Vydání 10/2022

[9] Kasační stížnost je přijatelná a je také důvodná. Žalovaný neshromáždil dostatečné informace o zemi původu, pokud jde o činnost bezpečnostních složek, a dostatečně se nezabýval možností vážné újmy v souvislosti se zdravotním stavem stěžovatele.

(…)

[17] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval argumentací stěžovatele ohledně jeho nepříznivého zdravotního stavu. Podle stěžovatele se žalovaný i městský soud s rizikem vážné újmy při nedostatku lékařské péče a konkrétních léků vypořádali jen povrchně, způsobem, který neodpovídá požadavkům plynoucím např. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (v textu jen „ESLP“).

[18] Jak Nejvyšší správní soud pravidelně uvádí, zdravotní stav žadatele může sloužit jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany (konkrétně doplňkové ochrany) jen výjimečně, a to v případě, kdy by jinak došlo k porušení čl. 3 Úmluvy (srov. např. rozsudky ze dne 30. 5. 2019, čj. 7 Azs 435/2018-32, bod 20, nebo ze dne 2. 7. 2020, čj. 10 Azs 437/2019-83, body 13-14). V této otázce obvykle Nejvyšší správní soud vychází z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2016, , stížnost č. 41738/10 (kterým koneckonců v řízení o žalobě argumentoval i stěžovatel). Podle citovaného rozsudku ESLP již není doplňková ochrana vyhrazena jen pro případy, v nichž je žadatel v době podání žádosti bezprostředně ohrožen na životě, ale bude se vztahovat i na případy vážně nemocných osob, „“ (srov. § 183 cit. rozsudku ESLP). Nejvyšší správní soud dodává, že během řízení před městským soudem velký senát ESLP závěry ve věci potvrdil a částečně upřesnil v rozsudku ze dne 7. 12. 2021, , stížnost č. 57467/15 (k tomu §§ 121 násl. cit. rozsudku ESLP).

[19] Nutno také připomenout, že dosavadní judikaturu ohledně přiznávání doplňkové ochrany ze „zdravotních důvodů“ nedávno upřesnil i Nejvyšší správní dous, a to v rozsudku ze dne 21. 1. 2022, čj. 5 Azs 70/2020-103, č. 4326/2022 Sb. NSS (srov. především body 47-51 cit. rozsudku). S ohledem na judikaturu Soudního dvora (konkrétně v rozsudcích vydaných dne 18. 12. 2014, , C-542/13, , a , C-562/13) není možné podobné případy podřadit pod § 14a odst. 1 a 2 písm. b), ale naopak (výjimkou jsou případy úmyslného odepření zdravotní péče, které by za splnění dalších podmínek mohlo vést rovnou k udělení azylu).

[20] Z judikatury ESLP a Nejvyššího správního soudu plyne pro nynější věc následující. Je na žadateli o mezinárodní ochranu, aby „“. „“ (takto rozsudek NSS sp. zn. 10 Azs 437/2019, bod 16), resp. aby předložil „“, které potvrzují informaci o vážném zdravotním stavu a hrozbě jeho značného a nevratného zhoršení v případě návratu do země původu (takto rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 435/2018, body 16 a 20). ESLP v rozsudcích a odkazuje obecně na judikaturu k čl. 3 Úmluvy; dle ESLP je zjednodušeně řečeno na cizincích, aby předložili důkazy o existenci výše (bod [18]) zmíněných „“ [srov. , § 186, , § 130 písm. a)].¹⁾ Současně ale ESLP zdůraznil, že aby mohl čl. 3 Úmluvy plnit svou ochrannou funkci, je nutné v podobných případech připustit „“. Po cizincích tak nelze vyžadovat „“ ² o tom, že by v případě návratu byli vystaveni zacházení odporujícímu čl. 3 Úmluvy (srov. , opět § 186, a , § 146).

[21] Na žalovaném následně je, aby předložené důkazy „“ (rozsudek NSS sp. zn. 10 Azs 437/2019, bod 16). Zcela konkrétně pak povinnosti žalovaného plynou z obou rozsudků ESLP. Žalovaný se v takovém případě musí zabývat [srov. k tomu , §§ 188-191, a , § 130, písm. b)-e)]:

* obecnou situací v zemi původu (na základě zpráv z důvěryhodných zdrojů) i konkrétní situací stěžovatele (zejména musí vzít v potaz informace z lékařských zpráv a posoudit vliv návratu do země původu na jeho zdravotní stav);

* otázkou, zda je v zemi původu obecně dostupná lékařská péče, která je dostatečná a přiměřená pro léčbu stěžovatelova nepříznivého zdravotního stavu;

* otázkou, do jaké míry bude mít stěžovatel po návratu skutečně přístup ke zdravotní péči včetně toho, že se musí zabývat i cenou zdravotní péče, existencí sociální a rodinné „podpůrné sítě“ a vzdáleností, kterou musí případně stěžovatel cestovat za zdravotní péčí;

* v případě, že žalovanému zůstanou po zvážení všech výše uvedených okolností pochybnosti o tom, jaký vliv bude mít návrat do země původu na stěžovatele, musí od země původu zajistit konkrétní a dostatečné záruky, že se stěžovateli zdravotní péče skutečně dostane.

[22] V rozsudku ESLP upřesnil své dosavadní závěry z věci tak, že žalovaný může již po prvotním přezkoumání důkazů předložených stěžovatelem (zejména lékařských zpráv) dojít k závěru, že porušení čl. 3 Úmluvy nehrozí. Zcela konkrétně ve věci dospěl ESLP k závěru, že i při vysazení léčby tamějšího stěžovatele, tedy v situaci, kdy by se mu léčby v zemi původu nedostalo, by věc nespadala do působnosti čl. 3 Úmluvy (k tomu srov. , §§ 146-147). V takovém případě by ani nenastoupila povinnost žalovaného se situací v zemi původu podrobněji zabývat. V nynější věci však o takový případ nejde.

[23] Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel důkazní břemeno, byť za specifických okolností, unesl. Naopak žalovaný následně nedostál svým povinnostem, především si neobstaral dostatečné informace o tom, zda bude mít stěžovatel k lékařské péči skutečně přístup a za jakých podmínek.

[24] Stěžovatel v průběhu řízení dodal celou řadu lékařských zpráv. Podle nich mu byla v roce 2007 po rozvinutí nádoru odstraněna část hypofýzy (podvěsku mozkového). Od té doby stěžovatel potřebuje pravidelné endokrinologické kontroly a musí do konce života podstupovat tzv. substituční léčbu (několikrát denně léky, pravidelně injekce). Při jejím vynechání mu podle poslední lékařské zprávy ze začátku roku 2020 hrozí nebezpečí selhání životních funkcí a smrt. Stěžovatel současně od podání žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2016 soustavně uváděl, že má obavy z toho, že by v Rusku neměl k potřebné lékařské péči (např. kvůli tomu, že v Rusku dlouho nebyl, není pojištěn a obává se omezení přístupu kvůli tomu, že se o něj zajímala FSB).

[25] Nutno podotknout, že situace stěžovatele je odlišná od situace jiných žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se před správními soudy dovolávali závěrů z věci . Stěžovatel v zemi původu nebyl od devadesátých let, jeho zdravotní problémy začaly v Česku a v zemi původu se nikdy s podobnými obtížemi neléčil (srov. k tomu např. okolnosti v rozsudku NSS ve věci sp. zn. 5 Azs 70/2020, body 2-3, či sp. zn. 10 Azs 437/2019, bod 16). Taktéž zdravotní stav žadatele je přinejmenším po nějakou dobu již stabilizovaný (byť v té míře, že musí neustále brát medikaci). To ale nic nemění na tom, že v případě nedostupnosti léčby, případně chybějícího přístupu stěžovatele k léčbě, se ocitne v ohrožení života (z poslední lékařské zprávy lze usoudit, že stěžovatel v minulosti léčbu vysadil zhruba na deset dní, po kterých ji ale musel znovu obnovit).

[26] Žalovaný se k stěžovatelově zdravotnímu stavu vyjádřil v napadeném rozhodnutí opakovaně pouze tak, že stěžovatel není v akutním ohrožení života či ohrožení základních životních funkcí a může v léčbě onemocnění pokračovat v Rusku. Dále už jen víceméně odkázal na dvě další zprávy o zemi původu, jednak zprávu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) „“ ze dne 13. 3. 2019 a zprávu organizace International SOS „“ ze dne 27. 1. 2020.

[27] První citovaná zpráva hovoří jen velmi obecně o fungování systému zdravotní péče v Rusku. Bez detailů zmiňuje, že v Rusku funguje systém povinného zdravotního pojištění financovaného státem (do kterého mají přístup i navrátilci) a že lékařská péče je poskytována mixem státních a soukromých zařízení. Bez bližšího upřesnění také uvádí, že léky jsou „někdy“ poskytovány v rámci pojištění zdarma. Tato zpráva tedy sama o sobě nesplňuje požadavky, které pro žalovaného v této specifické věci plynou z judikatury ESLP.

[28] Z druhé citované zprávy žalovaný dovodil, že stěžovateli bude k dispozici jak lékařská péče, tak konkrétní léky, které stěžovatel vyžaduje (včetně léku Hydrocortison, který se zdá být podle lékařské zprávy z ledna 2020 nejdůležitější). Byť je zpráva formálně zaměřena na dostupnost péče a léků, které odpovídají stěžovatelově diagnóze, není ani ona (a to ani ve spojení s předchozí zprávou) dostatečná ke splnění povinností žalovaného.

[29] Zpráva totiž hned na úvod přiznává, že se zabývá pouze „dostupností“ péče a léků, nikoliv už – a to v jakémkoli smyslu – „přístupem“ k nim. Zpráva v podstatě jen uvádí ke každému typu péče či léku jedno konkrétní zdravotnické zařízení v Rusku, a to vždy v Moskvě, které má údajně poskytovat určitou péči či disponovat daným lékem. Nadto, zatímco jako případní poskytovatelé lékařské péče (především endokrinologických kontrol) jsou vždy uvedena státní zařízení, co do dostupnosti léků zpráva odkazuje výhradně na soukromá zařízení. V takovém případě ale skutečně není jasné, do jaké míry bude pro stěžovatele možné pravidelně dojíždět právě do centra Moskvy (kde podle správního spisu před odchodem z Ruska nebydlel), resp. zda a za jakých (např. finančních) podmínek vůbec bude mít přístup k lékům, které jsou podle zprávy „na skladě“ několika soukromých zařízení. Ze zpráv, které shromáždil žalovaný, tak zatím není možné učinit žádné závěry, které se týkají přístupu stěžovatele ke zdravotní péči.

[30] Stěžovatel také svůj zdravotní stav tvrdil jako důvod pro případné udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalovaný i městský soud podle něj důvody pro jeho neudělení dostatečně nevysvětlili a znemožnili tak přezkum jeho neudělení. Vážný zdravotní stav lze za jeden z možných důvodů pro udělení humanitárního azylu považovat (srov. již rozsudek ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Na udělení humanitárního azylu však není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu - zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení a zda je nezneužil (srov. rozsudky NSS ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38, a ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48). V nynějším případě však žalovaný neshromáždil podklady, ze kterých je možno ověřit přístup k potřebné zdravotní péči, a proto Nejvyšší správní soud nemohl přezkoumat závěr o tom, že stěžovatelův případ neodůvodňuje přiznání humanitárního azylu (srov. k tomu věc sp. zn. 5 Azs 70/2020, bod 45).