Zastupitelstvo obce nemůže odmítnout vyhlásit místní
referendum
o oddělení části obce s
odkazem na § 7 písm. d) zákona č.
22/2004 Sb., o místním referendu, jenom z toho důvodu, že část obce, která se chce oddělit,
sestává z více částí obce ve smyslu
§ 27 odst. 2 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích. Podstatné je, zda část obce, která usiluje o oddělení, splňuje jako celek
podmínky stanovené v § 21 odst.
1 téhož zákona.
(Podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2009, čj.
30 Ca 115/2009-70)
Věc: Přípravný výbor místního referenda k otázce společného osamostatnění Velkého
Dřevíče a Rokytníka proti městu Hronov o vyhlášení místního referenda.
Dne 14. 9. 2009 předložil navrhovatel Městskému úřadu v Hronově návrh na pořádání místního
referenda o otázce: „Souhlasíte s osamostatněním místních částí Velký Dřevíč a Rokytník od města
Hronova a vznikem společné samostatné obce?”.
Dne 28. 9. 2009 obdržel zmocněnec navrhovatele výsledek přezkoumání návrhu s tím, že městský
úřad konstatoval, že návrh má všechny náležitosti uvedené v
§ 10 a
§ 11 zákona o místním
referendu, a že bude předložen k projednání zastupitelstvu. Nejbližší, mimořádné, zasedání
zastupitelstva obce se konalo 19. 10. 2009. Na tomto zasedání však zastupitelstvo obce uvedený návrh
neprojednalo. Návrh byl projednán na zasedání zastupitelstva 4. 11. 2009, kdy zastupitelstvo návrh
neschválilo.
Odpůrce se k návrhu vyjádřil tak, že na zasedání 4. 11. 2009 zastupitelstvo města návrh
neschválilo, neboť dle jeho názoru nejsou v daném případě splněny zákonné podmínky a o navržené
otázce nelze místní
referendum
konat. Rozhodnutí v místním referendu by totiž mohlo být v rozporu s
právními předpisy, jak stanoví § 7
zákona o místním referendu. Podle odpůrce dále osamostatnění dvou částí města Hronova, tedy
Velkého Dřevíče a Rokytníka je v rozporu s právními předpisy, neboť za účelem konání místního
referenda nelze „spojit“ dvě části obce.
Zákon o obcích, konkrétně jeho
§ 20a, hovoří totiž pouze o
jedné části obce, nikoliv o několika částech obce. Současně stanoví podmínky, které musí oddělovaná
část obce po oddělení splňovat. Co se rozumí „částí obce“ pak definuje
§ 27 odst. 2 zákona o
obcích. Dle tohoto vymezení jsou Velký Dřevíč i Rokytník dvěma samostatnými částmi města
Hronova. Odpůrce dále upozornil na to, že každá z nich má své katastrální území a každá je evidenční
jednotkou vytvářenou budovami s čísly popisnými a čísly evidenčními, přidělenými v jedné číselné
řadě, a leží v jednom souvislém území. Ani jedna z obou částí však nemá 1 000 obyvatel, a tedy žádná
z nich nesplňuje zákonnou podmínku pro vznik nové obce. Žádná z těchto částí tedy není dle názoru
odpůrce částí obce ve smyslu zákona o
obcích, v níž by bylo možné konat místní
referendum
o jejím oddělení. Bylo by proto v rozporu
se zákonem, aby byly „spojovány“ dvě části obce, které nesplňují všechny podmínky pro konání
místního referenda k dané otázce, pouze za tím účelem, aby došlo k jejich osamostatnění. Mohlo by
totiž dle odpůrce dojít k situaci, kdy by na počet větší část obce přehlasovala část menší, tedy k
situaci, v níž by ke společnému oddělení více částí dosavadní obce mohlo dojít proti vůli
nadpoloviční většiny jedné z oddělujících se částí. Tím by byla významně potlačena svobodná vůle
většiny občanů v jedné z částí obce. Odpůrce proto navrhl, aby krajský soud rozhodl tak, že místní
referendum
o dotčené otázce vyhlášeno nebude.
Na vyjádření odpůrce navrhovatel reagoval mimo jiné tak, že návrh na vyhlášení místního
referenda byl podpořen podpisy asi 67 % oprávněných osob části Rokytník a asi 64 % oprávněných osob
části Velký Dřevíč. Návrh tedy podpořilo více než dvojnásobek z požadovaného počtu 30 % oprávněných
osob. Znovu zdůraznil, že odpůrce považoval návrh za bezvadný.
Z odůvodnění:
(-) Proto se krajský soud mohl následně zaměřit na přezkum důvodů, pro které se odpůrce domnívá,
že místní
referendum
o navržené otázce nelze vyhlásit. Dle
§ 6 zákona o místním referendu
se v místním referendu rozhoduje o věcech, které patří do samostatné působnosti obce. Případy, ve
kterých nelze místní
referendum
konat, pak vymezuje ustanovení
§ 7 téhož zákona. V místním
referendu nelze rozhodovat o místních poplatcích; o rozpočtu obce; o zřízení nebo zrušení orgánů
obce a o jejich vnitřním upořádání; o volbě a odvolání starosty, místostarosty, členů rady obce a
jejích součástí či dalších členů zastupitelstva obce a volených nebo jmenovaných členů dalších
orgánů obce; o otázkách, v nichž by místním referendem položená otázka, nebo obyvateli poskytnutá
odpověď, byly v rozporu s právními předpisy; v případech, kdy se o položené otázce rozhoduje ve
zvláštním řízení; o uzavření veřejnoprávních smluv k výkonu přenesené působnosti; o schválení, změně
nebo zrušení obecně závazné vyhlášky obce a tehdy, jestliže od platného rozhodnutí v místním
referendu do podání návrhu na konání místního referenda v téže věci neuplynulo 24 měsíců.
Z vyjádření odpůrce k návrhu je zřejmé, že dle jeho názoru nelze místní
referendum
o dané otázce
konat z důvodu uvedeného v § 7
písm. d) zákona o místním referendu, když tvrdí, že by rozhodnutí v něm učiněné mohlo být v
rozporu s právními předpisy. V souvislosti s tím argumentoval zněním
§ 1 písm. c) zákona o místním
referendu a § 20a,
§ 21 a
§ 27 odst. 2 zákona o
obcích.
Podle § 1 písm. c) zákona o
místním referendu tento zákon upravuje provádění místního referenda na území části obce,
která není městskou částí nebo obvodem, stanoví-li tak zvláštní zákon. Dle
§ 20a může nová obec
vzniknout oddělením části obce. Dle
§ 21 odst. 1 část obce,
která se chce oddělit, musí mít samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma obcemi nebo
jednou obcí a cizím státem a musí tvořit souvislý územní celek; po oddělení musí mít alespoň 1 000
občanů. Stejné podmínky musí splňovat i obec po oddělení její části. S oddělením části obce musí
vyslovit souhlas v místním referendu občané žijící na území té části obce, která se chce oddělit.
Dle § 27 odst. 2 se částí
obce rozumí evidenční jednotka vytvářená budovami s čísly popisnými a čísly evidenčními přidělenými
v jedné číselné řadě, která leží v jednom souvislém území.
Ze znění těchto zákonných ustanovení vydedukoval odpůrce závěr, že
zákon o obcích umožňuje oddělení
toliko jedné části obce ve smyslu definice dle
§ 27 odst. 2 zákona o
obcích. S tímto stanoviskem se ovšem krajský soud ztotožnit nemohl.
Dle jeho názoru je nutno chápat pojem „část obce“ užívaný v ustanoveních
§ 20a a
§ 21 zákona o obcích v jiném,
a to podstatně obecnějším významu. Pokud zákon hovoří o oddělení části obce, nutno tím rozumět
nejenom případ, kdy by o oddělení usilovala pouze jedna část ve smyslu shora uvedeného vymezení, ale
i případy, kdy si totéž bude přát více částí obce ve snaze vytvořit novou společnou obec.
Krajský soud považuje za podstatné, aby část obce, která se chce oddělit, splňovala kritéria
stanovená v § 21 odst. 1 zákona o
obcích, to jsou jediné zákonem stanovené regulativy pro vznik nové obce. Takový je smysl a
účel zákona. Nikoliv to, zda nová obec bude formálně sestávat z jedné či více částí ve smyslu
§ 27 odst. 2. Opačný výklad
by dle krajského soudu byl v rozporu s
článkem 100 odst. 1 Ústavy České
republiky zakotvujícím právo občanů na samosprávu. V návaznosti na to je třeba zákonné
podmínky pro oddělení nových obcí nutno vykládat spíše rozšiřujícím způsobem a hledět při tom na
účel, který zákon při jejich definování sledoval. Krajský soud v souvislosti s tím připomíná, že
místní
referendum
představuje formu přímé demokracie uskutečňovanou územním společenstvím občanů,
jak na ně pamatuje čl. 21 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, která našla své zákonné a institucionální vyjádření právě v
zákoně o místním referendu.
Svůj názor podporuje krajský soud i odkazem na znění
§ 48 odst. 3 písm. a) zákona o
místním referendu, podle něhož jde-li o místní
referendum
, v němž se rozhoduje o oddělení
části obce, je rozhodnutí přijato tehdy, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina oprávněných
osob zapsaných v seznamu oprávněných osob, a to v případě oddělení v té části obce, popřípadě
částech obce, které se mají oddělit.
Zákon o obcích tedy výslovně
předpokládá, že o oddělení a vznik nové obce může usilovat nikoliv pouze část jedna, ale i více
částí, které se za tím účelem spojí a chtějí jako celek vytvořit obec novou.
Názor zastávaný odpůrcem by navíc znamenal, že by obce „vhodným“ administrativním rozdělením
svého území na části, které by měly méně než 1 000 obyvatel, navždy znemožnily oddělení jakékoliv
části obce. Také takový důsledek by znamenal rozpor se shora uvedenými ústavními kautelami, a proto
jej krajský soud nemůže akceptovat.
Uzavřel proto, že zastupitelstvo obce nemůže odmítnout vyhlásit místní
referendum
o oddělení
části obce s odkazem na § 7 písm.
d) zákona o místním referendu jenom z toho důvodu, že část obce, která se chce oddělit,
sestává z více částí obce ve smyslu ustanovení
§ 27 odst. 2 zákona o
obcích. Podstatné je, zda část obce, která usiluje o oddělení, splňuje jako celek podmínky
stanovené v § 21 odst. 1 zákona o
obcích.
Krajský soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal, že by navržená otázka, o níž by se mělo
místní
referendum
konat, spadala pod některý ze shora vyjmenovaných důvodů nepřípustnosti konání
místního referenda vymezených v § 7
zákona o místním referendu. Svoji pozornost proto musel následně logicky zaměřit právě na
otázku, zda jsou v dané věci u části obce, která se chce oddělit, citované zákonné podmínky
naplněny. Z podkladů zaslaných účastníky řízení a z jejich vyjádření ve věci dospěl k jednoznačnému
závěru, že ano.
V dané věci je nesporné, že část obce usilující o oddělení sestává ze dvou částí obce ve smyslu
§ 27 odst. 2 zákona o
obcích a to z části Velký Dřevíč a části Rokytník. Tyto části mají samostatná katastrální
území v katastru nemovitostí (č. 648 400 - Velký Dřevíč a č. 648 434 - Rokytník), která spolu
sousedí. Obě katastrální území sdílejí hranici s obcí Velké Petrovice, městem Stárkov a městem
Hronov a tvoří souvislý územní celek. Po oddělení by nová obec měla více jak 1 000 občanů, stejně
tak jako město Hronov. Krajský soud zdůrazňuje, že tyto skutečnosti tvrzené navrhovatelem nebyly
odpůrcem ani před podáním návrhu, ani v průběhu soudního řízení zpochybněny. Řada z nich je pak
podložena přímými důkazy založenými v soudním spise (např. údaje o počtu občanů hlášených k trvalému
pobytu v dotčené části ke dni 30. 9. 2009 a 31. 10. 2009). Krajský soud proto považoval tato
skutková zjištění za nesporná. (-)