Vydání 9/2016

Žalobkyně dne 24. 11. 2011 podala žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu pro svého zesnulého manžela Jaroslava M. Ministerstvo obrany shromáždilo příslušné archivní materiály, z nichž vyplynulo následující.

Manžel žalobkyně byl dne 29. 5. 1949 zatčen pro podezření z protistátní činnosti poté, co u něj byl při prohlídce Sborem národní bezpečnosti objeven leták, adresovaný velvyslanectví USA, vyzývající k uspořádání svobodných voleb v Československu pod patronací Organizace spojených národů. Rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 3. 8. 1949 byl za uvedený skutek odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře pro spáchání trestného činu nepřekažení a neoznámení trestného činu podle § 35 odst. 1, 2 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Konkrétní skutkové okolnosti byly takové, že manžel žalobkyně leták obdržel od své známé, přičemž měl v úmyslu jej podle pokynů opsat a zaslat na velvyslanectví USA. Následně si však věc rozmyslel, leták neodeslal a ponechal si jej u sebe. Státní soud v Praze toto jednání posoudil tak, že Jaroslavu M. mělo být zřejmé, že původci letáků chtějí v zahraničí vzbudit dojem, že obyvatelé Československa nesouhlasí s lidově demokratickým zřízením a chtějí jej odstranit, a z tohoto důvodu měl leták ohlásit příslušným úřadům. Neučinil-li to, dopustil se výše uvedeného trestného činu.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1969 byl rozsudek Státního soudu v Praze zrušen a manžel žalobkyně byl obžaloby zproštěn. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší soud ČSSR rozsudkem ze dne 16. 3. 1971 a žádost o přezkoumání původního rozsudku Státního soudu v Praze zamítl. K rehabilitaci manžela žalobkyně došlo až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1991.

Žalobkyně dále na žádost Ministerstva obrany doplnila svou žádost tak, že její manžel byl za svého života členem Klubu angažovaných nestraníků (dále jen "KAN"), avšak nesdělil jí, co přesně bylo předmětem jeho činnosti v rámci této organizace. Nezná totožnost osob, které by mohly manželovu účast v KAN dosvědčit, a má za to, že se nedochovaly ani žádné písemné dokumenty, jimiž by tuto skutečnost bylo možné prokázat. Zároveň však žalobkyně upozornila, že osvědčení má být vydáno zejména na základě odsouzení jejího manžela Státním soudem v Praze roku 1949, a to bez ohledu na jeho činnost v KAN.

Ministerstvo obrany dne 30. 7. 2014 vydalo rozhodnutí, jímž žádost žalobkyně zamítlo. Dle Ministerstva obrany manžel žalobkyně nesplnil podmínky § 2 písm. b) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Ministerstvo argumentovalo tím, že nebylo prokázáno, že by byl Jaroslav M. aktivně zapojen do odbojové skupiny s vnitřní organizační strukturou a rozdělením funkcí a činností. Předmětný leták totiž manžel žalobkyně obdržel od své kolegyně v zaměstnání, která jej obdržela od své sousedky. Činnost Jaroslava M. by bylo možné podřadit pod § 3 odst. 3 nebo § 3 odst. 2 písm. a) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, avšak nebyla naplněna podmínka soustavnosti, dlouhodobosti či jinak zvýšeného významu petiční a obdobné činnosti zaměřené na obnovu svobody a demokracie. Vzhledem k tomu, že členství KAN nebylo prokázáno, nebyly dány důvody k vyhovění žádosti a udělení osvědčení. Žalovaná přijala dne 27. 1. 2015 usnesení, jímž odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dne 3. 3. 2015 pak bylo rozhodnutí včetně odůvodnění písemně vyhotoveno. Žalovaná se ztotožnila se závěrem rozhodnutí I. stupně, že nebylo prokázáno, že by manžel žalobkyně aktivně působil v organizaci nebo skupině, jejíž členové bojovali proti komunistickému režimu způsoby uvedenými v § 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, tedy například rozšiřováním či zabezpečováním tisku protikomunistických letáků. S letákem požadujícím konání svobodných voleb se manžel žalobkyně seznámil náhodou, když jej dostal od své kolegyně. Kolegyni ani její sousedku, které byly obžalovány spolu s manželem žalobkyně (a obžaloby zproštěny), nelze považovat za organizovanou skupinu, neboť jejich činnost nevykazovala zákonné znaky podle § 3 odst. 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Nebylo prokázáno, že by manžel žalobkyně spolupracoval s jinou odbojovou skupinou. Pokud jde o leták, v souvislosti s nímž byl manžel žalobkyně odsouzen, nebylo možné na základě shromážděných podkladů s jistotou určit, zda měl v úmyslu jej velvyslanectví USA skutečně zaslat, anebo si tento svůj původní záměr skutečně rozmyslel. Nic však nesvědčilo závěru, že by leták jakkoliv dále šířil. I kdyby bylo prokázáno, že manžel žalobkyně měl v úmyslu leták velvyslanectví USA zaslat, nešlo by o soustavnou či dlouhodobou anebo jinak významnou činnost spočívající v autorství petic nebo obdobných materiálů ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu.

V podané žalobě žalobkyně uvedla, že správní orgány vykládají pojem aktivní účasti na odboji a odporu proti komunismu příliš restriktivně. Tímto restriktivním přístupem žalovaná z okruhu bojovníků proti komunismu vyloučila osoby, které svůj odpor projevily nekonáním, například neoznámením určité činnosti státním orgánům. Zákonodárcův úmysl byl však právě opačný, což vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o účastnících odboje a odporu proti komunismu, podle níž se politickým nebo společenským postojem opravňujícím k získání osvědčení účastníka odporu proti komunismu rozumí i skutečnost, že daná osoba věděla o činnosti nepřátelské komunistickému režimu, avšak tuto skutečnost neoznámila ani neohlásila. Právě takové činnosti se manžel žalobkyně dopustil, a stěží tak mohl učinit aktivněji. Dle názoru žalobkyně není podmínkou pro vydání osvědčení aktivní protikomunistická činnost. Pasivita žadatele (tj. nevykonání určité činnosti, ke které byl tehdy podle zákona povinen) tak může za určitých okolností také naplňovat znaky "odporu proti komunismu" a může být důvodem k vydání osvědčení. Neexistuje-li objektivní kritérium pro posouzení významu různých projevů odporu proti komunismu, pak nezbývá, než význam odporu jednotlivých žadatelů poměřovat následkem, který byli pro svou "pasivitu" nuceni vytrpět. Situace, kdy byla určité osobě uložena trestní sankce za nepřekažení či neoznámení trestného činu, je bezpochyby obdobně závažná jako uložení sankce za aktivní projev odporu proti komunistickému režimu. Sama žalovaná uznává, že ve výjimečných okolnostech taková činnost vydáním osvědčení být oceněna může. Mezi tyto výjimečné případy je třeba zařadit i případ manžela žalobkyně, neboť následky, které byl nucen vytrpět za svou protikomunistickou činnost, byť nikoliv aktivní, byly zvlášť citelné. V době činu mu bylo 22 let, uložený trest těžkého žaláře si odpykal při těžbě uranové rudy v jáchymovských dolech, což jej fyzicky i psychicky poznamenalo na zbytek života. V době komunistického režimu byl Jaroslav M. perzekuován i dále, například tím, že byl nucen vykonat vojenskou službu u útvaru Pomocných technických praporů. Dle názoru žalobkyně neměl zákonodárce v úmyslu omezit ocenění účastníků odboje pouze na osoby, jejichž zásluhy byly mimořádně významné, ale toliko vyloučit ty, jejichž účast na protikomunistickém odboji není vůbec objektivně doložitelná. S odstupem více než 60 let není možné, aby se správní orgány pokoušely posoudit, zda účast na protikomunistickém odboji byla dostatečně významná, aby zasluhovala ocenění. Přijetím zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu stát vyjádřil vůli napravit křivdy komunistické justice. To však není možné, bude-li tento zákon vykládán nadmíru restriktivně a formalisticky. Žalovaná uvedla, že osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu lze udělit toliko osobě, u níž je prokázáno, že splňuje podmínky stanovené v § 2 písm. b) a § 3 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Žalobkyně citovala z důvodové zprávy k původně předložené verzi zákona, z níž toliko vyplývá, že zákonodárce předvídal možnost, že osvědčení bude vydáno i osobě, která svůj nepřátelský postoj ke komunistickému režimu osvědčila tím, že nevyzradila skutečnost, na jejímž vyzrazení měl režim zájem. Dle názoru žalované však ze zákona ani z důvodové zprávy neplyne, že by osvědčení mělo být vydáno každému, kdo byl potrestán za neoznámení či nepřekažení činu směřujícího proti komunistickému režimu. Takový skutek by podle žalované postačoval k udělení osvědčení pouze, pokud by se jednalo o neoznámení či nepřekažení trestného činu svým významem vzhledem ke skutkovým okolnostem zcela výjimečné. Takové okolnosti ve věci manžela žalobkyně nebyly dány. Z jiné pasáže důvodové zprávy k zákonu o účastnících odboje a odporu proti komunismu plyne, že zákonodárce nechtěl ocenění podle tohoto zákona nastavit příliš široce, aby mělo patřičnou váhu ve společnosti. Nakonec žalovaná upozornila, že zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu nemá primárně odškodňovací charakter, a jeho účelem tedy není poskytnout zadostiučinění všem obětem komunistického režimu.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.