Vydání 3/2017

Dne 4. 5. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.

Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2015 zamítl žalovaný podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žádost žalobce o mezinárodní ochranu a rozhodl rovněž, že doplňkovou ochranu nelze udělit pro existenci důvodů uvedených v § 15a zákona o azylu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že pokud jde o možnost aplikace § 14 zákona o azylu, posuzoval v této souvislosti především rodinnou a sociální situaci žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z jeho výpovědí v průběhu správního řízení však nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.

Žalovaný dále uvedl, že v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které jej vedly k jednoznačnému závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, který je předvídán právě v § 15a zákona o azylu. Uvedl, že dle § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 jsou „ [...] “. Podobně definoval zvlášť závažný trestný čin také trestní zákon z roku 1961^**), podle něhož byl žalobce odsouzen. Podle § 41 odst. 2 trestního zákona z roku 1961 jsou „[z] [...] “. Žalobce byl v České republice pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 2T 170/2008, pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona z roku 1961 k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Tento trestný čin je již ze své podstaty definován jako úmyslný a za jeho spáchání byl stanoven trest odnětí svobody s trestní sazbou v rozmezí 2-10 let, jednalo se tedy o zvlášť závažný trestný čin. Totožná výměra trestu je pak dána pro tento trestný čin i trestním zákoníkem z roku 2009 [§ 283 odst. 1 a 2 písm. a)]. I podle trestního zákoníku z roku 2009 se tedy jedná o zvlášť závažný zločin. Podle obou úprav (trestního zákona z roku 1961 i trestního zákoníku z roku 2009) je tedy trestný čin, pro který byl žalobce pravomocně odsouzen, jednoznačně definován jako zvlášť závažný zločin.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Praze. Žalobce předně uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 správního řádu a § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V doplnění žaloby namítl, že došlo k chybné aplikaci § 15a zákona o azylu. Uvedl, že v jeho případě měly být meritorně posouzeny důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť nesouhlasí s hodnocením jeho trestné činnosti v České republice, za kterou byl pravomocně odsouzen. Žalobce měl za to, že v jeho konkrétním případě nedošlo k naplnění podmínek stanovených čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice z roku 2011“).

Žalovaný své rozhodnutí založil na zdůvodnění, že se žalobce dopustil zvlášť závažného zločinu a případné důvody pro udělení doplňkové ochrany není třeba zkoumat ani provádět další dokazování. Odkázal přitom na skutečnost, že žalobce byl odsouzen za pěstování konopí, a to v roce 2008 podle § 187 trestního zákona z roku 1961. Žalobce namítl, že se v jeho případě jednalo jen o pěstování konopí. Ačkoliv § 15a zákona o azylu používá terminologii, která odkazuje k pojmosloví trestního zákoníku, nelze dle žalobce odhlédnout od toho, že pěstování konopí nespadá do obdobné kategorie jako například vražda. Je sice pravdou, že dle § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 se zvlášť závažnými trestnými činy rozumí „“, dle žalobce však při rozhodování o udělení doplňkové ochrany nelze vycházet jen z horní hranice trestní sazby. Vzhledem k eurokonformnímu výkladu i § 3 a § 2 odst. 4 správního řádu by měla být hodnocena vážnost konkrétního trestného činu spáchaného žalobcem. To však správní orgán zcela opomenul, stejně jako hodnocení skutečnosti, že trestní rozsudek je již z roku 2008.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je ve věci žalobce nutné aplikovat § 15a zákona o azylu, který je implementací článku 17 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany^*) (dále jen „kvalifikační směrnice z roku 2004“). Konstatoval, že v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které jej vedou k jednoznačnému závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, který je předvídán právě v § 15a zákona o azylu.

Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.