Vydání 11/2004

Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost. Byť v kasační stížnosti neoznačuje důvod ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s., lze dovodit, že se dovolává nezákonnosti tohoto rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., příp. písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud však k tomu dodává, že v posuzované věci by byly splněny podmínky ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. V daném případě je třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Podle ustanovení § 33 zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce) a tato skutečnost brání po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Úkolem Nejvyššího správního soudu při přezkumu usnesení zastavujícího řízení o žalobě v azylové věci není znovu zjišťovat, zda se v předmětné době, tedy v době, o níž krajský soud uvedl, že se stěžovatel na hlášené adrese nezdržoval, stěžovatel na uvedeném místě skutečně zdržoval či nikoliv. Stejně tak není úkolem Nejvyššího správního soudu podrobně přezkoumávat, jaké byly příčiny neúspěšného doručování soudních písemností stěžovateli. Úkolem Nejvyššího správního soudu zde je pouze posoudit, zda krajský soud dostatečně zjistil všechny skutečnosti podstatné pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu s těmito zjištěními. K tomuto posouzení je však třeba, aby z napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, jakým způsobem v tomto směru soud postupoval, které skutečnosti vzal za prokázané a ze kterých skutečností vycházel pro svůj závěr o tom, že podmínky ustanovení § 33 zákona o azylu byly splněny. V posuzované věci však tyto skutečnosti nelze z odůvodnění napadeného usnesení zjistit, neboť v uvedeném usnesení se soud omezil pouze na konstatování, že "soud v průběhu dalšího řízení zjistil, že žalobce se - dle sdělení cizinecké policie z místa posledního bydliště - v tomto bydlišti nezdržuje, nikomu není jeho současný pobyt znám. Podle aktuálního sdělení cizinecké policie v Ústí nad Labem se nepodařilo zjistit žádné nové skutečnosti o jeho pobytu".

Nelze tedy posoudit, zda krajský soud postupoval správně a vyvinul požadované úsilí ke zjištění místa pobytu stěžovatele. Zjištění a posouzení těchto skutečností je pak výchozím předpokladem pro posouzení toho, zda nezjištění místa pobytu stěžovatele bránilo po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. V odůvodnění usnesení se krajský soud vůbec touto otázkou nezabýval a rozhodnutí odůvodnil pouze výše popsaným způsobem. Protože z napadeného usnesení nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při zjišťování místa pobytu stěžovatele, a nelze ani zjistit, které období považoval soud za dobu 90 dnů, po kterou nezjištění místa pobytu bránilo rozhodnutí ve věci, není možné přezkoumat, zda byly či nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 33 zákona o azylu ve spojení s ustanovením § 47 písm. c) s. ř. s. Konstatování soudu, že taková situace v tomto řízení evidentně nastala, není dostačující a není ani přezkoumatelné.

Za této situace nezbylo než napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

V dalším řízení bude krajský soud vycházet z právního názoru vysloveného v tomto zrušovacím rozhodnutí, tedy z toho, že z odůvodnění napadeného usnesení o zastavení řízení nebylo možno zjistit, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro postup ve smyslu § 33 zákona o azylu ve spojení s ustanovením § 47 písm. c) s. ř. s. Bude proto třeba, aby soud v novém rozhodnutí uvedl, z jakých zjištění vzal za prokázané, že místo pobytu stěžovatele nelze zjistit, a které období považuje za období 90 dnů, po které nezjištění místa pobytu stěžovatele bránilo rozhodnout ve věci. K výše uvedenému Nejvyšší správní soud podotýká, že devadesátidenní lhůtu uvedenou v § 33 zákona o azylu není možno počítat od data, kdy věc krajskému soudu napadla, ale až od data, kdy poprvé vyšla najevo skutečnost, že místo pobytu žadatele o udělení azylu nelze zjistit, pokud se tato skutečnost posléze ukáže pravdivou i ve světle ostatních provedených důkazů (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 12/2004).