Vydání 7/2017

Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti je „[d]“ (pozn.: zvýraznění doplněno krajským soudem).

Dle § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti „[o]“.

Smyslem úpravy zásad chovu dle zákona o myslivosti je zlepšení kvality životních podmínek zvěře, zabránění zásahům do životního prostředí neúměrným nárůstem či poklesem stavu zvěře, případně zabránění jejich degeneraci. V případě, kdy stavy zvěře v jednotlivých honitbách přesahují normovaný stav, dochází k nežádoucím jevům, kterými může být zvyšující se riziko vzniku škod na lesních porostech a zemědělských plodinách, snížení hmotnosti a odolnosti zvěře, jakož i její migrace apod. Přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že obecná ochrana životního prostředí je jedním z prioritních veřejných zájmů. Zákonodárce tak postihem držitele, resp. uživatele, honitby za porušení ustanovení regulujícího zásady chovu klade důraz na přísné dodržování zákonných podmínek za účelem ochrany životního prostředí jako takového.

V projednávané věci přitom z obsahu správního spisu, z něhož soud ve své rozhodovací činnosti vycházel, a to konkrétně z výkazu Mysl/7 ze dne 10. 3. 2014, zachycujícího výsledky sčítání zvěře v honitbě č. 27 Ochoz-les pro rok 2014; a dále z ročního výkazu Mysl (Mze) - 1- 01, o honitbě, stavu a lovu zvěře od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014, vyhotoveného žalobcem dne 3. 4. 2014, vyplynul celkový stav jelení zvěře v počtu 9 ks a srnčí zvěře v počtu 28 ks. Příloha č. 5 rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí, ze dne 17. 3. 2003, však stanoví normovaný stav jelení zvěře v počtu 6 ks a srnčí zvěře v počtu 24 ks. Obsah těchto výkazů, které žalobce sám osobně vyplnil, tak jednoznačně prokazuje, že v daném případě došlo k překročení normovaného stavu zvěře, a to v případě zvěře jelení o 3 ks a v případě zvěře srnčí o 4 ks, a že tedy žalobce jako uživatel honitby prokazatelně nesplnil povinnost dle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným (tj. nejvýše přípustným) stavem zvěře, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby.

Ustanovení § 64 zákona o myslivosti (nazvaného jako „“), dopadající na nyní projednávanou věc, upravuje skutkové podstaty správních deliktů s odkazem na jednotlivá ustanovení zákona o myslivosti, přičemž je konstruováno na principu objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Na odpovědnost za porušení tohoto ustanovení proto nemá vliv, zda žalobce jednal úmyslně či z nedbalosti, a nejsou a nemohou být rozhodnými ani okolnosti, které případně doprovázely vyhotovení předmětných výkazů, včetně jejich tvrzeného přepracování či oprav ze strany žalobce na základě požadavků držitele honitby, Lesů ČR, jakož ani okolnosti týkající se samotného sčítání a smysluplnosti samotného výkaznictví. Z tohoto důvodu tedy krajský soud nepřistoupil k provedení důkazů svědeckými výpověďmi Ing. O. P., pracovníka Lesů ČR, ani J. B., který se měl dle tvrzení žalobce v honitbě č. 27 dlouhodobě a trvale vyskytovat a zdržovat a účastnit se se žalobcem také sčítání zvěře.

Uvádí-li žalobce v podané žalobě, že v původním originálu výkazu vyplnil stavy zvěře nikoli dle požadavku držitele honitby - Lesů ČR, ale tak, jak on sám je v konkrétní den sečetl (tj. stav jelení zvěře v počtu 7 ks a stav srnčí zvěře v počtu 24 ks), avšak po dohodě s držitelem honitby výkaz sčítání zvěře opravil, a následně podle něj sestavil i plán chovu a lovu spárkaté zvěře v honitbě (Mysl/1), je nutno konstatovat, že žalobce jako uživatel honitby má dle § 36 odst. 1 zákona o myslivosti povinnost každoročně provést v termínu stanoveném orgánem státní správy myslivosti [§ 59 odst. 2 písm. c)] sčítání zvěře v honitbě a do 5 dnů výsledek písemně oznámit příslušnému orgánu státní správy myslivosti (§ 60). Držitel honitby a držitelé sousedních honiteb přitom mají právo účastnit se se svým zástupcem sčítání a vyjádřit se orgánu státní správy myslivosti k jeho výsledkům. Zákon o myslivosti pak řeší situaci, kdy držitel (či některý z držitelů) honitby nesouhlasí s výsledkem provedeného sčítání. Zde platí, že je povinen toto písemně oznámit orgánu státní správy myslivosti nejpozději do 1 týdne ode dne provedeného sčítání, přičemž tento orgán nařídí nové konečné sčítání.

Dochází-li tedy ze strany držitele honitby, Lesů ČR, k žalobcem tvrzenému stavu, že držitel honitby odmítá výkazy se zjištěnými počty zvěře podepisovat a tím nutí žalobce k jejich přepracování v rozporu se zjištěnými výsledky, nelze tento přístup akceptovat, a to zvláště v situaci, kdy je to osoba žalobce, komu i za nesprávné či zkreslené uvádění údajů o honitbě a zvěři v ní hrozí sankce ze strany správního orgánu dle § 64 odst. 3 písm. a) zákona o myslivosti. Je tedy na žalobci, aby trval na svých zjištěních a výsledcích vlastního provedeného sčítání, neboť není jeho povinností uvádět sčítaný stav zvěře podle návrhů držitele honitby. Nesouhlasí-li držitel honitby s výsledky provedeného sčítání, nechť v takovém případě postupuje podle zákona, písemně tuto skutečnost oznámí orgánu státní správy myslivosti nejpozději do 1 týdne ode dne provedeného sčítání tak, aby mohlo být nařízeno nové konečné sčítání; resp. nechť využívá své zákonné možnosti se prováděného sčítání osobně (případně se svým zástupcem) účastnit.

Stejně tak, pokud jde o plán mysliveckého hospodaření v honitbě, jehož část: plán chovu a lovu pro zvěř spárkatou na konkrétní rok je sestavován v podobě výkazu Mysl/1, platí dle § 36 odst. 3 zákona o myslivosti, že nedojde-li mezi uživatelem a držitelem honitby k dohodě o tomto plánu, určí jej na návrh některého z nich orgán státní správy myslivosti rozhodnutím. Vzor a podoba formuláře plánu (Mysl/1) je obsažena v příloze č. 1 vyhlášky č. 553/2004 Sb., o podmínkách, vzoru a bližších pokynech vypracování plánu mysliveckého hospodaření v honitbě, přičemž jak žalovaný správně poukázal již ve svém vyjádření k podané žalobě, ani v tomto případě není žalobce při sestavování plánu vázán návrhem držitele honitby. Zákon o myslivosti pak i v tomto případě pamatuje a upravuje situaci, kdy mezi uživatelem a držitelem honitby nedojde ohledně plánu k dohodě.

Krajský soud současně vnímá, že v honitbě může v době sčítání docházet také k dočasným změnám ve stavu zvěře v důsledku její migrace, jak na to žalobce poukazoval v podané žalobě. I tuto skutečnost však bylo možno v plánu chovu a lovu zvěře Mysl/1 zohlednit, jak uvedl žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě, neboť v řádku F výkazu Mysl/1 se uvádí sčítaný stav zvěře k datu 31. 3. daného roku a v řádku G upravený stav zvěře. Plán chovu a lovu se pak sestavuje z tohoto upraveného stavu, pokud jsou řádky rozdílné. Rozdíl mezi řádkem F a G pak může uživatel honitby správnímu orgánu vysvětlit a odůvodnit.

Žalobce však žádným z výše uvedených způsobů nepostupoval a naopak předložil správnímu orgánu výkazy vyplněné způsobem popsaným shora. Za tohoto skutkového stavu (a již to bylo uvedeno shora) se krajský soud zcela ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že se žalobce dopustil porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, neboť v předmětné honitbě došlo k překročení normovaných stavů jelení a srnčí zvěře, což ostatně ani sám žalobce v průběhu řízení nerozporoval.

Žalobce taktéž v podané žalobě namítal, že mu žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně) klade za vinu, že ve výkazu Mysl/1, tj. plánu chovu a lovu zvěře pro rok 2014, vycházel z údajů z výkazu jarního stavu sčítání zvěře, čímž fakticky potvrdil nadnormativními slovy zvěře. Žalobce se tak jinými slovy domníval, že pokud by ve výkazu plánu chovu a lovu zvěře uvedl čísla odpovídající normovaným stavům zvěře, pak by správní orgán konstatoval, že výkazy jsou správné a pokutu by neuložil. Žalobce měl za to, že nelze hodnotit jako jeho provinění, že ve výkazu Mysl/1 uvedl plán lovu v hodnotách vycházejících ze stavu sčítání dle výkazu Mysl/7, neboť v případě, že by vykázal hodnoty jiné, byl by správním orgánem postižen za nerespektování zjištěného stavu sčítání zvěře a nepřijetí takového plánu lovu, který by směřoval k údajům normovaných stavů zvěře. Žalobce se proto dle svého názoru pohybuje v bludném kruhu, neboť ať zvolí jakoukoli variantu plánu lovu zvěře, vždy se tento plán stává nebezpečím hrozícím žalobci uložením pokuty.

S takto uplatněnou námitkou však nelze souhlasit. Není pravdou tvrzení žalobce, že by správní orgány kladly žalobci za vinu a postihovaly jej za jednání spočívající v tom, že by ve výkazu Mysl/1, tj. v plánu chovu a lovu spárkaté zvěře, vycházel z údajů z výkazu jarního stavu sčítání zvěře Mysl/7. Toto jednání správní orgány žalobci vůbec nevytýkaly a tyto závěry nelze jakkoli dovodit ani z obsahu vydaných správních rozhodnutí. Žalovaný pouze zcela logicky v napadeném rozhodnutí podpůrně argumentoval, že pokud žalobce v podaném odvolání odůvodňoval vyšší stavy spárkaté zvěře v honitbě její migrací a tím, že se jedná o přechodný stav, avšak současně plnil schválený plán lovu zvěře odvíjející se od zjištěných počtů, pak je zřejmé, že skutečně stavy zvěře v honitbě odpovídaly stavům uvedeným ve výkazu Mysl/7, a tedy normované stavy jelení a srnčí zvěře byly překročeny. Těmto úvahám žalovaného nelze ničeho vytknout a krajský soud ostatně již výše poukázal na skutečnost, že dočasné změny ve stavu zvěře v důsledku její migrace bylo možno ve výkazu Mysl/1 plánu chovu a lovu spárkaté zvěře zohlednit, a to na řádcích F a G tohoto formuláře.

Pokud pak žalobce až při ústním jednání soudu, které se ve věci konalo dne 12. 12. 2016, vznesl námitku, že od samého počátku v roce 2005, kdy žalobce s Lesy ČR uzavřel smlouvu o nájmu předmětné honitby, dostal tzv. „“ určitý stav zvěře, na který musí být navázán plán chovu a lovu zvěře, který však již v té době hrubým způsobem překračoval normované stavy zvěře v honitbě, což se samozřejmě promítlo také do dalších let až do předmětného období 2013 - 2014 (Lesy ČR ve své podstatě žalobci nadiktovaly, resp. předvyplnily, takové stavy zvěře, které žalobce nemohl nijak ovlivnit, a musel na ně navazovat ve výkazech v dalších letech), je nutno takto uplatněný žalobní bod pokládat za nově uplatněný, a tedy opožděný, jímž se krajský soud nebyl oprávněn zabývat.

Krajský soud na tomto místě připomíná, že žalobní řízení ve správním soudnictví je založeno na zásadách koncentrace a dispozitivnosti. To především znamená, že soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), z nichž musí být ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. patrno, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle § 71 odst. 2, věty druhé a třetí, s. ř. s. žalobce může v žalobě formulované žalobní body kdykoli za řízení omezit, tzn. určitý žalobní bod vypustit nebo zúžit námitky v něm uvedené; „ (pozn. zvýraznění doplněno krajským soudem). Podstata citovaných zásad přitom spočívá nejenom v zájmu na rychlosti a hospodárnosti řízení, ale také v ochraně ostatních účastníků řízení ve smyslu nastolení určité právní jistoty ohledně vymezení předmětu soudního řízení, kdy po uplynutí zákonem stanovené lhůty je definitivně a najisto určeno, co bude předmětem soudního přezkumu.

Jestliže tedy žalobce v daném případě namítal shora uvedené skutečnosti až v rámci ústního jednání dne 12. 12. 2016, je nutno konstatovat, že žalobce tyto námitky vznesl až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tj. v době, kdy již nebylo možné žalobu o nové žalobní body rozšířit. Stejně tak se nemohlo jednat ani o rozšíření již v žalobě uplatněného žalobního bodu, neboť námitku tohoto obsahu žaloba neobsahuje. Z tohoto důvodu se proto krajský soud nemohl uvedenou žalobní námitkou zabývat, věcně ji posuzovat a hodnotit její důvodnost; a z téhož důvodu proto nepřistoupil ani k provádění žalobcem navrhovaných listinných důkazů, a to statistických výkazů za jednotlivé roky užívání honitby zpětně od počátku užívání honitby žalobcem, tj. od roku 2005.

Pokud se jedná o námitku žalobce stran diskriminačního přístupu správních orgánů, který dle názoru žalobce nepostihuje právnické osoby a myslivecké spolky (dříve sdružení), ale pouze fyzické osoby, je nutno konstatovat, že takto uplatněná námitka není způsobilá bližšího přezkumu. Žalobce tuto námitku formuluje toliko v obecné rovině, bez uvedení konkrétních skutečností doložených konkrétními důkazy, např. vydanými správními rozhodnutími v jiných věcech, z nichž by byla patrná žalobcem namítaná diskriminační správní praxe. Rovněž nelze přehlédnout, že námitka žalobce v této souvislosti směřuje spíše k nežádoucí praxi týkající se odebírání loveckých lístků, která však není předmětem tohoto řízení.