Vydání 3/2020

[11] Ze správního spisu bylo zjištěno, že starosta žalobce dopisem ze dne 25. 1. 2018 (doručeno správnímu orgánu I. stupně dne 31. 1. 2018) požádal o vyslovení souhlasu s odvoláním osoby zúčastněné na řízení z funkce tajemníka Městského úřadu Dašice. Ve dnech 29. 3. 2018 a 16. 4. 2018 proběhlo ústní jednání. Dne 3. 5. 2018 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým byl udělen souhlas s odvoláním osoby zúčastněné na řízení z funkce tajemníka Městského úřadu Dašice. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru o porušení povinnosti tajemníka městského úřadu spočívajícím v umožnění výkonu přenesené působnosti osobou, která nebyla zaměstnancem úřadu, a v následném neoprávněném proplacení fakturovaných služeb. Ohledně posouzení subjektivních a objektivních lhůt k podání žádosti správní orgán I. stupně uvedl, že v případě odvolání vedoucího úředníka z důvodu závažného porušení pracovních povinností dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících, tento zákon neobsahuje žádnou lhůtu k učinění tohoto úkonu, subsidiárně je tak třeba užít § 58 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Starosta žalobce v průběhu řízení uvedl, že na konci listopadu 2017 se dozvěděl o skutečnosti, že cizí osoba vykonávala činnost na městském úřadě i po skončení pracovního poměru, oficiálně pak byla tato skutečnost konstatována dne 5. 12. 2017 při projednání faktury se zaměstnankyní stavebního úřadu. K podání žádosti o udělení souhlasu s odvoláním tajemníka potom došlo dne 31. 1. 2018. Správní orgán I. stupně považoval subjektivní lhůtu ze strany žalobce za zachovanou a podotkl, že v daném případě není to, zda starosta věděl o skutečnosti, že cizí osoba se pohybovala na úřadě i po ukončení svého pracovního poměru, neboť porušení povinností tajemníka spočívá v tom, že s touto osobou neuzavřel písemnou, ale pouze ústní dohodu. Co se týče žalobcem namítaného nezajištění pracovní síly na pozici účetního, správní orgán I. stupně uzavřel, že tajemník v řízení doložil doklady o tom, že v podstatě kontinuálně vyhlašoval výběrová řízení na tuto pozici, zadával inzerci do tisku i na internetu; tajemník tedy prokazatelně činil úkony za účelem zajištění zaměstnance na pozici účetního. Negativní výsledek spočívající v tom, že se pozici v dlouhodobém horizontu více jak půl roku nepodařilo obsadit vhodným uchazečem, nelze klást tajemníkovi k tíži.

[12] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala osoba zúčastněná na řízení odvolání ze dne 21. 5. 2018, jež bylo doplněno dne 23. 5. 2018. Žalovaný následně vydal rozhodnutí dne 17. 7. 2018, kterým dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že nebyl udělen souhlas s odvoláním osoby zúčastněné na řízení z funkce tajemníka Městského úřadu Dašice. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, s tím, že úředníka je dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících možno odvolat pouze ve lhůtě do 6 měsíců ode dne porušení zákonných povinností závažným způsobem či dvojnásobného porušení zákonných povinností méně závažným způsobem; lhůta 6 měsíců se vztahuje jak na závažné, tak na méně závažné porušení zákonem stanovených povinností, přičemž tato lhůta začne běžet až od okamžiku ukončení protiprávního jednání. dle žalovaného váže dodržení lhůty na akt odvolání. Tím však není podání žádosti řediteli krajského úřadu, aktem odvolání je až na základě uděleného souhlasu učiněné pracovněprávní jednání, tj. odvolání, které má být učiněno ve formě a s náležitostmi dle § 12 odst. 3 zákona o úřednících. Zákonná lhůta podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících proto již uplynula. Správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí dne 3. 5. 2018, tedy v době, kdy již nebyl dán hmotněprávní předpoklad pro tento postup. Jelikož v dané věci nelze očekávat možnost jakéhokoliv doplnění skutkových zjištění, přistoupil žalovaný jako odvolací správní orgán ke změně rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

[13] V § 110 zákona o obcích je stanoveno:

„(1) V obcích s pověřeným obecním úřadem a v obcích s rozšířenou působností se zřizuje funkce tajemníka obecního úřadu, který je zaměstnancem obce. Ostatní obce mohou zřídit funkci tajemníka obecního úřadu.

(2) Tajemník obecního úřadu je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné působnosti i přenesené působnosti starostovi.

(3) Není-li v obci zřízena funkce tajemníka obecního úřadu nebo není-li tajemník obecního úřadu ustanoven, plní jeho úkoly starosta.

(4) Tajemník obecního úřadu a) zajišťuje výkon přenesené působnosti s výjimkou věcí, které jsou zákonem svěřeny radě obce nebo zvláštnímu orgánu obce, b) plní úkoly uložené mu zastupitelstvem obce, radou obce nebo starostou, c) stanoví podle zvláštních právních předpisů platy všem zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, d) plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, e) vydává spisový řád, skartační řád a pracovní řád obecního úřadu a další vnitřní směrnice obecního úřadu, nevydává-li je rada obce.

(5) Tajemník obecního úřadu se zúčastňuje zasedání zastupitelstva obce a schůzí rady obce s hlasem poradním.

(6) Tajemník obecního úřadu nesmí vykonávat funkce v politických stranách a v politických hnutích.“

[14] Podle § 103 odst. 3 zákona o obcích starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu v souladu se zvláštním zákonem a stanoví jeho plat podle zvláštních předpisů; bez souhlasu ředitele krajského úřadu je jmenování a odvolání tajemníka obecního úřadu neplatné.

[15] Podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců.

[16] Jak plyne z odborné literatury [Vedral, J., a Pšenička, S. § 103. In: Vedral, J. a kol.. Zákon o obcích (obecní zřízení). 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 539.], souhlas ředitele krajského úřadu ve smyslu § 103 odst. 3 zákona o obcích je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení, „kde jsou možné i opravné prostředky, zejména v případě nesouhlasu, ovšem vyjma přezkumného řízení […] O rozhodnutí vydávané ve správním řízení, a to ve správním řízení na žádost podávanou starostou, jde proto, že jde o zásah do výkonu samosprávy (viz čl. 101 odst. 4 Ústavy) a vlastně jeden z mála případů preventivního dohledu. Ředitel krajského úřadu uděluje souhlas v rámci přenesené působnosti kraje, o samostatnou působnost jít z povahy věci nemůže, neboť nejde o správu záležitostí kraje, ale o pravomoc, která byla na krajský úřad, resp. jeho ředitele, přenesena z někdejších okresních úřadů (udělování tohoto souhlasu bylo v minulosti svěřeno přednostům okresních úřadů a šlo tedy o výkon státní správy) […]. Tajemník obecního úřadu je podle § 2 odst. 5 ÚřÚSC tzv. vedoucím úředníkem, pro jehož jmenování a také odvolání z funkce zákon vyžaduje zvláštní požadavky (srov. § 5, 12 ÚřÚSC).” Krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje. Jak je stanoveno v § 110 odst. 2 zákona o obcích, tajemník je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné působnosti i přenesené působnosti starostovi. Neudělení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu z funkce ve smyslu § 103 odst. 3 zákona o obcích proto představuje zásah do ústavně garantovaného práva na výkon samosprávy (srov. čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky, podle něhož stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem). Soudu rozhodujícímu ve věcech správního soudnictví tak přísluší posoudit, zda se jedná o zásah zákonný, nebo nikoliv. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že rozhodnutí ředitele krajského úřadu, resp. žalovaného jako odvolacího správního orgánu, kterým byl vysloven nesouhlas s odvoláním tajemníka obecního úřadu z funkce, je rozhodnutím přezkoumatelným v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s.

[17] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně již uplynula zákonná lhůta podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících. Žalobce s tímto posouzením nesouhlasil a v žalobě odkazoval na argumentaci správního orgánu I. stupně, podle něhož je lhůta zachována.

[18] Krajský soud předně uvádí, že šestiměsíční lhůta pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce stanovená v § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících se týká nejen nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností, ale i (byť jediného) porušení zákonných povinností závažným způsobem. K tomu lze citovat z žalovaným odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4123/2013: „Limit pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce však nespočívá jen ve stanovení důvodů, pro něž (pouze) tak lze učinit. Zákon zároveň stanoví i lhůtu (časový úsek), v níž tak může zaměstnavatel učinit. Je tomu tak proto, že odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce pro porušení povinností [má-li být naplněn smysl a účel tohoto právního institutu (této možnosti zaměstnavatele)] musí být učiněno v přiměřené časové souvislosti s takovým porušením povinností. Kdyby tomu tak nebylo, hrozilo by – jak správně uvádí odvolací soud – že ‚ten, kdo má oprávnění provinilého odvolat, by měl tuto možnost připravenu i několik let pro případ, až se mu to bude hodit, a trvale tím „držel v šachu“ provinilého vedoucího úředníka (vedoucího úřadu)‘. Jde tedy o to, aby bylo v rozumné době ukončeno období nejistoty provinilého vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) v tom smyslu, zda bude odvolán či nikoliv, a tím obnovit ochranu jeho dalšího řádného, nestranného a nerušeného rozhodování. Zároveň platí, že institut odvolání z funkce nesmí vést k zneužití práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance. Nelze proto, jak to činí dovolatel, dovozovat, že by se lhůta (6 měsíců) uvedená v § 12 odst. 1 písm. b) zák. o úřednících vztahovala toliko na nejméně dvě méně závažná porušení zákonem stanovených povinností, zatímco při porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem by se zaměstnavatel mohl pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce rozhodnout kdykoli (i po několika letech).“ Soud proto uzavřel, že v nyní posuzovaném případě se uplatní šestiměsíční lhůta dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících.

[19] Krajský soud dále přisvědčil žalovanému, který dospěl k závěru, že předmětná lhůta stanovená v § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících je lhůtou objektivní, nikoliv subjektivní. Žalobce v žalobě proti tomuto východisku brojil tím, že lhůty je nutno počítat od okamžiku, kdy se starosta žalobce o jednání osoby zúčastněné na řízení objektivně dozvěděl. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobce rozvedl tento žalobní bod tak, že osoba zúčastněná na řízení svou praxi tajila, neměla k ní žádné listiny, a tak vytvořila situaci, která je pro ni časově příznivá, neboť získala procesně výhodnější postavení (z hlediska lhůt), přičemž žalobce se kvůli porušení zákona dostal do časové tísně, neboť o dění na úřadě z viny osoby zúčastněné na řízení vůbec nebyl informován. Krajský soud k tomu uvádí, že již z jazykového výkladu § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících je zřejmé, že stanovená šestiměsíční lhůta se počítá již od porušení zákonem stanovených povinností vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu (popř. od nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností), nikoliv od okamžiku, kdy se obec (resp. starosta obce) o porušení zákonem stanovených povinností dozvěděla. I kdyby se tak starosta obce teoreticky dozvěděl o závažném protiprávním jednání tajemníka obecního úřadu se zpožděním zaviněným právě tímto tajemníkem, taková skutečnost by nepředstavovala důvod pro odchýlení se od závěru, že předmětná lhůta je lhůtou objektivní.

[20] Uvedený výklad nelze označit za formalistický, dle závěru soudu naopak tato plně odpovídá vůli zákonodárce. Kdyby totiž zákonodárce zamýšlel lhůtu dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících stanovit jako lhůtu subjektivní, jistě by tak výslovně stanovil v textu zákona, jak to ostatně činí v řadě jiných právních předpisů, v nichž jsou zakotveny subjektivní lhůty, nezřídka současně vedle lhůt objektivních (srov. např. § 1008 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.“ Nebo podle § 267 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, podle něhož „[p]rávo na náhradu škody se promlčí, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl“; podle § 100 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: „Přezkumné řízení podle odstavce 1 se zahájí a) do 3 měsíců ode dne, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu pro zahájení přezkumného řízení, a b) nejpozději do 3 let od zahájení trestního stíhání […].“

[21] Jakkoliv soud připouští, že toto ustanovení může starostovi obce zkomplikovat odvolání tajemníka obecního úřadu v případě porušení tajemníkových zákonných povinností (když se o tomto porušení dozví až s určitým časovým odstupem), nelze jej překlenout tím, že by stanovená šestiměsíční lhůta byla považována za lhůtu subjektivní. Bylo na žalobci, aby měl přehled o tom, co se fakticky na jeho úřadu odehrává. Závěr, že se jedná o lhůtu objektivní, pak vyplývá nejen z odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4123/2013 [„Naopak ze shora uvedeného vyplývá, že oba důvody pro odvolání z funkce uvedené v § 12 odst. 1 písm. b) zák. o úřednících mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců. Jinak řečeno v souladu se zákonem (z hlediska lhůty pro jeho použití) je jen takové odvolání z funkce vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu, které zaměstnavatel učinil z důvodu, že se vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu dopustil porušení jemu zákonem stanovených povinností závažným způsobem nebo nejméně ve dvou případech méně závažným způsobem v období 6 měsíců před tím, než k odvolání z funkce pro takové porušení jemu zákonem stanovených povinností došlo.“], nýbrž i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 299/2017: „Z ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vyplývá, že lhůta (časový úsek) 6 měsíců, ve které je zaměstnavatel oprávněn přistoupit k odvolání z funkce, počne běžet bez ohledu na to, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se) o skutečnostech (porušení povinnosti ze strany vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu), s nimiž zákon spojuje možnost odvolání. Znění uvedeného ustanovení jiný (opačný) výklad neumožňuje a nelze jej dovodit ani z jiného ustanovení zákona o úřednících. Podpůrně nelze použít ani ustanovení zákoníku práce upravující lhůty pro jiné jednostranné pracovněprávní úkony (jednání), jimiž zaměstnavatel může řešit porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že je nepochybně v zájmu zaměstnavatele, aby odhalil závadné jednání svého úředníka co nejdříve. Zákonodárcem stanovená lhůta 6 měsíců pro odvolání z funkce, plynoucí od porušení zákonem stanovených povinností vedoucího úředníka (vedoucího úřadu), se jeví být jako dostačující k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebná šetření ke zjištění, zda rozhodné okolnosti skutečně nastaly.“

[22] Český právní řád sice není založen na precedenčním systému, vnější závaznost předchozí judikatury však vychází z ústavního požadavku zákazu svévole a právní jistoty, jakož i ústavně garantovaného práva na soudní ochranu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2019, čj. 2 As 395/2017-45). Ustálená představuje ve svém materiálním rozměru právní normu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS). Nejde tedy o závaznost formální ( není pramenem práva, v čemž lze žalobci obecně přisvědčit), nicméně soudy by ji měly v každém případě reflektovat a nenaleznou-li silné důvody, pro které by mělo být postupováno jinak, měly by takto podaný výklad právní normy při svém rozhodování následovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, čj. 3 As 133/2016-31). V nyní posuzovaném případě pak žalobce nepřednesl a ani soud neshledal žádné důvody k zaujetí odlišného výkladu.

[23] Krajský soud tudíž souhlasí s žalovaným, který za okamžik, od něhož započala běžet šestiměsíční lhůta dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících, považoval uhrazení faktury dne 1. 10. 2017, nikoliv okamžik, kdy se starosta žalobce o jednání osoby zúčastněné na řízení dozvěděl. Osobu zúčastněnou na řízení tak bylo možno odvolat z funkce tajemníka Městského úřadu Dašice (za splnění dalších zákonných podmínek) nejpozději dne 1. 4. 2018.

[24] Nad rámec odůvodnění lze pak uvést (), že i kdyby pak lhůta dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících čistě teoreticky byla lhůtou subjektivní, jak namítal žalobce, žalovaný neudělením souhlasu s odvoláním osoby zúčastněné na řízení z funkce tajemníka Městského úřadu Dašice nepochybil. Jak totiž plyne z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, na nějž žalobce ve své žalobě odkazoval, starosta obce se o skutečnosti, že cizí osoba na úřadě vykonávala činnost i po ukončení pracovního poměru, dozvěděl nejpozději dne 5. 12. 2017, kdy tato skutečnost byla konstatována při projednání faktury se zaměstnankyní stavebního úřadu. Pokud by se tedy jednalo o lhůtu subjektivní, tato by uplynula nejpozději dne 5. 6. 2018, tj. ještě v průběhu správního řízení o udělení souhlasu s odvoláním tajemníka Městského úřadu Dašice z funkce.

[25] V této souvislosti je třeba podotknout, že nejpozději v uvedené (objektivní, nikoliv subjektivní) šestiměsíční lhůtě bylo možno přistoupit k odvolání osoby zúčastněné na řízení z funkce, nikoliv pouze k podání žádosti řediteli krajského úřadu o vyslovení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu z funkce dle § 103 odst. 3 zákona o obcích. Soud souhlasí s žalovaným, který v žalovaném rozhodnutí (str. 18) uvedl, že „pokud by se lhůta pro odvolání vztahovala k podání žádosti řediteli krajského úřadu, neexistovala by zároveň následně žádná lhůta pro samotný akt odvolání a starosta obce by mohl udělený souhlas s odvoláním schovávat tzv. v šuplíku s možností jej kdykoliv použít pro jeho odvolání, což zjevně nebyl účel zákona“. Že takový stav o časově neomezené možnosti odvolání tajemníka obecního úřadu z funkce zjevně nebyl zákonodárcem zamýšlen jako žádoucí, ostatně plyne i ze shora odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4123/2013. Závěr o tom, že v šestiměsíční lhůtě je nezbytné tajemníka obecního úřadu odvolat z funkce (nejen požádat ředitele krajského úřadu o souhlas s jeho odvoláním), k němuž dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí, koneckonců nikterak nezpochybnil ani žalobce ve své žalobě. Krajský soud s argumentací žalovaného souhlasí a doplňuje, že žádné zákonné ustanovení ani nepočítá se stavěním šestiměsíční lhůty stanovené v § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících po dobu správního řízení o udělení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu ve smyslu § 103 odst. 3 zákona o obcích. Proto soud souhlasí s úvahami žalovaného, který v napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že konstrukce daného ustanovení klade zvýšené nároky na starosty obcí, kteří v případě odvolávání tajemníků obecních úřadů musí v rámci dané lhůty ještě zažádat o souhlas ředitele krajského úřadu. Řízení o udělení takového souhlasu je často spojeno s odvoláním (coby procesním úkonem) odvolávaného tajemníka právě proti rozhodnutí, kterým je souhlas udělen. Starosta obce tak musí počítat s minimálně 2 až 3 měsíci na řízení o udělení souhlasu. Reálně je tak nutné, aby žádost o udělení souhlasu podával nikoliv nejpozději 6 měsíců po závažném (či dvou méně závažných) porušení zákonem stanovených povinností, ale cca do 3 měsíců od takového porušení, aby měl jistotu, že veškeré kroky budou včas splněny. Žalovaný dodal, že tento fakt samozřejmě musí mít na paměti i správní orgány, které jsou do řízení o udělení souhlasu s odvoláním procesně zainteresovány. Krajský soud dodává, že jestliže správní orgány v řízení o žádosti o udělení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu překročí lhůty pro vydání rozhodnutí, lze využít prostředků na ochranu proti nečinnosti (žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu, potažmo žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s.).

[26] Ze shora uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že v nyní posuzovaném případě šestiměsíční objektivní lhůta pro odvolání osoby zúčastněné na řízení z funkce tajemníka Městského úřadu Dašice vyplývající z § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících uplynula ještě v průběhu správního řízení o udělení souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu z funkce ve smyslu § 103 odst. 3 zákona o obcích, pročež žalovaný nepochybil, jestliže žalobci tento souhlas s odvoláním tajemníka z funkce neudělil. Daný postup žalovaného nelze označit za nepřiměřený zásah do výkonu samosprávy či narušení řádného výkonu veřejné správy, jak namítal žalobce, neboť postup žalovaného byl v souladu se zákonem.

(…)