Vydání 6/2013

(...) Další stížní námitka směřuje proti závěrům žalovaného, pokud jde o posouzení žádosti z hlediska doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka zejména uvádí, že by jejím vycestováním bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na osobní a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.

Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, uvedl, že je třeba "[...]" Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, "[...] "

Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 2 Azs 38/2011-47). Při stanovení rozsahu povinností státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.

Nejvyšší správní soud má za to, že se žalovaný při svém rozhodování nevypořádal řádně se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly najevo, a dostatečně nezkoumal všechny okolnosti, jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné.

Stěžovatelka v azylovém řízení opřela svou žádost o udělení mezinárodní ochrany o konkrétní tvrzení, že v České republice má rodinné vazby, neboť zde žije její manžel a syn, kteří zde mají povolení k dlouhodobému pobytu, zatímco ve Vietnamu nemá nikoho. Žalovaný své rozhodnutí založil na zjištění, že manželé uzavřeli sňatek v listopadu roku 2009 a až poté spolu žili v jedné domácnosti. Nejedná se proto podle žalovaného o natolik intenzivní a dlouhodobý vztah, aby byla vyloučena možnost následování ostatních členů rodiny do země původu. Společný život mohou realizovat i v zemi původu, neboť manžel i syn stěžovatelky jsou vietnamskými státními příslušníky, a nic jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti. Žalovaný tak dospěl k závěru, že vycestování stěžovatelky nepředstavuje natolik intenzivní zásah do jejích práv chráněných článkem 8 Úmluvy, který by bylo možné kvalifikovat jako důvod pro udělení doplňkové ochrany.

Uvedené posouzení věci však považuje Nejvyšší správní soud za zjednodušující a neúplné. Je pravdou, že stěžovatelka uzavřela se svým manželem sňatek v roce 2009. Lze tak souhlasit s tím, že manželství stěžovatelky prozatím netrvá dlouhou dobu. Délku trvání vztahu nicméně nelze považovat za zcela rozhodující, tím méně za jediné kritérium pro posouzení otázky, zda by vycestováním stěžovatelky mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na rodinný život, který by byl důvodem k udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Je třeba též zohlednit skutečnost, že stěžovatelka od sňatku trvale žije v jedné domácnosti se svým manželem a synem, který se narodil dne 4. 5. 2010. Během správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že se jedná o účelově uzavřené manželství. Naopak, podle vyjádření odboru sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou spolu manželé nadále žijí a stěžovatelka celodenně pečuje o syna. Manžel sám pracuje a zabezpečuje tak potřeby rodiny, ovšem i on se přes své časově náročné povolání podílí na výchově syna. Z vyjádření dále vyplynulo, že rodiče o svého syna řádně pečují a že je v jeho zájmu, aby měl možnost vyrůstat v úplné rodině. Za daných okolností nelze zcela vyloučit, že by i případné krátkodobé vycestování stěžovatelky mohlo představovat nepřiměřený zásah do jejího práva na společný rodinný život. Zároveň by tak mohl být výrazně dotčen i zájem na řádné péči a na zdravém vývoji nezletilého syna, v současné době méně než tříletého.

Z tohoto důvodu bylo namístě, aby žalovaný podrobně zkoumal, zda skutečně je v možnostech stěžovatelky a jejího manžela, aby společně se svým synem vycestovali do Vietnamu a aby zde, jak uvedl žalovaný, mohli realizovat svůj rodinný život. Při posouzení této otázky je třeba zohlednit nejen to, zda existují právní překážky takového kroku, nýbrž i to, zda tu jsou skutkové okolnosti, jež by mohly bránit vycestování rodiny stěžovatelky do Vietnamu, jako např. nedostatek finančních prostředků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu apod. Žalovaný sám konstatoval, že manžel stěžovatelky i její syn mají v České republice povolen dlouhodobý pobyt. Manžel zde dokonce žije legálně již déle než dvacet let (stěžovatelka uvádí, že takřka třicet let) a finanční prostředky na životní potřeby své rodiny si zajišťuje podnikáním. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že by měl ve Vietnamu takové sociální vazby, které by mu umožnily přesunout tam svou podnikatelskou činnost. Na jeho výdělku je finančně závislá celá jeho rodina, která podle zjištění odboru sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou žije velmi skromně, byť nestrádá. Vyvstává tedy otázka, zda je možnost vystěhování rodiny do Vietnamu vůbec únosná. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že by v daném případě nebylo přiměřené požadovat po manželovi, aby spolu se stěžovatelkou a svým synem vycestoval do Vietnamu. Ani touto otázkou se však žalovaný nezabýval. Zároveň bylo namístě zkoumat i potřeby nezletilého syna, a zabývat se také otázkou, zda je v současné době vhodné a možné s ohledem na jeho nízký věk a finanční situaci rodiny, aby spolu se stěžovatelkou vycestoval do Vietnamu. Pokud by naopak stěžovatelka byla nucena vycestovat z České republiky bez syna a manžela, nelze vyloučit ani to, že by zde syn mohl být ponechán po delší dobu bez péče matky, v čemž by mohl být spatřován nepřiměřený zásah do práva na rodinný život jak stěžovatelky, tak jejího syna. K uvedeným okolnostem ovšem stěžovatel při svém rozhodování vůbec nepřihlédl a takřka se jimi nezabýval. V části rozhodnutí zabývající se posouzením žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu některé z těchto skutečností sice zmínil, aniž by však uvedl, jakým způsobem a zda vůbec je zohlednil při svém rozhodování.

Toto opomenutí žalovaného neodstranil ani krajský soud, jenž se plně ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka měla svůj pobyt v České republice legalizovat primárně prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Obecně jistě platí, že důvody doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců jsou subsidiární vůči pobytovým oprávněním podle zákona o pobytu cizinců, nicméně v daném případě z vyjádření žalovaného v průběhu řízení před soudem vyplynulo, že stěžovatelka sice požádala o povolení k dlouhodobému pobytu, ovšem tato žádost byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. O odvolání přitom nebylo v době projednávání věci před krajským soudem rozhodnuto. V daném případě tedy bylo namístě zabývat se i důvody, které vedly k zamítnutí žádosti o dlouhodobý pobyt. Pokud by totiž bylo zjištěno, že jsou u stěžovatelky dány takové objektivní skutečnosti, které jí brání v udělení povolení k pobytu, nelze předpokládat, že by jí v budoucnu mohlo být povolení k pobytu vydáno. Správní spis a spis krajského soudu ostatně ani neposkytují dostatečný podklad pro posouzení této otázky a krajský soud se uvedenými okolnostmi nezabýval.

Nejvyšší správní soud tak na základě těchto úvah dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v uvedené otázce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nedostatečné zjištění skutkového stavu a pro tyto důvodně vytýkané vady měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. (...)