2581/2012
Nárok na nemocenské: opilost jako příčina vzniku pracovní neschopnosti
Nárok na nemocenské: opilost jako příčina vzniku pracovní neschopnosti
k § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění zákona č. 180/1990 Sb.*)
Nárok na nemocenské nelze podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, přiznat také za situace, kdy opilost zaměstnance nebyla jedinou příčinou vzniku jeho pracovní neschopnosti a tento následek byl zapříčiněn taktéž jednáním jiné osoby.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, čj. 4 Ads 109/2011-69)
Věc:
Martin Č. proti České správě sociálního zabezpečení, pracovišti Ústí nad Labem o nárok na nemocenské, o kasační stížnosti žalobce.Dne 20. 6. 2007 došlo v katastru obce Svor k dopravní nehodě. Z vedlejší silnice na hlavní vyjel nákladní automobil přesto, že po hlavní silnici jel žalobce v osobním automobilu. Ten překvapivě nebrzdil a jel do křižovatky rychle, přičemž prudce brzdit začal až těsně před ní a hned poté se s nákladním automobilem srazil. Žalobce byl těžce zraněn a po převozu do nemocnice mu byla odebrána krev k vyšetření hladiny alkoholu, která činila 2,42 g/kg.
Okresní správa sociálního zabezpečení rozhodla dne 25. 9. 2007 o tom, že žalobce při pracovní neschopnosti vzniklé při dopravní nehodě dne 20. 6. 2007 nemá nárok na nemocenské.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jež žalovaná svým rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007 zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V odůvodnění žalovaná uvedla, že žalobci nepřiznala nárok na nemocenské, jelikož si pracovní neschopnost přivodil při dopravní nehodě jako bezprostřední následek své opilosti. Při rozhodování přitom neposuzovala míru zavinění žalobce při dopravní nehodě, a nebylo ani podstatné, jestli byl policejním orgánem určen jako viník nehody, či nikoli. Rozhodnou skutečností bylo, že žalobce byl účastníkem dopravní nehody, při níž byl těžce zraněn, a po převozu do nemocnice činila hladina alkoholu v jeho krvi 2,42 g/kg. Při včasné reakci a potřebné intenzitě brzdění přitom měl žalobce možnost střetu zabránit, takže zjištěná hladina alkoholu v krvi měla rozhodující vliv na vznik jeho pracovní neschopnosti při dopravní nehodě.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, čj. 63 Cad 3/2008-29, uvedené rozhodnutí o odvolání pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že skutkový stav nebyl zjištěn na základě řádně vedeného dokazování.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná v zákonné lhůtě kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, čj. 6 Ads 102/2009-79. V něm Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V dalším řízení před správními orgány žalovaná nejprve rozhodnutím ze dne 19. 6. 2009 zrušila předchozí rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa ze dne 25. 9. 2007. Ta následně dne 26. 11. 2009 opětovně rozhodla o tom, že žalobce nemá při pracovní neschopnosti v trvání od 20. 6. 2007 nárok na nemocenské.
Žalobce podal další odvolání, jež žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 11. 2010 zamítla a opět potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
V odůvodnění žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně postupoval v mezích § 3 správního řádu, když zjišťoval stav věci v nezbytném rozsahu tak, aby uplatnil svou pravomoc pouze k účelu, k němuž byl oprávněn. Jím bylo prokázání, že žalobce, který se účastnil dopravní nehody ze dne 20. 6. 2007, byl v této době opilý. Z materiálů poskytnutých Policií České republiky a Okresním soudem Česká Lípa, jejichž součástí jsou výpovědi svědků a znalecké posudky, pak jednoznačně vyplývá, že reakce žalobce těsně před nehodou i v jejím průběhu byly zpomalené. Žalobce totiž sice viděl auto, avšak nebrzdil, přičemž při normální reakci by byl schopen nehodě zabránit. Z toho, že jeho jednání bylo ve zjevném rozporu s běžným chováním řidiče, pak správní orgán prvního stupně učinil závěr, podle něhož si žalobce přivodil pracovní neschopnost jako bezprostřední následek své opilosti, a proto podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců nemá nárok na nemocenské.
Žalobce podal další žalobu, již krajský soud opět zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, čj. 62 Ad 1/2011-36. Kromě jiného krajský soud posuzoval námitku žalobce, podle níž správní orgány obou stupňů nesprávně subsumovaly zjištěný skutkový stav pod § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, neboť mylně, jednostranně a zcela v jeho neprospěch interpretovaly úvahu Okresního soudu v České Lípě vyjádřenou v rozsudku ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 18 T 53/2009 ohledně jeho spoluviny na vzniklé dopravní nehodě. K této námitce krajský soud uvedl, že zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců vymezuje v § 24 okruh situací, při nichž pracovní neschopnost vzniká za okolností, které pro svou závažnost zákonodárce považoval za neslučitelné se vznikem nároku na nemocenské. Jednou z nich je i situace, kdy si osoba přivodí pracovní neschopnost jako bezprostřední následek své opilosti, tedy kdy mezi vznikem pracovní neschopnosti a stavem opilosti toho, kdo uplatňuje nárok na nemocenské, existuje přímá příčinná souvislost. Řízení vedené o nároku na nemocenské je odlišné od řízení trestního. Jakkoliv tedy po skutkové stránce při řízení ve věci obžalovaného Miroslava F. a při řízení o vznik nároku žalobce na nemocenské bylo vycházeno z totožných důkazů, tak právní kvalifikace je založena na odlišných právních předpisech, závěry učiněné v obou řízeních se nepodmiňují a hodnocení důkazů provádějí odlišné orgány, jež skutkový stav hodnotí samostatně a nezávisle na sobě. Podstatná je rovněž skutečnost, že totožný skutkový stav byl hodnocen ve vztahu ke dvěma různým osobám. Je tedy nerozhodné, že Miroslav F. byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Z hlediska podmínek uvedených v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců považovaly správní orgány obou stupňů za klíčové zjištění, že krátce po dopravní nehodě byla zjištěna hodnota hladiny alkoholu v krvi žalobce v množství 2,42 g/kg.
Také proti uvedenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. K tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku konkrétně namítl, že se krajský soud ztotožnil s jednostrannou interpretací žalované, která byla učiněna ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v České Lípě vydaného ve věci sp. zn. 18 T 53/2009. V tomto rozsudku sice okresní soud na okraj poznamenal, že poškozený má na celé nehodě značný podíl viny, neboť včas nevyhodnotil nastalou situaci v provozu ať již vlivem návykové látky nebo z důvodu jeho nepozornosti, to však nic nemění na skutečnosti, že obžalovaný řidič nákladního automobilu naplnil skutkovou podstatu trestného činu, a uvedené skutečnosti se tak mohly promítnout maximálně do výše uloženého trestu. Správní orgán však na základě těchto důkazů dospěl k závěru, že to byl žadatel o nemocenské (žalobce), kdo si zavinil pracovní neschopnost v důsledku opilosti. Takovou konstrukci, se kterou se ztotožnil i krajský soud, však lze považovat za deformaci důkazů, neboť z nich jsou vyvozována zjištění, která z nich nevyplývají. Právě jednoznačně prokázaný podíl jiné osoby na dopravní nehodě totiž vylučuje možnost subsumovat daný případ pod znění § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Dále samotná skutečnost, že řídil vozidlo, že došlo k dopravní nehodě s následkem zranění a že v jeho krvi byla následně zjištěna přítomnost alkoholu, nezakládá bez dalšího závěr, podle něhož si přivodil pracovní neschopnost jako bezprostřední následek opilosti. Je totiž sice jisté, že krevní zkouška u něho provedená byla pozitivní na alkohol, avšak bezprostřední a určující příčinu dopravní nehody je nutné spatřovat v jednání obžalovaného Miroslava F., který zásadním způsobem porušil pravidla silničního provozu, neboť mu nedal přednost v jízdě a s nákladním vozem vjel do jeho jízdní dráhy. Ani s touto námitkou se krajský soud nevypořádal a pečlivě nevyložil, na základě jakých skutečností má za prokázané, že právě přítomnost alkoholu v krvi poškozeného byla bezprostřední příčinou újmy na jeho zdraví.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že vznik pracovní neschopnosti stěžovatele byl bezprostředním důsledkem jeho chování v opilosti, která byla jednoznačně prokázána.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Zbývá tedy posoudit, zda si stěžovatel přivodil pracovní neschopnost jako bezprostřední následek své opilosti, a podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců tak nemá nárok na nemocenské.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že nelze zaměstnanci přiznat nemocenské pouze v případě, že mezi vznikem pracovní neschopnosti a opilostí existuje příčinná souvislost. V teorii práva se příčinný vztah stanoví za pomoci teorie podmínky. Tato metoda zjišťuje, zda by se daný následek v jeho konkrétní podobě stal, pokud by se odmyslelo určité jednání. Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Není přitom rozhodné, jestli k následku došlo působením více skutečností, nejenom jednáním dotyčného subjektu. Určitá skutečnost proto neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedly k následku i jiné skutečnosti. Příčinná souvislost je tak dána i tehdy, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další, jiná příčina, přičemž není rozhodné, jestli každá z těchto příčin byla sama o sobě způsobilá přivodit následek nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. Jestliže by však následek způsobila jiná příčina, která by zcela nahradila jednání dotyčného subjektu a působila by jako výlučná příčina místo jeho jednání, pak by podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním subjektu a následkem nebyla splněna (srov. Jelínek J. a kol.
Trestní právo hmotné
. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 174 a násl.).V posuzovaném případě byla příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele spočívajícím v přivedení se do stavu opilosti a následkem v podobě vzniku jeho pracovní neschopnosti dána. K dopravní nehodě, která byla příčinou vzniku pracovní neschopnosti stěžovatele, totiž došlo nejenom zaviněním řidiče nákladního vozidla Miroslava F., který vjel do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace a který byl za tento skutek odsouzen v trestním řízení. Dopravní nehoda totiž byla způsobena i v důsledku zavinění stěžovatele, který vlivem alkoholu zpomaleně zareagoval na vzniklou dopravní situaci, opožděně začal brzdit a narazil do nákladního vozidla, ačkoliv při jízdě po hlavní silnici neovlivněné stavem opilosti by byl schopen dopravní nehodě a tím i své pracovní neschopnosti zabránit, jak již bylo zmíněno. K tomuto následku tedy kromě jednání Miroslava F. došlo také v důsledku jednání stěžovatele, přičemž každá z těchto příčin mohla přivodit následek jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. Jestliže by totiž Miroslav F. neporušil dopravní předpisy a do křižovatky nevjel z vedlejší komunikace, tak by ke srážce s osobním automobilem řízeným stěžovatelem nemohlo i přes jeho opilost dojít. K dopravní nehodě by však nedošlo ani v případě, kdyby stěžovatel nebyl opilý a na porušení příslušného pravidla silničního provozu řidičem nákladního vozidla včas reagoval. Je tedy zřejmé, že výlučnou příčinou vzniku následku nebylo protiprávní jednání řidiče nákladního vozidla jedoucího do křižovatky z vedlejší komunikace, která by zcela nahradila jednání stěžovatele spočívající v jeho jízdě ve stavu opilosti. Proto podmínka příčinné souvislosti mezi tímto jednáním stěžovatele a následkem v podobě jeho pracovní neschopnosti byla v posuzovaném případě zachována.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že kromě jednání stěžovatele spočívajícího v uvedení do stavu opilosti, která byla příčinnou následku v podobě jeho pracovní neschopnosti, zde existoval ještě trestněprávní příčinný vztah. Ten byl dán jednáním řidiče nákladního vozidla Miroslava F., které spočívalo v porušení pravidla silničního provozu vjetím do křižovatky z vedlejší silnice a které zapříčinilo následek ve způsobení těžké újmy na zdraví stěžovatele. Za tento skutek byl Miroslav F. pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 18 T 53/2009, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 trestního zákona z roku 1961, jak již bylo zmíněno. Trestněprávní příčina a trestněprávní následek, které byly zjištěny v souvislosti se střetem osobního vozidla řízeným stěžovatelem s nákladním vozidlem řízeným Miroslavem F. v obci Svor dne 20. 6. 2007, však nevylučuje existenci jiného příčinného vztahu ve vztahu k této dopravní nehodě, který je
relevantní
z hlediska zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Jeho § 24 odst. 1 písm. c) totiž nestanoví, že nárok na nemocenské nelze přiznat jen za situace, kdy opilost zaměstnance byla jedinou příčinou vzniku jeho pracovní neschopnosti a tento následek nebyl zapříčiněn taktéž jednáním jiné osoby. Bezprostřednost následku, která je zákonodárcem stanovena jako nezbytná podmínka pro aplikaci § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, pak neznamená možnost nepřiznání nemocenského pouze v případech opilosti na pracovišti, jak uvádí stěžovatel. Nemocenské totiž podle již zmiňovaného § 15 odst. 1 věty první zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců náleží zaměstnanci bez ohledu na to, zda jeho pracovní neschopnost vznikla na pracovišti či na jiném místě, a proto není žádného důvodu vázat nepřiznání této dávky na porušení pracovní kázně. Pojem bezprostřednosti užitý v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců je tedy zapotřebí vyložit tak, že se jím míní přímá příčinná souvislost mezi opilostí zaměstnance a vznikem jeho pracovní neschopnosti, která byla se shora uvedených důvodů v dané věci doložena. V aplikaci § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců za situace, kdy na vznik pracovní neschopnosti zaměstnance měla vliv ještě jiná skutečnost než jeho opilost, pak nelze spatřovat ani rozpor s principy, které jsou obsaženy v právních předpisech vyšší právní síly. Existenci více příčin vzniku pracovní neschopnosti je totiž možné zohlednit v řízení o přiznání nemocenského podle § 24 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Podle něho totiž může být v případě přivození pracovní neschopnosti zaměstnance jako bezprostředního následku jeho opilosti vypláceno nemocenské až do výše tří čtvrtin, má-li zaměstnanec rodinné příslušníky, nebo až do výše poloviny, je-li bez rodinných příslušníků. Takto ostatně bylo postupováno i v případě stěžovatele, kterému bylo podle § 24 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců přiznáno nemocenské ve výši jedné poloviny, jak se uvádí v podání stěžovatele ze dne 7. 3. 2011.Krajský soud tedy nepochybil, když v dané věci dospěl k závěru o nutnosti nepřiznání nemocenského stěžovateli. V napadeném rozsudku přitom krajský soud vysvětlil, že § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců musel být aplikován, neboť mezi opilostí stěžovatele a jeho pracovní neschopností existovala přímá příčinná souvislost. Tím krajský soud vymezil rozhodný důvod pro jím učiněný závěr o naplnění podmínek uvedených v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, takže napadený rozsudek není možné považovat za nepřezkoumatelný.
*)
S účinností od 1. 1. 2009 zrušeno zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.