Vydání 2/2005

Žalobce popřel jakýkoliv svůj vztah ke zjištěným nebezpečným odpadům s obsahem PCB. Tvrdí, že v areálu v O. se odpady nacházely již dříve, než si jej žalobce pronajal, a tyto odpady do jeho vlastnictví nikdy nepřešly. Zejména pak - dovolávaje se rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. 3. 1998 a rozsudku krajského obchodního soudu ze dne 21. 9. 1999 - zdůraznil, že žalovaný nepřihlédl k již vyřešené otázce právního nástupnictví po státním podniku K.; žalobce sám tímto právním nástupcem není. V dalším brojil proti tomu, aby věc byla posuzována s odkazem na zákon o velké privatizaci, protože on sám žádný majetek v procesu privatizace nezískal. Nezákonně postupoval orgán I. stupně i v tom, že žalobci neumožnil nahlédnout do celého správního spisu vedeného v dané věci. Konečně pak žalobce namítl, že žalovaný uložil zjednání nápravy nájemci areálu namísto jeho majitelům, čímž porušil zákon o odpadech.

Žalovaný naproti tomu navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Ve vyjádření - s ohledem na totožnost důvodů s důvody uváděnými v odvolání - odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce právního nástupnictví po státním podniku K. navíc uvedl, že to nebylo předmětem správního řízení. Proto nezpochybňoval ani shora uvedená rozhodnutí, jichž se žalobce v této souvislosti dovolal. K žalobní námitce týkající se otázky privatizace pak žalovaný připomenul, že cílem popisu tohoto problému v odůvodnění bylo pouze objasnit, kdo je vlastníkem předmětných nebezpečných odpadů. Závěr, že žalobce získal jakýkoliv majetek v privatizaci, nebyl v řízení nikdy učiněn. V otázce nahlížení do spisu pak žalovaný odkázal na správní spis, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalobci bylo umožněno do kompletního spisového materiálu nahlédnout.

O věci soud uvážil:

Klíčovou námitkou žaloby bylo tvrzení, že odpady s obsahem PCB vůbec nepatří žalobci, že do areálu, který má žalobce pronajatý, byly svezeny již předtím, než k nájmu došlo; vznikly za dřívější činnosti státního podniku K., jehož právním nástupcem žalobce není a nemůže být, a žalobce nemohl odpady ani koupit s movitými věcmi, které od pronajímatele (Markéty a Jiřího P.) převzal.

Tato námitka je důvodná přinejmenším potud, že se správní orgány nevypořádaly řádně s těmi důkazy, které svědčí žalobci.

Ani sám žalovaný nezpochybňuje, že žalobce nenabyl vlastnictví k movitým věcem v procesu privatizace, ale kupní smlouvou z roku 1995. Nejasné tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že "obsah těchto smluv není předmětem tohoto řízení", nic nemění na tom, že obsah smlouvy je podkladem pro rozhodnutí a žalovaný od něj nemůže . Ze smlouvy vyplývá (bod I. 1.), že prodávající (Markéta a Jiří P.) o sobě prohlašují, že jsou vlastníky "podniku", uvedeného v privatizačním projektu. V bodě I. 2. je specifikován majetek předávaný žalobci podle této smlouvy; odkazuje se tu na seznam připojený k zápisu o předání majetku mezi Fondem národního majetku a pronajímateli. Že by součástí tohoto seznamu bylo také pět sudů s kompenzačními kondenzátory s obsahem PCB, netvrdí nikdo z účastníků a žalobce to popírá; žalovaný dovozuje, že závazek likvidovat tuto starou ekologickou zátěž přešel v rámci privatizace a že o něm původní nabyvatelé Markéta a Jiří P. věděli. Dále žalovaný dovozuje, že podle kupní smlouvy přešel veškerý privatizovaný majetek na žalobce, a tedy na něj přešel i smlouvou výslovně nezmíněný závazek likvidace ekologické zátěže.

V tom ale žalovaný nemá pravdu. Žalobce podle smlouvy převzal věci podle seznamu (v němž sudy uvedeny nejsou), navíc - a to především - s výslovným dovětkem "(věci, práva a závazky), jež slouží provozování shora uvedeného podniku", resp. také s prohlášením prodávajících, že prodávané věci a převáděná práva "jsou způsobilé pro stanovený provoz, tedy pro dřevovýrobu".

S tímto dovětkem se žalovaný při hodnocení důkazů vůbec nevyrovnal, ačkoli z celého obsahu spisu nevyplývá, že pro činnost provozovanou žalobcem by sudy s odpadem v areálu umístěné měly jakýkoli význam (ani to ostatně nikdo netvrdí). Vůle účastníků kupní smlouvy (ať už se Markéta a Jiří P. privatizací stali nebo nestali vlastníky sudů s kondenzátory) tedy zřetelně nesměřovala k převedení tohoto odpadu nebo závazků s ním souvisejících na žalobce.

Jestliže ovšem žalovaný dovodil opak, pak hodnotil provedené důkazy způsobem zcela opačným; jakou úvahou se tohoto výsledku dobral, zda vůbec a jak citované dovětky kupní smlouvy hodnotil, není ale z rozhodnutí zřejmé; důvody tu scházejí. Jeho rozhodnutí tak postrádá tyto důvody i argumentaci, která je nezbytná pro to, aby mohlo být rozhodnuto tak, jak rozhodnuto bylo. Tuto chybějící úvahu - hodnocení provedených důkazů - soud nahradit nemůže, protože - jak právě vyloženo - hodnotí kupní smlouvu zcela opačně, totiž v tom smyslu, že podle smlouvy sudy s odpadem na žalobce přejít nemohly, i kdyby vůbec předtím přešly na Markétu a Jiřího P.

Nejvyšší správní soud proto uzavřel na nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Již to samo o sobě je dostatečným důvodem pro kasaci rozhodnutí.

Důvodem pro zrušení je i ostatně nejasnost a rozpor ve výroku napadeného rozhodnutí: zatímco orgán I. stupně uložil v březnu 2002 (nesprávně ještě podle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech) nápravné opatření, které však bylo věcně srozumitelné ( 1. předat odpady k využití nebo zneškodnění, 2. písemně o tom informovat), žalovaný - snad u vědomí přechodných ustanovení nového zákona č. 185/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002 - na jedné straně rozhodnutí I. stupně potvrdil (a odvolání zamítl), ale na druhé straně v rozporu s tímto výrokem "upravil" výrok rozhodnutí ve shodných dvou bodech (podle jiného možného výkladu jen v prvním bodu) ve stanovení klíčových povinností.

Zda tato "úprava" je nahrazením, nebo naopak doplněním původního rozhodnutí, není jednoznačné. V každém případě je to změna (neboť tu bez pochyb šlo ve skutečnosti nikoli o potvrzení, ale o podstatnou změnu prvého rozhodnutí), nicméně je sporné, zda má znamenat nahrazení původních výroků novým textem (jak tomu nasvědčuje shodné číslování výroku odvolacího rozhodnutí čísly 1. a 2., dovětek v odůvodnění, že odvolací orgán "opravil formální vadu", ačkoli odkaz na ustanovení původního zákona součástí žádného bodu původního výroku není, jakož i samotný výraz "výrok se upravuje"), anebo doplnění původního výroku, čemuž by nasvědčovalo to, že při nahrazení původních bodů 1. a 2. výroku novým textem by vlastně žádné nápravné opatření uloženo nebylo. Proti tomu ovšem mluví textace bodu 2 odvolacího výroku, odkazující na bod 1, který nelze bez výslovného odkazu chápat jinak než jako odkaz na bod 1 právě v tomto odvolacím rozhodnutí, a nikoli v rozhodnutí I. stupně.

Stručně řečeno, výrok rozhodnutí žalovaného je jednak v rozporu sám se sebou, a tedy nelogický. Potvrzuje-li se rozhodnutí, pak se nemůže současně měnit, a. Nadto je učiněný výrok nesrozumitelný. Nelogičnost a nesrozumitelnost působí nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

Oba vyložené důvody pak vedly soud k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného zrušil; k současnému zrušení rozhodnutí vydaného v I. stupni pak vedl prvý vytýkaný nedostatek, tedy to, že správní orgán se nijak nevypořádal s obsahem kupní smlouvy, z níž nelze dovodit, že by sudy s odpadem snad měly sloužit provozu dřevařské výroby u žalobce a byly pro takový provoz způsobilé (což u odpadu již pojmově stěží bude přicházet v úvahu). Protože zahrnutí věcí do předmětu prodeje v kupní smlouvě je tím podmíněno, měl se již orgán I. stupně touto otázkou zabývat a žalobcovu námitku důsledně vyvrátit. To neučinil, a proto i jeho rozhodnutí Nejvyšší správní soud pro nepřezkoumatelnost zrušil.