Vydání 4/2017

(...) [10] Nejvyšší správní soud ovšem považuje za přijatelnou námitku týkající se výkladu pojmu „“ užitého v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť se jedná o otázku, která nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena. Až do 17. 12. 2015 obsahovalo citované ustanovení pojem „“. Novelizací provedenou zákonem č. 314/2015 Sb. byl uvedený pojem nahrazen pojmem „“. Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb. k tomu uvádí, že „[z]“ Již z toho vyplývá, že paušální závěr, že pojem „“ ve smyslu § 15a (resp. § 15) zákona o azylu odpovídá pojmu „“ vymezenému v § 14 odst. 3 větě za středníkem trestního zákoníku („“), který učinil žalovaný a převzal městský soud, ač se může z jazykového hlediska zdát logický, je třeba označit za zjednodušující a nedostatečně zohledňující povahu azylového práva.

[11] Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu „[d]“. Jedná se o promítnutí úpravy kvalifikační směrnice, která od 21. 12. 2013 nahradila směrnici č. 2004/83/ES. Podle čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice nemají státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti nárok na doplňkovou ochranu, existují-li vážné důvody se domnívat, že se dopustili vážného zločinu. Ačkoli doplňková ochrana jako taková je institutem vlastním unijnímu právu, citované ustanovení svým zněním, s určitými odchylkami (časová neomezenost, absence teritoriálního omezení a charakteristiky zločinu jako nepolitického) odpovídá čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice, který vymezuje důvody vylučující určitou osobu z postavení uprchlíka [v českém právu mu v zásadě odpovídá § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Toto ustanovení má základ v Ženevské úmluvě, jejíž čl. 1 odst. F písm. b) vylučuje aplikaci úmluvy na osobu, o níž jsou vážné důvody domnívat se, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík (srov. body 3, 22 a 24 odůvodnění kvalifikační směrnice). Všechna citovaná ustanovení tedy vylučují přiznání mezinárodní ochrany cizinci, u něhož je důvodné podezření, že se dopustil vážného zločinu. Že jsou pojmy užité v § 15 odst. 1 písm. b) a v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu synonyma, ostatně již ve vztahu ke znění účinnému před novelizací provedenou zákonem č. 314/2015 Sb. konstatovala jak (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, čj. 49 Az 71/2015-26, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, čj. 3 Azs 82/2016-29), tak doktrína (Kosař, D.; Molek, P.; Honusková, V.; Jurman, M.; Lupačová, H. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 230). Výklad pojmu „“ v § 15a zákona o azylu v souvislosti s doplňkovou ochranou tak musí být v souladu s významem, jaký je mu ve vztahu k azylu připisován v režimu Ženevské úmluvy i kvalifikační směrnice.

[12] Interpretační vodítka pro výklad Ženevské úmluvy přináší Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany vydaná Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (v českém znění dostupná na http://www.unhcr-centraleurope.org/_assets/files/content/resources/pdf_cz/unhcr_handbook_recommendations_and_guidelines/Prirucka_k_postupum.pdf, dále jen „příručka“). V bodu 155 příručky se uvádí: „vážnýzločinzločinzávažnýzločiny“ Pro hodnocení charakteru spáchaného činu příručka vyžaduje vzít v úvahu všechny skutečnosti, včetně veškerých polehčujících okolností. „“ (bod 157; zvýrazněnou změnu provedl Nejvyšší správní soud podle anglického znění příručky dostupného na http://www.refworld.org/cgi-bin/texis/vtx/rwmain?page=search&docid=4f33c8d92&skip=0&query=Handbook on Procedures and Criteria for Determining Refugee ).

[13] Výkladem pojmu závažný nepolitický čin užitého v čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice se zabýval Soudní dvůr v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 11. 2010 spojené věci C 57/09 a C-101/09,v němž dospěl k závěru, že vyloučení osoby z postavení uprchlíka je podmíněno individuálním přezkumem konkrétních skutečností (odstavec 94 odůvodnění). Generální advokát Paolo Mengozzi ve svém stanovisku k této věci ve vztahu ke znakům „“ a „“ konstatoval, že „[z][...].“ (body 51 – 53 stanoviska generálního advokáta).

[14] Z výše uvedeného vyplývá, že závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoli může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí, nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny odůvodňující, proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pouze upozorňuje, že podle výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci skutečnost, zda cizinec je, či není aktuální hrozbou pro bezpečnost ve státě, v němž žádá o mezinárodní ochranu, není pro aplikaci vylučovací zahrnující spáchání vážného zločinu (body 104 a 105 odůvodnění rozsudku).

[15] Nejvyšší správní soud považuje také za potřebné postavit najisto, že uvedená kritéria reflektují specifické okolnosti projednávaného případu a jejich účelem proto není stát se obecným a závazným návodem pro žalovaného k posuzování případného naplnění předpokladů pro aplikaci § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu v jiných případech. Nejde ani o výčet vyčerpávající – žalovanému v dalším řízení nic nebrání identifikovat další okolnosti, ze kterých dovodí, zda se stěžovatel vážného zločinu dopustil.

[16] Jen na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že závěry vyslovené v tomto rozsudku nejsou v judikatuře správních soudů zcela nové. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, čj. 49 Az 71/2015-26, dospěl ke shodnému právnímu hodnocení věci, přičemž aplikoval znění § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu před novelizací provedenou zákonem č. 314/2015 Sb. Toto ustanovení interpretoval eurokonformně a v souladu s výše citovaným rozhodnutím Soudního dvora i Ženevskou úmluvou, přičemž dospěl k závěru, že pojem „“ užitý v § 15a zákona o azylu nelze automaticky ztotožňovat s termínem „“ ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku. Tím spíše to pak platí pro současné znění zákona o azylu, které již bylo uvedeno do souladu s kvalifikační směrnicí.