Vydání 1/2013

[13] Rozšířený senát má rozhodnout, zda podání dle § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž subjekt osobních údajů žádá žalovaného o uložení opatření k nápravě zpracovateli či správci osobních údajů, má za následek zahájení správního řízení nebo se jedná toliko o podnět k zahájení řízení (či jiného postupu) z moci úřední a uplatnění dozorových pravomocí žalovaného.

[14] První senát argumentuje tím, že pokud by právě zmíněná ustanovení upravovala tzv. návrhové správní řízení, vydával by žalovaný i jeho předseda rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud by ovšem podání dle § 21 odst. 3 a 4 tohoto zákona adresované žalovanému bylo pouze podnětem pro zahájení řízení z úřední moci (), nepředstavovalo by sdělení žalovaného o tom, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední, rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon by nebyl úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti subjektu, a byl by proto ze soudního přezkumu vyloučen na základě § 70 písm. a) s. ř. s.

[15] K výkladu § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů ve znění před přijetím zákona č. 439/2004 Sb. se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Ans 4/2006-68, č. 2385/2011 Sb. NSS. Osmý senát dospěl k závěru, že ""

[16] Zákonodárce novelizoval § 21 zákona o ochraně osobních údajů zákonem č. 439/2004 Sb. s účinností od 26. 7. 2004. Druhý senát Nejvyššího správního soudu rozsudky ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008-52, čj. 2 Ans 9/2008-55 a čj. 2 Ans 10/2008-54, plně vztáhl závěry osmého senátu i na nové znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném od 26. 7. 2004. Uvedl, že "[n][...] [zákona o ochraně osobních údajů], "

[17] S tím první senát nesouhlasí. Má za to, že podání subjektu údajů adresované žalovanému na základě § 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů je pouhým podnětem pro výkon dozorové pravomoci žalovaného stanovené v § 29 tohoto zákona, jejíž uplatnění může vyústit v uložení nápravných opatření zpracovateli osobních údajů. Proto není podání dle § 21 odst. 3 uvedeného zákona žádostí, která by měla za následek zahájení správního řízení.

[18] Dále uvádí, že akt, který stěžovatel napadl, je sice z formálního hlediska rozhodnutím o odložení věci dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu, které podléhá soudnímu přezkumu, pokud se týká subjektivních práv žalobce v tom smyslu, že by mohly být založeny, měněny, rušeny či závazně určeny, pokud by správní orgán rozhodl v souladu s žádostí žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, čj. 3 Ads 128/2009-71, č. 2050/2010 Sb. NSS). Z obsahového hlediska se však jedná o sdělení podle § 42 správního řádu, které nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a nepodléhá tak soudnímu přezkumu na základě § 70 písm. a) s. ř. s. Na podporu tohoto názoru odkázal první senát na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009, čj. 3 Ans 1/2009-58, ze dne 13. 8. 2009, čj. 9 As 57/2008-35, č. 1949/2009 Sb. NSS, a ze dne 19. 8. 2009, čj. 8 Ans 6/2009-83, které se týkaly podnětů k zahájení řízení. (...)

[27] Ze spisů vyplynulo, že stěžovatel se nejprve domáhal zjednání nápravy ve věci neoprávněného nakládání s osobními údaji přímo u jejich zpracovatele, Policie ČR, postupem dle § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Zpracovatel na stížnost nereagoval. Teprve následně se stěžovatel svým podáním ze dne 12. 11. 2007 obrátil na žalovaného. Tento postup tedy lze podřadit pod § 21 odst. 3 zákona.

[28] Případ je třeba posuzovat podle § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., které bylo účinné do 31. 12. 2011. I rozšířený senát musí při posuzování žalobou napadeného rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Znění § 21 v této době bylo následující:

"

"

[29] Zákon č. 468/2011 Sb. toto ustanovení novelizoval a s účinností od 1. 1. 2012 odstavce 3 a 4 z § 21 zcela vypustil.

[30] Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém vyjádření nesouhlasil i s postupem prvního senátu, který věc předložil rozšířenému senátu, rozšířený senát se vyjádří nejprve k této otázce. Platí, že ve skutkově obdobných případech má být rozhodováno obdobně. Avšak právo není nezměnitelné, a to platí i o jeho výkladu.

[31] To je uznáváno i v angloamerickém právním systému precedenčního práva, který se jinak důsledně řídí zásadou a za pramen práva považuje stručně řečeno i soudní rozhodnutí; ani zde ale nejsou rozhodnutí soudů absolutně nezměnitelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 31. 5. 1910, 218 U.S. 205, odst. 212, rovněž citováno v disentu soudce Brandeise k ze dne 11. 4. 1932, 285 U.S. 393, či rozhodnutí ze dne 3. 4. 1944, 321 U.S. 649, odst. 665; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu USA jsou dostupná na http://www.findlaw.com/casecode/supreme.html). Právní systém České republiky náleží do systémů kontinentálního evropského práva, které soudní rozhodnutí za pramen práva nepovažují. Není tedy založen na precedenčním charakteru soudních rozhodnutí, jako je tomu ve zmíněném právním systému angloamerickém.

[32] Sám stěžovatel citoval nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, č. 170/2006 Sb. ÚS, podle kterého "[r][...] "

[33] Tento předem stanovený postup obsahují § 17 a § 18 s. ř. s. Senát Nejvyššího správního soudu tak může dospět k odlišnému právnímu názoru než jiný senát Nejvyššího správního soudu, pokud svůj názor řádně odůvodní a věc předloží k rozhodnutí rozšířenému senátu. Je to pak rozhodnutí rozšířeného senátu, které sjednotí výklad dané právní otázky.

[34] Rozšířený senát se dále zabýval návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy za účelem zrušení zákona o ochraně osobních údajů. Rozpor zákona s ústavním pořádkem však neshledal, a proto věc Ústavnímu soudu nepředložil.

[35] Rozšířený senát nesdílí názor stěžovatele týkající se jazykové nesrozumitelnosti § 21 zákona a nahodilého užívání slov "" a "".

[36] Ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona ve znění účinném po novele z r. 2004 upravuje právo jednotlivce (subjektu údajů) obrátit se na správce nebo zpracovatele osobních údajů se žádostí o zjednání nápravy při jejich zpracování. Žádost ve smyslu těchto ustanovení představuje prostředek nápravy nedostatků při zpracování osobních údajů. Na jedné straně vystupuje subjekt údajů, na druhé straně správce či zpracovatel údajů. Žalovaný do prošetřování žádosti subjektu údajů správcem či zpracovatelem nezasahuje. Slova "" a "" se používají v § 21 odst. 1 až 3 pouze pro vztah mezi subjektem údajů a zpracovatelem či správcem údajů, nikoliv pro vztah mezi subjektem údajů a žalovaným.

[37] Pokud správce nebo zpracovatel žádosti nevyhoví, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na žalovaného (§ 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů). Subjekt údajů se může na žalovaného obrátit se svým podnětem přímo, i když nevyužil postupu dle § 21 odst. 1 (§ 21 odst. 4). Ustanovení § 21 odst. 3 a 4 tak upravují právo subjektu údajů obrátit se na žalovaného. V souvislosti se vztahem subjektu údajů a žalovaného již zákon nepoužívá pojem žádost, nýbrž spojení "" a "". Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že zákon tyto pojmy používá , naopak pro každou ze situací důsledně používá pojmy jiné.

[38] Právní úprava ochrany osobních údajů, která je aplikovatelná na daný případ, je dostatečně přehledná; opačný názor stěžovatele rozšířený senát nesdílí. Úprava tak splňuje požadavky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak je podrobně vyložil velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ze dne 4. 5. 2000, , stížnost č. 28341/95, ECHR 2005-V.

[39] Tvrzení ohledně terminologické rozpornosti má soud za nedůvodné; případná nejednoznačnost je odstranitelná výkladem příslušných právních norem v jejich celkovém kontextu. Ústavně konformní výklad před zrušením příslušného ustanovení nadto Ústavní soud vždy upřednostňuje (srov. nálezy ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, č. 121/1996 Sb., ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 5/96, č. 286/1996 Sb., a ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 4/99, č. 192/1999 Sb.).

[40] Jazykový výklad předmětného ustanovení soud podal v předchozí části. Z hlediska výkladu historického lze poznamenat: Zákon nabyl účinnosti 1. 6. 2000. K tomuto datu také zrušil předchozí zákon upravující stejnou právní oblast (zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech). Zrušený zákon z roku 1992 stanovil v § 23 jasně, že všechny spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud. To se týkalo např. i nároků na zdržení se závadného jednání, odstranění závadného stavu, vydání bezdůvodného obohacení, poskytnutí zadostiučinění či likvidaci informace, které zákon výslovně upravil v § 18, § 20 a § 22.

[41] Nyní platný zákon o ochraně osobních údajů nároky na zajištění opatření k nápravě ve svém původním znění z roku 2000 založil také, a to v § 21 odst. 2. Nepřevzal však úpravu pravomoci soudů ze zrušeného zákona. Z toho soudy dovodily, že účinností zákona o ochraně osobních údajů pozbyly soudy pravomoc rozhodovat v dotčených věcech a tato pravomoc přešla na žalovaného. Zvláštní senát k tomu uvedl, že (usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 2. 2004, čj. Konf 15/2003-24, č. 189/2004 Sb. NSS).

[42] Přechod pravomoci rozhodovat o nárocích upravených v § 21 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů na žalovaného počínaje nabytím účinnosti zákona o ochraně osobních údajů potvrdil zvláštní senát i v dalších rozhodnutích (usnesení ze dne 10. 3. 2004, čj. Konf 11/2003-12, č. 426/2005 Sb. NSS, a čj. Konf 37/2003-11, a ze dne 29. 3. 2004, čj. Konf 17/2003-15). Totéž následně vyslovil i Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1183/2004, ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo 445/2005, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo 449/2005 a sp. zn. 30 Cdo 450/2005).

[43] V souladu s těmito stanovisky pak byl i již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ans 4/2006-68, který se rovněž vyjadřoval k původnímu znění zákona. Z tohoto rozsudku implicitně vyplynula pravomoc žalovaného rozhodnout o nárocích podle § 21 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Nadto zde Nejvyšší správní soud dovodil, že "". K tomu je však třeba zdůraznit, že pokud v původním znění dával zákon subjektu údajů právo obrátit se na žalovaného s "" a požadovat např. odstranění závadného stavu či poskytnutí zadostiučinění, nebylo v podstatě možné vyložit toto ustanovení jinak, než že se jím ustavuje návrhové řízení. Opačný názor by vedl k praktické nevymahatelnosti nároků na zajištění opatření k nápravě.

[44] Výraznou novelizaci § 21 zákona přinesl zákon č. 439/2004 Sb. Oproti původnímu znění již nebyly upraveny jednotlivé nároky na zajištění opatření k nápravě, které by bylo možné požadovat, a zatímco původní znění odkazovalo v odstavci 4 na zvláštní úpravu (občanský zákoník) jen v oblasti náhrady škody, novelizované znění odkazovalo v odstavci 5 na zvláštní úpravu (§ 13 občanského zákoníku) i v případě nároků vzniklých v důsledku způsobené nemajetkové újmy.

[45] Vzhledem k tomu, že § 13 občanského zákoníku obsahuje v zobecněné podobě prakticky tytéž nároky na zajištění opatření k nápravě, které byly obsaženy v původním znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů, dá se i z toho podpůrně dovodit, že záměrem zákonodárce bylo vrátit pravomoc rozhodovat o těchto nárocích zpět soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

[46] Tento druhý přechod pravomoci ze žalovaného zpět na soudy potvrdil zvláštní senát: "" (usnesení ze dne 24. 2. 2010, čj. Konf 56/2009-7, č. 2274/2011 Sb. NSS).

[47] Druhý senát Nejvyššího správního soudu výkladem novelizovaného § 21 dospěl k závěru, že odstavec 3 předmětného ustanovení upravuje žádost subjektu údajů, o které je žalovaný povinen rozhodnout, a odstavec 4 pouze podnět k zahájení řízení (srov. rozsudky ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008-52, čj. 2 Ans 9/2008-55, a čj. 2 Ans 10/2008-54).

[48] Důvodová zpráva k zákonu č. 439/2004 Sb. však uvádí: "" (digitální repozitář PSP ČR, IV. volební období, tisk č. 508/0, dostupné na www.psp.cz)

[49] Z důvodové zprávy lze tedy dovodit, že zákonodárce již nepovažoval za vhodné, aby nároky na zajištění opatření k nápravě, typicky tedy zdržení se závadného jednání, odstranění následků neoprávněných zásahů či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, řešil žalovaný. Účelem novely tedy nebylo vytvoření duplicitní ochrany, kde by nejprve rozhodoval o týchž nárocích žalovaný a posléze soud. Žalovaný má postupovat vůči správci nebo zpracovateli "", tedy v mezích svých oprávnění cestou správního dozoru, nemá ale rozhodovat o žádostech subjektů údajů v řízení návrhovém. Subjekt údajů se tak po účinnosti novely stává toliko petentem iniciujícím výkon dozoru, nikoli účastníkem řízení o svém návrhu.

[50] Shodně tuto otázku řešil zvláštní senát: "" (usnesení ze dne 17. 10. 2011, čj. Konf 11/2011-6, č. 2500/2012 Sb. NSS).

[51] Stejně tak se zvláštní senát v nedávné době vyslovil i o charakteru podání podle § 21 zákona o ochraně osobních údajů: "[U]." (usnesení ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 94/2011-8).

[52] Na tomto místě lze shrnout historický a teleologický výklad posuzovaného ustanovení tak, že zákonodárce směřoval k tomu, aby žalovanému odebral pravomoc rozhodovat nejen o nárocích na zajištění opatření k nápravě, ale i o jiných žádostech subjektů údajů. Tím mu ponechal pouze pravomoc přijímat podněty a stížnosti subjektů údajů a v případě, že k tomu on sám shledá podmínky, zahajovat řízení . Tento závěr ostatně potvrzuje i poslední novela § 21 provedená zákonem č. 468/2011 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 2012. Ta, jak bylo zmíněno výše, sporné odstavce 3 a 4 z § 21 zcela vypustila.

[53] Rozšířený senát se dále zabýval logikou a systematikou předmětného ustanovení i zákona o ochraně osobních údajů a dospěl k následujícím závěrům.

[54] Druhý senát rozlišuje povahu podání subjektu údajů (tj. zda se jedná o žádost či podnět) v závislosti na tom, jestli se subjekt údajů před tím, než se obrátil na žalovaného, domáhal nápravy přímo u zpracovatele či správce osobních údajů. Pro takovéto rozlišování ale zákon neskýtá oporu.

[55] Třetí a čtvrtý odstavec § 21 zákona o ochraně osobních údajů upravují shodným způsobem dvě rozdílné situace. Ustanovení § 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů dává subjektu údajů, který se neúspěšně domáhal zjednání nápravy přímo u zpracovatele či správce osobních údajů, oprávnění obrátit se na žalovaného. Následující odstavec 4 pak dodává, že podmínkou pro přístup k žalovanému není marné využití postupu dle § 21 odst. 1. Rozšířený senát se tedy shoduje s prvním senátem v tom, že § 21 v odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů upravuje jeden a týž procesní nástroj - právo dát podnět žalovanému k prošetření postupu zpracovatele a správce při nakládání s osobními údaji. Nejedná se o dva různé postupy; odstavec 4 pouze doplňuje, že podmínkou postupu dle odstavce 3 není vyčerpání možnosti domáhat se nápravy přímo u zpracovatele či správce osobních údajů dle odstavce 1. Je tak shodným způsobem upravena možnost obracet se na žalovaného podněty v případě, že správce nebo zpracovatel nevyhoví žádosti podle § 21 odst. 1 citovaného zákona, a možnost obracet se na žalovaného přímo.

[56] V § 29 svěřuje zákon o ochraně osobních údajů žalovanému pravomoc provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem (např. formou kontroly), projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty dle tohoto zákona [§ 29 odst. 1 písm. a) a f)]. Žalovaný je povinen přijímat podněty a stížnosti jednotlivců a informovat je o jejich vyřízení [§ 29 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Zákon nicméně v § 29 výslovně nestanoví, že žalovaný má vést správní řízení a rozhodovat o žádostech, jimiž se subjekt údajů domáhá zjednání nápravy při neoprávněném zpracování osobních údajů.

[57] Je pravdou, že dle § 29 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů platí, že žalovaný "". Pokud by zákon upravoval řízení žalovaného o žádostech, pak by pravomoc k jejich rozhodování mohla být dána tímto ustanovením. Je však obtížně pochopitelné, proč by zákonodárce upravil pravomoc žalovaného k přijímání a vyřizování podnětů a stížností výslovně pod písmenem c) téhož ustanovení, a natolik významnou pravomoc, jakou je rozhodování o žádostech subjektů údajů, výslovně neupravil. V právě posuzovaném případě naopak to, že neexistuje výslovná úprava pravomoci žalovaného k rozhodování o žádostech, spíše potvrzuje, že zákonodárce nezamýšlel návrhové řízení před žalovaným upravovat. Ostatně by tu šlo o rozhodování o právech a povinnostech, a tedy o výkon státní moci; pravomoc k rozhodování by proto musela být založena výslovně zákonem (čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). I to tedy svědčí pro výklad § 21 zákona o ochraně osobních údajů ve smyslu podávání podnětů iniciujících dozorčí funkce, a nikoli žádostí, jimiž by se zahajovalo řízení o nich.

[58] Zákon o ochraně osobních údajů dále uvádí, že nápravná opatření lze zpracovatelům a správcům osobních údajů uložit v souvislosti s kontrolou (§ 40), která se provádí dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Státní kontrola může být provedena jen z podnětu kontrolního orgánu nebo na základě dožádání oprávněných státních orgánů nebo v dalších případech stanovených zvláštním zákonem (§ 8 zákona o státní kontrole). Zákon o ochraně osobních údajů jakožto zákon zvláštní k zákonu o státní kontrole ovšem nestanoví, že by se státní kontrola zahajovala podáním žádosti subjektu údajů o zjednání nápravy při neoprávněném zpracování osobních údajů. I tento systémový argument potvrzuje, že podání subjektu údajů je pouhým podnětem, jímž se nezahajuje správní řízení.

[59] Rozšířený senát tedy shrnuje, že § 29 zákona o ochraně osobních údajů nezakládá žalovanému pravomoc vést správní řízení o žádostech subjektů údajů a že § 21 v odst. 3 či 4 téhož zákona neupravuje možnost subjektů údajů podávat žádosti o uložení nápravných opatření ze strany žalovaného zpracovatelům či správcům osobních údajů, a o kterých by žalovaný musel rozhodovat. Protože žalovanému nebyla tato pravomoc svěřena, je zřejmé, že opačný výklad by vedl k rozporu s Ústavou i s Listinou, jak již uvedeno. Pokud subjekt údajů neuspěje u žalovaného se svým podnětem, může se ochrany svých práv domoci žalobou na ochranu osobnosti dle § 13 občanského zákoníku, na který § 21 zákona o ochraně osobních údajů odkazuje. Projednání nároku subjektu údajů na zajištění opatření k nápravě způsobené nemateriální újmy a náhradu škody svěřil zákon o ochraně osobních údajů do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a totéž potvrdila zvláštního senátu, jak je uvedeno výše.

[60] Výklad § 21 zákona o ochraně osobních údajů, který rozšířený senát shora podal, je v souladu se směrnicí 95/46/ES, na kterou odkazovali ve svých vyjádřeních oba účastníci řízení.

[61] Článek 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES stanoví, že se na orgán dozoru (žalovaného) ""

[62] Pro výklad tohoto ustanovení je obzvláště podstatná jeho druhá věta, která stanoví povinnost orgánu dozoru informovat o způsobu vyřízení žádosti. Nestanoví tedy povinnost rozhodnout o žádosti. Obdobně i poslední věta čl. 28 odst. 4 zakládá pouhou povinnost orgánu dozoru informovat subjekt údajů, zda k ověření došlo. Z toho vyplývá, že ani evropské předpisy nezakládají povinnost orgánů dozoru v oblasti ochrany osobních údajů vést návrhové řízení a rozhodovat o žádostech subjektů údajů. Z tohoto pohledu se jedná o tzv. , tedy věc, ve které je aplikace evropského práva natolik jasná, že nevyvolává důvodné pochybnosti o tom, jak má být vyřešena (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, , 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16).

[63] Soudní dvůr ve věci CILFIT vymezil doktrínu jako výjimku z povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Soudní dvůr dále prohlásil, že dříve než soud členského státu dospěje k závěru, že jím posuzovaná otázka představuje , musí si být jist, že by tato otázka byla stejně zřejmá i soudům jiných členských států a Soudnímu dvoru (bod 16 citovaného rozhodnutí). Při posuzování takové otázky musí být dále přihlédnuto k typickým znakům evropského práva a určitým překážkám v jeho výkladu. Jde zejména o fakt, že evropské právo je publikováno v řadě jazykových znění, přičemž všechny jazykové verze mají stejnou platnost. Nadto evropské právo používá vlastní terminologii, a to i tam, kde by se určitý výraz ve všech jazykových verzích shodoval. Konečně každé ustanovení evropského práva musí být posuzováno v jeho kontextu a vykládáno ve světle všech ustanovení evropského práva, jeho účelu a stavu jeho vývoje v době, kdy má být aplikováno (body 17 až 20).

[64] V tomto rozhodnutí Soudní dvůr rovněž stanovil, že pouhý fakt, že jeden z účastníků sporu namítá spornost výkladu evropského práva, nutně neznamená, že soud členského státu musí položit předběžnou otázku (rozhodnutí ve věci CILFIT, bod 9).

[65] Rozšířený senát zkoumal i další jazyková znění směrnice 95/46/ES. Všechna probraná znění ve druhé i poslední větě čl. 28 odst. 4 stanoví zřetelně, že subjekt údajů má být pouze informován o vyřízení žádosti, o ověření, prověrce, přezkumu, případně o proběhnuvší kontrole (např. znění české, slovenské, německé, polské, italské, francouzské, anglické, finské, dánské a nizozemské). Žádné jazykové znění nestanoví, že by orgán dozoru měl na základě podání subjektu údajů vydávat rozhodnutí.

[66] Jak již správně uvedl první senát, i podle rozsudku ve věci CILFIT není rozhodné, že české znění směrnice používá v čl. 28 odst. 4 výraz "". Různé jazykové verze směrnice používají různé termíny, které mohou mít řadu významů. Např. anglický termín "" může být překládán jako požadavek, žádost, nárok; německý výraz "" jako žádost, stížnost, petice; ve slovenštině je užit výraz "" (přesto znění čl. 28 odst. 4 v "" na oficiálních stránkách slovenského Úřadu pro ochranu osobních údajů ale uvádí termín "", viz http://www.dataprotection. gov.sk/buxus/docs/CT_31995L0046.pdf). Podstatný je proto institut, který měl čl. 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES ustavit. Tím, vzhledem ke znění druhé i poslední věty tohoto ustanovení, nebylo návrhové řízení ukončené rozhodnutím.

[67] Rozšířený senát posuzoval čl. 28 odst. 4 i v kontextu dalších ustanovení směrnice 95/46/ES.

[68] Bod 55 preambule vysvětluje, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly směrnici "[sic] ".

[69] Zákon tyto záruky subjektům údajů poskytuje. Každý subjekt údajů může dle § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení či požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil závadný stav vzniklý při zpracování údajů. Správce nebo zpracovatel je povinen neprodleně závadný stav odstranit, je-li žádost subjektu shledána oprávněnou (srov. ""; § 21 odst. 2 citovaného zákona). Zákon o ochraně osobních údajů dále odkazuje na občanský zákoník, jehož prostřednictvím je zajištěna náhrada nemajetkové újmy i náhrady škody (§ 21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném do 31. 12. 2011 a § 25 téhož zákona). Z citovaného bodu 55 preambule směrnice nevyplývá povinnost orgánů dozoru vést návrhové řízení o žádostech subjektů údajů.

[70] Bod 63 preambule také stanoví, že Evropský parlament a Rada Evropské unie, přijaly směrnici "[dozoru] ".

[71] I tento účel směrnice je v zákoně o ochraně osobních údajů proveden. Orgány dozoru mohou na základě podnětu subjektu údajů zahájit z moci úřední řízení o státní kontrole a v rámci kontroly ukládat opatření k nápravě (viz část první hlava šestá zákona o ochraně osobních údajů). Stejně tak mohou ukládat správcům a zpracovatelům sankce za správní delikty (část první hlava sedmá téhož zákona). Ani z tohoto ustanovení preambule však nevyplývá povinnost orgánů dozoru vést řízení o žádostech subjektů údajů, které bude ukončeno rozhodnutím.

[72] Prostřednictvím čl. 14 směrnice má být subjektům údajů zajištěno právo na námitku, kterou mohou proti zpracování osobních údajů vznést kdykoli z vážných a legitimních důvodů souvisejících s jejich osobní situací. I toto právo je v zákoně o ochraně osobních údajů provedeno v § 21. Ani z práva podat námitku ovšem bez dalšího neplyne povinnost orgánu dozoru vést návrhové řízení ukončené rozhodnutím.

[73] Dle čl. 22 směrnice platí: "" Zákon o ochraně osobních údajů v § 21 a v § 25 přímo odkazuje na použití občanského zákoníku a jeho prostřednictvím na možnost uplatňovat práva subjektů údajů v civilním řízení soudním. Ochrana poskytovaná orgánem dozoru je nástrojem sekundárním, jehož funkcí není rozhodování o žádostech subjektů údajů, nýbrž výkon dozoru, a to i k podnětům subjektů údajů.

[74] Rovněž v případě čl. 22 směrnice 95/46/ES nelze přeceňovat doslovné české znění, které používá spojení "". Toto spojení lze vykládat jako jakoukoli možnost nápravy ve správním řízení, tedy i řízení zahájené z úřední moci na základě podnětu subjektu údajů. Slovenská verze směrnice užívá spojení "[b]". Anglická verze užívá spojení "[w]", zmiňuje tedy jakýkoli prostředek nápravy, jež může být ustaven. Německá verze, která obsahuje spojení "[u]", hovoří o podání stížnosti k orgánu dozoru. Ani z čl. 22 směrnice nelze dovodit požadavek, aby vnitrostátní předpisy upravily veřejné subjektivní právo subjektů údajů požádat dozorový orgán o zajištění opatření k nápravě, jemuž by odpovídalo návrhové správní řízení.

[75] Konečně čl. 28 odst. 3 směrnice 95/46/ES upravuje pravomoci orgánu dozoru. Dle odstavce 3 se jedná zejména o pravomoci provádět šetření, účinně zasáhnout a obrátit se na soud. Proti těm rozhodnutím orgánu dozoru, která dala vzniknout stížnostem, je dle téhož odstavce možné využít opravný prostředek k soudu. Bude se tedy typicky jednat o případy rozhodnutí žalovaného o uložení sankce či uložení opatření k nápravě, proti kterým bude podán rozklad k předsedovi žalovaného. Možnost subjektů údajů podávat žádosti či stížnosti k orgánu dozoru je upravena samostatně čl. 28 v odst. 4.

[76] Ani touto cestou tak nelze ze směrnice dovodit, že by požadovala návrhové řízení o žádostech subjektů údajů před orgánem dozoru, a že by proto žalovaný byl povinen vydávat o výsledku řízení rozhodnutí. Aplikace směrnice je v tomto směru natolik jasná, že nevyvolává důvodné pochybnosti rozšířeného senátu o tom, jak má být předložená otázka vyřešena (viz rozhodnutí ve věci CILFIT, bod 16).

[77] Požadavek administrativního dozoru nad nakládáním s osobními údaji a soudní ochranu v těchto záležitostech upravuje shodným způsobem i Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat o orgánech dozoru a toku dat přes hranice (č. 29/2005 Sb. m. s.). Dodatkový protokol v čl. 1 odst. 2 stanoví, že každý dozorový orgán musí v rámci svých kompetencí projednávat stížnosti podané kteroukoli osobou týkající se ochrany jejích práv a základních svobod z hlediska zpracování osobních údajů. Ani z tohoto ustanovení nevyplývá, že by podání subjektů údajů dozorovému orgánu muselo nutně mít za následek zahájení správního řízení o žádosti o zjednání nápravy. Postačuje, pokud má orgán dozoru povinnost zabývat se podáními subjektu údajů a v návaznosti na svá zjištění je oprávněn zasáhnout () proti nezákonnému nakládání s osobními údaji. Vysvětlující zpráva k dodatkovému protokolu zdůrazňuje, že bez ohledu na existenci administrativního dozoru a jeho pravomoc zabývat se stížnostmi jednotlivců má každý subjekt údajů právo domáhat se svých práv u soudu (http://conventions. coe.int/Treaty/FR/Reports/Html/181.htm, bod 14).

[78] Jak zmínil ve svém vyjádření stěžovatel, Ústavní soud ke změnám v ustálené judikatuře uvedl, že by měl být jednou učiněný výklad východiskem pro další rozhodování, ledaže dojde "[sic] " (již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu právě takové důvody zde předložil. (...)