Vydání 5/2009

Nejvyšší správní soud si je vědom řízení probíhajícího u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03, v jehož rámci byla zpochybněna ústavní konformita některých ustanovení zákona o myslivosti, je však toho názoru, že výsledek řízení před Ústavním soudem nemá vliv na dále uvedené závěry Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel ve svém právním názoru směšuje několik problémů, které ovšem nemohou být řešeny na půdorysu jednoho řízení podle zákona o myslivosti. Stěžovateli lze jistě přisvědčit, že projevil-li některý z členů honebního společenstva, vytvořeného podle předchozí právní úpravy, kvalifikovaným způsobem svoji vůli nebýt nadále členem v transformovaném společenstvu, může své členství v honebním společenstvu ukončit (§ 26 odst. 3 zákona o myslivosti). Z žádného ustanovení zákona o myslivosti ale nevyplývá, že by zánik členství v honebním společenstvu znamenal automatické vyvázání odpovídajících honebních pozemků ze společenstevní honitby. Změna honitby se totiž může odehrávat opět pouze v zákonném rámci a za související aktivity orgánu státní správy myslivosti (§ 31 zákona o myslivosti). Takovým řízením ovšem řízení vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nebylo.

Řízení podle § 69 zákona o myslivosti (přechodné ustanovení) si zjevně klade za cíl pouze transformaci honiteb do stavu odpovídajícího nové zákonné úpravě (§ 69 odst. 1 zákona o myslivosti), stejně jako odpovídající změnu honebních společenstev (§ 69 odst. 2 zákona o myslivosti). V rámci těchto řízení proto může být řešen soulad dříve uznaných honiteb, které zůstávají zachovány, s novou právní úpravou (§ 69 odst. 1 zákona o myslivosti), nikoliv však změna těchto honiteb, která je sice možná, ale pouze v rámci odpovídajících ustanovení zákona o myslivosti.

Jakkoliv Nejvyšší správní soud sdílí pochybnosti stěžovatele o souladu faktického omezení vlastnických práv existencí honiteb s garancí týchž práv ústavním pořádkem České republiky, dospěl k závěru, že v rámci projednávané věci tato otázka není . Jinak by tomu mohlo být např. tehdy, kdyby vlastníci honebních pozemků bezúspěšně usilovali o změnu honitby, odvíjející se od jejich zájmu „přestoupit“ i se svými honebními pozemky do jiného honebního společenstva. Z tohoto důvodu nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o myslivosti.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku vytýkající krajskému soudu zohlednění důvodové zprávy k zákonu o myslivosti. Jakkoliv se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se stěžovatelem v náhledu na nešťastnou legislativní techniku při přijímání tohoto zákona a ve skeptickém pohledu na výsledné spojení dvou návrhů, s nimiž vláda vyslovila nesouhlas, nemohl námitce přisvědčit. Zákon byl přes zmíněné nedostatky řádně přijat, publikován ve Sbírce zákonů a je platnou součástí českého právního řádu. zákona za použití důvodové zprávy přitom neznamená diskvalifikaci této výkladové metody. Lze samozřejmě namítat, že správná zákona má být odlišná, než jak ji nastínil zákonodárce. Můžeme připustit, že vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno, interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor a musí být moudřejší než jeho autor (srov. G. Radbruch, . Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, s. 107). Na druhou stranu ovšem ztotožnění se s vědomou vůlí autora zákona neznamená automatické znevážení takové . Polemizuje-li stěžovatel s výkladem normy provedeným krajským soudem, je třeba, aby tak činil ve věcné rovině, nikoliv pouze poukazem na výkladovou metodu, zvolenou krajským soudem.