Vydání 1/2013

(...) Nejprve je třeba vymezit, co je možno rozumět pod pojmem "" uvedeným v § 10 písm. b) obecního zřízení a potažmo i v čl. 2 odst. 1 vyhlášky, která jako podzákonný předpis uvedené ustanovení obecního zřízení provádí.

Soud má za to, že veřejně přístupnou je taková akce či podnik, která je určena blíže neurčenému okruhu účastníků (návštěvníků), tj. všem obyvatelům bez rozdílu, byť po splnění určitých obecných podmínek (nejčastěji zaplacení vstupného, překročení určité věkové hranice či výšky v případě atrakcí zábavních parků atd.). Naproti tomu u soukromé akce je okruh účastníků již dopředu vymezen a tyto účastníky lze již před konáním akce individualizovat. Soukromé akce jsou typicky vázány na pozvání, které je určeno jen určitému okruhu osob (např. členům občanského sdružení).

Touto optikou nahlížel soud na diskotéku provozovanou žalobcem. Žalobce sám, jak v žalobě, tak do protokolu o ústním jednání před správním orgánem I. stupně, uvedl, že diskotéka je sice přístupná jen členům klubu držícím klubovou kartu, tato karta je však zájemcům prodávána. Žalobce ji dále dle svého uvážení daruje či dá jako cenu do soutěže. Uvedený přístup se však nijak neodlišuje od distribuce vstupenek na veřejně přístupné akce, přičemž vstupenky mohou být i ve formě permanentek opravňujících držitele k opakované návštěvě. Rozsah prodejnosti a dostupnosti klubové karty vyplývá ze samotných tvrzení žalobce, neboť sám uvádí, že je na fungování diskotéky existenčně závislý, má ji jako předmět podnikání, je určena především mladým lidem, kteří mají právo se bavit do 5.00 hod. ráno a existují stovky spokojených návštěvníků. Vzhledem k tomu, že nejsou stanovena žádná kritéria pro členství v klubu a žalobce to sám ani netvrdí, je patrné, že v zájmu zvýšení své podnikatelské bilance má zájem na maximálním množství návštěvníků a tím i zvýšení zisku. K tomu je třeba poukázat na to, že právě dosažení zisku, v daném případě odvíjející se evidentně od návštěvnosti diskotéky žalobce, je účelem podnikání (srov. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku). Ze zpráv OSA i z návrhu na uzavření licenční smlouvy je patrné, že žalobce disponoval svojí diskotékou jako veřejně přístupnou, neboť požádal o uzavření licenční smlouvy na veřejnou hudební produkci, aniž by například využil bezúplatnou zákonnou licenci pro užití díla při občanských obřadech dle § 35 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), kterého mohou využít právě různé kluby či občanská sdružení při svých interních akcích. Stejně tak ani nápisem u vstupu diskotéky žalobce nebyl vstup návštěvníků nikterak omezen. Byť byla fotografie pořízena před spácháním nyní projednávaných správních deliktů, z tvrzení žalobce i okolností případu vyplývá, že tato diskotéka byla provozována nejméně od počátku roku 2009 ve stejném režimu přístupnosti. Pokud jsou kritéria vstupu nastavena natolik volně, že vyjma osob, kterým žalobce odmítne prodat klubovou kartu, mají přístup všichni zájemci, jde o akci veřejně přístupnou. Samotná výše vstupného či cena klubové karty nemá na posuzování veřejné přístupnosti podniku vliv, neboť výběr vstupného či jiných forem plateb, jimiž je vstup podmiňován, není stěžejním kritériem pro posouzení veřejné přístupnosti.

Soud dospěl k závěru, že s ohledem na charakter diskotéky žalobce, která je přístupná neurčitému množství blíže neurčených osob, se jedná o podnik veřejně přístupný, a tedy spadající pod režim veřejně přístupné diskotéky uvedené v § 10 písm. b) obecního zřízení i v čl. 2 odst. 1 vyhlášky. (...)