Vydání 1/2018

(…) V projednávané věci především není sporné, že postup městské policie byl zcela nepochybně veden přímo proti žalobkyni. V důsledku tohoto postupu žalobkyně nepochybně byla přímo zkrácena na svých právech, přičemž se tak stalo pokynem, resp. donucením městské policie (tedy nikoliv rozhodnutím ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s.). Z hlediska naplnění výše vymezených podmínek je tedy rozhodné posouzení toho, zda takový zásah (zásahy) městské policie byl či nebyl zákonný (jde tedy o 3. podmínku ze shora uvedených). K tomu soud ještě dodává, že zákonnost postupu městské policie je též jediným referenčním rámcem, jímž může postup žalovaného poměřovat. Jinak řečeno, přestože soudu mohou vyvstat určité pochybnosti o vhodnosti postupu či adekvátnosti chování jednotlivých aktérů v různých fázích průběhu celého sporného incidentu, jedinou otázkou, kterou je oprávněn řešit, je právě a pouze zmíněná (ne)zákonnost postupu městské policie žalovaného.

Pro projednávanou věc je pak dále významné především vymezení předmětu samotného sporu, které v soudním řízení správním s ohledem na dispoziční zásadu určuje vždy žalobce, a to prostřednictvím žalobního návrhu (petitu). V dané věci žalobkyně zásah, určení, jehož nezákonnosti se domáhá, vymezila tak, že tento zásah měl spočívat v neoprávněné výzvě k prokázání totožnosti a předvedení na služebnu městské policie žalovaného, dále v neoprávněném použití donucovacích prostředků (zejména, hmatů, chvatů a pout) vůči žalobkyni a konečně v jejím zadržení po dobu cca 2 hodin na služebně městské policie. Přestože samotná žalobní argumentace obsažená v žalobě, jejích doplněních i v replice k vyjádření žalovaného se týká též dalších postupů městské policie či úkonů Policie ČR, je pro soud určující jak vymezení účastníků daného řízení (žalovaným je město, jehož městská policie vůči žalobkyni zasahovala, tedy pouze jeho činnost může být předmětem zájmu krajského soudu), tak v souladu s výše uvedeným též žalobní vymezující, čeho se žalobkyně domáhá (tedy vymezení předmětu sporu). Na to ostatně soud s ohledem na podobu žalobní argumentace, v níž žalobkyně mimo žalobní popisuje i jiné okolnosti sporného incidentu, další související děje i další zásahy městské policie, žalobkyni při jednání výslovně upozornil. Přestože Nejvyššího správního soudu s ohledem na specifickou povahu řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem akceptuje určitou modifikaci žalobního petitu ze strany soudu, je tak možné činit pouze za účelem přesnějšího a objektivnějšího popisu zásahu či lepší srozumitelnosti výroku. V žádném případě však tímto způsobem soud nesmí rozšiřovat předmět řízení vymezený právě žalobním návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, čj. 2 As 35/2014-109). Není tedy na místě, aby soud za žalobkyni mimo vymezený rámec předmětu sporu domýšlel, které aspekty zásahu městské policie žalovaného by mohly být důvodně označeny za nezákonné, či žalobkyni upozorňoval na to, o jaké další děje lze žalobní návrh doplnit, aby případně mohl být důvodný. Takovým postupem by soud přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci advokáta žalobkyně. (…)

Jak již bylo výše uvedeno, mohl soud při věcném projednání dané žaloby věnovat pozornost pouze zásahům (postupům) městské policie žalovaného (nikoliv jiných subjektů), a to jen těm, které žalobkyně z hlediska časového a věcného vymezení učinila prostřednictvím žalobního návrhu předmětem daného řízení.

Žalobkyně tedy v dané věci předně spatřuje nezákonný postup žalovaného v jeho neoprávněné výzvě k prokázání totožnosti a v předvedení na služebnu městské policie. V tomto ohledu je nutno poukázat na právní úpravu, kterou v dané věci představuje především zákon o obecní policii. Krajský soud se samozřejmě plně ztotožňuje s ústavními východisky, která ve svých podáních žalobkyně obsáhle popsala, včetně vymezení konkrétních jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, jež byla činností městské policie v dané věci dotčena. Jak nicméně sama žalobkyně uvádí, tato ústavní práva mohou být zákonem omezena, přičemž řadu omezení v sobě zahrnuje právě i zmíněný zákon o obecní policii. Pro nyní projednávanou věc pak je právě to, zda se městská policie žalované pohybovala v mantinelech daných tímto zákonem či z nich vykročila, tedy jednala nezákonně. Zákon o obecní policii předně ve svém § 1 odst. 2 a 3 uvádí, že obecní policie „“, přičemž „“. Jak potom plyne z § 2 citovaného zákona, obecní policie při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a plnění dalších úkolů mimo jiné: „[…][…] “.

Konkrétní právní podklad pro oprávnění strážníka městské policie požadovat prokázání totožnosti představuje § 12 zákona o obecní policii, podle jehož odst. 2 „“. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona pak „“.

V projednávané věci z podkladů předložených žalovaným, z provedeného dokazování i ze samotných (shodných) tvrzení účastníků vyplývá, že v době před půlnocí z 27. 5. 2016 na 28. 5. 2016 odpočíval a spal v průběhu festivalu probíhajícího na náměstí v Lysé nad Labem syn žalobkyně (který v té době dosáhl 11 let věku) střídavě na lavičce a „“ zabalený do deky, resp. se v uvedené době pohyboval po náměstí samostatně. Bylo přitom tomu tak po delší dobu (nejednalo se jen o jednorázový či krátkodobý pohyb této osoby bez dozoru), neboť dle tvrzení samotné žalobkyně si její syn odešel „“ již přibližně ve 23:00 hod. Žalobkyně pak nerozporuje ani, to, že na tuto skutečnost byla opakovaně upozorněna hlídka městské policie ze strany účastníků festivalu či dalších osob. Stejně tak žalobkyně nerozporuje, že byla v té době pod vlivem alkoholu, přičemž nikterak nezpochybnila ani výsledek provedené dechové zkoušky na přítomnost alkoholu, který u ní v době provedení této zkoušky činil 2,62‰.

Žalobkyně ve vztahu k této části napadeného zásahu městské policie žalovaného argumentuje tím, že nebyl dán zákonný důvod dle shora citovaného § 12 odst. 2 zákona o obecní policii k tomu, aby v dané situaci k výzvě strážníků prokazovala svoji totožnost. Žalobkyni je předně nutno dát za pravdu v tom, že vyjádření jednotlivých aktérů zákroku se liší, pokud jde o uváděný důvod (s odkazem na příslušné ustanovení zákona o obecní policii), na základě něhož byla žalobkyně k prokázání totožnosti vyzvána. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k této otázce nic neuvádí, přičemž výpovědi ředitele městské policie a strážnice Z. v přestupkovém řízení se pak do určité míry rozcházejí v tom, že kombinují důvody, které měly být žalobkyni v rámci výzvy k prokázání totožnosti sděleny. Těmi mělo být jednak to, že její syn spal na lavičce a žalobkyně je podezřelá „“, jednak jím mělo být provádění zákroku městské policie a uvedená strážnice též jako důvod zmínila i to, že po žalobkyni bude požadováno vysvětlení. Stejně tak soud nemohl přehlédnout neobvyklou skutečnost, že úřední záznam městské policie o popsaném zásahu [který k důvodu prokázání totožnosti odkazuje na § 12 odst. 2 písm. b) zákona o obecní policii], je datován až dnem 17. 8. 2016, tedy byl zjevně vyhotoven až po doručení projednávané žaloby žalovanému. Na výše uvedené rozpory je nicméně podle názoru soudu nutno nahlížet optikou shora popsané situace, kdy především bylo v nočních hodinách nalezeno na lavičce spící (odpočívající) dítě, tato situace nebyla krátkodobá (jednorázová), další účastníci festivalu městskou policii na spícího nezletilého opakovaně upozornili, přičemž osoba, kterou dítě posléze označilo strážníkům městské policie za svoji matku, vykazovala známky opilosti. K tomu soud pouze poznamenává, že hladina alkoholu zjištěná u žalobkyně představuje dle odborně stanovených fází opilosti na základě veřejně přístupných zdrojů (viz např. Kalina, K. a kol. . Praha : Grada Publishing, 2008) již tzv. těžkou opilost, jejímiž příznaky jsou mimo jiné blábolivá řeč, neschopnost samostatné chůze, psychické poruchy či výraznější poruchy chování.

Za těchto okolností je soud toho názoru, že naopak bylo povinností městské policie v souladu s citovanými § 1 a § 2 zákona o obecní policii, vymezujícími její úkoly, aby odpovídajícím způsobem na danou situaci reagovala a aby dostatečně určitě zjistila nastalý stav věci. Není ostatně ani vyloučeno, že vznik obdobné situace a následný postup městské policie (tedy předávání nalezeného dítěte rodiči či jiné odpovědné osobě pod vlivem alkoholu v nočních hodinách na veřejném prostranství), včetně podkladů a informací, které v rámci takového postupu městská policie získá, mohou být naprosto zásadní např. pro budoucí činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí či dokonce pro orgány činné v trestním řízení. Nelze přitom po strážníkovi městské policie při provádění určitého zákroku vždy dost dobře požadovat, aby byl na daném místě za jakýchkoliv okolností okamžitě schopen vyhodnotit danou situaci a veškeré její souvislosti tak přesně, aby mu bylo zcela zřejmé, zda jeho zákrok v tomto ohledu bude či nebude např. pro činnost uvedených orgánů významný, přičemž pak pro postup strážníka v takové situaci nemůže být určující jen to, zda reakce žalobkyně na nezletilého syna byla v daný moment negativní, neutrální či pozitivní. Samozřejmě by bylo velmi vhodné a žádoucí, aby strážník městské policie byl schopen formulovat důvody výzvy k prokázání totožnosti dosti určitě, a to nejen z hlediska vymezení konkrétních skutkových okolností dané situace, ale též s odkazem na ustanovení příslušného právního předpisu. V této souvislosti ovšem nelze odhlédnout od toho, že strážník musí jednat v takové situaci bez prodlení, na základě okamžitého posouzení skutkových okolností a nemá v tomto ohledu „“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, čj. 1 As 63/2011–90).

V nyní projednávané věci ze samotných žalobních tvrzení plyne, že žalobkyně neměla pochybnost o tom, že výzvu k prokázání totožnosti vůči ní činí strážník městské policie, jemuž obecně oprávnění vyzvat k prokázání totožnosti svědčí. Stejně tak sama žalobkyně uvedla, že jí byl důvod výzvy sdělen, a to minimálně v tom rozsahu, že její nezletilý syn „“. Aniž by bylo nutno hodnotit tvrzení žalobkyně, která uvádí, že si i za výše popsaných okolností byla „[…] “, je soud v návaznosti na výše uvedené toho názoru (a to i s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu), že nelze vždy lpět formalisticky na tom, aby bylo zpětně přesně zcela jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu ve smyslu citovaných ustanovení zákona byla žalobkyně k prokázání totožnosti vyzvána [zda to bylo podle písm. a), b) či c) ustanovení § 12 odst. 2 zákona o obecní policii], resp. hodnotit, v jaký moment danému strážníkovi vyvstalo podezření ze spáchání trestného činu (přestupku či jiného správního deliktu), v jaký moment začal přesně vymezený úkon městské policie či v jaké fázi se tento úkon přeměnil v „“ požadavek na podání vysvětlení. Podstatné naopak je, aby skutkové okolnosti v dané věci výzvu k prokázání totožnosti odůvodňovaly a byly pod příslušné ustanovení zákona o obecní policii podřaditelné. Stejně tak je třeba trvat na tom, aby okolnosti věci byly osobě podléhající výzvě k prokázání totožnosti dostatečně určitě sděleny a především aby s přihlédnutím k individuálním okolnostem dané věci postup strážníků nevykazoval prvky libovůle, zneužití pravomoci či snad dokonce až šikanózního postupu. S ohledem na výše popsané specifické okolnosti dané věci nemá soud pochybnosti o tom, že zde mohly být naplněny všechny důvody k prokázání totožnosti, na které strážníci městské policie odkázali. Stejně tak soud v dané věci, pokud jde o výzvu k prokázání totožnosti, neshledal ze strany městské policie v jejím jednání žádné zjevné projevy libovůle či snad dokonce šikany a dospěl k závěru, že její postup vedoucí k výzvě žalobkyně k prokázání totožnosti lze akceptovat. I kdyby sdělení důvodu výzvy k prokázání totožnosti na počátku celého incidentu spočívalo v prostém konstatování, že syn žalobkyně spal bez dozoru na lavičce, lze připustit, že v určité situaci může být takové sdělení z hlediska zákonnosti dostatečné, resp. vždy bude záležet na hodnocení konkrétních okolností projednávaného případu. Ve věci nyní posuzované přitom dále není pochyb o tom, že žalobkyně dobrovolně odešla na služebnu městské policie, a jak je ze záznamu ze služebny i dalších podkladů, které měl soud k dispozici (zejm. svědecké výpovědi v přestupkovém řízení), zřejmé, výzva k prokázání totožnosti byla ve vztahu k ní učiněna opakovaně. Není ostatně ani vyloučeno, že důvody k prokázání totožnosti se mohou v průběhu určitého incidentu upřesňovat (je přirozené a logické, že pokud osoba odmítne prokázání totožnosti pro neurčitost či nedostatečnost výzvy, strážník výzvu upraví a precizuje) či dokonce změnit (např. namísto podání vysvětlení se již mohlo jednat o důvod spočívající v prováděném zákroku proti žalobkyni či naopak atd.). Ostatně dle shora citovaného pravomocného rozhodnutí Městského úřadu Lysé nad Labem v přestupkovém řízení, které žalobkyně doložila, sama žalobkyně připustila, že výzva skutečně mohla zaznít tak, jak v daném řízení uvedli strážníci městské policie ve svých svědeckých výpovědích, tedy včetně slov „“. S ohledem na výše uvedené tedy lze uzavřít, že výzvu žalobkyně ze strany městské policie k prokázání totožnosti soud za daných okolností neshledal nezákonnou. V této souvislosti soud samozřejmě nepřehlédl, že žalobkyně k okolnostem „“ a navrhla k provedení důkazu svědecké výpovědi jejího nezletilého syna a dále M. K., I. D. a strážnice A. Z. S ohledem na tvrzení účastníků, další provedené dokazování i výše uvedené odůvodnění, však soud provedení těchto důkazů shledal nadbytečným. (…)

Další sporný postup městské policie žalovaného, který žalobkyně napadá a označuje za nezákonný zásah, spočívá v neoprávněném použití donucovacích prostředků, zejména hmatů, chvatů a pout. Žalobkyně namítá, že se nedopustila žádného jednání, které by použití donucovacích prostředků odůvodňovalo. Jak v této souvislosti plyne z § 18 zákona o obecní policii „[d]“ (odstavec 1). „“ (odst. 2). „jménem zákona“ (odstavec 3). „“ (odstavec 4). „“ (odstavec 5). Speciální úpravu týkající se použití donucovacího prostředku v podobě pout pak představuje § 18a odst. 1 téhož zákona, podle něhož „[s]“.

Ve vztahu k této části žalobkyní zpochybňovaného postupu městské policie žalovaného soud uvádí, že ani v tomto případě se neztotožňuje s jejím názorem o nenaplnění podmínek pro využití donucovacích prostředků dle shora citovaných ustanovení. Soud v nyní projednávané věci považuje za nutné poukázat v této souvislosti především na to, že žalobkyní zmiňované donucovací prostředky strážníci použili až v situaci, kdy se dle záznamu ze služebny městské policie již po jednom předchozím vkročení na parapet a stržení okenních žaluzií žalobkyně pokusila opětovně vstoupit do zvýšeného „“. Právě opakovaný charakter chování žalobkyně je v tomto ohledu klíčový. Při prvním pokusu vstoupit na parapet byla totiž toliko stržena z okna (v důsledku toho pak spadla na podlahu), aniž by však dále strážníci ve vztahu k ní jakékoliv hmaty, chvaty či jiné donucovací prostředky použili. Stěžejní pro daný zákrok je tedy právě to, že se o vstup na parapet žalobkyně pokusila opětovně. Byť žalobkyně tvrdí, že pouze chtěla komunikovat s osobami stojícími před služebnou, není podle názoru krajského soudu sporu o tom, že její popsané chování určitý zákrok přítomných strážníků vyžadovalo, a to tím spíše, že dle záznamu ze služebny po prvním vstupu do „“ strážníci žalobkyni zcela zjevně vysvětlovali, že se tímto způsobem chovat nelze. Případná snaha o komunikaci s osobami stojícími před služebnou nemůže počínání žalobkyně jakkoliv odůvodňovat či omlouvat, ostatně i kdyby pro takovou komunikaci měla žalobkyně závažné a neodkladné důvody, nebylo třeba vstupovat za tím účelem na okenní parapet.

Podle názoru krajského soudu pak přítomní strážníci městské policie byli oprávněni použít vůči žalobkyni hmatů a chvatů ve smyslu citovaného § 18 zákona o obecní policii, přičemž tento zákrok byl zákrokem neodkladným ve smyslu § 18 odst. 2 téhož zákona, neboť opakovaným vstupem na okenní parapet, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nesporně byla pod vlivem alkoholu a dle svého předchozího pohybu se zjevně do okna chystala tlouct pěstí, mohlo být přinejmenším ohroženo její zdraví či zdraví osob stojících venku za oknem. V takové situaci strážníci nemohli předvídat, co hodlá žalobkyně učinit, případně jakou silou bude do okna tlouci. Použité hmaty a chvaty pak odpovídaly tomu, aby žalobkyni zabránily v opětovném pokusu vstoupit na okenní parapet. Pokud pak jde o použití pout, je pravdou, že zákon pro využití tohoto donucovacího prostředku stanoví kritéria ještě přísnější, ovšem i ta podle názoru soudu byla v dané věci naplněna. Zde je nutno opětovně zdůraznit, že s ohledem na žalobní návrh i argumentaci žalobkyně je předmětem posouzení ze strany soudu v této souvislosti pouze otázka možnosti použití tohoto donucovacího prostředku, a nikoliv případné související další otázky, které mohou vyvstat (např. doba spoutání). Zde je nutno zopakovat, že především z důvodu opakovaného vstupu žalobkyně na okenní parapet zjevně nebylo možno pro strážníky v daný moment z chování žalobkyně předvídat, zda bude dále v důsledku jejího chování poškozován majetek, přičemž strážníkům nemohlo být zřejmé ani to, zda žalobkyně (jak tvrdí) chtěla pouze na své zadržení upozornit návštěvníky festivalu (za tímto účelem ostatně nemusela nutně vstupovat na parapet okna), nebo zda nehodlá opustit služebnu oknem, čemuž mohlo její předchozí jednání na služebně nasvědčovat. Jak ostatně plyne z fotodokumentace předložené samotnou žalobkyní, okno služebny městské policie, do něhož vstupovala, nebylo opatřeno mříží a nachází se v přízemí budovy, tedy opuštění služebny oknem by pro žalobkyni nebylo nikterak komplikované. Je sice možné, že žalobkyně skutečně nehodlala služebnu městské policie opustit a chtěla pouze komunikovat s osobami stojícími venku. Vzhledem k jejímu nestandardnímu jednání (především již mnohokráte zmíněnému opakovanému vstupu na okenní parapet) nelze klást k tíži strážníků to, pokud si její jednání vyložili jako pokus o další možné poškození majetku, resp. opuštění služebny ve smyslu § 18a odst. 1 písm. c) zákona o obecní policii. O tom, že v daný moment již ve vztahu k žalobkyni probíhal zákrok městské policie ve smyslu posledně zmíněného ustanovení zákona o obecní policii, nemá krajský soud pochyb. S ohledem na výše uvedené tedy ani namítanou nezákonnost použití donucovacích prostředků neshledal důvodnou. (…)