Vydání 2/2004

Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 27. 12. 2001 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1, jímž bylo podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu zastaveno řízení ve věci žádosti o vrácení daně zahraničním osobám podle § 45d zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též "zákon o dani z přidané hodnoty"), za 4. čtvrtletí roku 2000 v celkové výši 269 340,11 Kč.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně předně namítala, že správní orgány obou stupňů nepostupovaly v souladu s právem, když na žádost žalobkyně o vrácení DPH aplikovaly institut zastavení řízení podle § 27 daňového řádu. Zastavení řízení je dle názoru žalobkyně ryze procesním institutem, který lze aplikovat pouze za předpokladu, že podání daňového subjektu je ze zákona nepřípustné, tj. nelze je vůbec učinit. Žalobkyně se přitom řídila zákonem o dani z přidané hodnoty, všechny podmínky stanovené tímto zákonem splnila současně s předložením žádosti, a správce daně proto nebyl oprávněn označit její podání za nepřípustné. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav věci a porušil tím § 45d zákona o dani z přidané hodnoty i § 2 odst. 1 daňového řádu. V této souvislosti uvedla, že jedním ze zákonných předpokladů pro vrácení daně zahraničním osobám dle ustanovení § 45d zák. o dani z přidané hodnoty je princip vzájemnosti. Ten značí, že daň může být vrácena těm zahraničním podnikatelům, v jejichž zemích je v daňových zákonech obdobné ustanovení, které umožňuje vracet daň zahraničním podnikatelům za stejná uskutečněná zdanitelná plnění. V daném případě se jedná o posouzení vzájemnosti mezi Českou republikou a SRN. To, zda je podmínka principu vzájemnosti mezi oběma zeměmi splněna, lze zjistit vyhodnocením a porovnáním platných znění českého a německého právního předpisu. Žalobkyně poukázala rovněž na stanovisko Ministerstva financí ze dne 17. 9. 2001, publikované ve Finančním zpravodaji č. 9-10/2001, podle něhož český stát s okamžitou platností nebude prostřednictvím finančního úřadu vracet občanům SRN daň ve smyslu ustanovení § 45d zákona o dani z přidané hodnoty, dokud příslušný orgán SRN písemně nepotvrdí, že českým osobám bude daň v obdobných případech vracena. Toto stanovisko není dle názoru žalobkyně v souladu se zákonem, neboť se změnilo bez jakékoliv vazby na stávající právní úpravu, což je v rozporu s principem právní jistoty daňových subjektů a s principem předvídatelnosti zákonného rozhodování správců daně. Žalobkyně uvedla, že ve vztahu k SRN byl do 31. 8. 2001 nárok na vrácení DPH uznáván a bez jakékoliv legislativní změny jak v domácím, tak v německém právu s účinností od 1. 9. 2001 uznáván být přestal. Žalovaný podle žalobkyně svým rozhodnutím porušil zákon, neboť vycházel z principu materiální vzájemnosti, který ze zákona nevyplývá. Porovnáním české úpravy s německou lze dojít k závěru, že zákony obou států přiznávají nárok na vrácení daně zahraničním osobám z druhé země. Žalobkyně proto navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný správní orgán se ve svém vyjádření k žalobě ohradil proti námitce, jíž žalobkyně napadla postup správních orgánů obou stupňů, spočívající v zastavení řízení, jako nezákonný. Ze znění ustanovení § 45d odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty žalovaný dovodil, že zahraniční osoba může uplatnit nárok na vrácení daně podáním žádosti pouze při splnění podmínek vyplývajících z odstavce 1 tohoto ustanovení. V případě, kdy nebyly tyto podmínky splněny (konkrétně nebyl naplněn princip vzájemnosti), nebyla žalobkyně oprávněna žádost o vrácení daně vůbec podat. Proto posoudily správní orgány obou stupňů žádost žalobkyně jako nepřípustné podání. K námitce vytýkající žalovanému porušení ustanovení § 45d zákona o dani z přidané hodnoty, při jehož užití žalovaný vyšel z principu materiální vzájemnosti nevyplývajícího podle žalobkyně ze zákona, žalovaný uvedl, že potvrzení principu vzájemnosti neznamená uvést terminologii tohoto principu do daňových zákonů, ale tento princip potvrdit a realizovat, neboť daňové řízení vychází vždy ze skutečného stavu. Za potvrzení principu vzájemnosti však nelze uznat stav, kdy je tento princip uveden v daňových zákonech ČR i SRN, avšak SRN daň českým osobám nevrací a Česká republika ani není uvedena na seznamu zemí, kterým SRN daň vrací. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by porušil zásadu zákonnosti zakotvenou v ustanovení § 2 daňového řádu. Ze shora uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. Zrušil zároveň i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo stiženo toutéž vadou řízení jako rozhodnutí žalovaného (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).