Vydání 1/2005

Okresní správa sociálního zabezpečení v Litoměřicích uložila žalobci povinnost zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období 1. 5. 2000 - 31. 5. 2001, a to včetně penále, ve výši 141 637 Kč. Učinila tak na základě kontroly pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění, kterou bylo zjištěno, že žalobce v roce 2001 uzavíral se zaměstnanci dohody o pracovní činnosti na dobu maximálně sedmi kalendářních dnů po sobě jdoucích. Tyto smlouvy byly uzavírány opakovaně, zpravidla každý měsíc, a zúčtované mzdy dosáhly započitatelného příjmu pro odvod pojistného.

Česká správa sociálního zabezpečení Praha, pracoviště Ústí nad Labem, potvrdila k žalobcovu odvolání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění rozhodnutí především konstatovala, že pracovněprávní vztah sjednaný na dobu nepřesahující sedm kalendářních dnů po sobě jdoucích je vymezen v ustanovení § 6 zákona č. 54/1956 Sb. jako příležitostné zaměstnání, které je dle ustanovení § 5 písm. d) stejného zákona vyňato z nemocenského pojištění. Za příležitostné zaměstnání se považuje zaměstnání, které je nahodilé, jednorázové a nemá trvat déle než sedm kalendářních dnů po sobě jdoucích, přičemž započitatelný příjem nedosahuje ani 400 Kč za kalendářní měsíc (§ 15 odst. 1 cit. zákona). Aby zaměstnání mělo charakter příležitostného zaměstnání, postačí splnění jedné z uvedených podmínek. V daném případě stěžovatel v roce 2001 uzavřel se zaměstnanci dohody o pracovní činnosti, a to opakovaně a s výdělkem přesahujícím 400 Kč. Jelikož tedy dohody byly uzavírány opakovaně, jednalo se o obcházení zákona, a povinnost odvádět pojistné ve smyslu citovaných zákonných ustanovení tak dána byla.

Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji však zamítl. Shledal totiž, že žalobcem uzavírané dohody o pracovní činnosti nelze považovat za dohody zakládající příležitostné zaměstnání, neboť příjem zaměstnanců dosáhl částky 400 Kč za kalendářní měsíc (§ 6 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb.). Při hodnocení toho, zda dohody zakládaly nahodilé jednorázové zaměstnání ve smyslu odst. 1 cit. ustanovení, vycházel soud z toho, že pokud se zaměstnání s určitou běžností opakuje, vylučuje tato skutečnost jeho nahodilost a jednorázovost. Pojem "nahodilé jednorázové zaměstnání" není v právním řádu definován, a není tedy ani stanoveno, kolikrát do roka smí zaměstnavatel s pracovníky dohodu o pracovní činnosti uzavřít. Proto také nelze dovodit, že pro naplnění předmětného pojmu postačuje, jestliže nedojde k opakovanému uzavření dohod v rámci jednoho kalendářního měsíce. Otázku, zda jde o zaměstnání příležitostné či o zaměstnání zakládající účast na nemocenském pojištění, je nutno hodnotit podle okolností konkrétního případu. V této věci však je zřejmé, že stěžovatel se zaměstnanci uzavíral dohody opakovaně a zpravidla téměř každý měsíc. Proto se nejednalo o příležitostné jednorázové zaměstnání nezakládající účast na nemocenském pojištění ve smyslu citovaných ustanovení.

V kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku uplatnil žalobce (dále "stěžovatel") důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a namítl tak nesprávné posouzení právní otázky, konkrétně nesprávný výklad ustanovení zákoníku práce týkajících se dohod o pracovní činnosti, zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a zákona č. 589/1992 Sb., o pojištění na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Stěžovatel tvrdí, že Okresní správa v Litoměřicích při provádění kontroly pojistného v červenci 2001 nesprávně posoudila uzavírané dohody o pracovní činnosti. V daném případě totiž stěžovatel zajišťoval rovněž pořadatelskou službu na výstavišti, jejíž délka závisela na požadavku vystavovatelů. Protože výstavy trvaly nejdéle sedm dnů a o konání akce se stěžovatel dozvěděl nejdříve čtyři dny předem a předmětnou činnost vykonávali důchodci, za které hradí sociální pojištění stát, jednalo se prokazatelně o příležitostné, jednorázové a nahodilé zaměstnání, trvající nejdéle sedm dnů. Protože žádný zákon nestanoví, za jaké zúčtovací období smí být dohoda uzavírána, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži stěžovatele. Stěžovatel se tak domnívá, že zmíněné dohody o pracovní činnosti nezakládají povinnost odvádět pojistné podle ustanovení § 3 zákona č. 589/1992 Sb., a platební výměr na dlužné pojistné včetně penále byl tedy vydán neprávem. Proto stěžovatel navrhl napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.