Vydání 3/2022

[23] Podstatou věci je posouzení zákonnosti rozsudku krajského soudu, který zrušil opatření obecné povahy – zákaz vstupu do obory Jelenice. Stěžejními body v nyní projednávané věci jsou s ohledem na obsah kasační stížnosti v zásadě tři okruhy otázek: (i) aktivní procesní legitimace navrhovatelů k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy; (ii) tvrzená formální a procesní pochybení krajského soudu a (iii) výklad § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, jehož zákonnost stěžovatelky zpochybňovaly především námitkou nedostatečného zohlednění závazného stanoviska orgánu ochrany přírody.

[24] Před věcným posouzením výše uvedených otázek Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, na niž poukázaly stěžovatelky. Krajský soud se zabýval všemi námitkami, které navrhovatelé v podaném návrhu uvedli, a plně respektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se přezkumem opatření obecné povahy zabývala – přiměřeně srov. zejména rozsudek ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS, podle něhož soud přezkoumává opatření obecné povahy v pěti na sebe navazujících krocích algoritmu přezkumu.

[25] V prvním kroku soud zkoumá, zda napadené opatření obecné povahy bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Ve druhém kroku se soud zabývá působností daného orgánu (věcnou, osobní, prostorovou a časovou) a tím, zda orgán meze své působnosti nepřekročil. V dalších krocích pak zkoumá zákonnost postupu odpůrce při vydání opatření obecné povahy, obsahový soulad opatření se zákonem (hmotněprávními předpisy) a soulad opatření obecné povahy se zásadou proporcionality. Při posuzování proporcionality přitom posuzuje, zda napadené opatření obecné povahy umožňuje dosáhnout sledovaného cíle (kritérium vhodnosti), zda spolu s cílem logicky souvisí a zda nelze cíle dosáhnout lépe jinými prostředky (kritérium potřebnosti), zda opatření omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů) a zda je opatření obecné povahy úměrné sledovanému cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu); v podrobnostech viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ao 1/2005-98.

[26] Postup soudu podle takto vymezeného algoritmu přezkumu opatření obecné povahy je však s účinností novely s. ř. s. provedené zákonem č. 303/2011 Sb., tj. s účinností ode dne 1. 1. 2012, limitován striktní vázaností soudu nejen rozsahem návrhu na zrušení opatření obecné povahy, ale také jeho důvody. Judikaturou vymezený algoritmus přezkumu opatření obecné povahy je proto po uvedené novele spíše inspirativní. Postup krajského soudu, který přezkoumával pouze námitky uvedené v návrhu, tak odpovídá přezkumu návrhu na zrušení opatření obecné povahy tak, jak jej koncipuje s. ř. s. po zmiňované novele, a přitom plně respektuje uvedenou judikaturu.

(…)

[45] Stěžejní otázkou posuzované věci je výklad § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, který zní následovně: „ .“

[46] Podle § 66 zákona o myslivosti vydávají orgány státní správy myslivosti rozhodnutí, jimiž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, podle (mj.) § 9 odst. 3 zákona o myslivosti jen po dohodě s orgány ochrany přírody, pokud zvláštní právní předpisy o ochraně přírody a krajiny nestanoví jinak.

[47] Skutečnost, že § 66 zákona o myslivosti pracuje s pojmem rozhodnutí, neznamená, že nařízení přiměřených omezení, příp. zákazu vstupu do honitby, provádí orgán státní správy myslivosti právě formou rozhodnutí. Zákon o myslivosti byl přijat v roce 2001, tj. v době, kdy správní řád z roku 1967 neobsahoval právní úpravu institutu opatření obecné povahy. Po přijetí nyní účinného správního řádu z roku 2004 správních soudů dovodila, že akt podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, kterým může orgán státní správy myslivosti nařídit přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby či jejích částí, je opatřením obecné povahy ve smyslu § 171 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2016, čj. 2 As 78/2016-72, č. 3473/2016 Sb. NSS).

[48] Možnost nařízení omezení vstupu do honitby (nikoli zákazu vstupu) na žádost uživatele honitby přitom existovala již v dřívější právní úpravě, tj. v zákoně č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a to konkrétně v § 22 odst. 2 tohoto zákona. Poslanecký návrh současného zákona o myslivosti obsahoval původně tuto úpravu v § 8 odst. 12: „ “; důraz přidán Nejvyšším správním soudem (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 449/2001 Sb., sněmovní tisk č. 788/0, 3. volební období, 1998 - 2002, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR). Nakonec byla tato úprava přijata v pozměněné formě tak, že orgán státní správy myslivosti může zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit ; viz výše citovaný § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

[49] Oproti předchozí právní úpravě tak došlo k určitému zpřísnění, resp. možnosti orgánu státní správy myslivosti uložit přísnější omezení v tom smyslu, že vyjma samotného přiměřeného omezení může v odůvodněných případech přistoupit také k nařízení zákazu vstupu do honitby (či jejích částí). Rozhodně však není možné dojít k závěru, že § 9 odst. 3 zákona o myslivosti dává možnost orgánu státní správy myslivosti plošně a na dobu neurčitou (tj. absolutně) uzavírat honitby na žádost jejích uživatelů, aniž by zohlednil další zájmy, jak zcela správně uvedl krajský soud. Takový závěr je neudržitelný, neboť zcela vylučuje realizaci jiných zájmů, kterými jsou v tomto případě především právo každého na volný průchod krajinou (§ 63 zákona o ochraně přírody a krajiny), příp. institut obecného užívání lesa [§ 19 lesního zákona ].

[50] Oprávnění orgánu státní správy myslivosti na žádost vydat opatření obecné povahy, ve kterém nařídí , příp. do honitby musí být z povahy věci realizováno tak, že nevyloučí právo každého volně procházet krajinou a užívat les, jak garantují veřejnoprávní předpisy (výše citovaný zákon o ochraně přírody a krajiny a lesní zákon). Tyto předpisy totiž omezují práva vlastníka pozemků (resp. uživatele honitby, kterým je v nyní posuzovaném případě stěžovatelka 2) v tom smyslu, že umožňují užívat tyto pozemky širšímu okruhu jednotlivě nedefinovaných osob (proměnlivému okruhu osob). Jinými slovy, normy veřejného práva zakotvují oprávnění veřejnosti zákonem vymezené pozemky konkrétním způsobem užívat jako veřejný statek [srov. také § 490 občanského zákoníku, podle něhož je věc určená k obecnému užívání veřejným statkem]. Obsah tohoto veřejného statku je v případě jeho zřízení veřejnoprávními předpisy definován jeho zákonným vymezením, které nesmí být vydáním opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti popřeno. V opačném případě by v evropském kontextu tradiční instituty volného průchodu krajinou (přístupu do krajiny) a obecného užívání lesa zcela pozbyly smyslu.

[51] Vlastník, resp. uživatel honitby je proto povinen užívat pozemky nacházející se v honitbě tak, aby jeho konání (či opomenutí) nevedlo k trvalému omezení možnosti obecného (veřejného) užívání způsobem, který odpovídá zákonnému vymezení veřejného statku. Takovéto omezení vlastníka (uživatele honitby) předpokládá samotná Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 3, podle kterého vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. V daném případě je tímto zákonem chráněným zájmem právě volný průchod krajinou a obecné užívání lesa. Možnost užívat pozemky nacházející se v oboře Jelenice na základě práva volného průchodu krajinou a obecného užívání lesa je jednou z mezí vlastnického práva, kterou musí respektovat nejen vlastník daných pozemků a uživatel honitby, ale také orgán státní správy myslivosti rozhodující dle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

[52] Proto je i orgán státní správy myslivosti po obdržení žádosti uživatele honitby o vydání opatření obecné povahy ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o myslivosti limitován tím, že pozemky v oboře Jelenice slouží obecnému užívání každého. Skutečnost že toto ustanovení umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit přiměřená omezení, příp. také zákaz vstupu do honitby, proto nemůže znamenat, že je možné honitbu uzavřít plošně a na dobu neurčitou [k tomu srov. také komentářovou literaturu: Petr, B. a kol. . Praha: Wolters Kluwer (komentář k § 9 dostupný z ASPI podle právního stavu k 1. 4. 2015): „ .“]. Výklad, dle kterého by bylo možné úplné uzavření celé honitby na dobu neurčitou, by ve výsledku vedl k popření veřejného statku – práva na přístup do krajiny a obecného užívání lesa. Podstata veřejného statku přitom tkví v tom, že omezuje právo vlastníka (zprostředkovaně také uživatele honitby) ve prospěch dalších osob – veřejnosti, jak bylo ostatně uvedeno výše.

[53] Nejvyšší správní soud proto znovu zdůrazňuje, že užívání pozemků v oboře Jelenice vlastníky, resp. uživatelem honitby, musí probíhat takovým způsobem, který nevyloučí právo veřejnosti na přístup do krajiny, příp. obecné užívání lesů, což musí respektovat také orgán státní správy myslivosti při vydávání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

[54] Pro závěr, že § 9 odst. 3 zákona o myslivosti neumožňuje plošné uzavření obory (resp. plošný zákaz vstupu do honitby) na dobu neurčitou, svědčí také to, že dané ustanovení obsahuje demonstrativní výčet, kdy lze k nařízení přiměřených omezení přistoupit; jde zejm. o období „ .“ Rozhodně však nelze přistoupit na názor stěžovatelek, které o plošné uzavření obory Jelenice žádaly s odůvodněním, že potřeba ochrany zvěře pokrývá období celého roku, neboť u jednotlivých druhů zvěře probíhají období hnízdění, kladení a odchovu mláďat tak, že na sebe vzájemně navazují po celý kalendářní rok, přičemž lov probíhá v oboře celoročně. Takováto argumentace by fakticky umožňovala plošné uzavření jakékoli obory (resp. honitby), ve které se nachází zcela běžně chovaná zvěř, která se vyskytuje také ve volné přírodě (pozn.: v oboře Jelenice je chovaná zvěř mufloní, jelení, sičí, dančí a černá). Naopak, jelikož pozemky v oboře Jelenice, resp. oprávnění veřejnosti na tyto pozemky vstupovat představuje veřejný statek, je povinností uživatele honitby užívat tyto pozemky tak, aby podstatu a smysl tohoto veřejného statku nepopřel, a to ani způsobem chovu zvěře v oboře, ani rozsahem tohoto chovu (nasazenými druhy chované zvěře). A pro případy, kdy se na konkrétním území vyskytují např. chráněné druhy živočichů či rostlin, které by bylo skutečně potřeba před rušivými vlivy veřejnosti chránit, obsahuje zákon o ochraně přírody a krajiny zcela jiné instituty, které rozhodně nejsou zaměnitelné s možností vydání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

[55] Přestože tedy zákon o myslivosti v § 9 odst. 3 umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit zákaz vstupu do honitby, z povahy věci musí jít o zákaz zasahující do jiných veřejných zájmů co nejmírnějším způsobem. Ustanovení, na základě kterého orgán státní správy myslivosti (odpůrce) opatření obecné povahy vydal, obsahuje přísné podmínky, kterým musí toto opatření vyhovět. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2018, čj. 2 As 112/2017-43, č. 3818/2018 Sb. NSS, musí jít „ “ (bod 24 odůvodnění rozsudku).

[56] Ostatně, požadavek co nejmírnějšího zásahu do práv obsahuje v obecné rovině také algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, který ve svém pátém kroku, ve kterém soud zkoumá proporcionalitu v širším smyslu, obsahuje nejen kritérium vhodnosti a potřebnosti, ale právě i kritérium minimalizace zásahů – tedy posouzení toho, zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně. Je proto úkolem orgánu státní správy myslivosti, aby při posuzování žádosti o vydání opatření obecné povahy zohlednil nejen důvody uvedené v žádosti, ale především také ostatní konkurující zájmy, které nemohou být vydáním opatření obecné povahy zcela popřeny (obecné užívání pozemků v oboře). A tvrzení stěžovatelek, že pozemky, na kterých se nachází moravická cesta, jsou z velké části ve vlastnictví fyzické osoby (J. G.), na tom nemůže nic změnit, neboť případy, kdy fyzické osoby přenechají užívání svých pozemků státu, obci či jiné právnické osobě (honitbu obora Jelenice užívá právě stěžovatelka – osoba zúčastněná na řízení 2), institutu volného průchodu krajinou plně podléhají [srov. § 63 odst. 2 větu první zákona o ochraně přírody a krajiny, srov. také komentářovou literaturu: Průchová, I. . Praha : Nakladatelství C. H. Beck (komentář k § 63)].

[57] Krajský soud v napadeném rozsudku příznačně uvedl, že zájmy myslivosti a přístup veřejnosti do krajiny nejsou vzájemně exkluzivní; s ohledem na obecné užívání pozemků v krajině (v lese) jako veřejného statku z povahy věci ani vzájemně vylučující být nemohou. Orgán státní správy myslivosti nemůže mechanicky přejmout důvody obsažené v žádosti o vydání opatření obecné povahy, a tím přístup veřejnosti do krajiny (byť lokálně vymezené) zcela vyloučit. Jak je zřejmé již z výše uvedeného, důvody, které k omezení vstupu do honitby (nikoli jeho absolutního zákazu na dobu neurčitou) vedou, musí být prokazatelně obsaženy ve spise, resp. v odůvodnění vydaného opatření obecné povahy.

[58] V nyní projednávané věci krajský soud zcela správně konstatoval, že podklady, ze kterých by vyplývala potřeba jakkoli omezit vstup veřejnosti do obory Jelenice, zcela absentují. Stěžovatelky podaly žádost o vydání opatření obecné povahy, ve které poukazovaly na váhové úbytky zvěře v důsledku rušení veřejností, neboť jejím pohybem je zvěř rušena na pasekách, které od zbylých částí obory odděluje moravická cesta, po níž se veřejnost pohybuje. K tomu doložily dodací listy, ze kterých měly tvrzené váhové úbytky vyplývat.

[59] Nejvyšší správní soud však konstatuje, že ve spise založené (a značně obtížně čitelné) dodací listy v žádném případě toto tvrzení stěžovatelek neprokazují. Z uvedených dodacích listů je možné pouze konstatovat počet kusů prodané zvěře, o které není vůbec zřejmé, zda jde o zvěř pocházející právě z obory Jelenice. Nadto, jak správně vystihl krajský soud, tvrzení stěžovatelek vůbec nezohledňuje celou řadu jiných skutečností, které se na váze ulovené zvěře mohou projevit (např. dlouhodobý stav počasí, počet kusů zvěře s ohledem na velikost spásané plochy, příp. řádné plnění povinnosti uživatele honitby zvěř přikrmovat). Spis neobsahuje žádné podklady o tom, jakým způsobem pohyb veřejnosti v oboře zvěř ruší, resp. zda její pohyb má skutečně vliv na život zvěře tak, jak tvrdily stěžovatelky. Tyto skutečnosti neprokazují ani záznamy stěžovatelek o četnosti průchodů veřejnosti oborou. Rozhodně pak není možné konstatovat, že každý jednotlivý vstup veřejnosti do obory představuje jeden případ vyrušení veškeré zvěře v oboře, jak absurdně uvedl v odůvodnění napadeného opatření odpůrce.

[60] Ve spise založené podklady naopak svědčí o tom, že zvěř je na pohyb veřejnosti v oboře zvyklá, neboť v tomto režimu funguje obora Jelenice nejméně dvě desítky let. Rozhodnutí Okresního úřadu Opava, referátu životního prostředí ze dne 10. 4. 2000, které povolilo zásah do krajinného rázu podle § 12 odst. 2 zákon o ochraně přírody a krajiny a zásah do významného krajinného prvku podle § 4 odst. 2 téhož zákona stavbou oborního plotu obory Jelenice, podmínilo stavbu tohoto plotu průchodností cyklistické stezky č. 551 (moravické cesty) širokou veřejností otevřenými vstupy opatřenými protiúnikovými rošty. Stavební povolení Městského úřadu Vítkov, odboru výstavby a územního plánování ze dne 3. 5. 2000, na základě kterého byla obora Jelenice oplocena, povolilo stavbu oborního plotu rovněž za podmínky zachování přístupu veřejnosti do obory, a to třemi vstupy (z celkových sedmi) v oborním plotu. Toto stavební povolení podmiňovalo stavbu oborního plotu také průjezdností obory cyklisty po cyklotrase, která oborou tehdy procházela po tzv. moravické cestě; dnes je sice tato cyklotrasa přeložena na druhý břeh řeky Moravice, jak vyplývá z obsahu spisu, na podmínce zachování přístupu veřejnosti do obory však tato skutečnost vůbec ničeho nemění. Podmínku zpřístupnění obory veřejnosti stanovily ve svém stanovisku ke stavebnímu povolení také Lesy České republiky, s. p. (viz stanovisko ze dne 26. 7. 1999, které je součástí spisu odpůrce). Rovněž kolaudační rozhodnutí Městského úřadu Vítkov, odboru výstavby a územního plánování ze dne 5. 1. 2001 povolilo užívání oborního plotu obory Jelenice za podmínky volného průchodu konkrétně vymezenými vstupy do obory.

[61] Opatření obecné povahy, které přístup veřejnosti do obory zcela zakázalo, je tak v přímém rozporu se shora uvedeným rozhodnutími. Tyto rozpory nelze překonat ani odkazem na čl. 14 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdí odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti. Ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv a svobod umožňuje omezit svobodu pohybu a pobytu, je-li to nevyhnutelné, na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody; představuje tedy základ pro omezení pohybu a pobytu ve zvláště chráněných územích (např. národních parcích, přírodních rezervacích apod.), což jsou instituty, které s opatřením obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti nelze zaměňovat.

[62] Stejně tak nemůže mít na nezákonnost vydaného opatření obecné povahy vliv ani to, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020 v přezkumném řízení podle § 149 odst. 6 správního řádu změnil závazné stanovisko orgánu ochrany přírody – Městského úřadu Vítkov, odboru výstavby, územního plánování a životního prostředí ze dne 4. 12. 2019 tak, že s úplným uzavřením obory Jelenice souhlasí.

[63] Podle § 66 zákona o myslivosti je vydání opatření obecné povahy ve smyslu § 9 odst. 3 téhož zákona podmíněno dohodou s orgány ochrany přírody, pokud zvláštní právní předpisy o ochraně přírody a krajiny nestanoví jinak. Zvláštním právním předpisem podle § 66 zákona o myslivosti je právě zákon o ochraně přírody a krajiny, který v § 65 stanoví, že orgán státní správy vydávající rozhodnutí (opatření obecné povahy), kterým mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny, tak činí jen po dohodě s orgánem ochrany přírody, není-li v zákoně předepsán jiný postup. Ustanovení § 77 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny však výslovně stanoví, že „ [jako orgány ochrany přírody] .“

[64] Z výše uvedeného je zřejmé, že vydání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti je podmíněno závazným stanoviskem orgánu ochrany přírody, neboť se dotýká také zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Vydání opatření obecné povahy však nepředstavuje správní řízení, jehož výsledkem by byl individuální správní akt určený přesně vymezenému okruhu adresátů. Opatření obecné povahy je správním aktem, jehož pojmovými znaky jsou závaznost, obecně vymezený okruh adresátů, konkrétní předmět a neexistence zákonné překážky (k tomu srov. již citované rozsudky NSS čj. 1 Ao 1/2005-98 a čj. 2 As 78/2016-72). Stanoviska dotčených orgánů (srov. § 90 odst. 16 zákona o ochraně přírody a krajiny) vydávaná v procesu pořizování opatření obecné povahy nejsou závaznými stanovisky ve smyslu § 149 správního řádu; postup stanovený § 149 správního řádu na stanoviska vydávaná pro účely opatření obecné povahy nedopadá. Přestože zákon o ochraně přírody a krajiny označuje stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody jako závazné stanovisko, nejedná se o závazné stanovisko ve smyslu § 149, neboť není vydáváno za účelem vydání rozhodnutí ve správním řízení jako individuálního správního aktu.

[65] Závěr, podle něhož platí, že postup podle § 149 správního řádu lze uplatnit pouze „uvnitř“ správního řízení (nikoli právě při vydání opatření obecné povahy), ostatně Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve v rozsudcích ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 2/2008-62; ze dne 13. 8. 2009, čj. 7 As 43/2009-52; ze dne 21. 4. 2010, čj. 8 Ao 1/2010-89; ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 21/2009-150, č. 2381/2011 Sb. NSS; tentýž závěr následoval i v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, a také v novější judikatuře (např. rozsudek ze dne 22. 1. 2021, čj. 1 As 161/2019-56, č. 4157/2021 Sb. NSS).

[66] Jakkoli stanoviska dotčených orgánů vydávaná za účelem opatření obecné povahy nepředstavují závazná stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu, jde o závazné podklady – zde pro vydání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, jímž je teprve zasahováno do právní sféry adresátů. Obsah stanoviska proto musí odpůrce při vydávání opatření obecné povahy zohlednit a v odůvodnění opatření obecné povahy se s ním dostatečně vypořádat, stejně jako s připomínkami, které do obsahu stanoviska dotčeného orgánu směřují.

[67] Jelikož se však postup podle § 149 správního řádu při vydávání opatření obecné povahy neuplatní, podléhají stanoviska dotčených orgánů přezkumu až v rámci řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Takové stanovisko tedy nelze v přezkumném řízení zrušit či změnit na základě § 149 odst. 6 správního řádu, jak se stalo v nyní posuzované věci. Krajským úřadem Moravskoslezského kraje vydané rozhodnutí, které změnilo v přezkumném řízení stanovisko orgánu ochrany přírody – Městského úřadu Vítkov, je proto nezákonné. Po obdržení podnětu osoby zúčastněné na řízení 2) k přezkoumání stanoviska Městského úřadu Vítkov měl Krajský úřad Moravskoslezského kraje zaslat uvedený podnět právě Městskému úřadu Vítkov, který se následně při vydání opatření obecné povahy měl s obsahem tohoto podnětu (v něm uvedenými připomínkami) vypořádat v odůvodnění opatření obecné povahy.

[68] Dlužno ovšem také zdůraznit, že orgán státní správy myslivosti nemá povinnost žádosti uživatele honitby o vydání opatření obecné povahy vyhovět, a to ani v situaci, kdy je stanovisko orgánu ochrany přírody k vydání opatření obecné povahy v požadovaném rozsahu kladné, resp. s jeho vydáním souhlasí. Orgán státní správy myslivosti totiž musí zvažovat také další zájmy, nikoli jen a pouze ty, které při vydávání stanoviska zvažuje orgán ochrany přírody. Jde o logický důsledek zákonem stanovených odlišných pravomocí a (zejm. věcné) působnosti orgánů ochrany přírody a státní správy myslivosti. Orgán státní správy myslivosti proto může podle své úvahy, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a zejm. k objektivně existujícím poměrům a potřebám dané lokality, uplatněným připomínkám i vyjádřením dotčených orgánů, opatření obecné povahy vydat v odlišném rozsahu, než jaký požaduje uživatel honitby (srov. již citovaný rozsudek NSS čj. 2 As 78/2016-72, bod 27). Stejně tak může v případě, že dospěje k názoru, že žadatelem navrhované opatření obecné povahy vůbec nemá být vydáno, k jeho vydání nepřistoupit. Tomu ostatně odpovídá dikce § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, který obsahuje spojení „ […]“. V takovém případě vyjádří svou vůli opatření nevydat v rámci procedury podle § 171 a násl. správního řádu – v jeho návrhu tuto svou vůli výslovně uvede a „ “ (viz rozsudek čj. 2 As 78/2016-72, bod 28).

[69] Žadatel o vydání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti nemá právní nárok na vyhovění své žádosti, má však nárok na to, aby byla jeho žádost řádně projednána a důvody řádně zváženy.

[70] S ohledem na výše uvedené lze k námitce nedostatečného zohlednění závazného stanoviska Krajského úřadu Moravskoslezského kraje již jen dodat, že krajský soud byl při přezkumu napadeného opatření obecné povahy striktně vázán důvody obsaženými v návrhu na jeho zrušení. Jelikož navrhovatelé přímo obsah tohoto stanoviska nezpochybňovali, nemohl se krajský soud k jeho obsahu blíže vyjádřit. Zcela správně však v bodě 65 svého rozsudku uvedl, že „ .“ Ani v tomto případě tak nelze krajskému soudu v jeho postupu a hodnocení ničeho vytknout.

[71] Stěžovatelky v kasační stížnosti dále namítaly, že opatření obecné povahy bylo přiměřené, a to s ohledem na skutečnost, že veřejnost má možnost průchodu krajinou mimo oboru, po druhém břehu řeky Moravice, kam byla také přeložena cyklotrasa původně procházející samotnou oborou. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že napadené opatření obecné povahy neobstálo s ohledem na námitky obsažené v návrhu na jeho zrušení již ve čtvrtém kroku shora uvedeného algoritmu přezkumu. V takovém případě není namístě zabývat se jeho (ne)přiměřeností. Skutečnost, že by pohyb veřejnosti v oboře Jelenice zvěř rušil, a tudíž bylo namístě pohyb veřejnosti po oboře jakkoli omezovat, nebyla totiž vůbec podložena. Podklady založené ve spise (zejm. stavební povolení a kolaudační rozhodnutí) svědčí naopak o tom, že zvěř je na pohyb veřejnosti v oboře zvyklá. Nebyl tedy vůbec splněn předpoklad pro to, aby bylo možné hodnotit přiměřenost opatření obecné povahy vydaného podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti. A skutečnost, že krajský soud konstatoval, že napadené opatření obecné povahy neobstálo nejen ve čtvrtém, ale ani pátém kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, nemá vliv na zákonnost jeho rozsudku – jak již bylo uvedeno výše, judikaturně vymezený algoritmus přezkumu opatření obecné povahy je po novele s. ř. s. s účinností od 1. 1. 2012 spíše inspirativní, krajský soud je při přezkumu striktně vázán důvody obsaženými v návrhu.

[72] V nyní projednávané věci krajský soud důvody obsažené v návrhu plně respektoval a v návaznosti na tyto důvody dospěl ke zcela správnému závěru o nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy.