Vydání 4/2014

(...) [11] Podle § 2 s. ř. s. „[v]“. V souladu s tím je podle § 65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimován ten, „[k] [rozhodnutím] “. Nejvyšší správní soud se musel z úřední povinnosti nejdříve vyrovnat s otázkou, zda je vůbec dána pravomoc správního soudnictví o věci rozhodnout; jinými slovy zodpovědět otázku, zda a popř. jaké veřejné subjektivní právo stěžovatele bylo dotčeno.

[12] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že myslivecká stráž je veřejnou funkcí a strážníci jsou úředními osobami (viz podrobněji níže), které jsou nadány určitými, v řadě aspektů významnými vrchnostenskými pravomocemi (viz zejm. § 14 zákona o myslivosti). Myslivecká stráž má zákonem pevně stanovené funkční období (§ 12 odst. 2 zákona o myslivosti) a zákon taktéž uvádí taxativně konkrétní důvody pro zrušení, resp. zánik ustanovení mysliveckou stráží (§ 13). Ústavní soud v minulosti dovodil, že „“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, N 159/42 SbNU 305, č. 159/2006 Sb. ÚS). V daném případě šlo o vysoce ústavněprávně a politicky exponovaný případ odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu z funkce hlavou státu. „“, jak by mohla znít parafráze pořekadla známého z divadelního prostředí. Nejvyšší správní soud neshledává žádný důvod omezovat uplatnitelnost čl. 21 odst. 4 Listiny jen na nejvyšší patra správy veřejných záležitostí. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v daném případě je založena pravomoc soudů ve správním soudnictví a že osobě zastávající funkci myslivecké stráže, do níž byla ustanovena, svědčí veřejné subjektivní právo na nerušený výkon této funkce za zákonem předpokládaných podmínek, a do doby, než jí funkce podle zákona zanikne, o což se nyní vede tento spor. Ostatně i krajský soud přinejmenším implicitně tuto pravomoc dovodil, jelikož případ věcně projednal.

[13] Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je výklad § 13 odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti, která zní: „“ Stěžovatel učinil spornou otázku, zda se podmínka porušení povinností plynoucích ze zákona o myslivosti (část věty za čárkou) vztahuje pouze na zrušení ustanovení mysliveckou stráží orgánem státní správy myslivosti z vlastního podnětu, nebo i na případy, kdy je zrušení navrhnuto uživatelem honitby.

[14] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v případě zrušení ustanovení mysliveckou stráží na návrh uživatele honitby není namístě zkoumat porušení povinností mysliveckou stráží. Svůj závěr opřel v zásadě o dva argumenty. Prvním byl jazykový výklad předmětného ustanovení. Krajský soud uvedl, že pokud absentuje před spojkou „“ čárka, jedná se o výčet možností, z čehož plyne, že uživatel honitby může podat návrh na zrušení ustanovení mysliveckou stráží zcela bez důvodu. Druhým argumentem krajského soudu byl poukaz na § 12 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého uživatel honitby navrhuje ustanovení myslivecké stráže. Krajský soud dovodil, že pokud „“. Na tom podle krajského soudu nic nemění ani skutečnost, že je myslivecká stráž úřední osobou podle trestního zákoníku, ani argumentace stěžovatele, že myslivecká stráž nemá být pouhým sluhou uživatele honitby, jelikož § 13 odst. 2 zákona o myslivosti uživateli honitby jednoznačně umožňuje zrušení ustanovení myslivecké stráže na jeho návrh bez udání důvodu.

[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k opačným závěrům než krajský soud. Co se týče větné skladby předmětného zákonného ustanovení, jedná se o podřadné souvětí s podmínkovou vedlejší větou. Nejvyšší správní soud má za to, že absence čárky před spojkou „“ obecně značí slučovací význam této spojky [srov. Karlík, P.; Nekula, M.; Rusínová, Z. (ed.) . Praha: Lidové noviny, 2012, s. 351 a s. 518]. Je-li vztah mezi oběma možnostmi zrušení ustanovení myslivecké stráže slučovací a část věty týkající se zrušení ustanovení myslivecké stráže z vlastního podnětu orgánu státní správy myslivosti není vyloučena prostřednictvím čárky před spojkou „“, měla by podmínková vedlejší věta (tj. podmínka porušení zákona) platit pro oba způsoby zrušení ustanovení myslivecké stráže. Jak ovšem poznamenal Ústavní soud, jazykový výklad představuje „“ (nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399, č. 30/1998 Sb.). Je proto namístě blíže se ptát po smyslu a účelu interpretovaného ustanovení.

[16] Podle § 2 písm. a) zákona o myslivosti se myslivostí rozumí „“. Právem myslivosti se podle § 2 písm. h) zákona o myslivosti rozumí „“. Ústavní soud se zabýval celkovou koncepcí právní úpravy myslivosti v nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, N 226/43 SbNU 541, č. 49/2007 Sb., v němž posuzoval ústavní konformitu řady ustanovení zákona o myslivosti. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že regulace zvěře, jež je předmětem práva myslivosti, představuje zájem chráněný článkem 7 Ústavy (bod 64 nálezu) a že „[z] “. (bod 66 nálezu). Myslivost proto není definována jako podnikání či výrobní činnost, nýbrž jako vztah k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Zákon o myslivosti tak upravuje myslivost jako cílevědomou a regulovanou činnost směřující k ochraně a rozvoji přírody (bod 70 nálezu).

[17] V citovaném nálezu Ústavní soud dodal, že v souvislosti s negativními jevy, které se při výkonu myslivosti vyskytovaly v době komunistického režimu, byl uvedený smysl právní úpravy myslivosti často zkreslován a veřejnost mohla nabýt dojmu, že v takových negativních případech výkon práva myslivosti sklouzával na úroveň pouhé zábavy. S ohledem na to Ústavní soud zdůraznil, že individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití práv plynoucích z její regulace neimplikují protiústavnost zákona o myslivosti, takové jednání je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních pohledů na myslivost jako na kategorii (bod 83 nálezu).

[18] S ohledem na takto nastíněný smysl práva myslivosti a jeho regulace je třeba vnímat i institut myslivecké stráže. Úkolem myslivecké stráže je zajišťovat ochranu myslivosti a mimo jiné odhalovat a zabraňovat pytláctví či neoprávněnému lovu (srov. oprávnění a povinnosti myslivecké stráže podle § 14 a § 15 zákona o myslivosti). Myslivecká stráž tak představuje specifický orgán veřejné správy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 50/2000, N 72/22 SbNU 125, č. 242/2001 Sb.), jehož úkolem je přispívat k dodržování právních předpisů na úseku myslivosti (v mezích § 14 zákona o myslivosti) a podporovat naplnění samotného účelu právní regulace myslivosti. Myslivecká stráž tak svou reálnou činností v honitbách bezprostředně reprezentuje veřejný zájem na řádném provádění práva myslivosti, s čímž ostatně souvisí i skutečnost, že myslivecká stráž je úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku z roku 2009, jak opakovaně upozorňoval stěžovatel. Myslivecké stráži je v rámci jejích oprávnění svěřena významná pravomoc bránit rušivé činnosti v případě ohrožení zájmů chráněných zákonem o myslivosti (shodně ve vztahu ke stráži ochrany přírody viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2013, čj. 3 As 9/2012-33), a to i vůči uživateli honitby, na jehož návrh byla do funkce ustanovena, mysliveckému hospodáři či členu honebního společenstva.

[19] S ohledem na předestřená východiska lze uzavřít, že myslivecká stráž je primárně reprezentantem veřejného zájmu, nikoliv uživatele honitby. Dotčený § 13 odst. 2 větu druhou zákona o myslivosti je proto třeba i s ohledem na účel institutu myslivecké stráže vykládat v souladu s jeho zněním tak, že orgán státní správy myslivosti zkoumá podmínku porušení povinností podle zákona o myslivosti i v případě, že návrh na zrušení ustanovení myslivecké stráže podá uživatel honitby. Jinými slovy, podmínka porušení povinností uložených zákonem o myslivosti mysliveckou stráží se vztahuje na oba způsoby iniciace zrušení ustanovení myslivecké stráže – na návrh uživatele honitby i z vlastního podnětu orgánu státní správy myslivosti. Tomu svědčí nejen gramatický, ale i teleologický výklad. Krajský soud, jakož i žalovaný, se však otázkou porušení zákona stěžovatelem vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj rozsudek významnou vadou.

[20] Na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že uživatel honitby podle § 12 odst. 1 zákona o myslivosti navrhuje orgánu státní správy myslivosti ustanovení myslivecké stráže. S ohledem na výše vysvětlenou funkci myslivecké stráže ze zákonné úpravy nutně nevyplývá, že uživatel musí mít právo mysliveckou stráž libovolně odvolat, jak tvrdí krajský soud. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o myslivosti ukládá uživateli honitby povinnost navrhnout orgánu státní správy myslivosti ustanovení jedné myslivecké stráže, což vyjadřuje spoluúčast uživatele honitby na procesu výběru myslivecké stráže pro danou honitbu. Do funkce je myslivecká stráž ovšem ustanovována až orgánem státní správy myslivosti (§ 12 odst. 2 zákona o myslivosti). Uživatel honitby tedy mysliveckou stráž nejmenuje, pouze orgánu státní správy myslivosti navrhuje vhodnou osobu. Pokud tuto povinnost nesplní, orgán státní správy myslivosti vybere vhodnou osobu sám (§ 12 odst. 2 věta třetí zákona o myslivosti). Mezi uživatelem honitby a mysliveckou stráží tudíž není, zvlášť s ohledem na výše předestřenou funkci myslivecké stráže, žádný přímý vztah nadřízenosti a podřízenosti. Nelze tedy přisvědčit argumentaci krajského soudu, podle něhož „“. Takový závěr bezdůvodně a bez bližší argumentace přiznává uživateli honitby téměř absolutní kontrolu nad tím, kdo bude mysliveckou stráží, ačkoliv myslivecká stráž plní podstatné úkoly veřejného zájmu. Uživatel honitby pochopitelně má právo navrhnout zrušení ustanovení myslivecké stráže, pro vyhovění jeho návrhu však musí svědčit zákonné důvody.

[21] Jediným ustanovením, které by mohlo vyvolat zdání, že svědčí ve prospěch výkladu zaujatého krajským soudem, je § 13 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti, podle něhož ustanovení mysliveckou stráží zaniká též „“. Toto ustanovení řeší případ, kdy držitel honitby sám honitbu neužívá, protože ji pronajal [§ 2 písm. n) zákona o myslivosti]. V takovém případě je to nájemce jako odvozený uživatel honitby, kdo má povinnost navrhnout ustanovení určité osoby mysliveckou stráží. Je-li tato osoba orgánem státní správy mysliveckou stráží jmenována a později nájem honitby zanikne, dojde podle citovaného ustanovení i k zániku funkce myslivecké stráže. Pokud by však mělo být toto ustanovení podporou pro výklad § 13 odst. 2 zákona o myslivosti zaujatý krajským soudem, je zřejmé, že by se § 13 odst. 1 písm. b) téhož zákona stal zcela zbytečným, neboť by myslivecká stráž byla „“ kdykoli a bez udání důvodu na návrh aktuálního uživatele, resp. držitele honitby a nemusela by se řešit specifická situace dopadů změny užívacích poměrů v honitbě na ustanovenou mysliveckou stráž podle § 13 odst. 1 písm. b). Jinak řečeno, právě z důvodu, že ustanovení myslivecké stráže nemůže být obligatorně zrušeno na neodůvodněný návrh uživatele honitby podle § 13 odst. 2 zákona o myslivosti, obsahuje zákon specifický důvod zániku funkce myslivecké stráže podle § 13 odst. 1 písm. b). Toto ustanovení je tedy třeba vykládat úzce tak, že jeho účelem je umožnit personální obměnu ve funkci myslivecké stráže toliko při zániku dosavadního nájmu jakožto odvozeného užívacího vztahu a otevřít držiteli honitby, případně novému nájemci možnost, resp. povinnost navrhnout ustanovení myslivecké stráže, jíž může být stejná anebo jiná osoba. Toto ustanovení tedy také nelze interpretovat jako „“ vazalství myslivecké stráže vůči uživateli honitby.

[22] Tím Nejvyšší správní soud netvrdí, že osoba jednou ustanovená mysliveckou stráží má nárok zůstat v této funkci napořád, ostatně samotný zákon o myslivosti v § 12 odst. 2 stanoví funkční období stráže na deset let (s možností opakovaného jmenování). Při zrušení ustanovení myslivecké stráže je však nutné pohybovat se v hranicích zákonných důvodů stanovených v § 13 zákona o myslivosti. Dané ustanovení přitom umožňuje zrušení ustanovení mysliveckou stráží v případě osob, jejichž setrvání ve funkci by odporovalo výše nastíněné funkci myslivecké stráže, tedy především osob porušujících při výkonu svých povinností zákon o myslivosti či osob, které funkci přestanou fakticky vykonávat. (...)