Vydání 5/2016

Žalovaná stanovila rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013 podle § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích a podle § 68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s § 95 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení*), že starobní důchod žalobce se od 18. 4. 1991 zvyšuje na částku 2 983 Kč měsíčně v důsledku zvýšení příplatku k důchodu o tzv. deniny za službu ve vojenském táboře nucených prací od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954, a to z částky 405 Kč na částku 410 Kč měsíčně odpovídající konání této služby v rozsahu 27,32 měsíce (rozhodnutí I. stupně).

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, jež žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 8. 2013 zamítla.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí žalované zrušil rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, čj. 34 Ad 41/2013–41. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku zabýval námitkou žalobce, že žalovaná při výpočtu výše příplatku k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích pochybila, když dospěla k závěru, že příplatek s ohledem na deniny činí pouze 410 Kč, a nikoliv 417 Kč. Podle krajského soudu žalovaná pochybila, pokud při výpočtu postupovala tak, že dobu služby ve vojenském táboře nucených prací rozdělila na období od 1. 10. 1951 do 31. 12. 1953, které pro účely výpočtu započítala jako 27 měsíců, a na deniny pak přepočetla pouze dobu od 1. 1. 1954 do 10. 1. 1954, tj. deset dnů. Krajský soud se s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ztotožnil s žalobcem v tom, že celkovou dobu služby ve vojenském táboře nucených prací v trvání 833 dní byla žalovaná povinna vydělit číslem 30, čímž by získala 27 měsíců a 23 dnů. Za těchto zbývajících 23 dnů služby měl být příplatek stanoven v poměru původního dělitele, tedy ve zlomku 23/30. Žalobci měl být přiznán příplatek za konání služby v rozsahu 27,77 měsíce. Výše příplatku k důchodu žalobce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyla s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a na metodický pokyn žalované ze dne 4. 6. 1993 stanovena správně, jelikož žalovaná přiznala žalobci příplatek ve výši odpovídající délce služby pouze v rozsahu 27,32 měsíce.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. V kasační stížnosti uvedla, že řadu let vycházela z právního názoru, že za situace, kdy odškodňovací právní norma spojuje nárok na odškodnění s měsícem věznění, náleží odškodnění vždy pouze za celý měsíc. S ohledem na následující judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které za každý den trvání vazby nad dobu ukončených měsíců je třeba poskytnout alikvotní část z měsíční částky příplatku, změnila stěžovatelka svou praxi a nově přiznávala příplatek k důchodu i za dny nad dobu ukončených měsíců. Žádný ze zákonů týkajících se dané problematiky však nedefinoval pojem měsíc. Proto přiznávala příplatek k důchodu tak, že za období měsíce považovala celý „“. Ani Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích týkajících se poskytování tzv. denin (rozsudky ze dne 25. 10. 2006, čj. 3 Ads 15/2006-49, č. 1052/2007 Sb., a ze dne 24. 10. 2007, čj. 3 Ads 59/2007-36) nevyslovil, co je třeba rozumět pod pojmem měsíc. Rovněž nevyslovil, že by pro účely stanovení výše příplatku bylo třeba měsícem rozumět období 30 dnů, jak vyplývá z rozsudku krajského soudu. V metodickém pokynu ze dne 4. 6. 1993 sice bylo ve vztahu k zákonu o mimosoudních rehabilitacích stanoveno, že celým měsícem služby se rozumí 30 dnů, avšak následně bylo v interním dokumentu čj. 31-4000-9. 6. 2011/1429 uvedeno, že se při výpočtu příplatku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích uplatní stejná pravidla jako pro výpočet příplatku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky“). Uvedeným interním dokumentem byl metodický pokyn ze dne 4. 6. 1993 nahrazen, a krajský soud tak svůj závěr o tom, že je pod pojmem měsíc nutno rozumět období 30 dnů, učinil na podkladě již neplatného interního dokumentu stěžovatelky, ačkoliv ta na tuto skutečnost poukazovala v řízení o žalobě.

Praxe, kterou stěžovatelka aplikuje u všech tří druhů odškodnění (podle zákona o soudní rehabilitaci, zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky), spočívá v tom, že z celkové doby věznění se nejprve vyčlení počet celých běžných měsíců, přičemž běžným měsícem se rozumí doba počínající dnem, v němž věznění započalo, a končící dnem předcházejícím dni, který se v následujícím měsíci číselně shoduje s číslem dne počátku věznění. V případech, kdy počátek věznění připadá na první kalendářní den měsíce a v němž věznění trvalo po celý kalendářní měsíc, se za celý běžný měsíc věznění považuje tento kalendářní měsíc. Popsaným způsobem postupuje stěžovatelka v případě zákona o mimosoudních rehabilitacích již od roku 2011 a za celou dobu nebyla tato metodika, kterou aplikuje také v rámci odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci a zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky, nikým zpochybněna. Podle stěžovatelky by bylo nešťastné, kdyby byly její ustálené postupy opětovně změněny. Zástupce žalobce je s touto dlouhodobou metodikou dobře srozuměn a jeho pokus o další změnu představuje obstrukční jednání mající za následek zbytečné zatěžování správního orgánu a správních soudů.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Krajský soud zcela zřetelně dospěl k závěru, že se má příplatek k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích počítat tak, že se celkový počet dní služby ve vojenském táboře nucených prací vydělí 30, přičemž za každý třicetidenní úsek náleží příplatek ve výši 15 Kč. Pokud počet dní není dělitelný 30 a zůstane nějaký zbytek, oprávněné osobě se ve zbytku přizná alikvotní část a výsledek se zaokrouhlí na celé koruny nahoru. Jelikož se v případě žalobce jednalo o 833 dnů služby, pak výše příplatku měla činit 417 Kč, a to na základě výpočtu (833: 30) x 15, s následným zaokrouhlením na celé koruny nahoru. K argumentaci stěžovatelky, že metodika, podle které se za měsíc nepokládá třicetidenní období, ale běžný měsíc, byla sjednocena pro tři zákony, které upravují přiznávání odškodnění, žalobce uvedl, že k žádnému sjednocení nedošlo, jelikož existují dvě skupiny oprávněných osob ve shodném právním postavení, přičemž každé je příplatek vypočítáván jinou metodikou. První skupinu tvoří osoby, kterým byl příplatek spočítán a nadále je i vyplácen v souladu s metodikou ze dne 4. 6. 1993, podle které se za měsíc pokládá 30 dnů. Druhou skupinu tvoří osoby, které nově požádaly o příplatek anebo o přepočet příplatku s ohledem na možnost zohlednit tzv. deniny. Stěžovatelka v těchto případech sice přiznala příplatek za jednotlivé dny, ale místo třicetidenního období zohlednila běžné měsíce. Dále žalobce odkázal na § 2 odst. 5 nařízení č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, podle kterého se měsícem rozumí 30 dnů. K námitce stěžovatelky, že interním dokumentem č. 31-4000-9. 6. 2011/1429 byla změněna metodika ve vztahu k zákonu o mimosoudních rehabilitacích, žalobce uvedl, že v průběhu řízení o žalobě tento dokument ani jednou nezmínila. Navíc vyslovil nesouhlas s jejím postupem spočívajícím v tom, že vydala interní dokument takové povahy, že nově vykládá zákon v neprospěch osob, které byly za minulého režimu nezákonně postiženy. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, č. 40/2001 Sb. ÚS, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, č. 114/2005 Sb. ÚS, ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05, č. 221/2005 Sb. ÚS, ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, č. 222/2005 Sb. ÚS, a ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15. Podle žalobce by § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích měl být vykládán tak, jak to učinil krajský soud v napadeném rozsudku.

Stěžovatelka v replice k vyjádření žalobce vyjádřila nesouhlas s jeho názorem, že nedošlo ke sjednocení praxe, jelikož existují dvě skupiny, kterým se příplatek vypočítává jiným způsobem. Podle jejího názoru nastává taková situace běžně i v jiných případech, a to nejen z důvodu přijaté změny interního výkladu, ale například i z důvodu změny výkladu právního předpisu soudem. Stěžovatelka sjednotila svůj postup pouze v těch odškodňovacích agendách, ve kterých není pojem měsíc a vlastní způsob výpočtu upraven zákonem. Jelikož zákon o soudní rehabilitaci, zákon o mimosoudních rehabilitacích ani zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky nestanoví postup a způsob výpočtu, byla nucena vytvořit si vlastní pracovní postup. Jiným případem je odškodnění podle nařízení č. 622/2004 Sb., které upravuje, jak postupovat při výpočtu příplatku a jakým časovým obdobím se rozumí měsíc. Dále uvedla, že její výklad nelze považovat za výklad v neprospěch odškodňovaných osob. Jedná se o výklad, který nejlépe vystihuje účel poskytování denin a současně je pokud možno neutrální ve vztahu ke všem žadatelům, bez ohledu na to, zda a za kolik dílčích dob věznění se deniny přiznávají.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.