Vydání 5/2008

Číslo: 5/2008 · Ročník: VI

1551/2008

Mezinárodní ochrana: účinná ochrana v jiné části státu, jehož je cizinec občanem

Ej 70/2008
Mezinárodní ochrana: účinná ochrana v jiné části státu, jehož je cizinec občanem
k § 16 odst. 1 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 136/2006 Sb.*)
I. Vnitřní ochranu (nyní § 2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) žadatele o udělení mezinárodní ochrany nelze spatřovat v jeho možnosti přesunout se do jiného státu, neboť v takovém případě se jedná o opuštění země původu, a nikoli o přesídlení a vyhledání bezpečného útočiště v rámci hranic země původu.
II. Při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, čj. 4 Azs 99/2007-93)
Věc:
Euphragie M. (Konžská demokratická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2006 rozhodl žalovaný tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu se žalobkyni neuděluje s odůvodněním, že na základě informací, které měl žalovaný k dispozici, a výpovědí žalobkyně nebylo prokázáno, že by žalobkyně z vlasti odešla pro obavu z pronásledování své osoby v souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobkyně ve svých výpovědích uvedla, že nebyla členkou žádné politické strany či jiné politické organizace, v tomto smyslu nevyvíjela ani žádné aktivity, a naopak uvedla, že se o politiku vůbec nezajímala. Žalovaný shledal nereálným tvrzení žalobkyně, že její manžel zahynul z důvodu svých politických aktivit, stejně tak jako její další tvrzení, že jeho politické aktivity ohrožovaly také žalobkyni. S poukazem na informace o zemi původu neshledal žalovaný důvodnými ani obavy žalobkyně pramenící z její etnické příslušnosti, když mimo jiné konstatoval, že konflikt mezi etniky Lendu a Hema je úzce lokalizován a žalobkyně má možnost odejít na jiná bezpečná místa, ať už přímo ve městě Bunia, či jinam v zemi původu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně. V žalobě především uvedla, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu nepostupoval objektivně, použil jednostranné zprávy Ministerstva zahraničních věcí, vycházel ze zastaralých a nepřesných zpráv o zemi původu a nepoužil zprávu
Human Rights Watch
, ačkoliv na ni v odůvodnění odkázal. Poukázala na řadu zpráv, z nichž vyplývá značně nestabilní a nebezpečná situace v zemi původu žalobkyně (zabití devíti příslušníků mírových sil OSN, rozsah přetrvávajícího konfliktu mezi etniky Hemu a Lenda, přesidlování civilního obyvatelstva v důsledku bojů mezi ozbrojenými milicemi). Žalobkyni podle jejího názoru hrozí pronásledování ze strany milic opozičních politických stran z důvodu její příslušnosti k etniku Hema, proti kterému nejsou v současné době vláda ani mezinárodní mírové složky schopny poskytnout jí ochranu. Možnost vnitřního útěku je omezena jednak nelegálními kontrolními body, přes které se prchající lidé nedostanou bez újmy, a dále podmínkami v uprchlických táborech.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 žalobu zamítl, přičemž mimo jiné poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí, sp. zn. 132884/2004, ze dne 13. 9. 2004, ze které vyplývá, že ke konfliktům mezi etniky, kterých je v Kongu mnoho, dochází, nevraživost stále přetrvává, celkově však mezi etniky panuje značná tolerance a konflikt mezi etniky Hema a Lendu má spíše lokální charakter podobný válce gangů, kdy jejich vůdci soupeří o kontrolu nad městem Bunia, přičemž osoba, která se chce těmto konfliktům vyhnout, může přejet do jiné části Demokratické republiky Kongo nebo přejít hranici do Ugandy či Rwandy, přičemž příslušníci etnika Hema nemají problém se takto přemístit. Tyto informace podle názoru krajského soudu odpovídají tvrzením žalobkyně a vedou k závěru, že žalobkyně svou situaci mohla dostatečným způsobem vyřešit ve své vlasti odchodem do jiné části země.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Uvedla, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil otázku pronásledování a při hodnocení možnosti vnitřního útěku vycházel z informace Ministerstva zahraničí ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 132884/2004-LP, pořízené v jiném případu a konstatoval dále, že možnost vnitřního útěku potvrzuje také informace Ministerstva zahraničí ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 105676/2005-LP. Stěžovatelka namítla, že žalovaný i krajský soud při hodnocení výše uvedených zpráv nepřihlíželi k možnosti přesídlení u osamělé ženy, jakou je stěžovatelka, což namítala již v žalobě, avšak krajský soud pouze opětovně shrnul závěr žalovaného týkající se možnosti vnitřního útěku. Rovněž v otázce hodnocení splnění podmínek pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu krajský soud obdobně jako žalovaný dovodil, že konflikt mezi etniky má lokální charakter, a kdo se chce konfliktu vyhnout, může přejet do jiné části Demokratické republiky Kongo nebo přejít hranici do Ugandy či Rwandy. Stěžovatelka se naproti tomu domnívala, že argumentace v otázce vnitřního útěku, jež se opírá o možnost přesunout se bez problému do zahraničí, navíc bez dokladů, mylně interpretuje jak azyl, tak doplňkovou ochranu. Alternativa vnitřního útěku se podle názoru stěžovatelky vždy vztahuje pouze k zemi původu. Stěžovatelka poukázala na Doporučení UNHCR (Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany ze dne 23. 7. 2003:
"Alternativa vnitřního útěku nebo přesídlení"
vydané v kontextu článku 1 A(2) Úmluvy z roku 1951 o postavení uprchlíků a jejího protokolu z roku 1967, které doporučuje provést analýzu relevance a analýzu rozumnosti. Podle stěžovatelky by se mělo při analýze možnosti vnitřního útěku zkoumat, zda by nebyl žadatel po přesunutí vystaven jiné újmě nebo jinému pronásledování a zda by pro svůj život v jiné oblasti nemusel překonávat nepřiměřené obtíže. Žalovaný takové zkoumání vůbec neprovedl a ze zpráv, jež využil pro rozhodnutí ve věci, se nesnažil zjistit informace potvrzující nebo vyvracející možnost újmy nebo pronásledování a podmínky života v jiné části země.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky; pokud by tomu tak nebylo, musela by být ve smyslu § 104a s. ř. s. odmítnuta jako nepřijatelná. Stěžovatelka uváděla, že kasační stížnost je přijatelná mj. proto, že
interpretace
pojmu
"vnitřní ochrany"
žalovaným (který usuzoval, že je možno si jej vykládat i jako případný útěk či úkryt ve státě sousedícím se zemí původu stěžovatelky) je nesprávná. Nejvyšší správní soud přijatelnosti kasační stížnosti přitakal, i když z poněkud jiného důvodu, než stěžovatelka namítá. O přijatelnou kasační stížnost se totiž může typicky, i když nikoliv výlučně, jednat především tehdy, kdy kasační stížnost se dotýká právních otázek, které doposud nebyly vůbec, či nebyly řešeny plně judikaturou Nejvyššího správního soudu. O takový případ jde v projednávané věci, neboť otázka tzv.
"vnitřní ochrany"
nebyla dosud v úplnosti zmíněnou judikaturou vyřešena. Proto shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou. K tomu přistupuje též další důvod přijatelnosti, jímž je zásadní pochybení správního orgánu při výběru a hodnocení důkazů, které krajský soud pominul, ačkoli měl již z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušit (jak bude uvedeno dále).
(...) K otázce pronásledování se Nejvyšší správní soud vyjádřil také ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, čj. 4 Azs 4/2003-68, kde konstatoval, že pojem
"odůvodněný strach z pronásledování"
[§ 12 písm. b) zákona o azylu] je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgán v posuzované věci takovýmto způsobem nepostupoval. Rozhodnutí žalovaného nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postrádá logickou vazbu na shromážděné podklady pro rozhodnutí. Za této situace je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky na nedostatečné posouzení situace v zemi původu žalovaným, když pominul mimo jiné skutečnost, že by stěžovatelce s velikou pravděpodobností hrozilo pronásledování, neboť její manžel předtím, než byl zavražděn příslušníky znepřáteleného etnika, zastával vysokou funkci ve straně hájící zájmy svého etnika. Je tedy vysoce pravděpodobné, že by rovněž stěžovatelka byla znepřáteleným etnikem pro svou etnickou příslušnost pronásledována, přičemž s ohledem na dřívější postavení jejího manžela by toto pronásledování mohlo být intenzivní.
S otázkou
"odůvodněného strachu z pronásledování bezprostředně souvisí též možnost využití tzv. vnitřní ochrany"
, tj. možnost stěžovatelky přesídlit do jiné části země původu tak, aby se pronásledování vyhnula. Institut vnitřní ochrany je zakotven v § 16 odst. 1 písm. j) zákona o azylu, podle kterého se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel může nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování zřejmě vztahuje pouze na část státu s přihlédnutím k osobní situaci žadatele o mezinárodní ochranu. Závěr správního orgánu o tom, že v případě žadatele o azyl jsou splněny podmínky vnitřní ochrany, pak má za následek zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, a je tedy zřejmé, že splněním podmínek vnitřní ochrany je třeba se v každém jednotlivém případě zabývat zvlášť pečlivě a detailně. Z výše uvedené definice vyplývá, že zákon o azylu neposkytuje správnímu orgánu návod, k jakým kritériím má při hodnocení možnosti vnitřní ochrany přihlížet a jakým způsobem je má hodnotit.
Vodítko pro postup při hodnocení otázky, zda jsou splněny podmínky vnitřní ochrany, či nikoliv, poskytuje Směrnice rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Kvalifikační směrnice). Článek 8 této směrnice nadepsaný
"Vnitrostátní ochrana"
stanoví v odstavci 1, že členské státy mohou v rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud se v části země původu nevyskytují žádné případy odůvodněných obav z pronásledování ani reálné nebezpečí způsobení vážné újmy a lze rozumně očekávat, že žadatel bude v dotyčné části země pobývat.
Podle odstavce 2 mají členské státy při posuzování otázky, zda je situace v části země původu v souladu s odstavcem 1, přihlížet při rozhodování o žádosti k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele.
Podle odstavce 3 lze odstavec 1 použít bez ohledu na existenci technických překážek návratu do země původu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že při hodnocení možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat především dostupností vnitřní ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky (lze stěží požadovat po starém člověku, který celý život žil v jedné vesnici, aby se v zemi původu s nestabilní situací zmítané ozbrojenými konflikty přesunul do naprosto cizího prostředí vzdáleného stovky kilometrů), či právně pouze teoretická. Cestu za vnitřní ochranou nesmí vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající vnitřní ochranu nesmí být vystavena nepřiměřenému riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochrany, tedy zda se žadateli o udělení mezinárodní ochrany podaří původcům pronásledování definitivně uniknout takovým způsobem, aby bylo vyloučeno riziko opětovného pronásledování, a postavení žadatele i po jeho přesunu musí splňovat určité minimální standardy z pohledu základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna, a rovněž nesmí dojít k extrémnímu zhoršení jeho sociálního a ekonomického postavení, přičemž určité nepohodlí je akceptovatelné. Je tedy třeba zvážit bezpečnost žadatele, respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany, jeho osobní situaci, rodinné vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit celou řadu kritérií, především reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení.
Otázka hodnocení podmínek vnitřní ochrany již byla řešena také judikatorně, nikoliv však českými správními soudy. Evropský soud pro lidská práva ve věci
Salah Sheekh v. Nizozemí
mimo jiné konstatoval, že
"podmínkou pro to, aby bylo možné spoléhat na vnitřní ochranu, je splnění určitých záruk: osoba která má být vyhoštěna, musí být schopna do cílové oblasti odcestovat, musí jí být do této lokality umožněn přístup (tj. přijetí do cílové oblasti nesmí být např. omezeno jen na osoby, které patří ke stejnému klanu) a musí být schopna se v dané lokalitě usadit"
.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci
Januzi, Hamid a ostatní proti Ministru vnitra (Secretary of State for the Home Department)
, ve kterém Sněmovna lordů zamítla odvolání pana Januzi, vyhověla odvolání ostatních žalobců a vrátila jejich případ k Azylovému a imigračnímu tribunálu (
Asylum
and Immigration Tribunal
) k dalšímu řízení.
Pan Januzi (Kosovský Albánec) byl obětí etnických čistek prováděných Srby v jeho bydlišti. Uprchl do Velké Británie a zde požádal o azyl. Jeho žádost byla odmítnuta na základě skutečnosti, že se mohl bez větších obtíží přemístit do Prištiny. Dovolával se, převážně pro zdravotní důvody způsobené jeho pronásledováním, že by bylo příliš kruté od něj očekávat, aby se přesunul do jiné části své země původu.
Pánové Hamid, Gaafar a Mohamed jsou černošští Afričané, kteří žili v Dárfúru v západním Súdánu. Hamid a Gaafar byli oběťmi rabujících arabských milic, jejichž chování vláda trpěla či dokonce povzbuzovala a nijak jim v této činnosti nebránila (tj. nijak proti nim nezasáhla). Bylo zjištěno, že pokud by byl pan Mohamed navrácen do Dárfúru, tak by byl podroben stejnému pronásledování jako pánové Hamid a Gaafar. Po příjezdu do Velké Británie všichni čtyři pánové požádali o azyl. Ve všech uvedených případech byla žádost o azyl zamítnuta na základě skutečnosti, že od žadatelů bylo možné rozumně očekávat (aniž by byli samotným přesunem vystaveni nepřiměřené tvrdosti), aby se přemístili do Chartúmu. Všichni žadatelé měli obavu, že mohou být obětí nepřátelského diskriminačního zacházení, či dokonce pronásledování, i v Chartúmu a tvrdili, že přemístění do Chartúmu by bylo nepřiměřené a příliš kruté.
Sněmovna lordů mimo jiné konstatovala, že
relevantní
vodítko při hodnocení toho, zda a kdy je možno bez nepřiměřené tvrdosti vyžadovat využití možnosti vnitřní ochrany, lze nalézt v Doporučení UNHCR (Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany z 23. července 2003. V bodě 7 II a) tohoto Doporučení je k analýze přiměřenosti vnitřního přesídlení přistoupeno pomocí otázky: Může žadatel o azyl, s ohledem na celkové poměry v zemi původu, vést relativně normální život, aniž by čelil nepřiměřeným obtížím? Odpověď na tuto otázku je následující: Pokud ne, není rozumné očekávat, že se tam daná osoba přestěhuje. Při rozvíjení této doktríny (tj. doktríny rozumnosti využití možnosti vnitřního přesídlení) Doporučení UNHCR zdůrazňuje v bodě 28 potřebu zhodnotit úroveň respektování lidských práv v zemi původu a stanoví, že pokud respektování základních lidských práv, a zejména nederogovatelných lidských práv, je (v cílové části země) zjevně problematické, pak vnitřní přesídlení nemůže být považováno za rozumnou (uskutečnitelnou) alternativu. To však neznamená, že zbavení (ztráta) jakéhokoli občanského, politického, sociálního či hospodářského lidského práva v cílové části země původu bude automaticky znamenat vyloučení možnosti vnitřního útěku či přesídlení. Z praktického hlediska je třeba zhodnotit, zdali práva, která nebudou respektována nebo chráněna, jsou pro žadatele natolik zásadní, že zbavení těchto práv je natolik závažné, aby nebylo možné cílovou část země původu považovat za rozumnou alternativu.
Doporučení UNHCR se následně zabývá ekonomickým přežitím (bod 29 a 30) a konstatuje, že jestliže bude situace taková, že žadatel nebude mít možnost vydělat si na živobytí, získat ubytování, nebo pokud mu nebude moci být poskytnuta lékařská péče nebo pokud je lékařská péče zcela nedostatečná, nemůže být vnitřní přesídlení považováno za rozumnou (použitelnou) alternativu. Bylo by nepřiměřené, mj. z pohledu lidských práv, po žadateli očekávat, aby se přemístil a žil v bídě (krajní nouzi) nebo žil na úrovni pod životním minimem. Na druhé straně, pouhé snížení životního standardu nebo zhoršení ekonomického postavení žadatele nemusí být dostatečné pro to, aby alternativa vnitřního přesídlení již nepřicházela v úvahu. Místní podmínky (v cílové části země) musí být takové, aby žadatel mohl vést relativně normální (běžný) život s ohledem na celkové poměry v zemi původu. Pokud by například žadatel byl bez rodinných vazeb a bez neformální sociální sítě, přemístění nebude připadat v úvahu, ledaže by žadatel nebyl ani jinak schopen vést vcelku běžný život na vyšší úrovni, než je úroveň životního minima. Jestliže bude žadateli odepřen přístup k půdě, zdrojům obživy a ochraně v cílové části země z toho důvodu, že nepatří k dominantnímu klanu, kmenu, etnické, náboženské, nebo kulturní skupině, nebude vnitřní přesídlení možné. Například v mnoha částech Afriky, Asie i jinde, obecné etnické, kmenové, náboženské nebo kulturní faktory umožňují přístup k půdě, zdrojům obživy a ochraně. V takových případech by nebylo rozumné očekávat od žadatele, který nepatří k dominantní skupině, aby se zde usídlil. Po žadateli by nemělo být požadováno přemístit se do míst, jako jsou městské slumy, kde by žil ve velice těžkých a obtížných podmínkách. Sněmovna lordů konstatovala užitečnost výše uvedených pokynů, které se zaměřují na poměry obecně převažující v zemi původu žadatele.
Doporučení UNHCR bylo vydáno kvůli tomu, že evropské státy nepřistupovaly k otázce vnitřní ochrany jednotně. Cílem tohoto doporučení je poskytnout vodítko pro právní praxi úřadů a soudů při posuzování možnosti vnitřní ochrany. Článek 8 odst. 1 a odst. 2 Kvalifikační směrnice týkající se vnitřní ochrany povšechně odráží pravidla uvedená v Doporučení UNHCR.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že v souladu s Doporučením UNHCR je třeba provést analýzu rozumnosti a analýzu relevance vnitřní ochrany, a dodává, že vnitřní ochrana musí být pro jednotlivce prakticky dosažitelná, trvalá, efektivní a musí být poskytována ze strany úřadů, které mají danou oblast pevně pod kontrolou. Za vnitřní ochranu nelze považovat ochranu ze strany místního klanu nebo milice, které nejsou uznány ze strany vlády (úřadů) země původu.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že žalovaný ani krajský soud nepřihlédli k tomu, že je osamělá žena (postavení žen je navíc v Demokratické republice Kongo velice problematické, neboť ženy jsou kulturně i právně diskriminovány, znásilňovány a nuceny ke sňatkům), což podle Nejvyššího správního soudu ve spojení s celkovou již výše popsanou situací v zemi původu (boje mezi ozbrojenými milicemi, neschopnost vlády zajistit dodržování lidských práv a pořádek na celém území státu, civilní obyvatelstvo nemá možnost se volně přesouvat vzhledem k nelegálním kontrolním bodům) a ve spojení se skutečností, že stěžovatelka byla manželkou předního politického představitele hájícího zájmy jejího etnika, fakticky možnost vnitřní ochrany vylučuje. Především však je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že možnost vnitřní ochrany nelze odůvodňovat možností žadatele o udělení mezinárodní ochrany přejít do jiného státu, neboť v takovém případě se jedná o opuštění země původu, a nikoli o přesídlení a vyhledání bezpečného útočiště v rámci hranic země původu.
*) S účinností od 21. 12. 2007 ustanovení zrušeno, nyní srov. § 2 odst. 8 téhož zákona.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.