Vydání 6/2021

(…)[41] Žádost o poskytnutí peněžité pomoci musí být podle § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů podána v dvouleté subjektivní lhůtě u ministerstva, jinak toto právo zaniká. Jedná se tedy o hmotněprávní lhůtu k uplatnění práva, a nikoliv o lhůtu procesní k učinění určitého úkonu ve správním řízení. U hmotněprávní lhůty přitom platí, že dříve, než skončí, musí být právo vykonáno či uplatněno u druhé smluvní strany či orgánu veřejné moci, a proto je zapotřebí, aby před jejím uplynutím bylo právní jednání v písemné formě doručeno příslušnému adresátovi, tedy došlo do sféry jeho dispozice. Nepostačuje tedy, je-li toto právní jednání v písemné formě včas předáno k poštovní přepravě s úkolem doručit jej adresátovi, jako je tomu u procesní lhůty (srov. např. Dvořák, J.; Švestka, J.; Zuklínová, M. a kol. . Praha : Wolters Kluwer, 2013, str. 205 a násl.).

[42] Z kopie poštovní obálky, kterou v posuzované věci městský soud doplnil dokazování při ústním jednání, vyplývá, že stěžovatel podal žádost o poskytnutí peněžité pomoci na poště 739 07 Raškovice dne 3. 11. 2015, tedy předposlední den dvouleté subjektivní lhůty zakotvené v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, přičemž jako adresáta označil „“. Z razítka na obálce opatřeného textem „“ s datem 5. 11. 2015 a ručně dopsané nové adresy Vyšehradská 16, Praha 2, je zřejmé, že zásilka byla doslána do sídla žalovaného, kam byla doručena až dne 9. 11. 2015, jak vyplývá z razítka Justiční stráže obsahující toto datum. I kdyby se tedy vycházelo z toho, že žádost o peněžitou pomoc byla žalovanému účinně doručena již dne 5. 11. 2015, kdy byla doslána na adresu jeho sídla, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, tak by při zohlednění jen § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů toto právo zaniklo, neboť bylo uplatněno až následující den po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty obsažené v tomto ustanovení.

[43] Nicméně právní úpravu hmotněprávních lhůt pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci není možné posuzovat izolovaně od dalších ustanovení zákona o obětech trestných činů. V tomto směru je podstatný jeho § 8, který upravuje poskytování informací oběti trestného činu orgány činnými v trestním řízení. Podle odstavce prvního písmena g) tohoto ustanovení platí, že „[j] […] .“ Tato informace se poskytuje oběti písemně, případně i srozumitelně ústně, pokud o to oběť požádá, jak vyplývá z § 8 odst. 2 věty první a odst. 4 zákona o obětech trestných činů.

[44] V projednávané věci Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality Ostrava, předala stěžovateli jako oběti trestného činu základní informace písemně dne 24. 1. 2014, přičemž ten nežádal o jejich ústní sdělení ani mu nebyly ústně vysvětleny, jak vyplývá z jím podepsaného potvrzení z téhož dne. V závěru tiskopisu obsahujícího základní informace pro oběť trestného činu podle zákona o obětech trestných činů přitom bylo uvedeno, že „[ž]“. Jedná se tedy o doslovnou citaci znění § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů bez výslovného odkazu na toto ustanovení.

[45] Takto formulované poučení o lhůtě pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci však nelze považovat za dostatečné. Účelem ustanovení § 8 zákona o obětech trestných činů je totiž včasné a úplné poskytnutí základních informací nezbytných k uplatnění práv oběti, která vyplývají z tohoto právního předpisu. Proto je podle § 13 věty první zákona o obětech trestných činů zapotřebí takové informace poskytnout oběti srozumitelným způsobem. Tento požadavek je zřetelně vyjádřen i ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, v jejíž preambuli se uvádí, že „[…]“Informace o právu na peněžitou pomoc a o jednotlivých podmínkách pro její poskytnutí tedy musí být ve všech ohledech natolik konkrétní, aby oběti trestného činu byly k užitku a na základě nich mohla tento nárok řádně a včas uplatnit a dosáhnout přiznání odškodnění za újmu způsobenou trestným činem.

[46] Takto požadované kvality dosahuje písemné poučení o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc jen za situace, kdy je v něm oběti trestného činu poskytnuta informace nejenom o délce subjektivní a objektivní lhůty k uplatnění tohoto nároku, nýbrž i o jejich hmotněprávní povaze, z ní vyplývající nutnosti před uplynutím každé z nich doručit žádost Ministerstvu spravedlnosti a nedostatečnosti předání žádosti k poštovní přepravě před koncem těchto lhůt. Toliko z citace § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů totiž oběti trestného činu s ohledem na její specifické postavení vyžadující zvláštní ochranu, zranitelnost a předpokládaný nedostatek právnického vzdělání, jakož i zvláštní charakter hmotněprávních lhůt, nemusí být zcela zřejmé, že z hlediska včasného uplatnění nároku na peněžitou pomoc je nezbytně nutné, aby se žádost o její poskytnutí před uplynutím každé z obou propadných lhůt dostala do dispozice Ministerstva spravedlnosti, a nikoliv, aby byla pouze podána na poště. Zmínka o tom, že žádost o peněžitou pomoc lze v dvouleté subjektivní a pětileté objektivní lhůtě podat u ministerstva, jinak právo zanikne, je přitom nedostatečná pro uvědomění si rozdílu mezi místem, kde je před uplynutím těchto lhůt třeba nárok uplatnit, aby zůstal zachován. Oběti trestného činu, která je až na nepatrné výjimky právním laikem, totiž většinou z takto podané informace nebude zřejmé, že podáním žádosti o peněžitou pomoc u Ministerstva spravedlnosti se míní její doručení tomuto adresátovi a nepostačuje její včasné předání k poštovní přepravě, jako je tomu u procesních lhůt. Jejich odlišnost oproti lhůtám hmotněprávním přitom není v obecném povědomí natolik známa, aby po přečtení znění § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů bylo téměř každému naprosto zřejmé, že pro účely zachování lhůt uvedených v tomto ustanovení nepostačuje před jejich koncem odevzdat žádost o peněžitou pomoc držiteli poštovní licence. Spíše lze předpokládat, že oběť trestného činu bude z tohoto mylného předpokladu vycházet, neboť lhůty pro podání návrhů na zahájení soudních i správních řízení jsou většinou procesní povahy a jejich účastníci je často podávají na poštu až na jejich samém konci.

[47] Takto ostatně postupoval v posuzované věci stěžovatel, který, jak již bylo zmíněno, předal žádost o peněžitou pomoc k poštovní přepravě předposlední den dvouleté subjektivní lhůty nepochybně v domnění, že tímto úkonem svůj nárok včas uplatnil. I na případu stěžovatele je tedy zřejmá nedostatečnost poučení o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc, která spočívá v pouhé citaci znění § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů a v níž absentuje objasnění hmotněprávní povahy lhůt v něm zakotvených, jakož i zdůraznění nutnosti včasného doručení této písemnosti žalovanému a nedostatečnosti jejího odevzdání držiteli poštovní licence před uplynutím lhůt. Lze sice připustit, že dvouletá subjektivní lhůta byla dostatečně dlouhá na to, aby stěžovatel podal žádost v dostatečném časovém předstihu tak, aby se před jejím uplynutím dostala také do dispozice žalovaného. Nicméně pokud zákon o obětech trestných činů umožnil stěžovateli uplatnit nárok na peněžitou pomoc po dobu dvou let ode dne, kdy se dozvěděl o újmě způsobené trestným činem, bylo zcela na jeho uvážení, zda a kdy tak během tohoto časového období učiní, a pokud se rozhodl o odškodnění požádat až na jeho samém konci, nelze mu toto rozhodnutí, které pro něho mohlo být velmi složité i s ohledem na značně bolestnou a ničím nenahraditelnou ztrátu jeho dcery, nikterak vytýkat, a tím spíše klást k tíži. Naopak pro tento případ ho měly orgány činné v trestním řízení náležitě poučit také o tom, že žádost o peněžitou pomoc je zapotřebí před uplynutím subjektivní lhůty doručit Ministerstvu spravedlnosti, aby ji mohl s dostatečnou časovou rezervou podat na poště v místě svého bydliště, osobně ji předat žalovanému na samém konci subjektivní lhůty nebo použít jiného účinného způsobu doručení, který by umožnil včasné dodání zásilky do dispozice žalovaného. Taková informace o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc však stěžovateli nebyla v průběhu trestního řízení poskytnuta, a proto se v tomto směru jednalo o poučení nedostatečné.

[48] Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, č. 103/2005 Sb. ÚS, dovodil, že nepřesné poučení o lhůtě, respektive jejím konci dané správním orgánem, nemůže být k tíži účastníka řízení a zapříčinit tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby podané v rámci správního soudnictví z důvodu opožděnosti, neboť takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty a porušením práva na spravedlivý proces ve formě . Stejný závěr musí být učiněn i v posuzované věci, neboť ani neúplné poučení stěžovatele o konci subjektivní lhůty k podání žádosti o peněžitou pomoc, jež mu bylo poskytnuto v trestním řízení, nemůže mít k jeho újmě za následek zamítnutí této žádosti kvůli její opožděnosti, byť se jedná o lhůtu hmotněprávní, s jejímž marným uplynutím zákon spojuje zánik práva na odškodnění. Tento postup aplikovaný v dané věci totiž rovněž není v souladu s principem právní jistoty a právem na spravedlivý proces, neboť jím bylo stěžovateli znemožněno účinně se domoci svého nároku, aniž byl orgánem veřejné moci v potřebném rozsahu poučen o jedné z podmínek pro jeho uplatnění.

[49] Při nedostatečném poučení o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc měl tedy žalovaný vycházet z toho, že pro zachování subjektivní lhůty postačilo před jejím uplynutím předat žádost k poštovní přepravě. Takový závěr totiž odpovídá rozsahu informace poskytnuté stěžovateli podle § 8 odst. 1 písm. g) zákona o obětech trestných činů, jež obsahovala pouhou citaci § 30 odst. 2 téhož zákona bez bližšího vysvětlení. Bez něho byl proto stěžovatel spolehlivě poučen jen o nutnosti podat u ministerstva žádost o peněžitou pomoc před uplynutím dvouleté subjektivní lhůty, nikoliv však o tom, na jakém místě je tak zapotřebí učinit. Proto mu nelze klást k tíži, že před koncem této lhůty toliko žádost o peněžitou pomoc odevzdal držiteli poštovní licence s pokynem ji doručit žalovanému.

[50] Uvedený závěr odpovídá specifičnosti nyní posuzované věci vyplývající z neúplného poučení stěžovatele o konci lhůty pro podání žádosti o peněžitou pomoc a nelze ho nikterak zobecnit na všechny oběti, které požádají o tuto finanční kompenzaci za újmu způsobenou trestným činem. Pokud totiž oběť získá od orgánů činných v trestním řízení ve všech směrech úplné poučení o lhůtě pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci, bude od ní možné oprávněně požadovat, aby učinila potřebná opatření za účelem doručení této písemnosti žalovanému před uplynutím lhůt uvedených v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. V tomto směru postačí doplnit tiskopis obsahující základní informace pro oběť trestného činu, který byl použit i v dané věci, tak, aby v nich byla zdůrazněna hmotněprávní povaha lhůt pro podání žádosti o peněžitou pomoc, z ní vyplývající nezbytnost před jejich uplynutím doručit žádost Ministerstvu spravedlnosti a nedostatečnost jejího předání k poštovní přepravě do konce těchto lhůt. Takto úplné poučení však stěžovateli dáno nebylo, a proto je pro účely nyní posuzované věci nutné vycházet z rozsahu jemu poskytnuté informace o lhůtě pro podání žádosti o peněžitou pomoc a učinit závěr, že ji podal včas, neboť ji 3. 11. 2015, tedy předposlední den dvouleté subjektivní lhůty podal na poštu, jak již bylo zmíněno.