Vydání 11/2021

(…)

[28] Podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu „[a]“. Toto ustanovení má základ v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.; dále jen „Ženevská úmluva“), jejíž čl. 1F písm. b) vylučuje aplikaci úmluvy na osobu, „o níž jsou vážné důvody se domnívat, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík“. Současně jde o promítnutí úpravy směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), která od 21. 12. 2013 nahradila směrnici 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „stará kvalifikační směrnice“). Podle čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice jsou státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti vyloučeni z postavení uprchlíka, „.“

[29] Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu „[d]“. Na rozdíl od azylu je doplňková ochrana institutem vlastním unijnímu právu a má svůj základ v čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, podle něhož nemají státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti „ -“.

[30] Nejvyšší správní soud nejprve pro úplnost uvádí, že smyslem uvedených exkluzivních klauzulí je vyloučit poskytnutí mezinárodní ochrany těm osobám, které jí nejsou hodny, neboť se dopustily natolik závažných činů, že si jejich pachatelé jako uprchlíci mezinárodní ochranu nezaslouží. Současně mají tyto vylučující zabránit tomu, aby takoví jednotlivci využili ochrany vyplývající z postavení uprchlíka s cílem vyhnout se právní odpovědnosti za své činy (viz např. UNHCR: Směrnice k mezinárodní ochraně: Aplikace vylučujících klauzulí: Článek 1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ze dne 4. 9. 2003, odst. 2 či Stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston přednesené 31. 5. 2016, , C-573/14, odst. 50).

[31] Dle stěžovatele existuje důvodné podezření, že se žalobce v lednu 2009 ve městě Grozný (Groznyj), hlavním městě Čečenské autonomní republiky Ruské federace, dopustil vraždy své tehdejší přítelkyně. Stěžovatel svůj závěr opřel o rozhodnutí trestních soudů, jež na základě žádosti Ruské federace rozhodly o přípustnosti žalobcova vydání k trestnímu stíhání do tohoto státu (). Tím dle stěžovatele byly naplněny podmínky pro aplikaci vylučující dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tj. existence důvodného podezření, že se žalobce před rozhodnutím stěžovatele a mimo území České republiky dopustil vážného nepolitického zločinu, a proto mu nelze azyl udělit. Současně tím však byly naplněny též podmínky § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tj. existence důvodného podezření, že se žalobce dopustil vážného zločinu, a proto mu nebylo možné udělit ani doplňkovou ochranu. Nemožnost udělení doplňkové ochrany pak stěžovatel odůvodnil i tím, že byl žalobce pravomocně odsouzen k odnětí svobody v délce 6 let pro spáchání trestného činu loupeže dle § 173 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, což stěžovatel taktéž vyhodnotil jako spáchání vážného zločinu.

[32] Městský soud shledal rozhodnutí stěžovatele (v rozsahu nemožnosti udělit azyl pro existenci důvodného podezření, že se žalobce dopustil vraždy na území Ruské federace) nepřezkoumatelným z důvodu chybějících úvah (i) o důvodnosti podezření, že se žalobce před rozhodnutím o své žádosti dopustil vážného nepolitického zločinu mimo území Českou republiku, resp. „pouze“ vážného zločinu, a (ii) o (ne)porušení zásady -. Zároveň stěžovatel podle městského soudu zatížil řízení vadou spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu pramenící nejen z nepřipojení extradičního spisu, ale také nezjištění azylové historie žalobce v zemích Evropské unie. Městský soud naopak neměl výhrad k závěru o naplnění podmínek vylučující podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu v důsledku pravomocného odsouzení za trestný čin loupeže, neboť přisvědčil stěžovateli jak v otázce existence důvodného podezření (pravomocné odsouzení), tak i vážnosti zločinu (aktivní úloha žalobce na trestné činnosti organizované skupiny za použití násilí). Přesto výše uvedené důvody pro zrušení rozhodnutí stěžovatele vztáhl i na nemožnost udělit žalobci doplňkovou ochranu, neboť i v takovém případě byl stěžovatel povinen posoudit, zda neudělením doplňkové ochrany (v důsledku aplikace vylučující ) nehrozí žalobci mučení nebo smrt v zemi původu ().

[33] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů v otázce důvodného podezření městský soud odůvodnil tak, že ač stěžovatel aplikaci vylučující podle § 15 zákona o azylu neopřel pouze o extradiční žádost, neprovedl vlastní úvahu o existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu vraždy kladenému žalobci za vinu v Ruské federaci, neboť pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a zároveň přihlédl k trestné činnosti žalobce na území České republiky. Stěžovatel však namítl, že byl vázán právním názorem příslušných soudů, jež rozhodly o přípustnosti žalobcova vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. Stěžovatel nemohl učinit vlastní závěr ohledně toho, zda se žalobce závažné trestné činnosti na území Ruské federace dopustil či nikoli, neboť to přísluší pouze ruským orgánům. Ve svém rozhodnutí tyto závěry opřel o § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož si správní orgán „“. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti s názorem stěžovatele nesouhlasil, neboť tímto postupem dle jeho názoru dochází k pominutí zásady .

[34] Aniž Nejvyšší správní soud jakkoli zpochybňuje závěry trestních soudů o existenci důvodného podezření pro účely , ztotožnil se v této otázce s městským soudem, byť jeho závěr byl nucen v některých ohledech doplnit. Městský soud přiléhavě vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, čj. 4 Azs 60/2007-119, č. 2174/2011 Sb. NSS, podle něhož „[s] [stěžovatel] “ (bod 19 usnesení). Uvedené závěry rozšířeného senátu následně aplikoval Nejvyšší správní soud v navazujícím rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 4 Azs 60/2007-136, v němž odmítl, že by stěžovatel mohl učinit závěr o existenci důvodného podezření pouze na základě rozhodnutí trestního soudu rozhodujícího o (ne)přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do cizího státu, neboť „“ [pozn. NSS: od 1. 1. 2014 byla uvedená úprava přesunuta do § 90 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci]. Uvedené východisko potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, č. 262/2013 Sb. Ústavní soud se sice nezabýval přímo otázkou, zda je správní orgán v otázce posouzení podmínek vylučující vázán závěrem trestních soudů o existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu. Jeho úvahy nicméně podporují výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud vyslovil, že „[v] [pozn. NSS: rozhodujícím o přípustnosti vydání] “ Konstatoval také, že ministr spravedlnosti nesmí povolit vydání k trestnímu stíhání do cizího státu, dokud není pravomocně skončeno řízení o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu.

[35] Uvedené závěry judikatury tedy jednoznačně popírají možnost, že by stěžovatel rozhodující o žádosti o udělení mezinárodní ochrany mohl „slepě“ přebírat závěry extradičních soudů, protože jinak by čekání na konečné rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany pozbylo smyslu, neboť by často nemohlo přinést jiný závěr, než již dříve učinily extradiční soudy. Podpůrně lze odkázat též na metodický pokyn k výkladu Ženevské úmluvy z dubna 2008, , odst. 84, dle něhož existenci důvodného podezření musí rozhodující orgán (stěžovatel) zkoumat optikou čl. 1F Ženevské úmluvy. Trestní soudy v rámci extradičního řízení však existenci důvodného podezření touto optikou nezkoumají.

[36] Ačkoli stěžovatel na str. 10 až 11 svého rozhodnutí připomněl oddělenost extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany a činí správný závěr, že to ale nebrání využití rozhodnutí extradičních soudů jako „“ podkladů pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, v dalších úvahách se již mýlí. Stěžovatel totiž s rozhodnutími o přípustnosti vydání nakládal nikoli jako s pouhými podklady, nýbrž je s ohledem na § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu považoval pro své rozhodnutí za závazné. S odkazem na toto ustanovení stěžovatel konkrétně uvedl, že „“. Tato úvaha není správná. Toto ustanovení je především součástí úpravy postupu správního orgánu, který musí ve svém řízení vyřešit předběžnou otázku, tedy otázku, kterou správnímu orgánu, který vede řízení, nepřísluší rozhodovat, avšak na jejímž rozhodnutí závisí vydání rozhodnutí v jeho věci.

[37] Již z toho, co bylo shora řečeno o vztahu řízení o mezinárodní ochraně a řízení o vydání k trestnímu stíhání do cizího státu (viz bod [34] tohoto rozsudku) je ale zřejmé, že otázka, zda je dáno důvodné podezření, že se cizinec dopustil vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť krutého činu, nemá v řízení o udělení mezinárodní ochrany povahu předběžné otázky, neboť příslušný k posouzení a rozhodnutí této otázky je právě sám stěžovatel. Nic na tom nemění skutečnost, že úvahu o tom, zda je dáno důvodné podezření, že se dané trestné činnosti dopustil právě žadatel o udělení mezinárodní ochrany, činí i trestní soudy v rámci extradičního řízení, které zvažují, zda je vydání takové osoby k trestnímu stíhání do cizího státu přípustné. Do jisté míry nezávislé posuzování téže otázky v obou těchto řízeních je dáno tím, že jde o „“, jak vztah řízení ve věci a řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, čj. 5 Azs 235/2019-25, č. 3943/2019 Sb. NSS.

[38] Odkaz stěžovatele na § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu pak byl vadný i v tom ohledu, že dané ustanovení neumožňuje učinit si vlastní úsudek o tom, že byl spáchán trestný čin. Tento úsudek ovšem stěžovatel v rámci posuzování použití vylučující vůbec nečiní, neboť jeho úkolem je posoudit pouze to, zda je dáno důvodné podezření, resp. vážné důvody se domnívat, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť krutého činu. Nejen, že jde o posouzení jiné otázky, ale také se v rámci dané úvahy uplatní zcela jiný důkazní standard, na což přiléhavě upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 Azs 60/2007-136, kde se danou otázkou při zohlednění závěrů zahraniční doktríny i judikatury velmi podrobně zabýval. Uzavřel, že „ ‚důvodného podezření‘ “

[39] Stěžovatel tedy vyšel z nesprávného názoru o závaznosti rozhodnutí trestních soudů o vydání, pokud jde o otázku důvodného podezření, resp. vážných důvodů se domnívat, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného nepolitického zločinu. V důsledku toho pak stěžovatel neprovedl vlastní a dostatečně odůvodněnou úvahu o naplnění podmínek pro aplikaci vylučující , což stěžovateli správně vykl již městský soud. Nad rámec toho Nejvyšší správní soud poukazuje také na určitou vnitřní rozpornost v úvahách stěžovatele, který na jedné straně rozhodnutí extradičních soudů správně považuje za „“ podklad pro rozhodnutí o aplikovatelnosti vylučujících klauzulí, avšak následně je již nesprávně považuje za závazné rozhodnutí. Současně Nejvyšší správní soud dodává, že další související úvahy městského soudu již je třeba korigovat.

[40] Především je předčasný závěr městského soudu, že si bude stěžovatel povinen vyžádat celý extradiční spis. Takový závěr by mohl městský soud učinit až v situaci, kdy by se zabýval otázkou, zda si stěžovatel za účelem posouzení rozhodných otázek opatřil dostatečné podklady, a vycházel tedy z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Touto otázkou se však městský soud dosud nezabýval a stěžovatelem shromážděné podklady vůbec nehodnotil (ani to učinit nemohl, neboť se samotným závěrem stěžovatele o existenci důvodného podezření pro výše uvedenou vadu v podobě nepřezkoumatelnosti tohoto závěru vůbec nezabýval). Nemohl tedy ani předjímat, zda shromážděné podklady jsou či nejsou pro úvahu o naplnění podmínek aplikace vylučujících klauzulí dostatečné. Obecně k této otázce jistě lze poukázat na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010, čj. 4 Azs 10/2010-99, citované i městským soudem, podle kterých „“. Nelze z nich však dovozovat tak kategorický závěr, jako to učinil městský soud, ale je třeba vycházet z konkrétní situace každého správního řízení. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 235/2019-25, ve kterém se soud rovněž dovolal výše citovaného závěru rozsudku čj. 4 Azs 10/2010-99, avšak jeho názor také nebyl tak kategorický, jako v případě městského soudu. Závěr o tom, že v dané věci bylo namístě opatřit si za účelem komplexního posouzení věci i extradiční (soudní) spis či jeho části týkající se právě poskytnutých záruk či dalších důležitých skutečností, na které stěžovatel v průběhu správního řízení setrvale upozorňoval, Nejvyšší správní soud opíral o konzistentní tvrzení učiněná v průběhu řízení o mezinárodní ochraně, ve kterých se žadatel opakovaně odvolával i na vyjádření učiněná v extradičním řízení a na obsah extradičního spisu. Nejvyšší správní soud pak tento názor vyslovil až v souvislosti se svým závěrem o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, který byl navíc v rozporu se spisem, resp. v něm neměl oporu.

[41] S ohledem na výše uvedené proto nelze prozatím odpovědět na námitku stěžovatele, že veškeré informace o důvodnosti podezření ze spáchání (vážného) zločinu jsou obsaženy v usnesení soudů a dalších materiálech, jež si již opatřil z extradičního řízení, není tedy třeba, aby obstarával další podklady, a to proto, že stěžovatel na základě těchto podkladů doposud neučinil žádný vlastní a dostatečně odůvodněný závěr, který by soud mohl přezkoumat a v rámci toho se mohl zabývat otázkou dostatečnosti podkladů. Jistě není vyloučeno, že v některých případech mohou být dostatečným podkladem i jen samotná extradiční rozhodnutí, zejména pokud jsou dobře odůvodněna a popsány podklady, z nichž trestní soud vycházel. Je tedy třeba připomenout, že je povinností stěžovatele, aby na základě (dle svého přesvědčení) dostatečných podkladů vedl vlastní samostatnou úvahu o existenci důvodného podezření ve smyslu azylového, nikoli jen extradičního práva (srov. podrobný rozbor vztahu těchto dvou oblastí v Janků, L. [online]. Brno, 2017. Disertační práce. Masarykova univerzita: Právnická fakulta, str. 91–98).

[42] Součástí úvahy o existenci důvodného podezření ze spáchání (vážného) zločinu pak musí být i zhodnocení, zda nemohlo být obvinění žalobce vykonstruované. Důvodem vylučujícím udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 15 zákona o azylu by totiž nemohlo být obvinění žadatele ze sice nepolitického zločinu, které by se ovšem nezakládalo na reálných důkazech a bylo by proti žadateli vzneseno státními orgány v zemi jeho původu účelově jako součást jeho pronásledování, jak zdůraznil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 4 Azs 60/2007-119. V tomto směru se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil s městským soudem, který požadoval, aby stěžovatel úvahu o důvodnosti podezření zasadil do kontextu s azylovým příběhem, tedy aby jej v případě jeho věrohodnosti zasadil do kontextu s důvody žádosti o vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel se proto mýlí, pokud při aplikaci vylučujících klauzulí považuje azylový příběh za zcela nepodstatný. Má nicméně pravdu, že si městský soud zčásti protiřečí, pokud současně azylový příběh žalobce označuje za nevěrohodný. Tato úvaha městského soudu je však učiněna zcela na okraj a bez bližšího odůvodnění. Nemohla proto významněji zpochybnit správný závěr o nutnosti zohlednit ve výše uvedeném smyslu důvody žádosti o mezinárodní ochranu. (…)

[44] Vedle chybějící samostatné úvahy o existenci důvodného podezření byl druhým stěžejním důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele nedostatek posouzení, zda neudělením azylu ani doplňkové ochrany v důsledku aplikace vylučujících klauzulí nedojde k porušení zásady . Městský soud svůj závěr opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Azs 10/2010-99, podle něhož v řízení o udělení mezinárodní ochrany „-refoulement.“

[45] Nejvyšší správní soud připouští, že z citované pasáže, jakož i z celkového vyznění rozsudku čj. 4 Azs 10/2010-99 lze dovodit, že by stěžovatel jako správní orgán rozhodující o žádostech o udělení mezinárodní ochrany měl v každé fázi tohoto řízení, tedy i při úvaze o aplikaci vylučující , brát v úvahu mezinárodní závazek České republiky neporušit zásadu a nepřenášet jeho dodržení na jiné orgány, jimiž jsou mj. i trestní (extradiční) soudy rozhodující o (ne)přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do cizího státu. Obdobný závěr lze vyčíst například i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 2211/13, č. 124/2014 Sb. ÚS, především z bodů 10 a 11. V druhém z uvedených bodů Ústavní soud dospěl k závěru, že „[z] [pozn. NSS: správní řízení o udělení mezinárodní ochrany a soudní řízení o přípustnosti vydání] -refoulement“.

[46] Nutno však dodat, že ani jedno z uvedených rozhodnutí se nezabývalo situací, kdy byl v řízení o udělení mezinárodní ochrany vysloven závěr o aplikaci vylučujících klauzulí. Právě tento aspekt nicméně Ústavní soud zmínil v nálezu z 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/11, č. 160/2013 Sb. ÚS, v němž v bodě 48 uvedl, že „[p] [pozn. NSS: -refoulement] .“ Jinými slovy, v případě osob vyloučených z dosahu Ženevské úmluvy, tj. osob, na něž se aplikuje vylučující , je aplikace zásady omezena.

[47] Má-li se totiž uplatnit zásada ve smyslu čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, musí být v prvé řadě splněno východisko, že žalobce je „uprchlíkem“ ve smyslu čl. 1 téže Úmluvy. Jestliže je ale určitá osoba za podmínek čl. 1F Ženevské úmluvy z požívání statusu uprchlíka vyloučena, nevztahuje se na ni ani čl. 33 týkající se zásady - (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 4 Azs 60/2007-119, bod 11). Toto východisko ovšem respektuje i kvalifikační směrnice, neboť podle definice obsažené v čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice, osoba, na kterou se vztahuje čl. 12, není uprchlíkem ve smyslu dané definice. Obdobně to platí i pro osobu, která má nárok na doplňkovou ochranu [čl. 2 písm. f) kvalifikační směrnice].

[48] To samozřejmě neznamená, že se takovým osobám (vyloučeným z postavení uprchlíka či osoby, která má nárok na doplňkovou ochranu) nemůže ve smyslu této zásady dostat ochrany v jiných řízeních (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS 4 Azs 60/2007-119, bod 22, který odkazuje na úpravu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů). Zásada - se totiž vedle čl. 33 Ženevské úmluvy objevuje také v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. m. s.) a čl. 4 a čl. 19 Listiny základních práv Evropské unie, a její dopad je širší, neboť přestavuje absolutní zákaz navrácení jakéhokoliv cizince, nejen uprchlíka, do země, kde by byl vystaven trestu smrti, popravě či mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení (srov. Camrda, J. In: Husseini, F.; Bartoň, M.; Kokeš, M.; Kopa, M. a kol . 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2021, 1299 s.). V důsledku tohoto paralelního pojetí principu - se ochrana před navrácením vztahuje na jakýkoli typ vyhoštění nebo návratu, včetně případů deportace a vydání (). Osobě, u níž budou aplikovány vylučující , a nebude tedy v postavení uprchlíka, se tak ochrany ve smyslu takto pojaté zásady musí s ohledem na uvedené závazky dostat v těchto dalších řízeních (v dané věci je tímto řízením extradiční řízení). Stěžovatele, který rozhodne o aplikaci vylučující , tato povinnost v řízení o udělení mezinárodní ochrany ovšem nestíhá.

[49] Pro úplnost lze dodat, že při rozhodování o vyloučení nelze s ohledem na výše uvedené zohlednit nejen zásadu , ale nelze ani jakkoli zohlednit újmu v podobě pronásledování z azylově relevantních důvodů, která by žadateli případně hrozila po návratu do země původu, neboť vyloučení z postavení uprchlíka nepodléhá testu přiměřenosti mezi „exkluzí“ a „inkluzí“. Závěr o aplikovatelnosti vylučující dle čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice, resp. § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který je jeho transpozicí, tedy není podmíněn ani posouzením proporcionality ve smyslu vážení závažnosti zločinu a závažnosti hrozícího pronásledování, pokud by byl cizinec vrácen (vydán) do státu, jehož je státním příslušníkem. Názory na tuto otázku sice nejsou v oblasti doktrinální ani v praxi rozhodujících orgánů napříč státy, jež jsou signatáři Ženevské úmluvy, zcela jednotné. V tomto směru lze odkázat na vyčerpávající analýzu ve výše zmíněné disertační práci Lindy Janků , kapitoly (str. 116–119) a (str. 131–132). Z analýzy odborné literatury provedené v odkazované práci nicméně plyne, že většina relevantních autorů se k aplikaci principu proporcionality v této podobě staví odmítavě (s. 117). Stejně tak z analýzy zahraničních případů jednoznačně vyplývá, že převažují země, které uplatnění testu proporcionality při úvaze o aplikovatelnosti vylučující dle čl. 1F Ženevské úmluvy odmítají.

[50] Pro účely výkladu čl. 12 odst. 2 písm. b) a c) staré kvalifikační směrnice, jež se však od nové kvalifikační směrnice neliší, se danou otázkou zabýval velký senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 9. 11. 2010, , C-57/09 a C-101/09. Dospěl k závěru, že vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 2 písm. b) nebo c) (staré) kvalifikační směrnice není podmíněno přezkumem přiměřenosti ve vztahu k projednávané věci, což odůvodnil poukazem na skutečnost, že samotné důvody vyloučení z postavení uprchlíka dle čl. 12 odst. 2 (staré) kvalifikační směrnice souvisejí se závažností spáchaných činů. To odpovídá účelu čl. 1F Ženevské úmluvy, podle něhož osoby mající na svědomí činy takového stupně závažnosti nejsou hodny ochrany spjaté s postavením uprchlíka. Pokud přitom rozhodující orgán dospěje k závěru, že se čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice aplikuje, nelze jej dle Soudního dvora nutit ještě k provedení testu přiměřenosti, jenž by zahrnoval nové posouzení úrovně závažnosti spáchaných činů. Soudní dvůr však v této souvislosti zdůraznil, že odmítnutí testu proporcionality při rozhodování o použití vylučující dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice nemá vliv na posouzení otázky, zda je vyhoštění této osoby do země původu v souladu se zásadou . Tedy také odkázal na ochranu, která případně musí být poskytnuta v jiných řízeních (viz bod [48] tohoto rozsudku).

[51] Vzhledem ke stejnému základu a formulaci nevidí zdejší soud důvody, aby uvedený závěr nedopadal shodně též na výklad vylučující u doplňkové ochrany dle čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice.

[52] Jak z výkladu čl. 1F písm. b) Ženevské úmluvy, tak i z výkladu čl. 12 odst. 2 písm. b) a čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, jež jsou zdrojem pro § 15 a § 15a zákona o azylu, plyne závěr, že pro aplikovatelnost vylučující není podstatné v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat, zda by takové vyloučení z azylu a doplňkové ochrany nebylo v rozporu se zásadou .

[53] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že městský soud pochybil, pokud shledal rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným z důvodu chybějících úvah o (ne)porušení zásady .