Vydání 3/2012

(...)

[16] Pokud jde o námitku právního výkladu vylučující , stěžovatel uvádí jednak, že nespáchal žádný čin v rozporu se zásadami a cíli OSN, což odůvodňuje například tím, že se nedopouštěl ničeho trestného, a tím, že nikomu nezpůsobil žádnou újmu, a jednak uvádí okolnosti, které by měly změnit náhled na jeho případnou odpovědnost za čin, zejména věk, plynutí času, následnou disidentskou činnost. Samostatnou otázkou, kterou je nutno vyřešit v prvé řadě, je, zda donášení informací na spoluobčany lze vůbec považovat za čin v rozporu se zásadami a cíli OSN a zda při tomto posuzování hraje roli trestnost činů, jak uvádí stěžovatel.

[17] Při výkladu § 15a zákona o azylu je nutno vycházet z čl. 17 odst. 1 písm. c) kvalifikační směrnice, podle něhož je státní příslušník třetí země nezpůsobilý k podpůrné ochraně, „“. Podle čl. 17 odst. 2 jsou osoby vyloučeny z podpůrné ochrany rovněž, pokud „ [těchto] [...] “. Toto ustanovení bylo transponováno do § 15a odst. 2 zákona o azylu (bez dodatku „“), nicméně Nejvyšší správní soud vzhledem k neúplné transpozici a vzhledem k tomu, že kvalifikační směrnice poskytuje i některá doplňující výkladová vodítka, bude přihlížet i k této směrnici.

[18] Klauzuli pro vyloučení z dobrodiní azylu obdobného znění obsahuje čl. 12 odst. 2 písm. c) kvalifikační směrnice, „ [státní příslušník] “ (s ohledem na anglické znění směrnice, které v obou případech používá termíny „“ nepřikládá Nejvyšší správní soud význam rozdílu ve slovech „“ a „“ a považuje oba texty za shodné). Bod 22 odůvodnění kvalifikační směrnice upřesňuje, že činy v rozporu se zásadami a cíli OSN jsou vtěleny „jednání, metody a praktiky terorismu jsou v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů‘ úmyslné financování, plánování a podněcování teroristických činů je rovněž v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů‘“.

[19] Z odůvodnění směrnice vyplývá zásadní význam Ženevské úmluvy při výkladu ustanovení kvalifikační směrnice, která se týkají azylu (srov. body 2 a 3 odůvodnění). Směrnice má zavést společná pravidla pro uznávání uprchlíků ve smyslu čl. 1 Ženevské úmluvy (body 16 a 17 odůvodnění) a vzhledem k tomu, že čl. 12 kvalifikační směrnice vychází z čl. 1F Ženevské úmluvy, nelze výklad v Ženevské úmluvě opomenout. Důležitost Ženevské úmluvy potvrdil také Soudní dvůr, podle něhož „[v] [...] “ (srov. body 77–78 rozsudku Soudního dvora ze dne 2. 3. 2010 ve věci , spojené věci C-57/09 a C-101/09; body 53–54 rozsudku ze dne 2. 3. 2010 ve věci , spojené věci C-175/08 až C-179/08; a bod 38 rozsudku ze dne 17. 7. 2010 ve věci , C-31/09). Podle čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy se „[u] [...] “. Ačkoliv toto ustanovení Ženevské úmluvy se vztahuje pouze na vyloučení z azylu, vzhledem k tomu, že evropský zákonodárce zvolil totožnou úpravu také pro vyloučení z doplňkové ochrany, musí být obě ustanovení vykládána ve světle výkladu Ženevské úmluvy. Takto ostatně postupoval i žalovaný, který správně vyložil vylučující klauzuli ve světle ustanovení Ženevské úmluvy.

[20] Žalovaný se při definici činů v rozporu se zásadami a cíli OSN opřel o preambuli Charty OSN a doplnil, že stěžovatel porušil práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Krajský soud tento výklad modifikoval tak, že podřadil skutek spáchaný žalobcem pod Chartu OSN, neboť je v rozporu se zásadami víry v základní lidská práva, důstojnosti a hodnoty lidské osobnosti; krajský soud doplnil, že odkaz na Všeobecnou deklaraci lidských práv byl žalovaným učiněn nad rámec odůvodnění. Aby Nejvyšší správní soud prověřil správnost takovéto argumentace, přistoupil k výkladu vylučující opírající se o tento důvod s přihlédnutím k interpretaci obdobného ustanovení Ženevské úmluvy, tedy čl. 1F písm. c), v rozhodovací praxi zahraničních soudů.

[21] Při výkladu vylučující musí zdejší soud přihlédnout k výkladu čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy. Toto ustanovení musí být vykládáno v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti a s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy (čl. 33 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu; č. 15/1988 Sb., dále jen „Vídeňská úmluva“). Vzhledem k tomu, že k Ženevské úmluvě nebyla připojena ani později přijata žádná dohoda nebo listina vyhotovená stranami Ženevské úmluvy, která by upřesňovala význam vylučující podle čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy, přihlédl při výkladu Nejvyšší správní soud kromě textu Ženevské úmluvy, jejího předmětu a účelu smlouvy také k pozdější praxi zahraničních soudů při výkladu tohoto pravidla v souladu s čl. 33 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy.

[22] S ohledem na neurčitost formulace této vylučující a lidskoprávní charakter Ženevské úmluvy Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) opakovaně upozorňuje, že je nutno ji vykládat restriktivně (srov. Doporučení UNHCR v oblasti poskytování mezinárodní ochrany: „“, HCR/GIP/03/05, ze dne 4. 9. 2003, dostupné na http://www. unhcr.cz/dokumenty/exclusion_clauses_2003.pdf, dále jen „Doporučení UNHCR z roku 2003“). S tímto přístupem a nutností restriktivního výkladu vylučující se ztotožnil i Nejvyšší správní soud. Tato by tak neměla pokrývat jakákoliv porušení lidských práv, která nelze podřadit pod další ustanovení vylučujících klauzulí. To ovšem neznamená, že výklad čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy by neměl být dynamický, naopak by měl reagovat na vývoj mezinárodního práva a také na vyvíjející se (a nutně, v reakci na nová rizika rozšiřující se) výklad pojmů „“. Přitom při interpretaci Nejvyšší správní soud přihlížel nejen k tomu, že lidskoprávní charakter Ženevské úmluvy vyžaduje, aby uprchlíci nebyli vyhoštěni do země, kde jim hrozí pronásledování založené na diskriminačních důvodech, a neměli by být z této ochrany bezdůvodně vylučováni, ale též k smyslu čl. 1F Ženevské úmluvy vyloučit z této ochrany osoby, které samy porušovaly lidská práva jiných a byly původci pronásledování [srov. též Hailbronner, K. . Hart/C. H. Beck: Nomos, 2010, s. 1105 nebo rozsudek britského Imigračního odvolacího tribunálu ze dne 28. 5. 2002, ve věci , UKIAT04870, body 35–37; přestože tento rozsudek byl v některých aspektech překonán rozsudkem Odvolacího soudu () ze dne 30. 4. 2009 ve věci , EWCA Civ 364, obecná východiska vylučujících klauzulí zůstávají platná]. Na okraj zdejší soud připomíná, že vyloučení z ochrany podle Ženevské úmluvy ani vyloučení z mezinárodní ochrany podle § 15 a § 15a zákona o azylu nijak neomezuje nutnost aplikovat čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a dotyčnou osobu nevyhostit, pokud jí v zemi původu hrozí riziko mučení, nelidského či ponižujícího zacházení (srov. bod 110 výše citovaného rozsudku ve věci ).

[23] Článek 1F písm. c) Ženevské úmluvy vylučuje z aplikace této úmluvy osobu, „“. Abychom znění tohoto ustanovení přiřkli obvyklý význam, který má být dán výrazům ve smlouvě, je nutno „“ nutně vykládat v souladu s Chartou OSN a s instrumenty přijatými orgány OSN, které tyto zásady a cíle upřesňují, jak to ostatně požaduje i kvalifikační směrnice. Preambule Ženevské úmluvy odkazuje na zásadu potvrzenou Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv, že „“. Jde o jediný odkaz na zásady OSN v Ženevské úmluvě a lze z něj dovodit, že zásadě ochrany základních práv a svobod bez rozdílu přikládal tvůrce Ženevské úmluvy ze zásad OSN velký význam. Nicméně pouze z této formulace nelze usoudit, že porušení jakýchkoliv lidských práv žadatelem o mezinárodní ochranu je důvodem pro jeho vyloučení z aplikace Ženevské úmluvy (viz dále). Nadto ustanovení vytyčuje, že musí být splněn důkazní standard „“, že osoba je „“, tedy má osobní odpovědnost za spáchané činy (souladně srov. body 95–99 výše citovaného rozsudku ve věci ; viz též dále bod [45]). K tomu, zda tato formulace znamená, že vyloučit lze pouze osoby, které byly shledány vinnými podle vnitrostátního trestního práva, či zda tato podmínka naznačuje nutnost trestní odpovědnosti, se vyjádřily zahraniční soudy (viz dále).

[24] Cíle a zásady OSN jsou obsaženy především v preambuli, v čl. 1 a čl. 2 Charty OSN (srov. též čl. 12 a čl. 17 kvalifikační směrnice) a dále jsou identifikovány v rozhodovací činnosti orgánů OSN. je uvedena tím, že lid Spojených národů „ [odhodlán] [...] [rozhodl se] “, aby dosáhl těchto záměrů (důraz doplněn).

[25] Podle čl. 1 Charty OSN jsou cíle OSN tyto:

„

“.

[26] Organizace a její členové mají podle čl. 2 Charty OSN jednat podle těchto zásad: (1) zásady svrchované rovnosti všech svých členů; (2) zásady poctivého plnění závazků převzatých z Charty, aby tak sobě i všem zajistili práva a výhody z členství plynoucí; (3) zásady urovnávání mezinárodních sporů pokojnými prostředky; (4) zásady vystříhání se ve svých mezinárodních stycích hrozby násilím nebo použití násilí, ať proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, nebo použití násilí jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů; (5) zásady poskytování veškeré pomoci při každé akci, kterou OSN podnikne podle této Charty, a vystříhání se poskytovat pomoc kterémukoli státu, proti němuž OSN podniká preventivní nebo donucovací akci; a (6) zásady nezasahování do věcí, které patří do vnitřních pravomocí státu.

[27] Mezinárodní soudní dvůr za činy v rozporu se zásadami a cíli OSN považoval ve svých rozhodnutích například několikaměsíční neoprávněné omezování osob (zde pracovníků velvyslanectví) na jejich svobodě a vystavení je fyzickému nátlaku ve svízelných podmínkách (srov. rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 24. 5. 1980 ve věci , bod 91); aplikaci politiky apartheidu Jihoafrickou republikou v Namibii, a to bez ohledu na skutečný dopad těchto zákonů na blaho obyvatel, když uložení rozlišování, omezování či vylučování některých osob pouze na základě jejich rasy, barvy pleti, původu, národnostního či etnického původu lze rovněž považovat za vážné porušení cílů a zásad Charty OSN [poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 21. 6. 1971 ve věci , body 129 a 131]. Rada bezpečnosti OSN za skutky v rozporu se zásadami a cíli OSN označila činy mezinárodního terorismu [rezoluce Rady bezpečnosti č. 1377 (2001) a 1378 (2001)]. Na ochranu a prosazování základních lidských práv a svobod se často odvolává také Valné shromáždění OSN (srov. např. rezoluce ze dne 13. 2. 2002, A/RES/56/152), které vždy zdůrazňuje nutnost ochraňovat lidská práva bez rozdílu, tedy bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk či náboženství, čímž odkazuje rovněž na čl. 55 písm. c) Charty OSN, podle kterého má práce OSN na obecné úctě k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu vést k vytvoření podmínek ustálenosti a blahobytu. Valné shromáždění označilo jakýkoliv čin, který vede k násilnému zmizení, za zásah do lidské důstojnosti, a jako takový za odepření cílů Charty OSN (čl. 1 Deklarace o ochraně všech osob před násilným zmizením ze dne 18. 12. 1992, A/RES/47/133). Obdobně bylo označeno mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo jakékoliv teroristické činy, metody a praktiky [čl. 2 Deklarace o ochraně všech osob před mučením nebo jiným krutým, nelidským či ponižujícím zacházením ze dne 9. 12. 1975, rezoluce 3452 (...), čl. 1 odst. 2 Deklarace doplňující Deklaraci z roku 1994 o opatřeních na odstranění mezinárodního terorismu ze dne 17. 2. 1995, A/RES/49/60].

[28] Výkladem čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy se zabývaly též vnitrostátní soudy v zahraničí, jejichž stanovisko je důležité pro výklad ustanovení „“ z pohledu čl. 32 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy. Nejvyšší správní soud proto srovnal zahraniční judikaturu k výkladu toho, co mezinárodní soudy považují za „“, aby mohl posléze usoudit, zda lze za takový čin považovat i „“.

[29] Jedním z nejčastěji citovaných rozhodnutí aplikujících čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy je rozsudek kanadského Nejvyššího soudu () ze dne 4. 6. 1998 ve věci , 1 S. C. R. 982. V tomto rozsudku týkajícím se aplikace vylučující na žadatele, člena zločinecké skupiny odsouzené za obchodování s heroinem v hodnotě 10 milionů dolarů, se kanadský soud podrobně zabýval tím, jak kvalifikovat, zda je čin „“. Podle kanadského Nejvyššího soudu by byl vyčerpávající seznam skutků podřaditelných pod tento důvod vyloučení proti smyslu ustanovení. V některých případech samotná OSN uvádí, které činy jsou v rozporu s jejími cíli a zásadami; například jsou takové skutky určeny v deklaracích Valného shromáždění OSN (citované výše v bodě [27]). Dále kanadský Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Mezinárodního soudního dvora (identifikoval rozhodnutí uvedená výše v bodě [27]). Další kategorií činů, které spadají pod čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy, jsou podle kanadského soudu ty, které může sám soud označit jako závažné, trvající a systematické porušování základních lidských práv, jež představují pronásledování. Pro tyto účely je nutné nejprve zjistit, zda porušené pravidlo patří mezi jádro základních lidských práv, a uznává se, že jeho porušení vede k okamžitému mezinárodnímu odsouzení a k potrestání. V tomto případě pouhé porušení pravidla představuje pronásledování a pro tento účel lze vyjít například z činů zakotvených jako trestných v mezinárodním právu, například podle Statutu Mezinárodního trestního tribunálu. Za pronásledování pak lze považovat také závažné a trvající porušování lidských práv, pokud bylo doprovázeno obzvláště ohavnými skutkovými okolnostmi (srov. body 65–71 citovaného rozsudku). V dané věci nebylo podílení se na obchodování s narkotiky prozatím mezinárodním společenstvím označeno za závažné porušení základního lidského práva, které by bylo možné považovat za pronásledování, a z toho důvodu kanadský Nejvyšší soud shledal, že činy stěžovatele nebylo možné podřadit pod čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy (srov. bod 74 citovaného rozsudku).

[30] Dále se článkem 1F písm. c) Ženevské úmluvy zabývaly britské soudy. V rozsudku ze dne 7. 5. 2004 ve věci Imigrační a azylový tribunál (dále jen „IAT“) nejprve posuzoval případ stěžovatele, který se podílel na žhářství na turecké obchody ve Spojeném království, při němž byla vždy vztyčena vlajka DHKP (kurdské strany). Za tento skutek byl dotyčný odsouzen na čtyři roky odnětí svobody a byl vyloučen ze statusu uprchlíka pro spáchání teroristického činu. Britský IAT nepřistoupil na návrh UNHCR, aby považoval za činy v rozporu se zásadami a cíli OSN ve smyslu čl. 1F písm. c) Ženevské úmluvy pouze některé z činů, které OSN označila za činy v rozporu s jejími cíli a zásadami, konkrétně pouze nejvážnější z těchto činů, které mohou mít mezinárodní dopad nebo mezinárodní dimenzi (bod 68 rozsudku). Dále IAT v této věci aplikoval pro určení rozsahu čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy kritéria zavedená ve věci , tedy, že činem v rozporu se zásadami a cíli OSN jsou buď (a) činy, ohledně nichž je konsensus v mezinárodním právu, že jsou dostatečně závažným a trvajícím porušováním lidských práv, aby bylo možné je označit za pronásledování; nebo (b) činy výslovně označené orgány OSN za rozporné se zásadami a cíli OSN (body 73–76 rozsudku). Pro vyloučení z Ženevské úmluvy podle čl. 1F písm. c) se nevyžaduje, aby byly tyto činy trestné podle vnitrostátního práva, pokud byly v rozporu se zásadami a cíli OSN (bod 88 rozsudku). Zavěšením vlajky politické strany DHKP na místě činu podle IAT pachatelé naznačili, že proti turecké vládě budou bojovat násilnými prostředky i na území Spojeného království, a tento čin bylo možné považovat za teroristický, tedy rozporný se zásadami a cíli OSN.

[31] Závěr, že OSN je živoucím dokumentem a že záběr činů, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, se může postupně rozšiřovat podle nové agendy OSN, i když by původně tvůrci Ženevské úmluvy pod čl. 1F písm. c) takové činy nehodlali podřadit, potvrdil v rozsudku ze dne 10. 12. 2010 také britský Odvolací soud () ve věci , č. C5/2008/2765 (bod 63 rozsudku). Britské soudy rovněž opakovaně potvrdily, že osoba páchající činy proti zásadám a cílům OSN nemusí být v postavení státních orgánů [shrnutí judikatury srov. rozsudek britského Nejvyššího soudu () ze dne 18. 3. 2009 ve věci , č. C5/2007/2372, bod 39]. Všechny uvedené rozsudky se týkaly teroristických činů, které OSN označuje za činy v rozporu s jejími cíli a zásadami, a proto v nich nelze nalézt podrobnější test pro určení, co je „“ než ve shora uvedeném kanadském rozsudku , na který se nadto odvolávají.

[32] Podle Doporučení UNHCR z roku 2003 by toto ustanovení mělo přicházet na řadu pouze za mimořádných okolností a v případě aktivit, které útočí na samý základ soužití mezinárodního společenství. UNHCR také dovozuje z čl. 1 a čl. 2 Charty OSN, že takové činy mohou spáchat jedině osoby zastávající vysoké mocenské postavení ve státě nebo státu podobných celcích. Tento závěr ve svém Doporučení Rec (2005)6 Výboru ministrů členským státům o vyloučení ze statusu uprchlíka v kontextu čl. 1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijatém dne 23. 3. 2005 uvádí také Rada Evropy, Výbor expertů pro právní otázky územního azylu, uprchlíky a osoby bez státní príslušnosti (, CAHAR). Posledně uvedený závěr ovšem nepotvrzuje mezinárodní vnitrostátních soudů, a ve vztahu k příslušným ustanovením kvalifikační směrnice ani Soudního dvora ve výše citovaném rozsudku (viz dále). Nejvyšší správní soud proto bude vycházet ze závěru, že činy v rozporu se zásadami a cíli OSN nemusí být vždy spáchány pouze osobami ve vysokém mocenském postavení.

[33] Jednou z námitek stěžovatele bylo, že se nedopustil žádného trestného činu. V čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy, jehož znění, jak bylo uvedeno výše, bylo východiskem také pro znění příslušných ustanovení kvalifikační směrnice, a tím pádem i vnitrostátních ustanovení v zákonu o azylu, se uvádí, že osoba musí být „“ činy v rozporu se zásadami a cíli OSN. Již z výše uvedené judikatury vyplývá, že činy v rozporu se zásadami a cíli OSN nemusí vždy naplňovat skutkové podstaty vnitrostátních trestných činů, pokud se jedná (a) o činy, ohledně nichž je konsensus v mezinárodním právu, že jsou dostatečně závažným a trvajícím porušováním lidských práv, aby bylo možné je označit za pronásledování; nebo (b) o činy výslovně označené orgány OSN za rozporné se zásadami a cíli OSN. Z toho vyplývá, že trestní kvalifikace není nutná. Související otázkou je, zda se požaduje dosažení trestněprávního důkazního standardu pro konstatování viny. V rozsudku ze dne 18. 3. 2009 ve věci , č. C5/2007/2372 Nejvyšší soud () potvrdil, že, přestože v čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy je požadováno, aby žadatel byl „“, nepožaduje toto ustanovení trestněprávní důkazní standard pro prokázání viny, ale má být toto slovní spojení vykládáno ve smyslu „“ (bod 35 rozsudku). Důkazní standard v tomto případě je, zda jsou „“; tento standard je bezpochyby vysoký, ale nejde o standard „“, který by byl použit v trestněprávní věci.

[34] Na základě výše uvedených příkladů Nejvyšší správní soud shrnuje, že mezinárodní praxe smluvních stran vyložila čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy tak, že zahrnuje činy výslovně označené OSN jako činy v rozporu se zásadami a cíli OSN nebo činy, které představují dostatečně závažné a trvající porušování lidských práv, které lze považovat za pronásledování jiných osob, srov. výše rozsudky ve věci a ve věci . Z výše uvedeného přehledu relevantních předpisů vyplývá, že OSN ve své preambuli skutečně odkazuje na záměr založením OSN vytvořit prostor, v němž budou chráněna základní lidská práva, důstojnost a hodnota lidské osobnosti, rovná práva mužů i žen a rovná práva národů velikých i malých; a tuto zásadu OSN zdůrazňuje i Ženevská úmluva ve své preambuli. Nicméně, i když jde v případě donášení informací na své spolupracovníky bezpochyby o jednání odsouzeníhodné, samotné donášení informací na své spolupracovníky o jejich kontaktech s osobami z nekomunistických zemí nelze označit za čin v rozporu se zásadami a cíli OSN ve smyslu čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy, pokud použijeme výše uvedená kritéria.

[35] Orgány OSN samotné donášení informací na spolupracovníky v žádných z nalezených dokumentů neoznačují za činy v rozporu se zásadami a cíli OSN. Žalovaný i krajský soud činy stěžovatele podřadili pod tento důvod z toho důvodu, že jím poskytované informace poškodí tyto osoby a podstatným způsobem zasáhnou do jejich osobního života, práva na svobodu myšlení a svědomí a stěžovatel je i jejich rodiny vystavoval osobnímu nebezpečí. Krajský soud doplnil, že není podstatné, jaké důsledky měla informátorská činnost stěžovatele na jeho spoluobčany; tento závěr ovšem ve světle výše uvedených kritérií neobstojí. Zásah do soukromého a rodinného života, do svobody myšlení, svědomí a náboženství pouze předáním informací o jiných osobách nelze označit za dostatečně závažné a dlouhotrvající porušení lidských práv, a to ani za situace, že trval několik let, neboť nezasahuje do jádra základních lidských práv a toto porušení ani nevede k okamžitému mezinárodnímu odsouzení; navíc jeho jednání nelze v kontextu předestřených rozhodnutí mezinárodních soudů hodnotit jako zvláště zavrženíhodné. Ostatně, když si představíme situaci z opačné strany, tak osoba, o níž byly státním orgánům poskytnuty informace, nebude pravděpodobně pouze na základě této skutečnosti, aniž bychom zkoumali důsledky takového předání informace, považována za pronásledovanou ve smyslu zákona o azylu. Nicméně, žalovaný doplnil, že stěžovatel tímto jednáním napomáhal státním orgánům Kuby v pronásledování jiných osob. Jinými slovy, činnost stěžovatele by podle žalovaného mohla být považována za účast na pronásledování jiných osob. Pokud by tomu tak skutečně bylo, takový zásah již lze podřadit pod jednání v rozporu se zásadami a cíli OSN.

[36] Pro posouzení otázky, zda stěžovatel přispěl svými skutky k páchání činů v rozporu se zásadami a cíli OSN do té míry, že by bylo možné jeho účast podřadit pod § 15a odst. 2 zákona o azylu, podle něhož na „“, vodítko již neposkytuje samotná Ženevská úmluva, ale inspirovat se lze statuty mezinárodních tribunálů a zahraniční judikaturou vykládající čl. 1F Ženevské úmluvy a účast na činech v něm obsažených. Případy informátorů nejsou v judikatuře týkající se vylučujících klauzulí nikterak ojedinělé, ačkoliv se málokdy týkají přímo vylučující pod čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy a většinou se vztahují k jiným typům zločinů. Tento typ činnosti lze v některých případech skutečně podřadit pod účastenství na činech zakládajících vyloučení z mezinárodní ochrany, které je upraveno v čl. 12 odst. 3, resp. v čl. 17 odst. 2 kvalifikační směrnice, ve vnitrostátním právu v § 15 odst. 2, resp. v § 15a odst. 2 zákona o azylu.

[37] Kvalifikační směrnice neupřesňuje, jakým způsobem vykládat účast na spáchání činů v čl. 12 odst. 3 a čl. 17 odst. 2 kvalifikační směrnice. Z veřejně dostupných přípravných dokumentů k uvedené směrnici pouze vyplývá, že původně měla směrnice obsahovat také ustanovení o tom, že vyloučení může být založeno pouze na osobním a vědomém jednání dotyčné osoby; toto ustanovení však nebylo do konečného znění vtěleno. Jako nejvhodnější se jeví inspirace pravidly o mezinárodní trestní odpovědnosti jednotlivce, jednak vzhledem k tomu, že toto ustanovení kvalifikační směrnice se vztahuje také na zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, u nichž účast na takovém jednání lze vyložit pouze v souladu s pravidly mezinárodního trestního práva, jednak proto, že i kategorie činů v rozporu se zásadami a cíli OSN vychází z mezinárodního práva. Podpůrným argumentem, proč vycházet z mezinárodní trestní odpovědnosti jednotlivce, je fakt, že o tato kritéria se při aplikaci čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy opřely také mezinárodní soudy v případech, kdy se žadatelé podíleli na činech v rozporu se zásadami a cíli OSN (viz dále).

[38] Jak vyplývá z odborné literatury, přesvědčení o odpovědnosti fyzických osob za vážná porušení mezinárodního práva vzniklo až v průběhu 20. století, kdy byla základní pravidla odpovědnosti fyzických osob za zločiny vymezena ve statutech mezinárodních vojenských tribunálů (Ondřej, J.; Šturma, P.; Bílková, V.; Jílek, D. a kol. . Praha: C. H. BECK, s. 411). Tato pravidla se odrazila v Zásadách mezinárodního práva uznaných v Chartě norimberského tribunálu a potvrzených rezolucí OSN č. 95/I (1946). Podle zásady I „[k]“. Za zločiny trestné podle mezinárodního práva tyto zásady označují zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny proti míru (zásada VI). Zásada VII označuje za zločin podle mezinárodního práva rovněž účastenství při páchání uvedených zločinů podle mezinárodního práva. Později byly základy osobní odpovědnosti za páchání zločinů podle mezinárodního práva upraveny ve smluvních dokumentech. Aby bylo možné reflektovat vývoj mezinárodního práva, vhodným pramenem pro zjištění, jakým způsobem se mohou jednotlivci účastnit na různých mezinárodních trestných činech, jsou v současné době statuty mezinárodních tribunálů, nejnověji Římský statut Mezinárodního trestního soudu (č. 84/2009 Sb. m. s.; dále jen „Římský statut“). Ačkoliv tento statut se nevztahuje na dobu, kdy stěžovatel dodával informace na své spoluobčany (čl. 11 a čl. 18 Římského statutu), pravidla v něm zakotvená vycházejí z obecných zásad trestního práva a lze je považovat za dobré vodítko pro zjištění, jak přistupovat k účastenství na zločinech podle mezinárodního práva.

[39] Římský statut upravuje otázku individuální trestní odpovědnosti v čl. 25, podle něhož je osoba trestně odpovědná, pokud

„

“ (zdůraznění doplněno).

Obdobná ustanovení obsahují statuty Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (čl. 7) a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (čl. 6), podle nichž je za čin osobně odpovědná také osoba, která plánovala, navedla k páchání, nařídila, spáchala čin nebo jinak napomáhala či nadržovala při plánování, přípravě či vykonání činů podle statutu. Podávání informací o osobách za účelem páchání trestných činů podle mezinárodního práva by podle výše uvedených kritérií bylo možné za určitých specifických okolností podřadit pod napomáhání při spáchání činu. Nicméně, kromě toho, zda je možné skutek, k němuž bylo napomáháno, považovat za mezinárodní trestný čin, se zkoumá také úmysl () podílet se na spáchání takového činu. Požadavky pro naplnění úmyslu přitom jsou stanoveny odlišně pro různé typy zločinů (např. pro zločiny proti lidskosti se požaduje úmysl a znalost, že čin je spáchán v souvislosti s rozšířeným a systematickým útokem, srov. , IT - 94 - 1 - A, body 656–657; pro genocidu tzv. , tedy úmysl zničit částečně nebo úplně národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu, srov. , ICTR - 96 - 4 - T, bod 497). Zahraniční azylová vychází z kritérií mezinárodního trestního práva k účastenství na těchto činech a nabízí několik vodítek. Ačkoliv některé z případů se vztahují k zločinům proti lidskosti, kde je aplikace pravidel mezinárodního trestního práva nasnadě, existuje také vztahující tato kritéria na zločiny proti zásadám a cílům OSN (viz dále).

[40] Nejvyšší správní soud proto nejprve srovnal judikaturu, v níž zahraniční azylové soudy posuzovaly případy „“ s různými skutkovými okolnostmi. Jako příklad lze uvést rozhodnutí novozélandského Uprchlického odvolacího tribunálu () ze dne 11. 8. 2003, ve věci č. 73823, dostupné na http://www.nzrefugeeappeals.govt.nz/PDFs/Ref_20030811_73823.pdf, v němž tento tribunál posuzoval případ stěžovatele paštúnské národnosti z Afghánistánu, který byl členem mládežnické organizace a později členem stejnojmenné politické strany. Součástí politické činnosti členů mládežnické organizace bylo identifikovat spolužáky, kteří byli členy nebo příznivci protivládní politické strany Mojahedin. Dotyčný stěžovatel se snažil v kuloárech zjistit, kdo projevuje protivládní názory a jména těchto spolužáků předával předákům mládežnické organizace; byl srozuměn s tím, že takoví podezřelí studenti mohou být vyslýcháni tajnou policií, KHAD nebo dokonce zatčeni a odsouzeni revolučním soudem. Byl si vědom také toho, že v průběhu výslechů budou takoví studenti pravděpodobně mučeni; nicméně byl přesvědčen, že Mojahedíni vykonávají činnost ohrožující bezpečnost země, neboť podle něj byli podporováni pákistánskou tajnou službou a podíleli se na ostřelování Kábulu, při němž bylo zabito mnoho civilistů. Stěžovatel si nevzpomínal, kolik studentů takto označil, ale domníval se, že zhruba 2–3 ročně. Činnost spočívající v informování o jeho spolužácích, která mohla vést k jejich mučení (v řízení bylo prokázáno, že přinejmenším v jednom případě bylo skutečně důsledkem udání ze strany stěžovatele mučení jeho spolužáka), považoval novozélandský rozhodující orgán za zločin proti lidskosti [čl. 1F písm. a) Ženevské úmluvy]. To potvrdil i tribunál, který považoval činnost stěžovatele, který se vědomě podílel na společném účelu, jenž vedl k mučení vyslýchaných spolužáků, za účast na tomto zločinu proti lidskosti.

[41] V rozhodnutí téhož tribunálu ze dne 31. 3. 2005 ve věci č. 75130, dostupném na http://www.nzrefugeeappeals.govt.nz/PDFs/Ref_20050331_75130.pdf, se jednalo o stěžovatele, který dodával informace Jiholibanonské armádě ( SLA) o zákaznících, kterým dodávala jeho společnost zboží, z nichž mnozí byli muslimové a členové Hizballáhu. Stěžovatel ovšem nevěděl, jak bylo s informacemi, které předával, nakládáno a vzhledem k tomu, že se všemi osobami se nadále setkával, věřil, že žádné z těchto osob nebyla způsobena žádná újma. Ačkoliv informace o zemi původu dokládaly v tomto případě, že SLA některé udané osoby zatýkala, vystavovala je mučení či nelidskému zacházení, jednalo se o osoby žijící v bezpečnostních zónách na jihu Libanonu (tedy v jiné části země, než kde žil stěžovatel). Navíc rozhodující orgán si v tomto případě neopatřil dostatek informací k dopadům informační činnosti stěžovatele a z jeho výpovědi vyplývalo pouze dodávání informací, aniž by se jakkoliv jinak podílel na činnosti SLA, pouze na domněnce nebylo možné založit „“ z účasti žadatele na mučení vykonávaném SLA. V tomto případě tedy nebyl naplněn důkazní standard pro vyloučení stěžovatele z ochrany azylu.

[42] Dalším podobným případem je rozsudek 4. obvodu Odvolacího soudu Spojených států amerických () ze dne 3. 1. 2006 ve věci , č. 5–1002, dostupný na http://caselaw.findlaw.com/us-4th-circuit/ 1252073.html, v němž označil soud stěžovatele, který dodával svým nadřízeným informace o levicové Nové lidové armádě (, NPA) a dalších komunistických skupinách, přičemž uvedl, že touto činností stěžovatel mnohým lidem ublížil, zničil jejich kariéry a osoby, o nichž předal informace, byly často zatčeny a zabity. Odvolací soud shledal, že tímto, ačkoliv osobně stěžovatel dotyčné osoby nemučil, se podílel na jejich pronásledování. Důležitým aspektem daného rozhodnutí bylo i to, že stěžovatel si byl vědom toho, že poskytování informací vedlo k mučení, zatýkání a smrti členů NPA a dalších politických oponentů; o jeho vině v páchání těchto činů nebylo podle soudu pochyb.

[43] Pokud jde o úmysl, v některých případech zahraniční soudy nepožadovaly přímý úmysl podílet se na činech, k nimž vedlo jednání žadatelů, jak vyplývá z rozsudku 1. obvodu Odvolacího soudu Spojených států amerických ze dne 23. 5. 2007 ve věci , č. 05–2384, dostupného na http://caselaw.findlaw.com/ us-1st-circuit/1020189.html. Stěžovatel v uvedené věci nebyl sice informátorem, ale byl členem jednotky armády, která zatkla vesničany, což později vedlo k jejich zmasakrování. Podle jeho vyjádření nevěděl v té době o masakru a dověděl se o něm teprve o několik týdnů později. V tomto rozhodnutí americký soud připustil, že za jistých okolností lze považovat prvek vědomosti o spáchání činů za splněný i v případech „“ nad skutečnostmi (), a zkoumal, do jaké míry si byl daný stěžovatel vědom obecného porušování lidských práv páchaného armádou, v níž působil.

[44] Výše uvedené příklady ilustrují, koho lze považovat za osobu podílející se na činech podle čl. 1F Ženevské úmluvy. Zkoumat se musí osobní odpovědnost dotyčné osoby, ale též důsledky, k nimž její počínání vedlo, přičemž by mělo být alespoň „“, že daná osoba se účastnila spáchání uvedených činů. Ačkoliv výše uvedené případy se převážně netýkaly vylučující v čl. 1F písm. c)Ženevské úmluvy, osobní odpovědnost a úmysl pachatele spáchat čin v rozporu se zásadami a cíli OSN zkoumaly zahraniční soudy i v případech týkajících se tohoto důvodu pro vyloučení z dobrodiní azylu, např. v rozsudku kanadského Federálního soudu ze dne 23. 6. 2004 ve věci , [2004] FC 898, dostupném na http://www.unhcr.org/refworld/docid/43fec9cf2.html, v němž kanadský federální soud shrnul svou judikaturu, podle níž, aby byl člen teroristické organizace vinen činy v rozporu se zásadami a cíli OSN, bylo nutné zjišťovat, zda s teroristickou organizací sdílel společný cíl, do jaké míry se na aktivitách podílel osobně a s vědomím jejich dopadů (body 28–32 rozsudku).

[45] Obdobný závěr stran zkoumání osobní odpovědnosti vyplývá také z výkladu vylučující poskytnuté Soudním dvorem ve výše citovaném rozsudku . Soudní dvůr konstatoval, že aby mohla být konstatována existence důvodů vyloučení, je důležité, aby bylo možné vzhledem k míře dokazování přičíst dotyčné osobě spoluodpovědnost za činy, kterých se dopustila organizace v době, kdy byla tato osoba členem dané organizace (bod 95). Podle tohoto rozsudku, který se týkal činů člena teroristické organizace, osobní odpovědnost za činy v rozporu se zásadami a cíli OSN musí být posuzována s ohledem jak na objektivní, tak i subjektivní kritéria (bod 96), a za tímto účelem musí orgán přezkoumat úlohu, kterou dotyčná osoba hrála při páchání dotčených činů, její postavení uvnitř organizace, míru znalostí o činnostech organizace, případný nátlak nebo jiné faktory, které mohly ovlivnit její jednání (bod 97). V rámci posouzení závažnosti spáchaných činů a osobní odpovědnosti by příslušný orgán měl zohlednit veškeré okolnosti těchto činů a situaci dané osoby (bod 109).

[46] Žadatel tedy pro vyloučení nemusí čin v rozporu se zásadami a cíli OSN dokonat sám, ale na jeho spáchání se může podílet například i předáváním informací o lidech, kteří na základě těchto informací byli takovým činům poté vystaveni. Jeho míru odpovědnosti je nutno zkoumat individuálně podle jeho znalosti o tom, k čemu budou předané informace použity, a podle úmyslu (resp. vědomé nedbalosti) způsobit předáním informací činy v rozporu se zásadami a cíli OSN.

[47] V nyní projednávané věci se stěžovatel dopustil toho, že předával státním orgánům jako osoba spolupracující se státními orgány informace o svých spoluobčanech týkající se zejména jejich setkávání se s cizinci nebo jejich snahy odcestovat na západ. Z pohovorů ve správním řízení vyplývá, že tyto skutečnosti stěžovatel ani nevyvracel, ani v pohovoru neprojevil lítost nad tímto počínáním (srov. vyjádření „[n]“). Z pohovorů dále nevyplývá, že by byl na stěžovatele vyvíjen v době, kdy s touto činností začal, jakýkoliv nátlak.

[48] Z výše uvedené rozhodovací činnosti soudů vyplývá, že pokud by toto donášení vedlo k některému z činů, které již byly označeny za činy v rozporu se zásadami a cíli OSN, například k mučení, k neoprávněnému omezování osob na jejich svobodě a k jejich vystavení fyzickému nátlaku ve svízelných podmínkách nebo k závažným porušením lidských práv dotčených osob, mohlo by se jednat o účast na činu proti zásadám a cílům OSN ve smyslu § 15a odst. 2 zákona o azylu. Aby bylo možné toto prokázat, bylo by ovšem nutné zkoumat také důsledky činů stěžovatele a jeho úmysl, případně vědomou nedbalost se na takových činech podílet.

[49] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že „ [...] [...] “. Jak bylo uvedeno výše, tento závěr je nesprávný a nedostatečně zjištěný skutkový stav neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu posoudit, zda spoluobčanům stěžovatele hrozilo kvůli ohlášeným informacím například mučení či nelidské zacházení. Na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci přitom upozornil také stěžovatel.

[50] Je sice pravdou, že žalovaný se jednou dotázal na možné důsledky pro dotčené osoby („“) a stěžovatel odpověděl, že neví, nicméně stěžovatel nebyl dále dotazován na obvyklé následky udání na Kubě v době, když se příslušné státní orgány dozvěděly, že vyslaný pracovník má styky s osobami ze zahraničí nebo má v úmyslu emigrovat ze země „“. K této otázce nebyly ve spisu ani založeny zprávy o zemi původu. Když stěžovatel dále uvedl, že prozradil informace o úmyslu jednoho ze svých spolupracovníků odjet, nebyl dále dotázán, jaké důsledky toto později pro dotyčného spolupracovníka a jeho rodinu mělo či mohlo mít. I tyto nedostatky by bylo možné prominout, pokud by ze spisu a ze zpráv o zemi původu vyplývala alespoň rámcová představa o tom, jak na Kubě v osmdesátých letech fungoval systém donášení informací a jaké kroky byly později činěny vůči osobám, které dále nebyly důvěryhodnými. Takové informace si správní orgán může částečně opatřit v rámci pohovoru od samotného stěžovatele a dále by je měl ověřit ve zprávách o Kubě, které reflektují předmětnou dobu, což vyplývá ze specifického rozložení důkazního břemene v řízení o mezinárodní ochraně. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu „“ (rozsudek ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58). Nutnost opatřit si informace se bezpochyby vztahuje také na řízení, kdy žalovaný hodlá žadatele z mezinárodní ochrany vyloučit pro spáchání závažných činů.

[51] Je pravdou, že zprávy ve spisu v obecné rovině reagují na vývoj situace na Kubě v době rozhodování žalovaného, nicméně pro posouzení důsledků donášení bylo nutno si opatřit také zprávy aktuální k době, kdy stěžovatel donášel informace na své spolupracovníky. NSS se opírá o čtyři kritéria, která by měly informace o zemi původu splňovat, a to, že by měly být „“ (rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Tato kritéria vycházejí i z kritérií upravených v evropských směrnicích v ustanoveních, která nebyla řádně transponována, např. z čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, podle něhož „[č] [...] “. Rovněž čl. 4 odst. 3 kvalifikační směrnice požaduje, aby byly v řízení o mezinárodní ochraně zohledněny „“ [písmeno a)] a „ [...]“ [písmeno c)] (zdůraznění doplněno). Těmto kritériím relevantnosti a aktuálnosti informací o zemích původu ovšem žalovaný nedostál.

[52] Aktuálnost informací o zemi původu, kterou ve své judikatuře Nejvyšší správní soud konstantně zdůrazňuje, totiž neznamená pouze to, že musí být ve spisu obsaženy pouze nejnovější informace, ale také povinnost obstarat si informace aktuální k době, kdy se udály popisované události, pokud je nutné tyto události ověřit nebo zjistit jejich další vývoj. V nyní projednávaném případě bylo nutné ověřit tyto informace tím spíš, že zkoumané skutečnosti byly stěžovateli vytýkány a byly k jeho tíži.

[53] Ze zpráv založených ve spisu lze zjistit, že s vězni – zastánci demokracie a obránci lidských práv – je nakládáno špatně, jsou beztrestně biti a jinak zneužíváni, a to navzdory zákonné úpravě zakazující špatné zacházení s vězni. Mnoho z vězňů je vyslýcháno a donuceno k podpisu usvědčujícího obvinění nebo ke spolupráci s úřady (srov. zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 29. 10. 2008, část Lidská práva). Dále z výroční zprávy za rok 2009 vyplývá, že rodinní příslušníci politických vězňů mají potíže při hledání práce a jsou pronásledováni. Tato zpráva také zmiňuje různá omezení svobody pohybu a skutečnost, že neoprávněné cestování může mít za následek trestní stíhání. Je zmíněno, že v roce 2008 vláda zvýšila míru svévolného zatýkání disidentů a omezování jejich svobody shromažďování. Z těchto náznaků nelze dovodit, jaká byla situace v letech 1978–1988 a jaké důsledky mohlo mít a mělo pro osoby, o nichž stěžovatel dodával informace, že kubánské státní orgány věděly o jejich snaze emigrovat. Rovněž z nich nelze vůbec dovodit, zda stěžovatel o těchto důsledcích věděl nebo zda bylo vzhledem k situaci na Kubě namístě očekávat, že o nich věděl. Informace o zemi původu tak nejsou aktuální ani ve vztahu k důvodům, pro které byl stěžovatel vyloučen z doplňkové ochrany. Žalovaný vyloučení z doplňkové ochrany posoudil bez jakéhokoliv propojení tvrzení stěžovatele se situací v zemi původu, k jejímuž posouzení si ani neopatřil podklady. V daném případě tak žalovaný nemohl účast stěžovatele na činech v rozporu se zásadami a cíli OSN bez těchto doplňujících informací relevantně posoudit.

[54] Ve správním spisu navíc nebyly založeny všechny zprávy o zemi původu; chybějí zprávy MZV USA za rok 2004 a za rok 2005, informace z ledna 2005, Informace MZV ČR ze dne 22. 8. 2005, čj. 126344/2005, a „“, ze kterých sice správní orgán podle rozhodnutí nevycházel, ale podle záznamu z prvního pohovoru s nimi stěžovatele seznámil jako s podklady, z nichž vycházet bude. Ačkoliv tento postup stěžovatel nenapadl, a nemohl by tedy být důvodem pro zrušení rozsudku, Nejvyšší správní soud jej považuje za velmi sporný, neboť žalovaný vyvolal legitimní očekávání stěžovatele, že žalovaný má pro své rozhodnutí dostatek relevantních zpráv, které ovšem nakonec nebyly použity, a ani nelze (kvůli absenci ve spisu) posoudit, zda byly či nebyly pro projednávanou věc . Založeny ve spisu jsou pouze tři zprávy, konkrétně shrnutí výroční zprávy za rok 2009, přehled vývoje dění na Kubě od roku 1998 z Infobanky ČTK a základní informace o Kubě vypracované Ministerstvem vnitra Velké Británie ze dne 29. 10. 2008.

[55] Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud pochybil jednak tím, že nesprávně posoudil právní otázku ohledně toho, které činy spadají pod činy v rozporu se zásadami a cíli OSN, a vzhledem k nesprávnému posouzení této právní otázky rovněž nesprávně posoudil vady řízení správního orgánu spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu, které vyplývalo z nedostatků pohovoru a z absence relevantních a aktuálních zpráv o zemi původu ve spisu. Byly tedy naplněny kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s.

[56] V dalším řízení by krajský soud měl vycházet z toho, že činy v rozporu se zásadami a cíli OSN mohou být (a) činy, ohledně nichž je konsensus v mezinárodním právu, že jsou dostatečně závažným a trvajícím porušováním lidských práv, aby bylo možné je označit za pronásledování; nebo (b) činy výslovně označené orgány OSN za rozporné se zásadami a cíli OSN. Na těchto činech se stěžovatel může podílet nejen tím, že je spáchá sám, ale také tím, že se na jejich spáchání účastní podle § 15a odst. 2 zákona o azylu. Pro závěr, zda se stěžovatel účastnil činů v rozporu se zásadami a cíli OSN (např. mučení, kruté, nelidské či ponižující zacházení s udávanými osobami) ovšem nebyl žalovaným dostatečně zjištěn skutkový stav, proto krajský soud rozhodnutí žalovaného v dalším řízení zruší a nařídí mu jednak doplnit zprávy o zemi původu, případně doplnit zjišťování v pohovoru, jednak posoudit doplňkovou ochranu v souladu s uvedenými závěry o tom, co může spadat pod činy v rozporu se zásadami a cíli OSN.

[57] Vzhledem k tomu, že byla ve věci posuzována ustanovení kvalifikační směrnice (čl. 12 a čl. 17), Nejvyšší správní soud vážil i to, zda nepoložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Taková povinnost by mu plynula z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť je soudem, u nějž vyvstala otázka týkající se výkladu aktu přijatého orgány Unie (kvalifikační směrnice), jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Klíčová otázka účastenství na činech v rozporu se zásadami a cíli OSN byla již předmětem výkladu Soudního dvora v rozsudku , z jehož závěrů zdejší soud vycházel. V dalších dílčích sporných otázkách Nejvyšší správní soud nevylučuje, že po doplnění skutkového stavu bude nutné položit předběžnou otázku, za současného stavu, kdy není skutkový stav věci zjištěn úplně, to však považuje za předčasné.