Vydání 6/2015

(...)

[28] Stěžovatel především opakovaně tvrdí, že působnost žalovaného nebyla dána, neboť jeho kamerový systém nepořizoval údaje, které by byly způsobilé ke ztotožnění osob. Osobním údajem dle zákona o ochraně osobních údajů je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Pakliže Okresní soud v Třebíči ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 2 T 220/2007, dospěl k závěru, že osoby na záznamu kamerového systému stěžovatele nejsou identifikovatelné, tak v daném případě nemohlo dojít ani k porušení zákona o ochraně osobních údajů. Pokud žalovaný tvrdí opak, vychází ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve správním spise. Nikdy totiž neuvedl konkrétní osobu, jejíž osobní údaje by stěžovatel zpracovával. Vychází tak z toho, že každý záznam osoby je osobním údajem ve smyslu zákona.

[29] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel provozoval v období nejpozději od 5. 10. 2007 do 11. 4. 2008 na svém domě kamerový systém. Podle jeho tvrzení to činil z důvodu ochrany majetku, zdraví a života svého a své rodiny. Kamerový systém se skládal z jedné kamery, umístěné pod římsou střechy. Kamera snímala vstup do domu stěžovatele, veřejnou ulici a vstup do sousedícího domu naproti. Kamerový systém byl zabudován pracovníky společnosti SOBES, s. r. o., se sídlem v Třebíči. Systém umožňoval jen obrazový záznam, který byl ukládán do nahrávacího zařízení formou nekonečné smyčky: záznam se průběžně nahrával na harddisk a při naplnění jeho kapacity se opětovně přemazával novým záznamem. U nahrávacího zařízení nebyl instalován monitor, takže si obraz nebylo možno průběžně prohlížet. Kamera byla stacionární bez možnosti natáčení.

[30] Dne 7. 10. 2007 v době od 00:20 do 00:40 hodin došlo k útoku na dům stěžovatele. Pořízený záznam z inkriminované doby byl předán Policii ČR k dalšímu šetření. Na záznamu byly policií identifikovány dvě osoby. Následné trestní řízení skončilo citovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 220/2007. Jím byl obžalovaný zproštěn obžaloby z trestného činu výtržnictví proti majetku stěžovatele, a to s odůvodněním, že soud „[z] [stěžovatele] “. Okresní soud tedy nebyl schopen na záznamu identifikovat určitou osobu.

[31] Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Třebíči je stěžovatelem vykládán tak, že osoby zaznamenané kamerovým systémem nebylo možno přímo či nepřímo ztotožnit. O osobní údaje dle § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů se prý nejedná. Tím se evidentně vylučuje aplikace tohoto zákona. Stěžovatel nemůže být za instalaci kamerového systému postižen jako správce osobních údajů.

[32] Městský soud k srovnatelné námitce ve svém rozsudku uvedl, že citovaný rozsudek okresního soudu se zabýval pouze jednou konkrétní částí pořízeného záznamu a konstatoval nemožnost identifikace pouze dvou jmenovaných osob. Identifikací jiných osob se okresní soud nezabýval a zabývat samozřejmě ani nemusel, protože neřešil otázku aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud navíc upozornil, že jiná osoba (soused stěžovatele) byla na záznamu identifikována. Ze všech uvedených důvodů obsahuje daný záznam informace týkající se určitelných subjektů údajů, tedy osobní údaje dle § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.

[33] Nejvyšší správní soud posoudil tuto kasační námitku jako nedůvodnou.

[34] Pojem „“ je ústředním pojmem zákona o ochraně osobních údajů. Podle jeho § 4 písm. a) je „.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2004, čj. 2 As 6/2004-49, uvádí, že o osobní údaj jde, „“.

[35] Osobní údaj je tedy jakýkoliv údaj, který se musí týkat fyzické osoby (subjektu údajů) a tato fyzická osoba je nebo může být přímo ze shromážděných údajů nebo na jejich základě jiným způsobem (nepřímo) identifikována. Zákon si tak všímá jenom skutečnosti, zda zaznamenávané údaje lze ztotožnit s konkrétní osobou. Blíže k pojmu „“ pak uvádí bod 26 odůvodnění směrnice 95/46/ES: „ [...] “. O osobní údaj tedy nepůjde, jestliže s přihlédnutím ke „“ možnost určení osoby neexistuje nebo je zanedbatelná.

[36] Podstatou zde řešeného problému je fungování, charakter a schopnost kamerového systému zpracovávat osobní údaje. Obecně lze kamerový systém charakterizovat jako „[a]“ (Bartík, V.; Janečková, E. . 1. vyd. Olomouc: Anag, 2010, s. 46). K uvedené definici kamerového systému zdejší soud dodává, že jeho provozem dochází ke shromažďování údajů vážících se k lidem, jejich činnosti a vystupování, které pak mohou být vyhodnoceny nebo přiřazeny konkrétní osobě v konkrétním čase a v konkrétním prostoru. Právě svázání výskytu, chování, fyzických, fyziologických a obdobných znaků určité osoby s konkrétním časem a prostorem představuje sbírku osobních informací, které se váží ke snímané osobě. Jejich vyhodnocením může dojít k identifikaci subjektu údajů.

[37] Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že v souvisejícím trestním řízení se nepodařilo dvě osoby pro účely jejich trestní odpovědnosti ztotožnit. S tím lze sice souhlasit, nelze z toho však vyvozovat větší závěry ve vztahu k aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů. Ztotožnění zobrazených osob nebude vždy možné, například z důvodu maskování těchto osob nebo negativních pozorovacích podmínek (noc, mlha atp.). Jen proto, že v některých případech kamera nezachytí osobu tak, aby jí bylo možno ztotožnit, však nebude obecně vyloučena aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů. Pokud by snad kamera nebyla s to zachytit identifikovatelným způsobem žádnou osobu, bylo by nesmyslné, aby si jí stěžovatel vůbec pořizoval a více než půl roku jí provozoval za účelem ochrany vlastního majetku.

[38] Obdobně uvedl zdejší soud již v citovaném rozsudku čj. 5 As 1/2011-56, ve věci , že účelem dohledu pomocí videokamer .

[39] Shodný závěr ostatně zaujal v této věci i Soudní dvůr, který v rozhodnutí jasně uvedl, že „[m] [směrnice 95/46/ES] “ (bod 25).

[40] Námitka tedy není důvodná. (...)

[46] Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud měl posoudit zpracovávání osobních údajů prováděné stěžovatelem jako „“ (§ 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů). Proto neměl být zákon o ochraně osobních údajů na věc vůbec aplikován. Pokud tvrdí žalovaný opak, je jeho názor v přímém rozporu s jinými názory veřejně prezentovanými právě žalovaným.

[47] Uvedenou námitku rozdělil Nejvyšší správní soud do dvou částí. Předně zvážil, zda je důvod aplikovat na věc výjimku podle § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. Dále pak zvážil, zda je praxe žalovaného vskutku nekonzistentní, jak tvrdí stěžovatel (viz dále V.D).

[48] První otázku jednoznačně rozřešil Soudní dvůr Evropské unie. Ten ve svém shora citovaném rozhodnutí, odpovídajícím na předběžnou otázku v této věci, dospěl k závěru, že „“ čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice 95/46/ES. Protože čl. 3 odst. 2 směrnice je předobrazem § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, je patrné, že výjimka z aplikovatelnosti zákona na stěžovatelovu situaci nedopadá.

[49] Námitka je tedy nedůvodná.

[50] Nejvyšší správní soud dále zvážil, zda byla správní praxe žalovaného skutečně tak roztříštěná, jak tvrdí stěžovatel, respektive pokud byla roztříštěná, jaké dopady to má na nynější kauzu. Podle stěžovatele totiž závěr žalovaného, že kamerový systém stěžovatele neslouží výlučně k uspokojení jeho osobních potřeb, je v rozporu s vlastními, veřejně prezentovanými názory žalovaného.

[51] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pochyby o významu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice 95/46/ES, tedy předobrazu § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, panovaly též na evropské úrovni. V řízení ve věci před Soudním dvorem měla česká, italská, polská a britská vláda za to, že na tuto věc se uplatní citovaný článek směrnice, a tedy směrnice nebude na takto provozovaný kamerový systém vůbec aplikovatelná (bod 42 stanoviska generálního advokáta Jääskinena ve věci ). Teprve Soudní dvůr tyto pochybnosti odstranil a čl. 3 odst. 2 jasně vyložil.

[52] Česká situace se navíc lišila i od situace v některých jiných členských státech Evropské unie. Český zákon o ochraně osobních údajů je velmi stručný a o kamerových systémech neříká vůbec nic. Neurčitost práva EU, jmenovitě směrnice 95/46/ES, tedy domácí právo nijak nevyjasňuje. Naproti tomu například rakouské právo (spolkový zákon o ochraně osobních údajů, , ze dne 17.8.1999, BGBl. I Nr. 165/1999, dostupný v německo-anglické bilingvální verzi na https://www..bka.gv.at/Dokumente/Erv/ERV_1999_1_165/ERV_1999_1 _165.html.) je detailní a regulaci kamerových systémů věnuje celou jednu samostatnou část (část 9a, § 50a a násl.). Ostatně asi i proto měla rakouská vláda v otázce výkladu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice 95/46/ES jasno a na rozdíl od české vlády a několika dalších vlád zastávala názor o aplikovatelnosti směrnice na tyto typové situace (viz bod 42 citovaného stanoviska generálního advokáta Jääskinena). Rovněž německý spolkový zákon o ochraně údajů ze dne 14. 1. 2003 (, ze dne 14. 1. 2003, BGBl. I s. 66, dostupný na http://www.gesetze-im-internet.de/bdsg_1990/BJNR029550990.html.) na pozorování veřejně přístupných míst kamerovými systémy výslovně pamatuje, a to v § 6b.

[53] Čelil-li tedy stěžovatel nejasné zákonné normě, která měla svůj předobraz v obsahově neurčité normě práva EU, na jejíž výklad panoval rozpor mezi jednotlivými členskými státy Unie, bylo důležité, aby na vnitrostátní úrovni tuto nejasnost odstranila konzistentní praxe žalovaného. Jak zdejší soud vysvětlí dále, správní praxe žalovaného má k jednoznačnosti velmi daleko.

[54] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí žalovaného, v rozhodnutí jeho předsedy i v rozsudku městského soudu je v přímém rozporu s jinými navenek prezentovanými názory žalovaného. Daný rozpor se týká výkladu a aplikace § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, konkrétně pojmu „“. Pokud se žalovaný vyjádřil, že stěžovatelem uvedené citace jsou vytržené z kontextu, Nejvyšší správní soud tyto citace doplňuje, vysvětluje a zasazuje do konkrétní aplikační praxe žalovaného.

[55] Policie ČR, Okresní ředitelství Třebíč, dne 28. 11. 2007 zformulovala dotaz, zda provoz kamerového systému stěžovatele spadá do působnosti zákona o ochraně osobních údajů a zda je provozován legálně. Základní charakteristiky a funkce, i to jakou lokalitu předmětný kamerový systém snímá, popsala policie shodně, jak je uvedeno v bodu [29] tohoto rozsudku. Žalovaný ve své odpovědi ze dne 18. 12. 2007, sepsané vedoucím samostatného oddělení registračního (příloha 1, s. 9 správního spisu), k dopisu uvádí:

„ [zákona o ochraně osobních údajů] [zákona o ochraně osobních údajů]. [zákona o ochraně osobních údajů] [zákona o ochraně osobních údajů] [zákona o ochraně osobních údajů] .“ (zvýraznění přidal NSS).

[56] V tomto stanovisku tedy žalovaný dovodil aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů nikoliv z toho důvodu, co stěžovatel nahrával, ale proto, co se záznamem dělal posléze. Klíčovou věcí mělo být dle žalovaného předání záznamu České televizi. Samotné provozování kamerového systému nebylo podřaditelné pod režim zákona o ochraně osobních údajů.

[57] V rozhodnutí I. stupně v této věci ze dne 4. 8. 2008 žalovaný naproti tomu píše:

„ [občanského zákoníku z roku 1964] [občanského zákoníku z roku 1964] [občanským zákoníkem z roku 1964].“

[58] V tomto rozhodnutí tedy žalovaný naopak dovozuje aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů již jen proto, co stěžovatel dělal – nahrával osoby na veřejně přípustném místě. Klíčovým důvodem aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů pak měl být rozpor aktivity stěžovatele s občanským zákoníkem z roku 1964 (tehdy platným § 12).

[59] Rozpory v názorech žalovaného lze zasadit i do širšího kontextu, a to ukázkou dalších, navenek projevených právních závěrů. Z dále uvedeného plyne, že nekonzistence ve výkladu § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů nebyla jen chvilkovou záležitostí let 2007 a 2008, ale pokračovala a gradovala v dalších letech.

[60] Ve výroční zprávě za rok 2008, s. 42, tedy za rok, ve kterém rozhodl v této věci v prvém stupni, žalovaný uvádí:

„ [...] .“

[61] Zde tedy žalovaný dovozuje působnost zákona o ochraně osobních údajů, pravděpodobně s ohledem na to, že kamerovým systémem shromážděné záběry budou dále použity.

[62] Tento závěr je nicméně v naprostém rozporu s jinou, stěžovatelem opakovaně citovanou výroční zprávou za rok 2011. V ní na s. 28 žalovaný říká:

„ [Žalovaný] [žalovaný] [žalovanému] [žalovanému] .“ (zvýraznění přidal NSS).

[63] V roce 2011, za naprosto nezměněného právního stavu, tedy žalovaný dokonce tvrdí, že snímání veřejné cesty kamerovým systémem nepodléhá působnosti zákona o ochraně osobních údajů vůbec, a to s odkazem na jeho § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. V témže roce probíhá řízení před městským soudem o žalobě stěžovatele, kde žalovaný hájí diametrálně odlišný právní názor.

[64] Ze všech výše citovaných právních názorů, konstatování a správní praxe Nejvyšší správní soud dovozuje naprostou rozpornost a nesrozumitelnost dosavadní praxe žalovaného při výkladu a aplikaci § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. Schizofrenně působící právní názor žalovaného založil situaci, v níž dle jeho libovůle zcela nepředvídatelně docházelo k aplikaci nebo neaplikaci § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.

[65] Zatímco ve své odpovědi na dopis policie ze dne 28. 11. 2007 (viz bod [55] shora) žalovaný uvádí, že kamerový systém provozovaný stěžovatelem nepodléhá režimu zákona o ochraně osobních údajů, jelikož o zpracování osobních údajů , ve svém rozhodnutí ze dne 4. 8. 2008 zpracování stěžovatele za zpracování dle § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů . Žalovaný měl přitom vždy k dispozici stejné technické parametry, informace o nastavení kamerového systému, popis snímaného prostoru a kvalifikaci účelu zpracování. Jen pro pořádek zdejší soud připomíná, že snímání vchodu protějšího domu nehrálo při ne/aplikaci § 3 odst. 3 žádnou roli.

[66] Zdejší soud neshledává ani žádný rozdíl ve věci stěžovatele, který svým kamerovým systémem systematicky a automatizovaně snímá prostor veřejné ulice a vchod do obytného domu stojícího naproti, a skutkovým stavem vylíčeným ve výroční zprávě za rok 2011 (viz bod [62] shora). Obě zpracování přitom sloužila k srovnatelnému účelu (ochrana majetku a zdraví ve věci stěžovatele, majetkoprávní spory ve věci uváděné ve výroční zprávě za rok 2011). Zdejšímu soudu proto není zřejmé, kdy provozování kamerového systému k ochraně majetku bylo dle žalovaného zpracováním „“, a kdy naopak nebylo. Důvody a argumenty, o které by se žalovaný opíral při provedení té či oné , se zdejšímu soudu nepodařilo zjistit, a to ani z výroční zprávy za rok 2008 ani za rok 2011.

[67] Nezbývá proto než konstatovat, že rozhodování v těchto typových věcech bylo nepředvídatelné a svévolné. Žalovaný se sám dle své libovůle rozhodoval, které konkrétní zpracování osobních údajů za pomoci kamerového systému pro účely ochrany majetku pod § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů podřadí, a které nikoliv.

[68] Právě uvedené mělo fatální dopad na právní jistotu stěžovatele. Stěžovatel s ohledem na nejasnost právní úpravy a naprosto nekonzistentní praxi žalovaného nemohl dost dobře předem určit, zda jeho počínání je zákonem dovolené či naopak zakázané. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy „[n]“. „“ upravený Úmluvou má vůči kategoriím domácího práva autonomní povahu a je nesporné, že na stěžovatele aplikovaný přestupek je „“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 (k tomu obecně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005-62, č. 847/2006 Sb. NSS, příp. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8.6.1976, , stížnosti č. 5100/71 až 5102/71, 5354/72 a 5370/72, Series A, č. 22, k dopadům článků 6 a 7 Úmluvy na řízení o přestupku, kde byl pachatel potrestán pokutou ve srovnatelné výši, srov. zejména rozsudky ESLP ze dne 2.9.1998, , stížnost č. 27061/95, Reports 1998-VI, a , stížnost č. 26138/95).

[69] Požadavek Úmluvy se nicméně nevyčerpává jen tím, že postihnutí protiprávního jednání má základ v zákoně. Zákony mohou a často musí být formulovány abstraktně, aby se vyhnuly příliš rigidní aplikaci a aby se mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem. Výklad a předvídatelnost takových právních textů pak logicky závisí na praxi (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15.11.1996, , stížnost č. 17862/91, Reports 1996-V, bod 31). Zákon společně se správní a justiční praxí jej vykládající tvoří tzv. „“, jehož předvídatelnost je pro trestní sankci klíčová. Nejvyšší správní soud připouští, že obecně formulované zákony vytváří určité šedé zóny na okrajích jejich definice. ESLP přitom jasně říká, že pochyby ohledně hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu, aby dané ustanovení učinily neslučitelným s článkem 7, pokud se takové ustanovení jeví být dostatečně jasné ve velké většině případů (viz , bod 32 a násl.). V nynějším případě však správní praxe aplikující § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů odňala tomuto ustanovení určitost v naprosto běžných a rutinně se vyskytujících situacích. Až do konce roku 2014 totiž nebylo vůbec jasné, zda český zákon dopadá na tak obvyklé situace, jako byla instalace kamerového systému snímajícího veřejné prostranství za účelem ochrany majetku a jiných hodnot majitele rodinného domu.

[70] Kasační námitka je tedy důvodná; postih stěžovatele nebyl založen na zákoně v materiálním slova smyslu, a proto byl tento postih v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

[71] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného poznamenává, že žalovaný dokonce i v těch případech, kde vyložil § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů „“ (tedy v souladu s názorem Soudního dvora), argumentoval nesprávnými důvody. Z hlediska práva EU je nerozhodné, jak správce nebo zpracovatel s osobními údaji naloží, zda je zpřístupní třetím osobám, zda se tak stane po právu či proti právu. Je evidentní, že Soudní dvůr zvolil ve svém rozhodnutí objektivní standard – rozhodující pro aplikaci výjimky z dopadu směrnice, a tedy i českého zákona, je charakter a způsob zpracování, nikoliv jeho motivace (viz pasáž rozsudku citovanou v bodu [48] shora). Jak lapidárně řekl generální advokát Jääskinen ve svém stanovisku v této věci ze dne 10. 7. 2014, „[n]“ (bod 20 stanoviska).

[72] Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, vysloveným v napadeném rozsudku, který jako klíčový důvod pro neaplikaci výjimky uvedené v § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů dovodil, že toto ustanovení nebylo aplikovatelné již jen proto, že stěžovatel shromažďoval údaje za účelem jejich dalšího předání policejním orgánům. Monitorování kamerovým systémem za účelem ochrany majetku, zdraví a života bezesporu splňuje svůj smysl jen tehdy, pokud správce pořizuje záznam za účelem vyhotovení důkazního materiálu, kterým by identifikoval potenciálního pachatele trestného činu, a sloužil by tak k jeho potrestání. Pokud shromážděný záznam obsahuje fakta o trestném činu, je přirozené, že jej stěžovatel předá orgánům činným v trestním řízení. K předání osobních údajů získaných kamerovým systémem pro účely trestního řízení existuje zákonné zmocnění – viz § 89 odst. 2 trestního řádu, podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci [ve vztahu k audiovizuálním nahrávkám kamerových systémů srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009, č. 22/2010 Sb. NS, respektive nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1526/08, N 188/51 SbNU 301, č. 188/2008 Sb. ÚS, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, U 4/56 SbNU 841, č. 4/2010 Sb. ÚS. V každém případě tyto otázky nejsou pro aplikovatelnost § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů .

[73] Nejvyšší správní soud vyložil, že je nepochybné, že stěžovatel zpracovával osobní údaje podle § 3 odst. 1 a 2 a § 4 písm. a) a e) zákona o ochraně osobních údajů. Provoz kamerového systému byl proto podmíněn souhlasem subjektu údajů tak, jak to stanoví § 5 odst. 2 věta první zákona o ochraně osobních údajů.

[74] Stěžovatel nicméně tvrdí, že i kdyby snad byla dovozena aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů, a i kdyby snad proto byl považován za správce osobních údajů, je třeba na jeho věc aplikovat výjimku z povinnosti zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů, a to dle § 5 odst. 2 písm. e) uvedeného zákona, neboť provozování kamerového systému bylo ; účelem zpracování byla totiž ochrana jeho majetku a zdraví, jakož i jeho rodiny. Stěžovatel má za to, že svým kamerovým systémem nezaznamenával nic, co by mohlo [§ 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů]. Nesnímal nic ze soukromého života subjektů, jednalo se jen o záznamy z veřejného prostranství. Právní názor městského soudu, že výjimka zakotvená v § 5 odst. 2 písm. e) citovaného zákona nebyla v případě stěžovatele splněna, se zakládá na nesprávném výkladu zásady proporcionality. Ve svém vyjádření k rozsudku Soudního dvora dále odkazuje zejména na jeho bod 34, podle něhož při uplatňování směrnice 95/46/ES je třeba zohlednit oprávněné zájmy správce spočívající mimo jiné, stejně jako ve věci v původním řízení, v ochraně majetku, zdraví a života tohoto správce a jeho rodiny.

[75] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zákon zásadně vyžaduje souhlas subjektu údajů se zpracováním údajů (§ 5 odst. 2 věta prvá zákona o ochraně osobních údajů). V daném případě je evidentní, že souhlas osob snímaných na veřejném prostranství není možné objektivně získat, neboť množina takovýchto osob je neurčitá a jejich identitu nelze paušálně předem vůbec určit. Uvedený zákon nicméně dále v § 5 odst. 2 větě druhé připouští řadu výjimek z povinnosti souhlasu.

[76] Stěžovatel se konkrétně dovolává výjimky uvedené v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, podle níž bez souhlasu subjektu údajů může správce údaje zpracovávat, „“.

[77] Žalovaný odmítl aplikovat § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů s tím, že kamera zabírala rovněž vstupní dveře protějšího domu. Dle žalovaného se proto jednalo o tak závažný zásah do práv třetích osob, tj. obyvatelů a návštěvníků tohoto domu, který bez dalšího vylučoval aplikaci § 5 odst. 2 písm. e). Žalovaný tedy vyložil § 5 odst. 2 písm. e) tak, že snímání vchodových dveří jiného domu je bez dalšího v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Takováto úvaha je nicméně podle zdejšího soudu jednak neúnosně zkratkovitá, jednak je nesprávným výkladem § 5 odst. 2 písm. e) .

[78] Smysl a účel § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů lze vyvodit již z odůvodnění směrnice 95/46/ES. Podle ní „“ musí se zejména „“ (bod 28 odůvodnění uvedené směrnice). „[Z]“, ledaže je takové zpracování nezbytné „“ (bod 30 odůvodnění téže směrnice). Je tedy třeba spravedlivě zhodnotit každou konkrétní situaci, která se týká zpracování osobních údajů, a to tak, aby byla zachována spravedlivá rovnováha mezi jednotlivými základními právy.

[79] Ostatně přesně k tomu vyzývá rovněž Soudní dvůr, který v bodu 34 rozsudku ve věci stěžovatele jasně řekl, že při uplatňování ustanovení směrnice 95/46/ES je třeba „“. Není přitom pravda, jak podsouvá Soudnímu dvoru žalovaný, že by Soudní dvůr neznal všechna fakta, respektive že by mu snad zdejší soud „“, že stěžovatel zabíral kamerou i vstup do cizího domu. Opak je pravdou; Soudní dvůr i generální advokát s touto informací opakovaně pracují. Tuto skutečnost Soudní dvůr uvádí v popisu skutkového stavu, a to v bodu 13 druhé větě svého rozsudku: „.“ Stejná informace se objevila v usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 113/2012-59, v bodu 2; hovoří o ní, dokonce opakovaně, též generální advokát ve svém stanovisku (bod 12, bod 30 atd.). Zdá se tedy, že se žalovaný doposud neseznámil s celým textem rozsudku Soudního dvora ani se stanoviskem generálního advokáta.

[80] Zpracování osobních údajů prováděné stěžovatelem je tak třeba hodnotit dle zásady proporcionality. V tomto případě jde o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv garantovaných Listinou, tedy práva na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny) na straně jedné, a ochrany, života a majetku správce kamerového systému (čl. 6 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny) na straně druhé. Základní právo stojící na straně stěžovatele se prolíná s ústavně chráněným zájmem společnosti na ochraně před deliktním jednáním a na tom, aby tato jednání byla odhalena a potrestána.

[81] Princip proporcionality přikazuje, aby v každém konkrétním případě došlo jen k takovému omezení práva, které je nutné a které lze spravedlivě požadovat tak, aby byl ještě naplněn účel omezení (ochrana majetku, zdraví a života). Dnes již ustálená Ústavního soudu jasně stanoví, že při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva, respektive svobody, lze stanovit tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda: „ [...] [...] “ (nález ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, N 46/2 SbNU 57, č. 214/1994 Sb.).

[82] určuje, zdali opatření, omezující základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl. Stěžovateli lze přiznat, že jím provozovaný kamerový systém je vhodným prostředkem, který ho může ochránit před útoky na jeho obydlí, majetek, zdraví a život. Samotný kamerový systém nedokáže zabránit v dokonání konkrétního činu případného pachatele, podstatou jeho činnosti je však vyhotovit záznam takového jednání, který následně může vést k jeho identifikaci a posléze eventuálně i k odsouzení. Tím bude zamezeno v pokračování této trestné nebo jiné protiprávní činnosti. Kamerové systémy představují rovněž významný odstrašující prvek: je-li si delikvent vědom toho, že jeho jednání je snímáno, je dost pravděpodobné, že se zakázaného jednání vůbec nedopustí.

[83] porovnává stěžovatelem zvolený prostředek k ochraně jeho základních práv s jinými v úvahu připadajícími opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, respektive zasahujícími do konfliktních práv v menší míře. Stěžovateli lze přiznat, že jím provozovaný kamerový systém byl pro dosažení ochrany majetku, zdraví a života stěžovatele i jeho rodiny v porovnání s jinými v úvahu přicházejícími prostředky potřebný. Zdejší soud přitom vycházel z tvrzení stěžovatele, která nebyla v rámci celého řízení zpochybněna.

[84] Stěžovatel důsledně dbal principu proporcionality v jeho kritériu potřebnosti. Nejprve řešil svou situaci, plnou opakovaných a systematických útoků na majetek, zdraví a život svůj a své rodiny, opatřeními nezasahujícími základní práva jiných subjektů. Po útocích v červnu roku 2005 nechal okenní tabule svého domu osadit bezpečnostním sklem a nad okno nechal namontovat atrapu bezpečnostní kamery s pohybovým čidlem, které rozsvěcovalo halogenový reflektor. Tři týdny na to byl spáchán další útok, kdy byla tabule s bezpečnostním sklem proražena. Nato nechal stěžovatel zvýšit ochrannou zeď v zadní části domu o cca 90 cm, zároveň před okno nechal namontovat těžkou žaluzii, kterou po setmění stahoval. Poté došlo k fyzickému napadení stěžovatele a ke třem dalším průstřelům okenních tabulí. V jednom případě seděla v době útoku celá rodina u stolu v jídelně a lze hovořit o skutečném štěstí, že střela nikoho nezasáhla. Ani jeden z výše uvedených útoků nebyl Policií ČR došetřen, nikdo nebyl z daných útoků obviněn. Stěžovatel se teprve poté rozhodl nechat si na dům nainstalovat průmyslovou kameru se záznamem. V pořadí šestý průstřel okna byl tímto kamerovým systémem zaznamenán a v konečném důsledku vedl poprvé v dlouhé historii útoků k obvinění konkrétní osoby ze spáchání trestného činu výtržnictví proti majetku stěžovatele. Vysvětlení stěžovatele, proč kamera zabírala ulici i vchod do protějšího domu, je přitom naprosto logické: pokud by byla kamera „“ a zabírala například jen obvodovou zeď stěžovatelova domu, funkce kamery by se míjela svým účinkem, neboť by potencionálního útočníka nikdy nezaznamenala. Pokud žalovaný „“ stěžovateli opak, je to smutný důkaz toho, že je naprosto odtržen od reálií běžného života.

[85] Soud zdůrazňuje, že stěžovatel provozoval svůj kamerový systém v důsledku konkrétního a skutečného ohrožení. Opakovaně byly páchány útoky na jeho osobu, obydlí, majetek, rodinu, zdraví a život. V každém případě se jedná o policejně zdokumentované případy, což žalovaný ani nezpochybňuje. Zpracování osobních údajů tak nesloužilo k odvrácení hypotetické a nepravděpodobné hrozby, která by snad mohla za neurčitých okolností někdy v budoucnu nastat, ale k identifikaci konkrétního pachatele a odvrácení skutečného ohrožení. Je rovněž zjevné, že kamerový systém byl viditelně umístěn na domě stěžovatele, a nedocházelo tak k utajenému snímání.

[86] Žalovaný musí při posuzování obdobných případů, kde shromažďování osobních údajů zasahuje do soukromí třetích osob, brát vždy do úvahy, zda instalace a provozování kamery je prevencí před útoky, které v tomto místě hrozí, případně zda snad dokonce představuje reakci na opakované útoky na majetek či jiné ústavně chráněné hodnoty, či naopak zda osoba instaluje kamerový systém z obavy před protiprávní činností, která je však hypotetická a s ohledem na všechny okolnosti spíše nepravděpodobná, či iluzorní.

[87] Situace v nynější kauze byla zcela extrémní. Stěžovatel zcela nepřijatelně trpěl po dobu několika let útoky na svou osobu, rodinu a majetek. Přitom během celé této doby využil všech jemu dostupných prostředků nezasahujících do práv a svobod jiných osob za účelem ochrany svých práv, a to zcela bezvýsledně. Teprve záznam z kamerového systému umožnil obvinění konkrétní osoby, proto lze na instalovanou kameru na domě stěžovatele nahlížet jako na potřebnou v porovnání s jinými (stěžovatelem ostatně bezvýsledně využitými) opatřeními. Žádná jiná do práv na soukromí třetích osob méně invazivní varianta neexistovala, pomine-li soud varianty neúnosně drahé (např. placení si soukromé bezpečnostní služby, což je u normálních smrtelníků vyloučeno již jen pro nákladnost takové služby).

[88] Konečně třetí . Hlavní otázkou posouzení tak bude, zda a jak intenzívně zasahoval zpracováváním osobních údajů stěžovatel jiných lidí [§ 5 odst. 2 písm. e) věta za středníkem zákona o ochraně osobních údajů]; čím více osobních dat z intimní sféry cizích lidí bude zpracovávat, tím přísnější budou nároky kladené na provoz kamerového systému. Nejvyšší správní soud tak přistoupil ke zhodnocení konfliktu obou práv a dospěl k závěru, že stěžovatel provozoval svůj kamerový systém v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů; za přestupek podle § 44 odst. 2 písm. e) tohoto zákona tak neměl být sankcionován, a to z následujících důvodů.

[89] Dle názoru Nejvyššího správního soudu byl stěžovatelem snímán jen veřejný prostor, a to v efektivní míře a rozsahu. Jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 45/2010-68, č. 2518/2012 Sb. NSS, „ [...] .“

[90] Stěžovatel snímal část ulice, která je nepochybně veřejným prostranstvím. Současně snímal také vchod do protějšího domu, což dokazuje i záznam uložený ve spise. Co se týče vstupu, je nutno rozlišovat vstup do bytu nebo vstup přímo do obydlí na straně jedné a vstup do bytového domu z veřejné ulice, který je přístupný širší veřejnosti a který vede do společných prostor, kde se bezprostředně nachází schránky, schodiště atd., na straně druhé. Požadavky na snímání vstupu do obydlí budou jistě přísnější než požadavky na snímání vstupu do společných prostor bytového domu, který zdaleka svým adresátům neposkytuje takovou míru soukromí.

[91] Jak vyplývá z pořízeného záznamu, přízemí protějšího domu tvoří nebytové prostory, mající charakter výkladů (slouží k provozu kavárny a obchodu). Uprostřed snímaného domu se nachází vchod, který slouží ke vstupu do vnitřního dvora obytného domu, nikoliv ke vstupu do konkrétního bytu nebo obydlí. Nemůže tedy jít o výsostně intimní nebo osobní prostor obyvatel tohoto obytného domu, který by byl srovnatelný se vstupem do bytu nebo obydlí.

[92] Kamerový systém byl nastaven efektivně, snímal tu část veřejného prostranství, z níž vycházely útoky na dům stěžovatele. Sklopení nebo zmenšení úhlu snímání by mělo za následek zbytečnost provozovaného systému, neboť ten by nebyl vůbec s to zachytit případné útoky. Nastavení kamery, která snímá veřejný prostor, musí umožnit dosažení účelu snímání. Stěžovatel svým kamerovým systémem nepřekročil oblast, která by byla neúměrná ve vztahu k dosaženému cíli (ochrany majetku a tělesné integrity). Snímal přímo tu oblast, ze které vzešly jak předcházející, tak poslední útok. Snímání menší oblasti by se minulo svým cílem, neboť zde bylo evidentní, že pachatelé ostřelovali jeho dům z větší vzdálenosti.

[93] Posledním požadavkem, který zdejší soud shledal rovněž za splněný, je respektování čl. 4 odst. 4 Listiny spočívající v šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. Svým technickým řešením, přístupem a dalšími výše uvedenými okolnostmi provozoval stěžovatel svůj kamerový systém k účelu stanovenému, legitimnímu, předvídatelnému, a to způsobem, který nezasahoval nepřiměřeně do základních práv a svobod snímaných osob. Při dosažení svého cíle tak šetřil jak podstatu, tak smysl práv (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny).

[94] Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na shora citovaný rozsudek čj. 3 As 124/2013-34 (věc ), kterým prý zdejší soud akceptoval zákaz zpracovávat osobní údaje z kamer sledujících přístupové veřejné komunikace k bytovému domu a dále kamery sledující nadbytečné veřejné prostory přímo nesouvisející s majetkem provozovatele kamerového systému. Nic takového ovšem z rozsudku ve věci neplyne. Především nutno říci, že kasační stížnost ve věci namítala vady kontroly ze strany žalovaného, tvrdila, že prostory vůbec nebyly nahrávány, ale toliko průběžně monitorovány, argumentovala neurčitostí vymezení prostor, na kterých nesmí být prováděno kamerové snímání, a konečně tvrdila, že všechny snímané osoby vyslovily se shromažďováním osobních údajů souhlas. Takto vymezeným kasačním námitkám odpovídá i stručný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud však nevyslovil naprosto žádný právní názor o zákonnosti zákazu snímat veřejné komunikace. Správní soudy zásadně hodnotí toliko argumenty snesené žalobou nebo, v případě Nejvyššího správního soudu, kasační stížností. Pokud správní soud nezruší rozhodnutí správního orgánu, činí tak proto, že se neztotožnil s důvody žaloby či kasační stížnosti. Rozhodně to ale neznamená, že by správní soud schválil zákonnost těch částí rozhodnutí správního orgánu, které nebyly kvalifikovaným způsobem zpochybněny.

[95] Žalovaný dále odkazuje na rozsudek ve věci , citovaný v bodu [38] shora, a rozsudek ve věci téhož stěžovatele čj. 5 As 158/2012-49, rovněž citovaný výše, ve kterých zdejší soud schválil posouzení umístění kamer v prostorách hotelu. Ani jeden z judikátů však neobsahuje žádné zobecnitelné závěry, které by byly přenositelné z oblasti hotelových kamerových systémů na kamerové systémy používané na rodinných či bytových domech. V obou věcech navíc reagoval Nejvyšší správní soud na test proporcionality provedený žalovaným, a s tímto testem se ztotožnil. V nyní řešené věci naopak žalovaný provedl test proporcionality zkratkovitě a schematicky, s argumentem, že jakékoliv snímání vchodu do jiného domu je vždy rozporné se zákonem. Proč je takovýto závěr protiústavně paušalizující, zdejší soud vysvětlil shora.

[96] Žalovaný konečně odkazuje na „“, konkrétně na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 24 C 45/2007, který nařídil odstranění kamer umístěných v domě jejich majiteli (rozsudek žalovaný připojil). Pokud tedy dle žalovaného nemohou zasahovat do soukromí obyvatel majitelé domů, tím spíš nemohou obdobným způsobem zasahovat do soukromí obyvatel domů třetí osoby, které k tomuto domu nemají žádný vztah.

[97] Ani s tímto argumentem žalovaného Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 45/2007 je rozsudkem soudu I. stupně, nepředstavuje tedy v žádném případě „“, jak o ní hovoří žalovaný. Navíc je z jeho odůvodnění zřejmé, že Krajský soud v Brně neaspiroval na nějaké obecnější právní závěry, ale reagoval na individuální jedinečnou skutkovou situaci, ve které nebyli provozovatelé kamerového systému v bytovém domě s to jakkoliv jeho provozování rozumně vysvětlit, respektive ho vysvětlovali způsobem zjevně šikanózním a lživým. Z tohoto rozhodnutí rozhodně neplyne závěr, který v něm mylně hledá žalovaný, totiž že by v bytových domech mohl kdokoliv kdykoliv požadovat odstranění kamerového systému ve společných prostorách domu.

[98] Kasační námitka je tedy důvodná, na věc vskutku dopadá § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, neboť provozování kamerového systému bylo , aniž by zpracování osobních údajů bylo v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.

[99] Stěžovatel směřuje své kasační námitky proti povinnosti informovat subjekt údajů o zpracovávání (§ 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů) a proti povinnosti písemně oznámit žalovanému, že hodlá jako správce zpracovávat osobní údaje (§ 16 odst. 1 téhož zákona). Uvádí, že zmíněné povinnosti nemá, a to na základě výjimky uvedené v § 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů (výjimka z povinnosti informovat) a v § 18 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (výjimka z oznamovací povinnosti). Zdejší soud projednal obě námitky společně, neboť městský soud i stěžovatel používají shodnou argumentaci v případě obou výjimek.

[100] Městský soud ve svém rozsudku potvrdil povinnost stěžovatele jakožto správce kamerového systému informovat subjekt údajů dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů o zpracování, protože zaznamenával bezprostředně subjekty údajů, což znamená, že první podmínka výjimky (návětí § 11 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů) nebyla splněna. Ani druhá podmínka výjimky z povinnosti informovat subjekt údajů uvedená v § 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů nebyla stěžovatelem splněna, neboť zpracování osobních údajů osob vyskytujících se na ulici před jeho domem stěžovateli nebylo třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona. Právo na náhradu škody lze uplatnit i bez pořízeného záznamu, přičemž osobní údaje valné většiny snímaných osob stěžovatel vůbec nepotřeboval k uplatnění práva na náhradu škody. Obdobné platí i v případě výjimky z oznamovací povinnosti vůči žalovanému uvedené v § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud tak dovodil, že stěžovatel se dopustil přestupků podle § 44 odst. 2 písm. f) a i) zákona o ochraně osobních údajů, za což byl žalovaným právem sankcionován.

[101] Nejvyšší správní soud shledává kasační námitky stěžovatele nedůvodnými.

[102] „[K]“ (bod 38 odůvodnění směrnice 95/46/ES). Zpracování osobních údajů prostřednictvím kamerového systému musí být za každých okolností transparentní. Jak stanoví § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, „[s].“ Podle § 11 odst. 3 písm. b) „[i]“.

[103] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem žalovaného, vyjádřeným v jeho rozhodnutí I. stupně ze dne 4. 8. 2008 na s. 8, že stěžovatel měl dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů povinnost umístit na viditelném místě na svém domě tabulku s informací o provozování kamery se záznamem (dle zdejšího soudu postačí třebas i piktogram kamery), uvedením správce osobních údajů a kontaktu, kde budou poskytnuty veškeré informace vyžadované dle § 11 odst. 1 citovaného zákona (webová stránka správce, e-mailový či telefonický kontakt na pověřenou osobu atd.).

[104] Stěžovatel namítá, že na informační povinnost v tomto případě dopadá výjimka dle § 11 odst. 3 písm. b) věty první zákona o ochraně osobních údajů. Tvrdí, že nezískával osobní údaje přímo od subjektů údajů (viz návětí § 11 odst. 3 citovaného zákona). Navíc opačný závěr je dle stěžovatele nutno za pomoci teleologické redukce odmítnout, neboť by znamenal, že každý správce kamerového systému by musel plnit oznamovací povinnost podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů; v případě kamerových systémů se jedná o nesplnitelnou podmínku. Městský soud prý rovněž nesprávně posoudil i druhou podmínku [§ 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů]; městský soud se spokojil s faktem, že formálně žalobu na náhradu škody podat lze, ale reálné vymožení práva na náhradu škody bez pomoci kamerového systému nijak nezohlednil.

[105] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že je nepochybné, že stěžovatel kamerovým systémem zaznamenával bezprostředně subjekty údajů. Výjimka z informační povinnosti se proto neuplatní již jen proto, že osobní údaje získal od subjektu údajů, tedy nesplnil podmínku v návětí § 11 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. Takovýto výklad neukládá stěžovateli ani žádnou nesplnitelnou podmínku a nepopírá jeho právo provozovat kamerový systém. Informační cedule ve smyslu § 11 odst. 1 citovaného zákona není ničím, co by nad přiměřenou míru omezovalo možnost kamerový systém provozovat. Navíc je třeba předpokládat, že informace o provozování kamerového systému může mít i značný preventivní a odstrašující význam. Jinými slovy informační cedule ve skutečnosti posílí účinnost kamerového systému v jeho základní funkci – ochraně majetku a zdraví správce či jiných osob.

[106] Stěžovatel dále tvrdí, že neměl vůči žalovanému ani oznamovací povinnost. V případě výjimky z oznamovací povinnosti je podmínka shodná s podmínkou § 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, proto stěžovatel odkazuje na předešlou argumentaci. Na závěr ještě dodává, že z výjimky uvedené v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů lze dovodit i výjimku z registrační povinnosti. Stylizace obou výjimek je pro stěžovatele totožná, a proto je ochrana majetku dostatečným důvodem pro přiznání výjimky z registrační povinnosti uvedené v § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů.

[107] Nejvyšší správní soud k tomuto zvážil následující.

[108] Podle § 16 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů „[t] [žalovanému] “. Cílem oznamovací povinnosti „“ (bod 48 odůvodnění směrnice 95/46/ES). Směrnice 95/46/ES (bod 49 odůvodnění) umožňuje členským státům „“.

[109] Český zákon o ochraně osobních údajů je v tomto směru velmi strohý a žádnou zvláštní výjimku z registrační povinnosti jmenovitě pro kamerové systémy nezná. Tím se paušalizující česká úprava liší od sofistikovaných a mnohem detailnějších úprav zahraničních. Jako příklad lze uvést rakouský spolkový zákon o ochraně osobních údajů, již citovaný v bodu [52] shora, který upravuje speciální ustanovení pro kamerové systémy v části 9a a v § 50c odst. 2 přímo uvádí, že v případě (a) kamerového systému bez záznamu a (b) v případě, že záznam z kamerového systému je uchováván na analogové úložní médium, nebude takovýto kamerový systém podléhat registrační povinnosti, což nezbavuje správce dalších povinností vyplývajících z tohoto zákona.

[110] Stěžovatel se dovolává aplikace obecné výjimky z registrační povinnosti dle § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, podle něhož se oznamovací povinnost podle § 16 nevztahuje na zpracování osobních údajů, „“. Odvolává se přitom na svou argumentaci k § 5 odst. 2 písm. e) téhož zákona. Ke stěžovatelem tvrzené podobnosti mezi formulací výjimky § 5 odst. 2 písm. e) (k tomu blíže V.E) a výjimky z registrační povinnosti dle § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů lze uvést, že jde o odlišná ustanovení s odlišným smyslem a funkcí. Výjimka podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů umožňuje stěžovateli snímat svým kamerovým systémem veřejný prostor, aniž by potřeboval souhlas snímaných subjektů údajů, tudíž ho opravňuje k určitému jednání. Formalistický výklad této výjimky tak, jak jej učinil žalovaný, by vedl k nemožnosti provozovat valnou většinu kamerových systémů, což je samozřejmě výklad neudržitelný. Naproti tomu výjimka podle § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů správce potenciálně zbaví určité povinnosti, a to jen v případě, že konkrétní osobní údaj (údaje) je nutný a potřebný k uplatnění práv.

[111] Jak správně uvedl žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, argument stěžovatele by absurdně vedl k vynětí z registrační povinnosti všech zpracování podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, tedy zpracování, která jsou realizována bez souhlasu subjektu údajů. Jsou to ovšem právě tato zpracování, která jsou svou povahou často riziková a na hraně proporcionality zasahují do práv subjektů. Bylo by tedy popřením smyslu vykládaného zákona, pokud by aplikace jedné výjimky, která by založila právo zpracovávat údaje bez souhlasu jejich subjektů, automaticky aktivovala další výjimku, totiž vynětí z registrační povinnosti. Právě naopak, pokud zákon nestanoví jinak, v těchto případech by samotní správci měli dbát své povinnosti a ještě před samotným zpracováním nechat svůj systém posoudit žalovaným.

[112] Celý komplex těchto kasačních námitek je tedy nedůvodný.

[113] Nejvyšší správní soud shrnuje, že z důvodů uvedených v části V.E dospěl k závěru, že stěžovatel provozoval svůj kamerový systém v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Proto stěžovatel nemohl být vůbec postižen za přestupek podle § 44 odst. 2 písm. e) tohoto zákona; zpracovával totiž osobní údaje sice bez souhlasu subjektu údajů, ovšem za splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 2 písm. e). Stěžovatel naproti tomu porušil ve vztahu ke snímaným osobám svou povinnost informační dle § 11 zákona o ochraně osobních údajů, pročež mohl být postižen dle § 44 odst. 2 písm. f) tohoto zákona, respektive ve vztahu k žalovanému svou povinnost oznamovací dle § 16 odst. 1, pročež mohl být postižen dle § 44 odst. 2 písm. i) citovaného zákona. Přesto nelze stěžovatele za jeho opomenutí postihnout, a to se zřetelem na situaci naprosté právní nejistoty vytvořené nejasným právem Evropské unie a toto právo implementujícím obsahově nejasným českým zákonem, v kombinaci s celkově nekonzistentní správní praxí žalovaného; postih stěžovatele byl proto v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy (viz k tomu část V.D).

[114] Nejvyšší správní soud na základě shora předestřené argumentace dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto soud napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu přistoupil Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícího rozhodnutí I. stupně. Podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.