Vydání 3/2017

Číslo: 3/2017 · Ročník: XV

3537/2017

Mezinárodní ochrana: zvlášť závažný zločin a vážný zločin

Mezinárodní ochrana: zvlášť závažný zločin a vážný zločin
k § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 165/2006 Sb. a č. 41/2009 Sb.*)
k § 14 odst. 3 trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.)
I. Pojmy „
zvlášť závažný zločin
“ v § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 a „
vážný zločin
“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 18. 12. 2015 vyjadřují totéž. Současně je třeba tyto pojmy interpretovat nezávisle na pojmu „
zvlášť závažný zločin
“ v § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009.
II. Při posuzování toho, zda je určité jednání „
vážným zločinem
“ ve smyslu § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je (typově) trestním zákoníkem z roku 2009 označeno jako zvlášť závažný zločin.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, čj. 49 Az 71/2015-26)
Prejudikatura:
č. 835/2005 Sb. NSS.
Věc:
Lam Nguyen T. (Vietnam) proti Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, o udělení mezinárodní ochrany.
Dne 4. 5. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2015 zamítl žalovaný podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žádost žalobce o mezinárodní ochranu a rozhodl rovněž, že doplňkovou ochranu nelze udělit pro existenci důvodů uvedených v § 15a zákona o azylu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že pokud jde o možnost aplikace § 14 zákona o azylu, posuzoval v této souvislosti především rodinnou a sociální situaci žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z jeho výpovědí v průběhu správního řízení však nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.
Žalovaný dále uvedl, že v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které jej vedly k jednoznačnému závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, který je předvídán právě v § 15a zákona o azylu. Uvedl, že dle § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 jsou „
zvlášť závažnými zločiny
[...]
ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let
“. Podobně definoval zvlášť závažný trestný čin také trestní zákon z roku 1961**), podle něhož byl žalobce odsouzen. Podle § 41 odst. 2 trestního zákona z roku 1961 jsou „[z]
vlášť závažnými trestnými činy
[...]
trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let
“. Žalobce byl v České republice pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 2T 170/2008, pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona z roku 1961 k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Tento trestný čin je již ze své podstaty definován jako úmyslný a za jeho spáchání byl stanoven trest odnětí svobody s trestní sazbou v rozmezí 2-10 let, jednalo se tedy o zvlášť závažný trestný čin. Totožná výměra trestu je pak dána pro tento trestný čin i trestním zákoníkem z roku 2009 [§ 283 odst. 1 a 2 písm. a)]. I podle trestního zákoníku z roku 2009 se tedy jedná o zvlášť závažný zločin. Podle obou úprav (trestního zákona z roku 1961 i trestního zákoníku z roku 2009) je tedy trestný čin, pro který byl žalobce pravomocně odsouzen, jednoznačně definován jako zvlášť závažný zločin.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Praze. Žalobce předně uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 správního řádu a § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V doplnění žaloby namítl, že došlo k chybné aplikaci § 15a zákona o azylu. Uvedl, že v jeho případě měly být meritorně posouzeny důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť nesouhlasí s hodnocením jeho trestné činnosti v České republice, za kterou byl pravomocně odsouzen. Žalobce měl za to, že v jeho konkrétním případě nedošlo k naplnění podmínek stanovených čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice z roku 2011“).
Žalovaný své rozhodnutí založil na zdůvodnění, že se žalobce dopustil zvlášť závažného zločinu a případné důvody pro udělení doplňkové ochrany není třeba zkoumat ani provádět další dokazování. Odkázal přitom na skutečnost, že žalobce byl odsouzen za pěstování konopí, a to v roce 2008 podle § 187 trestního zákona z roku 1961. Žalobce namítl, že se v jeho případě jednalo jen o pěstování konopí. Ačkoliv § 15a zákona o azylu používá terminologii, která odkazuje k pojmosloví trestního zákoníku, nelze dle žalobce odhlédnout od toho, že pěstování konopí nespadá do obdobné kategorie jako například vražda. Je sice pravdou, že dle § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 se zvlášť závažnými trestnými činy rozumí „
úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let
“, dle žalobce však při rozhodování o udělení doplňkové ochrany nelze vycházet jen z horní hranice trestní sazby. Vzhledem k eurokonformnímu výkladu i § 3 a § 2 odst. 4 správního řádu by měla být hodnocena vážnost konkrétního trestného činu spáchaného žalobcem. To však správní orgán zcela opomenul, stejně jako hodnocení skutečnosti, že trestní rozsudek je již z roku 2008.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je ve věci žalobce nutné aplikovat § 15a zákona o azylu, který je implementací článku 17 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany*) (dále jen „kvalifikační směrnice z roku 2004“). Konstatoval, že v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které jej vedou k jednoznačnému závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, který je předvídán právě v § 15a zákona o azylu.
Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Stěžejním žalobním bodem je námitka, že žalovaný nesprávně aplikoval § 15a zákona o azylu, když se spokojil toliko se skutečností, že trestní zákon z roku 1961 i trestní zákoník z roku 2009 označují trestný čin, pro nějž byl žalobce odsouzen, za zvlášť závažný zločin, aniž by se zabýval charakterem a závažností konkrétní trestné činnosti páchané žalobcem. Tato námitka je důvodná.
Úvodem krajský soud připomíná, že žalobce byl odsouzen pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona z roku 1961 k trestu vyhoštění na dobu 10 let.
Podle § 187 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 „[k]
do neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku,
prekursor
nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let
“.
Podle § 187 odst. 2 písm. a) trestního zákona z roku 1961 „[o]
dnětím svobody na
dvě léta až deset let
bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu
“.
Podle § 41 odst. 2 trestního zákona z roku 1961 „[z]
vlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby
nejméně osm let
]“.
Podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku z roku 2009 „[k]
do neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku,
prekursor
nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem
“.
Podle § 283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku z roku 2009 „[o]
dnětím svobody na
dvě léta až deset let
nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu
“.
Podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 „[z]
ločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby
nejméně deset let
“.
Z výše uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že trestný čin, za který byl žalobce odsouzen, byl „
zvlášť závažným trestným činem
“ ve smyslu trestního zákona z roku 1961 a je „
zvlášť závažným zločinem
“ ve smyslu trestního zákoníku z roku 2009.
Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu ve znění účinném do 17. 12. 2015 „[d]
oplňkovou ochranu podle § 14a nebo 14b nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v § 14a, avšak je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný zločin
“.
Na první pohled se může zdát, že pojem „
zvlášť závažný zločin
“ (resp. „
zvlášť závažný trestný čin
“) má shodný obsah jak v trestním, tak v azylovém právu. Podle názoru krajského soudu tomu tak ale není. Podle odborné literatury (Kosař, D.
Zákon o azylu: komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2010.) „
vylučující
klauzule
zakotvená v
§ 15a odst. 1 písm. b) [zákona o azylu]
se od vylučující
klauzule
obsažené v
§ 15 odst. 1 písm. b) [zákona o azylu]
drobně odchyluje i v tom, že používá termín ‚
zvlášť závažný trestný čin
‘, zatímco
§ 15 odst. 1 písm. b) [zákona o azylu]
obsahuje termín ‚
vážný [...] trestný čin
‘. Tato odchylka je dána pravděpodobně tím, že při transpozici
[kvalifikační směrnice z roku 2004]
zákonodárce nově zakotvil celý
§ 15a [zákona o azylu]
, zatímco
§ 15 odst. 1 [zákona o azylu]
zůstal nedotčen a doslovně parafrázuje znění článku 1F
[Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.; dále jen „Ženevská úmluva“)] (
přičemž při formulování
§ 15 odst. 1 písm. b) [zákona o azylu]
se navázáním na terminologii českého trestního zákona tehdejší zákonodárce zjevně nezabýval
)
. Vzhledem k tomu, že (1) čl. 12 odst. 1 písm. b)
[kvalifikační směrnice z roku 2004]
i čl. 17 odst. 1 písm. b)
[kvalifikační směrnice z roku 2004]
obsahují totožnou formulaci (‚
vážný zločin
‘) a že (2) z povahy vztahu definice uprchlíka k definici osoby požívající doplňkové ochrany je nelogické, aby vylučující
klauzule
z azylu byla v tomto aspektu širší než vylučující
klauzule
z doplňkové ochrany, by bylo vhodné pojmy ‚
zvlášť závažný trestný čin‘ v § 15a odst. 1 písm. b) [zákona o azylu] a ‚vážný [...] trestný čin‘ v § 15 odst. 1 písm. b) [zákona o azylu]
vykládat pro účely
[zákona o azylu]
jako synonyma.)
“. Krajský soud tento názor odborné literatury sdílí, a to ze dvou důvodů.
Jedním z nich je povinnost eurokonformního výkladu. Jak uvádí i výše citovaná literatura, § 15a zákona o azylu je transpozicí kvalifikační směrnice, jejíž článek 17 hovoří o „
vážném zločinu
“ (předcházející kvalifikační směrnice z roku 2004 hovořila o „
vážném nepolitickém zločinu
“) a stejný pojem (tedy „
vážný nepolitický zločin
“) používá i článek 12 kvalifikační směrnice z roku 2011, který pojednává o důvodech pro vyloučení z postavení uprchlíka a který je transponován v § 15 zákona o azylu. Eurokonformní výklad tedy velí vykládat pojem „
zvlášť závažný zločin
“ shodně s pojmem „
vážný zločin
“ ve smyslu kvalifikační směrnice z roku 2011.
Druhým důvodem je zřejmý záměr zákonodárce, který pokládá uvedené pojmy v zákoně o azylu za samostatné pojmy azylového práva. Tato skutečnost je zřejmá z důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015, kterým byl § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu změněn tak, že pojem „
zvlášť závažný zločin
“ byl nahrazen pojmem „
vážný zločin
“. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „[z]
měna v § 15a odst. 1 zpřesňuje již provedenou transpozici kvalifikační směrnice
[z roku 2011]
. Opět se jedná o termín více korespondující s kvalifikační směrnicí
[z roku 2011]
. Stejně jako v § 15 se jedná o autonomní pojem azylového, resp. uprchlického práva
“. I aplikace zásady zohlednění předúčinného práva (Wintr, J.
Metody a zásady
interpretace
práva
. Praha:
Auditorium
, 2013, s. 120) tedy svědčí pro synonymický (a na trestním zákoníku z roku 2009 nezávislý) výklad pojmů „
zvlášť závažný zločin
“ a „
vážný zločin
“.
Z výše uvedených důvodů činí krajský soud dílčí závěr, že pojem „
zvlášť závažný zločin
“, obsažený v zákoně o azylu, je nutno chápat jako pojem nezávislý na stejném pojmu obsaženém v trestním zákoníku z roku 2009 a je třeba jej vykládat ve smyslu pojmu „
vážný zločin
“ obsaženém v kvalifikační směrnici z roku 2011 i v kvalifikační směrnici z roku 2004.
Poté, co krajský soud učinil závěr, že není nutné vztahovat pojem „
zvlášť
závažný zločin
“ v zákoně o azylu automaticky k témuž pojmu v trestním zákoníku z roku 2009, zabýval se dále tím, zda je takové automatické vztažení, jaké provedl žalovaný, možné z hlediska mezinárodního a evropského práva. Dospěl k závěru, že nikoliv.
Úvodem krajský soud poznamenává, že pojem „
vážný zločin
“ (resp. „
vážný nepolitický zločin
“) je sice evropským právem používán, nemá v něm však svůj původ. Původ tohoto pojmu je nutno hledat v Ženevské úmluvě.
Podle čl. 1 odst. F písm. b) Ženevské Úmluvy se „[u]
stanovení této úmluvy
[...]
nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík
“.
Na úrovni Organizace spojených národů, resp. Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) bylo k aplikaci tohoto pojmu vydáno dne 4. 9. 2003 stanovisko (dostupné na www.refworld.org), podle kterého je při zjišťování míry závažnosti zločinu nutné brát v potaz následující faktory: povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zároveň toto stanovisko uvádí jako příklady vážných zločinů vraždu, znásilnění, žhářství či ozbrojenou loupež. Z výše uvedeného je zřejmé, že UNHCR pokládá za nezbytné při posuzování, zda je určité jednání vážným zločinem, zohlednit jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání.
Na úrovni Soudního dvora sice nebyl vydán žádný rozsudek, který by se posuzovanou otázkou přímo zabýval, nicméně vodítka pro výklad pojmu „
vážný zločin
“ lze najít i zde, a sice ve stanovisku generálního advokáta Mengozziho ve věci
Spolková republika Německo proti B a D
, C-57/09, Sb. rozh., s. I-10979 (přestože toto stanovisko se, stejně jako stanovisko UNHCR, vztahuje k důvodům pro vyloučení z postavení uprchlíka, je s ohledem na skutečnosti uvedené na s. 6 rozsudku plně použitelné i ve vztahu k vyloučení z nároku na doplňkovou ochranu). V tomto stanovisku generální advokát uvádí:
Aby se na určité jednání vztahoval čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice, musí být nejprve možné jej kvalifikovat jako ‚
zločin
‘. Rozdílný obsah, jejž tento výraz může mít v jednotlivých právních řádech, ztěžuje jeho definici, a to jak v rámci Úmluvy z roku 1951, tak v rámci směrnice. Pro účely mé analýzy stačí v tomto ohledu uvést, že vzhledem k původu dotčeného ustanovení - které doslovně přejímá znění čl. 1F písm. b)
[Ženevské úmluvy]
- jakož i cíli směrnice, který je uveden výše, vyžaduje tato kvalifikace především použití mezinárodních standardů, ačkoliv je třeba vzít v úvahu rovněž kritéria použitá v právním řádu, v němž je žádost o azyl posuzována, a případně zásady společné právním předpisům členských států nebo vyplývající z práva Unie.
Z přípravných prací na Úmluvě a ze systematického výkladu čl. 1F písm. b), jakož i obecněji z povahy a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že se důvod vyloučení, který je v něm stanoven, použije pouze v případě vysokého stupně závažnosti dotčeného zločinu. Toto pojetí je potvrzeno výkladem poskytnutým odděleními různých úrovní v rámci UNHCR a aplikační praxí smluvních států, a rovněž jej sdílí odborná literatura.
Posouzení závažnosti zločinu musí být konkrétně prováděno případ od případu ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních okolností
, ať již nastaly před předmětným chováním nebo po něm, a vyžaduje přijetí spíše mezinárodních než místních standardů. Toto posouzení nevyhnutelně ponechává orgánu pověřenému jeho provedením velkou volnost rozhodování.
Mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu, UNHCR v Pokynech ze dne 4. 9. 2003 (dále jen ‚
Pokyny z roku 2003
‘) demonstrativně uvádí povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zvláště je třeba vzít v úvahu výši stanoveného nebo skutečně uloženého trestu ve státě, v němž je žádost o přiznání postavení uprchlíka přezkoumávána, ačkoli se nejedná o prvek, který je sám o sobě rozhodující, a to vzhledem k jeho odlišnému charakteru v jednotlivých právních řádech. Za vážné zločiny jsou obecně považovány zločiny proti životu, fyzické integritě nebo svobodě člověka
.“
I ze stanoviska generálního advokáta tedy vyplývá důraz na individuální posouzení konkrétního činu.
S ohledem na výše uvedené krajský soud uzavírá, že pojmy „
zvlášť závažný zločin
“ v § 15a zákona o azylu ve znění účinném do 17. 12. 2015 a „
vážný zločin
“ v § 15a zákona o azylu ve znění účinném ode dne 18. 12. 2015 je třeba interpretovat shodně a nezávisle na pojmu „
zvlášť závažný zločin
“ v § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009. Při posuzování toho, zda je určité jednání „
vážným zločinem
“, je pak třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je (typově) trestním zákoníkem z roku 2009 označeno jako zvlášť závažný zločin. Jelikož žalovaný výše uvedeným způsobem nepostupoval a spokojil se při svém odůvodnění s konstatací, že dané jednání je trestním právem označeno za zvlášť závažný zločin, nemůže jeho rozhodnutí v soudním přezkumu obstát. (...)
*) S účinností od 18. 12. 2015 změněn zákonem č. 314/2015 Sb.
**) S účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem.
*) S účinností od 21. 12. 2013 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.