Vydání 6/2013

Číslo: 6/2013 · Ročník: XI

2836/2013

Mezinárodní ochrana: zkoumání důvodů pro udělení doplňkové ochrany

Mezinárodní ochrana: zkoumání důvodů pro udělení doplňkové ochrany
k § 14a odst. 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 165/2006 Sb.
Při posuzování otázky, zda by vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu, která žije v ČR společně se svým nezletilým dítětem a manželem, na jehož příjem je rodina odkázána, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života, a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se zpravidla nelze spokojit s pouhým konstatováním, že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají občanství země původu, a mohou tamtedy společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat. Správní orgán je v takovém případě povinen se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatelky a jejích rodinných příslušníků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny do země původu právně či fakticky možné, je správní orgán dále povinen se zabývat i tím, zda má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana, a zda by i případné krátkodobé odloučení stěžovatelky od jejího nezletilého dítěte, pokud by bylo spojeno s vyřízením oprávnění k pobytu, nebylo, vzhledem k věku dítěte a dalším okolnostem, nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, čj. 5 Azs 7/2012-28)
Věc:
T. T. P. (Vietnam) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalobkyně podala dne 17. 1. 2011 žádost o mezinárodní ochranu podle § 10 zákona o azylu. Jako důvod podání žádosti uvedla, že v České republice žije její manžel a syn, s nimiž by chtěla společně žít, starat se zde o syna a sloučit rodinu. V podání ze dne 5. 1. 2011 zástupce žalobkyně upřesnil, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany především z důvodu podle § 14 a § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy o udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany, neboť jejím vycestováním by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva"), tedy práva na respektování soukromého a rodinného života.
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2011 žalovaný žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyní uváděná tvrzení ani skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo, neodůvodňují udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Pokud jde o doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, zabýval se žalovaný zejména otázkou, zda by vycestování žalobkyně bylo v rozporu s právem na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. V této souvislosti konstatoval, že žalobkyně žije se svým současným manželem od uzavření sňatku v listopadu 2009. Manžel a syn narozený dne 4. 5. 2010 mají v České republice povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaný dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci trvalých rodinných vazeb na území České republiky. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva žalovaný uvedl, že by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, aby i s ohledem na integraci jednotlivých členů rodiny a naopak nemožnost integrace v zemi původu, bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Manželství žalobkyně ovšem nelze považovat za dlouholeté, neboť navázala vztah s manželem v roce 2009 a až poté spolu žili ve společné domácnosti. Žalobkyně tedy podle žalovaného neuvedla žádné okolnosti, které by jí mohly bránit v soužití s manželem a synem. Za takovou okolnost nelze považovat nedostatek oprávnění pobývat na území České republiky, neboť bezpodmínečnou podmínkou k realizaci rodinného života její zdejší pobyt není. Manžel i syn žalobkyně jsou vietnamskými státními příslušníky, nic jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, jenž ji rozsudkem ze dne 2. 4. 2012, čj. 29 Az 15/2011-59, zamítl. Krajský soud se v otázce posouzení žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu ztotožnil se závěry žalovaného. Navíc uvedl, že v průběhu řízení o žalobě bylo vedeno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu, a to ve stadiu odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2010, čj. 56 Az 41/2009-32, podle něhož i zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), dává žadatelům možnost zohlednění případného nepřiměřeného zásahu do rodinného nebo soukromého života a v takovém případě si žalobkyně nemůže ke své ochraně vybrat zákon o azylu, který je specifickou normou sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním nástrojem k legalizaci pobytu.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které namítla, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné, pokud jde o závěr, že vycestování nebude v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle stěžovatelky nelze paušálně říci, že rodinné vazby nikdy nemohou být důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda již samotné vycestování nepředstavuje zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky a členů její rodiny. Soud neodůvodnil řádně ani závěr, že stěžovatelka může k legalizaci pobytu využít ustanovení zákona o pobytu cizinců, neboť neuvedl, která ustanovení má na mysli, a zdali je v praxi reálné a možné tyto instituty využít.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Další stížní námitka směřuje proti závěrům žalovaného, pokud jde o posouzení žádosti z hlediska doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka zejména uvádí, že by jejím vycestováním bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na osobní a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, uvedl, že je třeba "
rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona [...] o pobytu cizinců
[...]
], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.
" Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, "
obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil.
[...]
Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
"
Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 2 Azs 38/2011-47). Při stanovení rozsahu povinností státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
Nejvyšší správní soud má za to, že se žalovaný při svém rozhodování nevypořádal řádně se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly najevo, a dostatečně nezkoumal všechny okolnosti, jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné.
Stěžovatelka v azylovém řízení opřela svou žádost o udělení mezinárodní ochrany o konkrétní tvrzení, že v České republice má rodinné vazby, neboť zde žije její manžel a syn, kteří zde mají povolení k dlouhodobému pobytu, zatímco ve Vietnamu nemá nikoho. Žalovaný své rozhodnutí založil na zjištění, že manželé uzavřeli sňatek v listopadu roku 2009 a až poté spolu žili v jedné domácnosti. Nejedná se proto podle žalovaného o natolik intenzivní a dlouhodobý vztah, aby byla vyloučena možnost následování ostatních členů rodiny do země původu. Společný život mohou realizovat i v zemi původu, neboť manžel i syn stěžovatelky jsou vietnamskými státními příslušníky, a nic jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti. Žalovaný tak dospěl k závěru, že vycestování stěžovatelky nepředstavuje natolik intenzivní zásah do jejích práv chráněných článkem 8 Úmluvy, který by bylo možné kvalifikovat jako důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Uvedené posouzení věci však považuje Nejvyšší správní soud za zjednodušující a neúplné. Je pravdou, že stěžovatelka uzavřela se svým manželem sňatek v roce 2009. Lze tak souhlasit s tím, že manželství stěžovatelky prozatím netrvá dlouhou dobu. Délku trvání vztahu nicméně nelze považovat za zcela rozhodující, tím méně za jediné kritérium pro posouzení otázky, zda by vycestováním stěžovatelky mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na rodinný život, který by byl důvodem k udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Je třeba též zohlednit skutečnost, že stěžovatelka od sňatku trvale žije v jedné domácnosti se svým manželem a synem, který se narodil dne 4. 5. 2010. Během správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že se jedná o účelově uzavřené manželství. Naopak, podle vyjádření odboru sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou spolu manželé nadále žijí a stěžovatelka celodenně pečuje o syna. Manžel sám pracuje a zabezpečuje tak potřeby rodiny, ovšem i on se přes své časově náročné povolání podílí na výchově syna. Z vyjádření dále vyplynulo, že rodiče o svého syna řádně pečují a že je v jeho zájmu, aby měl možnost vyrůstat v úplné rodině. Za daných okolností nelze zcela vyloučit, že by i případné krátkodobé vycestování stěžovatelky mohlo představovat nepřiměřený zásah do jejího práva na společný rodinný život. Zároveň by tak mohl být výrazně dotčen i zájem na řádné péči a na zdravém vývoji nezletilého syna, v současné době méně než tříletého.
Z tohoto důvodu bylo namístě, aby žalovaný podrobně zkoumal, zda skutečně je v možnostech stěžovatelky a jejího manžela, aby společně se svým synem vycestovali do Vietnamu a aby zde, jak uvedl žalovaný, mohli realizovat svůj rodinný život. Při posouzení této otázky je třeba zohlednit nejen to, zda existují právní překážky takového kroku, nýbrž i to, zda tu jsou skutkové okolnosti, jež by mohly bránit vycestování rodiny stěžovatelky do Vietnamu, jako např. nedostatek finančních prostředků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu apod. Žalovaný sám konstatoval, že manžel stěžovatelky i její syn mají v České republice povolen dlouhodobý pobyt. Manžel zde dokonce žije legálně již déle než dvacet let (stěžovatelka uvádí, že takřka třicet let) a finanční prostředky na životní potřeby své rodiny si zajišťuje podnikáním. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že by měl ve Vietnamu takové sociální vazby, které by mu umožnily přesunout tam svou podnikatelskou činnost. Na jeho výdělku je finančně závislá celá jeho rodina, která podle zjištění odboru sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou žije velmi skromně, byť nestrádá. Vyvstává tedy otázka, zda je možnost vystěhování rodiny do Vietnamu vůbec únosná. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že by v daném případě nebylo přiměřené požadovat po manželovi, aby spolu se stěžovatelkou a svým synem vycestoval do Vietnamu. Ani touto otázkou se však žalovaný nezabýval. Zároveň bylo namístě zkoumat i potřeby nezletilého syna, a zabývat se také otázkou, zda je v současné době vhodné a možné s ohledem na jeho nízký věk a finanční situaci rodiny, aby spolu se stěžovatelkou vycestoval do Vietnamu. Pokud by naopak stěžovatelka byla nucena vycestovat z České republiky bez syna a manžela, nelze vyloučit ani to, že by zde syn mohl být ponechán po delší dobu bez péče matky, v čemž by mohl být spatřován nepřiměřený zásah do práva na rodinný život jak stěžovatelky, tak jejího syna. K uvedeným okolnostem ovšem stěžovatel při svém rozhodování vůbec nepřihlédl a takřka se jimi nezabýval. V části rozhodnutí zabývající se posouzením žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu některé z těchto skutečností sice zmínil, aniž by však uvedl, jakým způsobem a zda vůbec je zohlednil při svém rozhodování.
Toto opomenutí žalovaného neodstranil ani krajský soud, jenž se plně ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka měla svůj pobyt v České republice legalizovat primárně prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Obecně jistě platí, že důvody doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců jsou subsidiární vůči pobytovým oprávněním podle zákona o pobytu cizinců, nicméně v daném případě z vyjádření žalovaného v průběhu řízení před soudem vyplynulo, že stěžovatelka sice požádala o povolení k dlouhodobému pobytu, ovšem tato žádost byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. O odvolání přitom nebylo v době projednávání věci před krajským soudem rozhodnuto. V daném případě tedy bylo namístě zabývat se i důvody, které vedly k zamítnutí žádosti o dlouhodobý pobyt. Pokud by totiž bylo zjištěno, že jsou u stěžovatelky dány takové objektivní skutečnosti, které jí brání v udělení povolení k pobytu, nelze předpokládat, že by jí v budoucnu mohlo být povolení k pobytu vydáno. Správní spis a spis krajského soudu ostatně ani neposkytují dostatečný podklad pro posouzení této otázky a krajský soud se uvedenými okolnostmi nezabýval.
Nejvyšší správní soud tak na základě těchto úvah dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v uvedené otázce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nedostatečné zjištění skutkového stavu a pro tyto důvodně vytýkané vady měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.