Vydání 6/2009

Nizozemská Státní rada () se rozhodla dne 17. 10. 2007 položit ve věci výkladu čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice [čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice byl transponován novelou č. 165/2006 Sb. právě do § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, jehož výklad je v projednávané věci klíčový] ve spojení s čl. 2 písm. e) téže směrnice předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství (jedná se o věc C-465/07 ). Na základě této skutečnosti Nejvyšší správní soud v souladu s § 48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. přistoupil k přerušení řízení o věci sp. zn. 5 Azs 28/2008, neboť bylo nutné vyčkat rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství, který je v konečném ohledu výlučně oprávněn k určení rozsahu čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice v rámci Společenství. Rozsudek ve věci C-465/07 byl Soudním dvorem Evropských společenství vynesen dne 17. 2. 2009 a důvody přerušení řízení tudíž pominuly. (...)

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť vážná újma zakotvená v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu komplexním způsobem řešena a jedná se tudíž o neprejudikovanou otázku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu vymezeném v § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost nedůvodnou.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti kromě procesního pochybení žalovaného, resp. krajského soudu, namítal pouze nesprávné posouzení otázky hrozby vážné újmy dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, od níž odvozoval nárok na udělení doplňkové ochrany; proti neudělení jiné formy mezinárodní ochrany (tj. azylu) nebrojil a stejně tak nezpochybňoval závěry žalovaného a krajského soudu, že mu nehrozí jiné typy vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. a), b) a d) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud, jsa vázán důvody kasační stížnosti, se tedy zaměřil výhradně na výklad § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

Klíčovou otázkou v projednávané věci je rozsah vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, kterým byl do zákona o azylu transponován čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice. Z tohoto důvodu je Nejvyšší správní soud vázán právním názorem Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 [rozsudek ze dne 17. 2. 2009, dosud nepublikováno (dále jen „C-465/07 “)]. Nicméně vzhledem ke skutečnostem, (1) že Soudní dvůr Evropských společenství v rozsudku C-465/07 se vyjádřil pouze k některým prvkům definice vážné újmy zakotvené v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice; a (2) že znění § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu se v některých aspektech od znění čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice liší, je Nejvyšší správní soud povinen zabývat se i zbývajícími prvky definice vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu; samozřejmě při respektování povinností vyplývajících z čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství.

Ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu definující beneficiáře doplňkové ochrany zní: „“

Ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu definující vážnou újmu zní: „

“ (důraz doplněn)

Článek 2 písm. e) kvalifikační směrnice definující beneficiáře doplňkové ochrany zní: „[tj. doplňkovou]“

Článek 15 kvalifikační směrnice definující vážnou újmu zní: „

“ (důraz doplněn)

Z výše uvedených řádků vyplývá, že znění § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu se v některých aspektech liší od znění čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice. Obecně lze ale konstatovat, že typ vážné újmy zakotvený v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu [vycházející z čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice] vyžaduje naplnění čtyř podmínek: (1) existenci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi původu; (2) existenci svévolného (nerozlišujícího) násilí; a (3) existenci vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity (4) civilisty. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Nestačí tedy pouze „“, jak naznačuje stěžovatel, neboť tím by byly naplněny pouze dvě ze čtyř podmínek (první a druhá).

Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 se vzhledem k rozsahu položených předběžných otázek věnoval pouze druhé a třetí podmínce. Nejvyšší správní soud však, jak již bylo řečeno, považuje za potřebné blíže rozebrat všechna čtyři kritéria zakotvená v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

Z vnitřní logiky § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu pak plyne i pořadí zkoumání jednotlivých podmínek. Jako první musí být posouzena otázka, zda-li se země původu nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (první podmínka). Pokud ano, musí být jako druhá v pořadí zkoumána otázka, zda-li je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou (čtvrtá podmínka). Pokud ano, je nutné přistoupit k posouzení otázky, zda-li žadatel o mezinárodní ochranu byl (resp. má důvodnou obavu, že bude) vystaven svévolnému (nerozlišujícímu) násilí (druhá podmínka). Pokud je odpověď na třetí otázku kladná, musí rozhodující orgán zkoumat, zda-li toto násilí dosahuje intenzity vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity (třetí podmínka). Poslední dvě otázky však nelze řešit zcela odděleně, což vyplývá i z rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 , který sloučil posuzování podmínky existence svévolného (nerozlišujícího) násilí a podmínky vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity do jednoho kritéria. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve v obecné rovině vyjádří k obsahu jednotlivých podmínek a poté přistoupí k jejich aplikaci na projednávanou věc.

Jak bylo uvedeno výše, jako první musí být posouzena otázka, zda-li se země původu nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Jelikož stěžovatel netvrdí, že by v Iráku existoval mezinárodní ozbrojený konflikt, Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné v projednávaném případě odvozovat kritéria mezinárodního ozbrojeného konfliktu (takový rozbor by představoval toliko nadbytečné ), a tudíž se omezí pouze na definici vnitřního ozbrojeného konfliktu.

Vnitřní ozbrojený konflikt (v českém překladu kvalifikační směrnice „“) je pojmem vycházejícím z mezinárodního humanitárního práva a tomu musí odpovídat i jeho obsah [explicitní odkaz na Ženevské úmluvy z roku 1949 obsahují i přípravné práce na kvalifikační směrnici (srov. dokument ze dne 23. 10. 2002, č. 13354/02, Asile 2002/55)]. Společný čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 (publ. pod č. 65/1954 Sb.) tyto konflikty označuje jako „“. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z roku 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (publ. pod č. 168/1991 Sb.) pak používá spojení „“. Ačkoliv některé doktrinární práce tyto tři pojmy rozlišují (blíže BÍLKOVÁ, V. Praha: Univerzita Karlova, 2007, s. 50–68), pro účely výkladu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je Nejvyšší správní soud považuje za synonyma.

Společný čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 ani ostatní prameny mezinárodního humanitárního práva ovšem bližší definici „“ neobsahují. Společný čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 hovoří toliko o „“. Řada autorů se domnívá, že absence detailnější definice byla úmyslná; lze tedy konstatovat jistou podobnost s (úmyslnou) absencí definice „“ v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.) V obou případech tak dochází k pnutí mezi právní jistotou a flexibilitou výkladu dotčených pojmů. V obou případech byl rovněž úkol definovat přesnější kritéria dotčeného pojmu delegován na soudní orgány. V případě definice „“ však existuje bohatá mezinárodních soudních orgánů, ze které lze vycházet (na rozdíl od výkladu pojmu „“ v definici uprchlíka, ke kterému se vzhledem k absenci patřičného rozhodovacího mechanismu soudní orgány vyjadřují spíše sporadicky; tato situace se alespoň v Evropské unii nepochybně změní v důsledku činnosti Soudního dvora Evropských společenství). Tato je o to významnější, že samotná kvalifikační směrnice i důvodová zpráva k ní () poskytují k výkladu pojmu „“ minimum indicií. Některé pojmy mezinárodního humanitárního práva byly dále rozvedeny v Dodatkovém protokolu k Ženevským úmluvám z roku 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (dále jen „Protokol I z roku 1977“) a v Dodatkovém protokolu k Ženevským úmluvám z roku 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (dále jen „Protokol II z roku 1977“) (oba Protokoly publ. pod č. 168/1991 Sb.). Nejvyšší správní soud rovněž nemůže přehlédnout výjimečnou roli, kterou na poli mezinárodního humanitárního práva hraje Mezinárodní výbor Červeného kříže.

Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud při definování pojmu „“ vycházel primárně ze společného čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 s přihlédnutím k Protokolu I z roku 1977, Protokolu II z roku 1977, judikatuře mezinárodních soudních orgánů a ke stanoviskům Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Jak bylo uvedeno již výše, společný čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 definuje „“ jako „“. Tato formulace obsahuje dva výrazy, které jsou pro vymezení vnitřního ozbrojeného konfliktu zásadní. Prvním z nich je termín „“, který odlišuje „“ od vnitřních nepokojů a napětí, tj. vymezuje hranici vnitřního ozbrojeného konfliktu. Druhým z nich je spojení „“, který odlišuje „“ od mezinárodního ozbrojeného konfliktu, tj. vymezuje hranici vnitřního ozbrojeného konfliktu.

Pokud jde o dolní hranici vnitřního ozbrojeného konfliktu, jisté vodítko poskytuje čl. 1 odst. 2 Protokolu II z roku 1977, který obsahuje negativní vymezení dolní hranice: „“ [obdobně i čl. 8 odst. 2 písm. d) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (v ČR dosud neratifikován)]. Toto negativní vymezení dolní hranice vnitřního ozbrojeného konfliktu se aplikuje i na společný čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 (ICRC: Opinion Paper, March 2008, s. 3). Dolní hranici vnitřního ozbrojeného konfliktu rozvedl dále Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii ve věci , ve které definoval ozbrojený konflikt obecně jako „“ [, Case No. IT-94-1-AR72, ze dne 2. 10. 1995, bod 70 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://www.icty.org/)]. Tuto definici posléze přejal i Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu [, Case No. ICTR-96-3, , rozsudek ze dne 6. 12. 1999, bod 92 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://www.ictr.org/); obdobně i čl. 8 odst. 2 písm. f) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu)].

Definice Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve věci klade důraz na dvě kritéria: dlouhodobost bojů () a organizovanost stran konfliktu (). Stejný názor zastává i Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC: , 2008, s. 3). Tato definice zahrnuje jak ozbrojené konflikty mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami (tzv. vertikální konflikty), tak ozbrojené konflikty mezi organizovanými ozbrojenými skupinami, z nichž ani jedna nereprezentuje vládu (tzv. horizontální konflikty). Poněkud restriktivnější pojetí dolní hranice vnitřního ozbrojeného konfliktu obsahuje čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977, který tyto konflikty definuje jako „“. Tato definice obsahuje 4 kritéria, která musí být splněna kumulativně: (1) odpovědné velení; (2) kontrola části území; (3) schopnost vykonávat trvalé a koordinované vojenské operace; a (4) „“ strany konfliktu, která zaručuje aplikaci Protokolu II z roku 1977 (blíže k těmto kritériím BÍLKOVÁ, V. Praha: Univerzita Karlova, 2007, str. 108 - 110). Další rozdíl oproti společnému čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 spočívá v tom, že čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977 vyžaduje, aby jednou ze stran konfliktu byla vláda, čímž jsou z rozsahu Protokolu II z roku 1977 vyloučeny tzv. horizontální konflikty.

Obě definice vnitřního ozbrojeného konfliktu, tj. definice ve společném čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 a definice v čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977, ale nejsou ve vzájemném rozporu. Návětí čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977 totiž explicitně konstatuje: „“ (důraz doplněn). Protokol II z roku 1977 toliko přiznal obětem určité podmnožiny vnitřních ozbrojených konfliktů zakotvených ve společném čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949 větší rozsah práv a nikterak nemodifikoval definici vnitřního ozbrojeného konfliktu ve společném čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949. K tomuto závěru dospěla i mezinárodních trestních tribunálů citovaná výše. Za těchto okolností tak Nejvyšší správní soud není povinen položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství ohledně výkladu pojmu „“. Kdyby evropský zákonodárce hodlal omezit aplikaci čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice pouze na „“ ve smyslu čl. 1 Protokolu II z roku 1977, nepochybně by tak učinil. Tento závěr potvrzují i přípravné práce na kvalifikační směrnici, které v žádné fázi neobsahovaly odkaz na Protokol II z roku 1977, nýbrž – právě naopak – na společný čl. 3 Ženevských úmluv z roku 1949. Ke stejnému závěru dospěly i soudy v jiných členských státech EU, včetně soudů nejvyšší instance [srov. např. rozhodnutí francouzského ve věci (z 27. 6. 2008, č. 581505); rozhodnutí německého Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, BVerwG 10 C 43.07; rozhodnutí nizozemské Státní rady ze dne 20. 7. 2008 (č. 200608939/1), ze dne 3. 4. 2008 (č. 200701108) a ze dne 5. 9. 2008 (č. 200804650/1); rozhodnutí švédského Odvolacího migračního soudu (MIG) č. 2007:9 (UM 23-06); a rozhodnutí (Spojené království) ve věcech () Somalia CG [2008] UKIAT 00022 (ze dne 28. 1. 2008) a /Article 15(c) Qualification Directive/ Iraq CG [2008] UKIAT 00023 (ze dne 25. 3. 2008)]; výklad tohoto pojmu ostatně nepožadovala ani samotná předběžná otázka nizozemské Státní rady ve věci C-465/07 . Lze tedy uzavřít, že výklad pojmu „“ zakotveného v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice je tedy natolik jasný, že neponechává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost ve smyslu doktríny vytvořené Soudním dvorem Evropských společenství (viz rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 , [1982] ECR 3415).

Výše uvedený závěr však neznamená, že definice vnitřního ozbrojeného konfliktu v čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977 je pro účely výkladu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nepoužitelná. Právě naopak. Konflikt, který splňuje 4 kritéria stanovená v čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977, vždy spadá pod rozsah § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, aniž by bylo třeba zkoumat komplexní kritéria dlouhodobosti bojů a organizovanosti stran konfliktu (viz níže).

U konfliktů, které nesplní kritéria uvedená v čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977 je naopak třeba zkoumat případ od případu, zda-li dosahují intenzity vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu rozsudku Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve věci . Jak bylo uvedeno již výše, rozsudek ve věci vyžaduje posoudit dvě kritéria: dlouhodobost bojů () a organizovanost stran konfliktu (). Zjednodušeně lze konstatovat, že vnitřní ozbrojený konflikt v zemi původu existuje tehdy, pokud ozbrojený konflikt dosáhl dostatečné intenzity a strany konfliktu prokazují dostatečnou míru organizovanosti (ICRC: Opinion Paper, March 2008, s. 5). V hraničních případech však tato obecná kritéria nepostačí. Pokud jde o dlouhodobost bojů (), mezinárodních trestních soudů stanovila demonstrativní výčet faktorů, které je vhodné vzít v potaz: počet, délka trvaní a intenzita individuálních střetů; druh použitých zbraní a ostatních vojenských prostředků; množství a kalibr vypálené munice; počet osob a typ jednotek podílejících se na bojových operacích; počet obětí; rozsah škod způsobených v průběhu bojů; počet civilistů opouštějících bojové zóny; a zda-li se daným konfliktem zabývala Rada bezpečnosti (, Case No. IT-04-84-T, , rozsudek ze dne 3. 4. 2008, bod 49; další kritéria jsou zmíněna ve věci , Case No. IT-04-82-T, , rozsudek ze dne 10. 7. 2008, body 177 - 178). Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii dal rovněž najevo, že žádné z těchto kritérií není samo o sobě rozhodující (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii hovoří o „“, což lze volně přeložit jako výkladová vodítka; srov. , Case No. IT-04-84-T, Trial Chamber, rozsudek ze dne 3. 4. 2008, bod 49), a tudíž tato kritéria musí být posouzena jako celek. Pokud jde o organizovanost stran konfliktu (), Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii definoval následující „“ týkající se stran konfliktu: stupeň organizovanosti velení () a existence disciplinárních pravidel a mechanismů; existence ústředního velitelství; skutečnost, že strana konfliktu ovládá určité území; schopnost strany konfliktu zajistit si zbraně, ostatní vojenské prostředky, nové členy (), a vojenský výcvik; schopnost plánovat, koordinovat a vykonávat vojenské operace, včetně přesunů jednotek a logistiky; schopnost určit jednotnou vojenskou strategii; a schopnost „“ () a sjednávat dohody jako příměří a mírové smlouvy (, Case No. IT-04-84-T, , rozsudek ze dne 3. 4. 2008, bod 60; další kritéria jsou zmíněna ve věci , Case No. IT-04-82-T, , rozsudek ze dne 10. 7. 2008, body 199 - 203). Žádné z těchto kritérií opět není samo o sobě rozhodující, a tudíž tato kritéria musí být rovněž posouzena ve své celistvosti.

Z výše uvedených faktorů, které je vhodné vzít v úvahu při posouzení kritérií dlouhodobosti bojů a organizovanosti stran konfliktu, jasně vyplývá, že se jedná o značně komplexní otázky, a to jak z hlediska skutkového, tak z hlediska právního, přičemž je nanejvýš žádoucí, aby žalovaný bedlivě sledoval rovněž judikaturu týkající se aplikace čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice v ostatních členských státech EU, a to zejména ve vztahu k jednotlivým zemím (výše zmiňované rozsudky soudů ostatních členských států EU se týkaly situace v Iráku, Somálsku, Kosovu, Burundi, Demokratické republice Kongo a na Srí Lance). Stejně tak je vhodné hledat inspiraci v judikatuře Mezinárodního soudního dvora [srov. např. (ICJ). 27. 6. 1986, bod 220, kde Mezinárodní soudní dvůr označil konflikt mezi nikaragujskou vládou a jednotkami za „“ (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://www.icj-cij.org/)], Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a Mezinárodního trestního soudu [viz např. , ICC-01/04-01/06-803, , 29. 1. 2007 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://www.icc-cpi.int/)]. Ačkoliv se rozsudky mezinárodních trestních tribunálů zřízených Radou bezpečnosti OSN (tj. vyjma Mezinárodního trestního soudu) vztahují primárně k situaci v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě, obsahují mnohdy rozsáhlou analýzu, která je použitelná i pro řízení o mezinárodní ochraně (srov. z poslední doby např. , Case No. IT-04-82-T, , rozsudek ze dne 10. 7. 2008, body 180–182). Jistou váhu pak mají i rozhodnutí kvazimezinárodních trestních tribunálů jako je Zvláštní soud pro Sierru Leone [viz např. , Case No. SCSL-04-16-T, , rozsudek ze dne 20. 6. 2007 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://www.sc-sl.org/)] a vnitrostátních soudů (např. Ústavní soud Ruské federace konstatoval, že ozbrojený konflikt v Čečensku splňuje kritéria Protokolu č. II z roku 1977; viz rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace ze dne 31. 7. 1995, , 1995, No. 33, Article 3424). To však na druhé straně neznamená, že rozhodnutí mezinárodních a zahraničních soudů mají být aplikována mechanicky jako závazný precedent. Tato rozhodnutí působí toliko silou své přesvědčivosti či slouží jako inspirace (blíže viz KÜHN, Z.; BOBEK, M.; POLČÁK, R. . Praha: , 2006, s. 16 - 19), a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že tato rozhodnutí posuzují stav na specifickém místě a ke specifickému datu, a jejich závěry se tak mohou stát vzhledem k vývoji daného konfliktu lehce obsoletními.

Posledním zásadním závěrem ohledně dolní hranice vnitřního ozbrojeného konfliktu je skutečnost, že ozbrojené střety nemusí nutně probíhat na celém území dotčeného státu. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii opakovaně konstatoval, že za vnitrostátních ozbrojených konfliktů se „“ (rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve věci , Cases No. IT-96-23&IT-96-23/1-A, , rozsudek ze dne 12. 6. 2002, bod 57). Pokud tedy konflikt probíhající jen na části území dotčeného státu dosahuje intenzity vnitřního ozbrojeného konfliktu, pro účely doplňkové ochrany je ve stavu vnitřního ozbrojeného konfliktu celé území státu, které je pod kontrolou stran ozbrojeného konfliktu. Pro účely výkladu vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu tedy nelze konstatovat, že vzhledem k tomu, že vnitřní ozbrojený konflikt probíhá v jiné části země původu, než ze které přichází žadatel o mezinárodní ochranu, není v jeho případě splněna podmínka existence vnitřního ozbrojeného konfliktu v jeho zemi původu, což ovšem na druhou stranu samozřejmě bez dalšího neznamená, že každému civilistovi v této zemi hrozí vážné ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí [viz bod IV. b)(iii) tohoto rozsudku].

Zbývalo by tedy posoudit hranici vnitřního ozbrojeného konfliktu, která odlišuje vnitřní ozbrojený konflikt od mezinárodního ozbrojeného konfliktu a představuje tudíž zároveň dolní hranici mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Nejvyšší správní soud však nepovažuje za nutné v projednávaném případě detailně určovat hranici mezi vnitřním a mezinárodním ozbrojeným konfliktem, neboť (1) stěžovatel v kasační stížnosti existenci mezinárodního ozbrojeného konfliktu nenamítá; a (2) z povahy věci navíc plyne, že kritéria obsažená v definici vnitřního ozbrojeného konfliktu jsou mírnější než u mezinárodního ozbrojeného konfliktu, a tudíž stěžovateli postačí prokázat splnění dolní hranice vnitřního ozbrojeného konfliktu. Z hlediska doplňkové ochrany je totiž bezpředmětné, zda-li v zemi původu probíhá „“ vnitřní ozbrojený konflikt nebo mezinárodní ozbrojený konflikt (tím Nejvyšší správní soud nikterak nebagatelizuje rozdíly mezi oběma pojmy, které jsou zásadní mezinárodního humanitárního práva). V obou případech musí totiž Česká republika při splnění dalších níže analyzovaných kritérií udělit žadateli doplňkovou ochranu (s výjimkou žadatelů, na které dopadá jedna z vylučujících klauzulí zakotvených v § 15a zákona o azylu).

Lze tedy uzavřít, že definice vnitřního ozbrojeného konfliktu v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu zahrnuje jak ozbrojené konflikty mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami (tzv. vertikální konflikty), tak ozbrojené konflikty mezi organizovanými ozbrojenými skupinami, z nichž ani jedna nereprezentuje vládu (tzv. horizontální konflikty). Na ozbrojený konflikt, který splňuje 4 kritéria stanovená v čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977, pak lze vztáhnout § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu vždy, aniž by bylo třeba zkoumat komplexní kritéria dlouhodobosti bojů a organizovanosti stran konfliktu. U ozbrojených konfliktů nesplňujících kritéria stanovená v čl. 1 odst. 1 Protokolu II z roku 1977 je nutné zkoumat, zda-li dosahují intenzity vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu rozsudku Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve věci , tj. zda-li naplňují dvě kritéria: dlouhodobost bojů a organizovanost stran konfliktu.

Definice vážné újmy v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice výrazně omezuje personální rozsah tohoto typu doplňkové ochrany tím, že hovoří o „ “ (důraz doplněn). I v tomto případě vychází čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice z terminologie mezinárodního humanitárního práva, které zásadně rozlišuje mezi civilisty a kombatanty (CASSESE, A. 2. vyd., Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 408 - 409) Tato zásada nyní tvoří dokonce součást mezinárodního obyčejového práva [HENCKAERTS, J.-M. a kol. . ICRC, Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 3 - 24]. I u tohoto definičního prvku bude tedy Nejvyšší správní soud vycházet z mezinárodního humanitárního práva.

Civilista je definován negativně v čl. 50 Protokolu I z roku 1977:

„

“

Zjednodušeně lze tedy konstatovat, že civilistou je každá osoba, která není členem ozbrojených sil strany konfliktu.

Protikladem termínu civilista je termín kombatant, který lze vnímat v užším slova smyslu (zahrnujícím pouze osoby, které mají nárok postavení kombatanta; viz FUCHS, J. . Praha: Ministerstvo obrany, 2007, s. 46 - 51) či v širším slova smyslu, zahrnujícím i vyzvědače, žoldnéře a ostatní skupiny osob, které nemají nárok na postavení kombatanta či válečného zajatce (viz FUCHS, J. Praha: Ministerstvo obrany, 2007, s. 51 - 55; či BÍLKOVÁ, V. Praha: Univerzita Karlova, 2007, s. 123 - 134). Neurčitost definice kombatanta však nemá z hlediska čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice žádné důsledky, neboť ten se vztahuje pouze na civilisty. I z tohoto důvodu nečiní tento prvek definice vážné újmy zakotvené v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice (resp. v jejich národních ekvivalentech) v rozhodovací praxi členských států EU žádné větší výkladové potíže, což dokládá i absence tohoto pojmu v předběžných otázkách položených nizozemskou Státní radou Soudnímu dvoru Evropských společenství ve věci C-465/07 . V projednávané věci nevyvstala sporná otázka výkladu tohoto pojmu ve vztahu k posouzení, zda stěžovatel je civilistou, a proto není nutné předkládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství; taková předběžná otázka by měla smysl toliko v hraničních případech, ve kterých by odpověď Soudního dvora měla reálný dopad na výsledek dotčené věci (viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 28. 11. 1991 ve věci C-186/90 [1991] ECR I-5773, body 8 - 9; a rozsudek téhož soudu ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 , [1982] ECR 3415, bod 10).

Situace v České republice je však složitější v tom, že znění § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu toto omezení personálního rozsahu čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice neobsahuje. Tuto absenci nevysvětluje ani důvodová zpráva k novele č. 165/2006 Sb., kterou byla do českého právního řádu transponována mj. i kvalifikační směrnice. Tato důvodová zpráva toliko konstatuje: „“ (důraz doplněn). Kromě vysvětlení, proč český zákonodárce užil pojmu „svévolné násilí“ [k tomu viz níže bod IV. b)(iii) rozsudku], se důvodová zpráva o transpozici čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice nikterak nezmiňuje.

Z výše uvedeného úryvku však lze dovodit, že cílem zákonodárce bylo „“ čl. 15 písm. a) až c) kvalifikační směrnice do § 14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu a nad rámec kvalifikační směrnice zakotvit pouze § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, což představuje pro Nejvyšší správní soud významné výkladové vodítko ve prospěch výkladu souladného s čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice. Co je však rozhodující, jakýkoliv jiný výklad než ten, že § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu se vztahuje pouze na civilisty, vede k absurdním výsledkům. Česká republika by totiž musela udělit doplňkovou ochranu každému kombatantovi, neboť se z povahy věci účastní bojových akcí a nasazují svůj život, a tudíž jim hrozí „“. Tato skutečnost, jakkoliv je válka obecně považována za velké zlo s obrovským dopadem na život jak civilistů, tak osob aktivně bojujících (tj. kombatantů), je však inherentní každému ozbrojenému konfliktu. Tím spíše tato skutečnost vytane na povrch, pokud výraz „“ nahradíme spojením „“, které více odpovídá anglickému a francouzskému znění kvalifikační směrnice [k tomu viz níže bod IV. b)(iii) rozsudku], a jež explicitně vychází ze zásady rozlišování mezi civilisty a kombatanty. Na kombatanty se navíc vztahuje jak § 14a odst. 2 písm. a), b) a d) zákona o azylu (u nichž omezení na civilisty postrádá smysl), tak případně čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Na základě těchto skutečností Nejvyšší správní soud konstatuje, že § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je nutné vykládat totožně s čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice, a to tak, že se vztahuje pouze na civilisty.

Zbývá tedy definovat „“ a „“. Tyto dva prvky vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu (resp. v čl. 15 kvalifikační směrnice) však nelze vnímat odděleně, což dokládá i rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 . Z tohoto důvodu i Nejvyšší správní soud posoudil oba prvky společně.

Klíčové otázky ve věci Soudní dvůr Evropských společenství definoval takto: „ [kvalifikační] [tj. doplňkovou] [tj. doplňkovou] “ (bod 30 rozsudku; důraz doplněn).

Při hledání odpovědi na tyto otázky Soudní dvůr Evropských společenství nejprve komparativně zkoumal tři typy „“ definované v čl. 15 kvalifikační směrnice a dospěl k závěru, že výrazy použité v čl. 15 písm. a) a b) kvalifikační směrnice se „[tj. doplňkovou] “ (bod 32 rozsudku), zatímco újma definovaná v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice „“ (bod 33 rozsudku; důraz doplněn). Tento závěr odůvodnil Soudní dvůr Evropských společenství následovně: „ “ (bod 34 rozsudku, důraz doplněn).

Z výše uvedených úvah Soudní dvůr Evropských společenství dovodil, že „“ (bod 35 rozsudku, důraz doplněn). Tomuto výkladu neodporuje ani znění preambulárního bodu č. 26 kvalifikační směrnice, neboť obsahuje výraz „“ (viz body 36 - 37 rozsudku, tento výraz ovšem neobsahuje česká verze směrnice - pozn. NSS).

Dále Soudní dvůr Evropských společenství zdůraznil systematický výklad čl. 15 kvalifikační směrnice: „[zakotvená v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice] “ (bod 38 rozsudku, důraz doplněn).

V následujících dvou bodech rozsudku Soudní dvůr Evropských společenství poskytl vodítka pro výklad čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice, která je možné vzít v úvahu: (1) je žadatel případně schopen prokázat, že je specificky dotčen z důvodu skutečností vlastních jeho osobní situaci, míra svévolného (nerozlišujícího) násilí bude požadována pro to, aby mohl mít nárok na doplňkovou ochranu (bod 39 rozsudku); (2) územní rozsah situace svévolného (nerozlišujícího) násilí, jakož i skutečné místo pobytu žadatele v případě jeho vrácení do dotyčné země, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 kvalifikační směrnice (bod 40 první odrážka rozsudku); a (3) případnou existenci takových známek reálného nebezpečí, jaké jsou uvedeny v čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice, v jejichž případě může být požadavek svévolného (nerozlišujícího) násilí pro vznik nároku na doplňkovou ochranu nižší (bod 40 druhá odrážka rozsudku).

Soudní dvůr Evropských společenství shrnul své závěry následovně: „

[tj. doplňkovou]

“ (bod 43 rozsudku).

Výše uvedenými závěry Soudního dvora Evropských společenství je Nejvyšší správní soud při výkladu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu vázán. Nic na tom nemění ani odlišná terminologie použitá v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, která plyne spíše z nepřesného českého znění kvalifikační směrnice a z bezradnosti zákonodárce v hledání patřičných ekvivalentů anglického znění kvalifikační směrnice, než že by vyjadřovala úmysl pozměnit rozsah § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu oproti čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice. Tuto skutečnost přiznává zákonodárce explicitně i v důvodové zprávě k novele č. 165/2006 Sb., když konstatuje: „“ (důraz doplněn). Z tohoto úryvku vyplývá, že cílem zákonodárce bylo „“ čl. 15 písm. a) až c) kvalifikační směrnice do § 14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu a nad rámec kvalifikační směrnice zakotvit pouze § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jehož výklad není předmětem tohoto řízení. V této souvislosti je však nutné podotknout, že situaci českému zákonodárci neulehčil ani překladatel kvalifikační směrnice, neboť české znění této směrnice používá rovněž zavádějící terminologii.

Jak bylo již v tomto rozsudku opakovaně konstatováno, čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice se vztahuje na situace vnitřního a mezinárodního ozbrojeného konfliktu, a tudíž výrazy v něm použité jsou inspirovány terminologií z mezinárodního humanitárního práva. Tím Nejvyšší správní soud netvrdí, že význam všech pojmů uvedených v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice [a potažmo v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu] musí být nutně zcela totožný s jejich významem v mezinárodním humanitárním právu, nicméně považuje za vhodné z této terminologie vycházet.

Český ekvivalent pojmu „“ (resp. „“) tak nalezneme ve výrazu „nerozlišující násilí“ (čl. 51 odst. 4 Protokolu č. I z roku 1977). Nicméně pro účely výkladu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu není mezi pojmy „“ a „“ rozdíl. Závěr, že český zákonodárce neměl v úmyslu použitím výrazu „“ pozměnit rozsah § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu oproti čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice potvrzuje i skutečnost, že pojem „“ převzal z českého znění kvalifikační směrnice a s tímto pojmem pracuje i české znění rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 .

Stejně tak nelze přikládat žádný význam skutečnosti, že český zákonodárce použil spojení „“ (české znění kvalifikační směrnice výraz „“) namísto patrně nejvhodnějšího spojení „“ vyplývajícího ze společného čl. 3 písm. a) Ženevských úmluv z roku 1949, čl. 11 odst. 1 a 4 Protokolu č. I z roku 1977 a z čl. 5 odst. 2 písm. e) Protokolu č. II z roku 1977 [viz BATTJES, H. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2006, s. 238; či JÍLEK, D. Doplňková ochrana, vážná újma a jedna normativní věta. In JÍLEK a kol. (eds.) Brno: Doplněk, 2007, s. 58 - 61]. I v tomto případě tedy odlišná terminologie použitá v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu [oproti čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice] nemá na výklad tohoto ustanovení žádný vliv.

Větší význam by naopak mohlo mít vynechání výrazu „“ v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Výraz „“ se totiž nachází v českém znění čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice (ve spojení „“). I přes absenci jakéhokoliv zdůvodnění, proč byl tento výraz v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu vynechán, by mohl tento krok naznačovat úmysl zákonodárce nevyžadovat ohrožení z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Ani v tomto případě však Nejvyšší správní soud není toho názoru, že by tato změna § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu [oproti čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice] měla nějaký vliv na výklad § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Samotný Soudní dvůr Evropských společenství totiž ve věci C-465/07 význam adjektiva „“ v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice výrazně potlačil a dospěl k výše uvedenému závěru, že „[doplňkovou] “ (bod 43 rozsudku) a dokonce připustil, že „ [doplňkovou] “ (bod 43 rozsudku). Lze tedy zjednodušeně konstatovat, že český zákonodárce se svou nepřesnou transpozicí „“ do budoucího výkladu Soudního dvora Evropských společenství. Ačkoliv tento způsob transpozice zdá se Nejvyššímu správnímu soudu poněkud nešťastným, v tomto konkrétním případě to nemá na výklad § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu [oproti čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice] opět žádný vliv.

Lze tedy konstatovat, že rozsah § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je totožný s rozsahem čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice a Nejvyšší správní soud tudíž nemá žádný důvod, proč se odchýlit od závěrů Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 . Tyto závěry lze ve zkratce shrnout následovně: (1) čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice vyžaduje nižší míru individualizace hrozby vážné újmy, než je tomu u čl. 15 písm. a) a b) kvalifikační směrnice (bod 43 rozsudku ve věci C-465/07 ); (2) při posuzování existence vážné újmy ve smyslu čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice je vhodné vzít v úvahu faktory uvedené v bodu 39 a 40 rozsudku ve věci C-465/07 .

Jak bylo uvedeno výše, čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice vyžaduje naplnění čtyř podmínek: (1) existenci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) existenci svévolného (nerozlišujícího) násilí a (3) existenci vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity (4) civilisty; přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ačkoliv se české znění § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu v některých aspektech liší od znění čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice, tyto odlišnosti nemají na výklad § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu žádný vliv a rozsah § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je tudíž totožný s rozsahem čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice.

Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že z vnitřní logiky § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu pak plyne i pořadí zkoumání výše uvedených čtyř podmínek. Jako první musí být posouzena otázka, zda-li se země původu nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Pokud je odpověď na první otázku kladná, musí být jako druhá v pořadí zkoumána otázka, zda-li je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou. Pokud je odpověď na druhou otázku kladná, je nutné přistoupit k posouzení otázky, zda-li žadateli o mezinárodní ochranu hrozí vystavení svévolnému (nerozlišujícímu) násilí. Pokud je odpověď na třetí otázku kladná, je nutné zkoumat, zda-li toto násilí dosahuje intenzity vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity. Z rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 ale vyplývá, že poslední dvě otázky nelze řešit zcela odděleně, a proto i Nejvyšší správní soud sloučil posuzování podmínky existence svévolného (nerozlišujícího) násilí a podmínky vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity do jednoho kritéria.

Z tohoto důvodu má test aplikovatelný na § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu pouze tři kroky, které lze přeformulovat do následujících otázek: (1) nachází se žadatelova země původu v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu?; (2) je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou?; (3) hrozí žadateli o mezinárodní ochranu vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí? Pro existenci hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být odpověď na všechny tři otázky kladná. Tento třístupňový test tedy bude nyní aplikován na projednávanou věc.

Pokud jde o první otázku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že Irák se ke dni rozhodnutí žalovaného (tj. k 25. 7. 2007) nacházel ve stavu vnitřního ozbrojeného konfliktu. Z dostupných zpráv o zemi původu jednoznačně vyplývá, že situaci v Iráku nelze označit jako „“ vnitřní nepokoje a napětí, jako jsou vzpoury, izolované a sporadické násilné činy (viz např. UNHCR: , Ženeva, zpráva ze dne 31. 8. 2007, dostupná na http://www.unhcr.cz/dokumenty/doporuceni-irak-070831.pdf). Byť se jednotlivé zprávy o zemi původu (kromě výše citované zprávy UNHCR srov. např. zprávu ze dne 6. 3. 2007 a zprávy Rady bezpečnosti OSN o Iráku z roku 2007) v některých detailech liší, ze všech zpráv rovněž jednoznačně vyplývá, že v případě Iráku byla v roce 2007 splněna obě kritéria vyžadovaná doktrínou , kterou akceptoval i zdejší soud, tj. dlouhodobost bojů a organizovanost stran konfliktu [viz bod IV.b)(i) tohoto rozsudku]. Jelikož se nejedná o hraniční případ, není třeba detailně rozebírat jednotlivé faktory rozhodné pro splnění obou kritérií. Ke stejnému závěru dospěly i jiné soudy členských států Evropské unie (srov. např. rozhodnutí (Spojené království) ve věci /Article 15(c) Qualification Directive/ Iraq CG [2008] UKIAT 00023 (z 25. 3. 2008), body 147 - 157). Výše uvedený závěr ostatně potvrzuje explicitně i žalovaný, který ve svém rozhodnutí uvedl, že „ [tj. v Iráku] [tj. stěžovatel] ” (důraz doplněn). První kritérium testu je tedy splněno.

Pokud jde o druhou otázku, ve správním spise nic nenaznačuje, že by stěžovatel nebyl civilistou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a opak netvrdí ani žalovaný. Stěžovatel v pohovoru tvrdil, že v době jím tvrzených útoků na jeho osobu pracoval v obchodě, nicméně před odchodem z Iráku prý pracoval jako policista při ochraně státních hranic s Iránem. Práce v obchodě jednoznačně představuje „“ činnost. Pokud je o práci policisty při ochraně státních hranic, Nejvyšší správní soud konstatuje, že i kdyby presumoval, že tuto práci stěžovatel skutečně vykonával, nezbavovalo by ho to postavení civilisty, neboť policejní jednotky v severních provinciích hlídající státní hranice s Iránem se ozbrojeného konfliktu v Iráku aktivně neúčastní [viz HENCKAERTS, J.-M. a kol. . ICRC, Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 16 - 17]. Druhé kritérium testu je tedy rovněž splněno.

Pokud jde o třetí otázku, Nejvyšší správní soud je povinen aplikovat závěry Soudního dvora Evropských společenství ve věci C-465/07 . Jak bylo uvedeno již výše, jedním z „“ tohoto rozsudku je závěr, že čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice vyžaduje nižší míru individualizace hrozby vážné újmy nežli je tomu u čl. 15 písm. a) a b) kvalifikační směrnice. Soudní dvůr Evropských společenství totiž explicitně konstatoval, že „ [tj. doplňkovou] “ (bod 43 první odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ). Nicméně rozsudek ve věci C-465/07 obsahuje ve skutečnosti dvě alternativní možnosti, kdy je dána hrozba „“, ačkoliv hranice mezi oběma alternativami není ostrá. Tyto dvě možnosti se odvíjí od intenzity ozbrojeného konfliktu. Existence takového ohrožení je dána za prvé „“ (bod 43 druhá odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ). To ale neznamená, že pokud ozbrojený konflikt nedosahuje této intenzity, žadateli pocházejícímu z této země původu bez dalšího nehrozí „“. Právě naopak, Soudní dvůr Evropských společenství si byl vědom, že takové intenzity bude dosahovat ozbrojený konflikt pouze výjimečně (bod 43 druhá odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ; srov. rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2008 ve věci , stížnost č. 25904/07, bod 115). Takový konflikt totiž vyžaduje, aby svévolné (nerozlišující) násilí probíhalo na velké části území státu (viz bod 40 první odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ) a dosahovalo velmi vysokého prahu intenzity. Nejvyšší správní soud pro zjednodušení tento typ ozbrojeného konfliktu označí jako „“; příkladem takového totálního konfliktu je například válka Izraele o nezávislost či konflikt ve Rwandě v období od dubna do července 1994 (obdobně viz rozhodnutí německého Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, BVerwG 10 C 43.07). Proto Soudní dvůr Evropských společenství v bodu 39 rozsudku uvedl, že „“ (důraz doplněn). Druhá možnost, kdy je dána hrozba „“, nastane tedy tehdy, kdy sice ozbrojený konflikt nelze klasifikovat jako „“, nicméně žadatel je schopen prokázat dostatečnou míru individualizace jemu hrozícího svévolného (nerozlišujícího) násilí.

Lze tedy shrnout, že v případě totálního konfliktu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Z toho mj. plyne, že v takovém případě má nárok na doplňkovou ochranu i nevěrohodný žadatel o mezinárodní ochranu, nejsou-li pochybnosti alespoň o tom, že pochází z konfliktem postižené země či regionu.

V případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice (bod 40 druhá odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ); (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země (bod 40 první odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ); či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on [srov. např. rozhodnutí německého Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, BVerwG 10 C 43.07; rozhodnutí švédského Odvolacího migračního soudu (MIG) č. 2007:9 (UM 23-06); a rozhodnutí (Spojené království) ve věci /Article 15(c) Qualification Directive/ Iraq CG [2008] UKIAT 00023 (ze dne 25. 3. 2008), bod 225; srov. rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2007 ve věci , stížnost č. 1948/04, bod 148].

Nejvyšší správní soud je toho názoru, že situaci v Iráku nelze k datu rozhodnutí žalovaného ani k datu tohoto rozsudku klasifikovat jako „“, neboť nejen, že ozbrojený konflikt v Iráku obecně nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu pouhé přítomnosti na území Iráku byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy, ale jeho intenzita v jednotlivých iráckých provinciích navíc výrazně kolísá (což platí zejména o severních provinciích, ze kterých stěžovatel přichází; viz níže). Tento závěr zastává i Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky [viz zpráva (UNHCR: , Ženeva, zpráva ze dne 18. 12. 2006 aktualizovaná k dubnu 2007, dostupná na http://www.unhcr.cz/dokumenty/irak-navrat-2007.pdf) citovaná žalovaným v rozhodnutí] a je potvrzen jak v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který neshledal u řady stěžovatelů z Iráku jejich navrácení v rozporu s čl. 3 Úmluvy (srov. např. , stížnost č. 53566/99, rozsudek ze dne 26. 4. 2005, bod 70; či nejnověji , stížnost č. 32621/06, rozsudek ze dne 20. 1. 2009, bod 93), tak v judikatuře ostatních členských soudů EU [rozhodnutí německého Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, BVerwG 10 C 43.07; rozhodnutí švédského Odvolacího migračního soudu (MIG) č. 2007:9 (UM 23-06); a rozhodnutí (Spojené království) ve věci /Article 15(c) Qualification Directive/ Iraq CG [2008] UKIAT 00023 (ze dne 25. 3. 2008), bod 223]. Nic na tom nemění ani skutečnost, že krajský soud se nevyjádřil přesně, když obecně konstatoval, že „ [vždy] “. V případě existence „“ totiž § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu takovou míru individualizace hrozby nevyžaduje. Tato nepřesnost v odůvodnění rozsudku krajského soudu nemá ale na výsledek projednávané věci žádný vliv, neboť situace v Iráku nedosahuje intenzity „“.

Jelikož situaci v Iráku nelze klasifikovat jako „“, stěžovatel musí v souladu s bodem 39 rozsudku ve věci C-465/07 prokázat (či alespoň věrohodně tvrdit) dostatečnou míru individualizace jemu hrozícího svévolného (nerozlišujícího) násilí. Zbývá tedy posoudit, zda-li jsou dány u stěžovatele jiné faktory, které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on. Stěžovatel uváděl dva specifické důvody, které by měly zvyšovat pravděpodobnost, že se stane terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí: (1) ve správním řízení tvrdil, že se již v minulosti stal v Iráku terčem několika útoků, neboť jeho bratr pracoval v době režimu Saddáma Husajna jako osobní strážce vládního funkcionáře Izeta Duriho; a (2) v kasační stížnosti uváděl, že se vrací z Evropy a je tím dán předpoklad, že patří mezi movitější spoluobčany, a byl by proto vydírán.

Pokud jde o první tvrzení, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného a krajského soudu, že informace předložené stěžovatelem v obou pohovorech ohledně útoku na jeho osobu z důvodu údajného předchozího zaměstnání jeho bratra jsou natolik rozporné, že stěžovatelova verze událostí je zcela nevěrohodná. Stěžovatel tedy nenabídl taková věrohodná tvrzení, z nichž by vyplývalo, že by již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám nebo způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice (viz bod 40 druhá odrážka rozsudku ve věci C-465/07 ), přičemž je nutné vzít v potaz skutečnost, že výpovědi stěžovatele jsou natolik rozporné, že činí jeho příběh celkově nevěrohodným. Pokud jde o druhé tvrzení, tuto námitku stěžovatel nevznesl ani v pohovorech se žalovaným, ani v žalobě, a proto se s tímto argumentem žalovaný ani krajský soud nemohli vypořádat. Zdejší soud však konstatuje, že i tento argument je lichý. Ve výše uvedených zprávách o zemi původu není nikde zmínka, že by skutečnost, že se odmítnutý žadatel o mezinárodní ochranu vrací z Evropy, sama o sobě představovala rizikový faktor. Tento závěr podporuje i výše zmíněná Evropského soudu pro lidská práva týkající se navracení stěžovatelů do Iráku. Lze tedy shrnout, že stěžovatel nenabídl žádný věrohodný důvod, proč by měl být považován za představitele takové skupiny, jejíž členové jsou vystaveni zvýšenému riziku vážné újmy.

Nejvyšší správní soud vzal v souladu s bodem 40 první odrážky rozsudku ve věci C-465/07 rovněž v potaz územní rozsah situace svévolného (nerozlišujícího) násilí v Iráku, jakož i skutečné místo pobytu žadatele v případě jeho vrácení do Iráku, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 kvalifikační směrnice. Stěžovatel pobýval před svým odchodem z Iráku v severní provincii Iráku, jež je pod kontrolou Kurdské regionální správy a jež přes drobné střety představuje relativně klidnou a zřejmě nejstabilnější oblast v Iráku (viz výše citované zprávy o zemi původu). Dále zdejší soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel dle svého tvrzení před odchodem z vlasti pracoval jako policista při ochraně státních hranic s Iránem (což mu domluvil jeho strýc), přičemž podle svých vlastních slov, uvedených v pohovoru ze dne 11. 6. 2007, ve vesnici, kde v té době pobýval, žádné problémy neměl; vadilo mu toliko, že „“, že „“, že tam „“ a že vykonávaná práce policisty „“. Tyto důvody stěžovatele pro odchod ze země původu nepovažuje zdejší soud za samy o sobě pro účely mezinárodní ochrany.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žádný z potenciálních rizikových faktorů nepředstavuje pro stěžovatele zvýšené riziko, že se stane terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí do té míry, že se naplní třetí bod testu vyplývajícího z § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Stěžovatel tudíž neprokázal (ani věrohodně netvrdil) dostatečnou míru individualizace jemu hrozícího svévolného (nerozlišujícího) násilí (viz bod 39 rozsudku ve věci C-465/07 ).

(...)

Nejvyšší správní soud konstatuje, že při posuzování hrozby vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je nutné aplikovat třístupňový test. Tento test lze přeformulovat do tří následujících otázek: (1) nachází se žadatelova země původu v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu?; (2) je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou?; (3) hrozí žadateli o mezinárodní ochranu vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí? Pro existenci hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být odpověď na všechny tři otázky kladná.

Zdejší soud posléze dospěl při aplikaci tohoto testu na projednávanou věc k následujícím závěrům. Za prvé, Irák se ke dni rozhodnutí žalovaného (tj. k 25. 7. 2007) nacházel ve stavu vnitřního ozbrojeného konfliktu. Za druhé, stěžovatel je civilistou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Za třetí, stěžovateli nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Situaci v Iráku totiž nelze k datu rozhodnutí žalovaného ani k datu tohoto rozsudku klasifikovat jako „“, ve kterém je z povahy věci – tj. z důvodu pouhé přítomnosti na daném území – vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Stěžovatel není ani představitelem žádné rizikové skupiny, a tudíž nebyla prokázána dostatečná míra individualizace jemu hrozícího svévolného (nerozlišujícího) násilí vyžadovaná v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. (...)