkonu svojí profese osobní údaje nezpracovává výlučně pro svoji osobní potřebu. V řadě a možná dokonce ve většině případů činnost advokátů představuje "", nikoliv systematické, shromažďování osobních údajů, a tady se na ně skutečně citovaný zákon nevztahuje. Stejně tak ale existují případy, kdy advokáti zpracovávají osobní údaje systematicky, protože pokud by tak nečinili, nehájili by dostatečně zájmy svého klienta. Zdejší soud má za to, že zpracovávání databáze dlužníků dopravního podniku představuje typický příklad zpracovávání osobních údajů spadající do působnosti uvedeného zákona.

[25] Osobní údaj tento zákon definuje jako jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. "" [§ 4 písm. a)]. Zpracováním osobních údajů se rozumí "" [§ 4 písm. e)].

[26] Je třeba ovšem současně uvést, že z § 18 odst. 1 písm. b) citovaného zákona plyne, že se na zpracovatele osobních údajů nevztahuje oznamovací povinnost v případě zpracování uloženého zvláštním zákonem nebo jestliže je takových osobních údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona. Zdejší soud zastává ve shodě se žalovaným názor, že tato výjimka z oznamovací povinnosti se vztahuje i na advokáty při výkonu jejich profese. Z povahy věci je totiž zřejmé, že advokát nezpracovává osobní údaje samoúčelně, nýbrž právě z důvodu uplatnění práv a povinností za svého klienta, a zmíněná oznamovací povinnost se ho proto netýká.

[27] Nejvyšší správní soud tak činí dílčí závěr, že ze zákonné úpravy nelze dovodit výluku působnosti zákona o ochraně osobních údajů na profesi advokátů, nýbrž toliko výjimku ze zmíněné oznamovací povinnosti. Je totiž třeba mít na zřeteli, že advokátní profese není tak specifická či ojedinělá, jak se snaží dovodit stěžovatel. Lze dokonce říci, že povinnost mlčenlivosti, resp. přinejmenším diskrétnosti, je typická i pro všechny ostatní profese, v nichž se pracuje s osobními údaji. Týká se činností vykonávaných ve zdravotnictví, v ozbrojených složkách, daňovém poradenství, školství, činnosti psychologů i kněží. Stěžovatel se proto mýlí, pokud má za to, že koncepce zákona o ochraně osobních údajů je vytvářena tak, že jeho působnost může implicitně, pouze poukazem na povahu určité činnosti, zcela vyloučit jiný zákon. Jeho působnost je totiž definována obecně s tím, že pouze v určitých případech se nepoužijí některá ustanovení tohoto zákona, nikoliv zákon celý (viz § 3 odst. 6). (...)

[30] Soud má za to, že stěžovatel ve své argumentaci příliš klade důraz na ochranu práv a oprávněných zájmů svého klienta a zcela opomíjí, že pokyny klienta není vázán, pokud jsou protiprávní (§ 16 odst. 1 zákona o advokacii). Zakládá totiž svoji argumentaci na tvrzení, že je vázán profesní mlčenlivostí, a naznačuje, že není vyloučeno, že předmětné tiskové prohlášení vydal na základě pokynu klienta, a proto za ně nemůže být sankcionován. Zde soudu nezbývá než připomenout, že takto vedená argumentace by mohla vést k absurdním důsledkům, kdy by např. advokát po spáchání trestného činu odmítal za něj nést odpovědnost poukazem na profesní mlčenlivost. Soud má za to, že zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná: ani prosazování zájmů klienta a sledování jeho pokynů nesmí vést k vědomému porušování právního řádu. Pokud by tomu tak nebylo, nic by advokátovi nemohlo zabránit např. v umlčení svědka, vypovídajícího proti jeho klientovi v trestním řízení. (...)

[34] Poslední námitkou je povaha zveřejněných informací. Stěžovatel k tomu ve správním i v soudním řízení uváděl, že předmětné údaje byly již zveřejněny v soudních řízeních, a nemohly proto dále požívat ochrany podle zákona o ochraně osobních údajů. Na to městský soud zareagoval tak, že samotná skutečnost veřejného vyhlášení rozsudku ještě neznamená, že údaje v něm uvedené mohou být třetími osobami používány bez respektování zákonné ochrany.

[35] Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace případu, předmětné tiskové prohlášení ze dne 14. 4. 2006 obsahovalo kromě ohrazení vůči reportáži České televize rovněž kritické vyjádření na adresu redaktorky Nory Fridrichové (""), podložené poukazem na pět rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích a jedno rozhodnutí Okresního soudu v Liberci s uvedením spisových značek, peněžních částek, k jejichž zaplacení byla jmenovaná rozhodnutími soudu zavázána, a data zaplacení, z nichž u jedné částky je doplněno, že k zaplacení došlo po pohrůžce .

[36] Nejvyšší správní soud má za to, že citované informace spadají pod pojem "", který zákon definuje jako jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. V daném případě byla totiž Nora Fridrichová identifikována jménem a příjmením (včetně dívčího), což ji - i s ohledem na veřejnou známost díky práci v České televizi - dostatečně identifikuje. Předmětná informace o postihu za opakovanou "" pak představuje informaci vymezenou v § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.

[37] Tento zákon dále definuje zpracování osobních údajů, a to zejména jako shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úpravu nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměnu, třídění nebo kombinování, blokování a likvidaci. V daném případě je zřejmé, že předmětné tiskové prohlášení představovalo zpracování osobních údajů, a to ve smyslu jejich předávání, šíření, případně zveřejňování.

[38] Podle čl. 10 odst. 3 Listiny platí, že každý má "". Na tomto místě je třeba uvést, že tato ochrana je prováděna ve formě soukromoprávní i veřejnoprávní. V rovině soukromoprávní je třeba na prvním místě uvést ochranu osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku, čemuž odpovídají příslušné procesní prostředky. Zde postačuje omezit se na konstatování, že správnímu soudu nepřísluší jakkoliv se vyjadřovat k obsahu prezentovaného tiskového prohlášení z hlediska pravdivosti faktických tvrzení či formy a přiměřenosti vysloveného vlastního názoru; to by bylo právě předmětem civilního řízení na ochranu osobnosti, pokud by je dotčená samozřejmě iniciovala.

[39] V rovině veřejnoprávní existuje celá paleta možností ochrany, kterou na ústavní úrovni zaručuje citovaný čl. 10 odst. 3 Listiny, a zde postačuje toliko odkázat na prostředky trestního zákoníku, tiskového zákona, zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a v neposlední řadě i nyní aplikovaného zákona o ochraně osobních údajů. Společným znakem úspěšného domáhání se ochrany je však i v tomto případě "" zveřejňování těchto údajů.

[40] Právě tento aspekt Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě nezjistil a v tomto ohledu shledal kasační stížnost důvodnou. Ze shora uvedeného je totiž zřejmé, že stěžovatel v předmětném tiskovém prohlášení neuvedl žádné jiné osobní údaje o Noře Fridrichové než ty, které přímo plynou z příslušných soudních pravomocně skončených řízení. Z čl. 96 odst. 2 Ústavy přitom plyne, že "", takže informace o tom, že byl nějaký rozsudek vynesen, nelze považovat za osobní údaj, který by nesměl být zveřejněn. Jinak řečeno, došlo ke zveřejnění jen těch informací, které by si mohl s vynaložením přiměřené snahy opatřit prakticky každý, a to např. nahlédnutím na úřední desku příslušných soudů, účastí při jejich veřejném jednání anebo vyžádáním rozsudků podle zákona o svobodném přístupu k informacím. To znamená, že stěžovatel nezveřejnil žádné jiné informace, než informace veřejně dosažitelné. Jakkoliv proto Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že je stěžovatel získal z databáze svého klienta, nejednalo se o údaje nedostupné i z jiných zdrojů.

[41] Zdejší soud přitom nesdílí názor stěžovatele, že údaje zveřejněné v soudním řízení již nadále vůbec nemohou požívat ochrany jako osobní údaje, a může s nimi proto být libovolně nakládáno. Je totiž třeba vždy bedlivě odlišovat, o jaké údaje se jedná a ke komu se vztahují. Je tak jistě kvalitativně jiná situace u osobních až intimních údajů, týkajících se osoby poškozeného (vyostřeně řečeno, např. týraného dítěte či znásilněné ženy) a naopak pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu. Navíc, citovaným čl. 96 odst. 2 Ústavy stanovená veřejnost vyhlašování rozsudku je něco kvalitativně jiného než další veřejné šíření informací v tomto rozsudku obsažených. Jestliže totiž smyslem a plně legitimním důvodem veřejnosti vyhlašování rozsudků je transparentnost justice a preventivní působení práva, nelze z toho fakticky dovozovat, že by tyto rozsudky měly sloužit současně i třeba jako prostředky ke skandalizaci či dehonestaci dotčených osob. Podobný závěr plyne i z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10, podobně nález ze dne 9. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 154/97, č. 17/1998 Sb. ÚS), podle níž "".

[42] Jakkoliv je třeba stěžovateli přisvědčit potud, že faktická situace tenduje k ústupu od striktní anonymizace prakticky čehokoliv v soudních rozhodnutích (byť v tomto směru české soudy stále nejsou jednotné), je třeba od sebe odlišovat nezbytnost transparentnosti soudních rozhodnutí od některých osobních údajů, jejichž publicita by se skutečně mohla nedůvodně a nepřiměřeně dotknout individuální právní sféry dotčených osob. Nejvyšší správní soud se proto nedomnívá, že existuje jednoduché řešení, spočívající v paušálním zveřejňování celého obsahu všech soudních rozhodnutí, a to v neanonymizované podobě (ostatně, ani Evropský soud pro lidská práva, na který stěžovatel poukazuje, zcela neustoupil od anonymizace rozsudků tam, kde si účastníci řízení nepřejí zveřejnění svých jmen). Zastává naopak názor, že je třeba konkrétní případy hodnotit daleko citlivějším způsobem.

[43] Při těchto svých úvahách zvažoval soud i další aspekty daného případu. Především, není jeho úkolem hodnotit soukromoprávní aspekty kroku stěžovatele spočívajícího ve vydání tiskového prohlášení, tj. vůbec nehodnotil, zda - a pokud ano, jaká - újma by mohla zveřejněním těchto informací, resp. připojeným komentářem k nim, být Noře Fridrichové způsobena. Zde je skutečně namístě oddělovat veřejnoprávní regulativní funkci úpravy osobních údajů od roviny soukromoprávní, založené na vlastní aktivitě a obraně dotčených subjektů.

[44] Za druhé, soud přihlédl k tomu, že se nejednalo o osobní údaje chráněné pro některý ze zvláštních legitimních důvodů, jako by tomu bylo třeba u řízení ve věcech dětí a mladistvých, resp. nešlo ani o ochranu osoby poškozeného. V daném případě se totiž jednalo o poměrně banální civilněprávní spory, kde bylo Noře Fridrichové uloženo zaplatit jízdné se sankcí. Ostatně, právě i s ohledem na veřejnou známost Nory Fridrichové, ji není třeba chránit zvýšeným způsobem ve shora naznačeném smyslu.

[45] Za třetí, významným aspektem daného případu je motivace stěžovatele k vydání předmětného tiskového prohlášení. Z okolností případu je totiž zřejmé, že dané osobní údaje nebyly zveřejněny samoúčelně, nýbrž v bezprostřední reakci na reportáž odvysílanou v České televizi a spojenou právě s osobou redaktorky Nory Fridrichové, jíž se tyto údaje týkaly. Stěžovatel, který zde hájil zájmy své a svého klienta, se tak na základě určitých faktických tvrzení pokusil zpochybnit obsah této reportáže, a to např. i vysloveným názorem, že "". Jinak řečeno, je třeba odlišovat situace, kdy ke zveřejňování informací plynoucích ze soudních rozhodnutí dochází svévolně, jen např. z důvodu skandalizace jiné osoby, od případů legitimních, chráněných ústavně zaručenou svobodou projevu.

[46] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud shledal, že osobní údaje obsažené v předmětném tiskovém prohlášení (1) byly dostupné i z jiných zdrojů než z databáze, kterou stěžovatel disponoval, (2) tyto informace nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3) důvod jejich zveřejnění nebyl samoúčelný, nýbrž spočíval výhradně v reakci na zpochybnění korektnosti, případně dokonce zákonnosti činnosti stěžovatele a jeho klienta. Proto dospěl k závěru, že tato třetí stížnostní námitka je důvodná a v tomto směru je napadený rozsudek městského soudu nezákonný pro nesprávnost posouzení řešené právní otázky. Stěžovatel se totiž nedopustil zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu ve smyslu § 45 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, za něž byl postižen.