Vydání 12/2017

(…) [16] Ze správního spisu vyplývá následující. Stěžovatelka poprvé požádala o mezinárodní ochranu dne 19. 7. 2006, přičemž uvedla, že má tři sestry. Do protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 20. 9. 2006 stěžovatelka uvedla, že její matka zemřela před 12 roky. Stěžovatelka vycestovala z vlasti z obavy o svůj život, měla se podrobit obřízce, což odmítla, protože v dané souvislosti přišly o život její dvě sestry. Pokud by se zákroku nepodrobila, vesničané by ji zabili. Stěžovatelka uvedla, že byla opakovaně znásilněna a mučena jako otrok. Správní orgán vyhodnotil výpovědi stěžovatelky jako nevěrohodné, mezinárodní ochrana jí udělena nebyla a rozhodnutí ze dne 16. 1. 2007 nabylo právní moci dne 29. 1. 2007. Dne 9. 6. 2014 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky v délce trvání dva roky. Stěžovatelka dne 30. 6. 2014 učinila prohlášení o mezinárodní ochraně. Uvedla, že její matka zemřela v dubnu 2013, její sestry v roce 2000, 2001, 2004, a dvě v dubnu 2013. K otázce, kdy a z jakého důvodu opustila vlast, stěžovatelka uvedla: „[Dne] “ K otázce, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany, uvedla: „[…]“ Na dotaz, proč tuto skutečnost neuvedla již v minulém řízení, odpověděla, že byla vystrašená a bála se, že ji zabije. Dále sdělila, že neví, proč v minulé žádosti o mezinárodní ochranu neuvedla dvě sestry, které zemřely s matkou v dubnu 2013. V případě návratu do vlasti se obává toho, že by ji zabili. Zástupkyně stěžovatelky požádala přípisem ze dne 7. 8. 2014 o provedení pohovoru v řízení o mezinárodní ochraně z důvodu, že stěžovatelka se domnívá, že pohovor je v jejím případě nezbytný ke zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí, neboť dva nové důvody nemohla uvést během předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Přípisem ze dne 23. 10. 2014 stěžovatelka prostřednictvím zástupkyně zaslala vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, v němž opakovaně požádala o provedení pohovoru za účelem zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. Z protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 13. 11. 2015 vyplývá, že stěžovatelka k dotazu, zda chce uvést nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení žádosti, odpověděla, že její právní zástupkyně nahlédne do spisu a poté se vyjádří. Ve vyjádření ze dne 18. 12. 2015 k podkladům pro vydání rozhodnutí stěžovatelka doplnila některé informace o situaci v zemi původu, navrhla provést uvedené zprávy jako důkazy, a to zejména k možnosti udělit doplňkovou ochranu. Stěžovatelka se podle vyjádření domnívá, že by jí v případě návratu hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalovaný rozhodl dne 15. 2. 2016. Z psychologické zprávy ze dne 20. 10. 2014 vyplývá, že stěžovatelka prožila dlouhotrvající stres a traumata, a vzhledem k tomu, že je velmi stresovaná při pohovorech, se může jevit jako málo důvěryhodná.

[17] V návaznosti na prohlášení o mezinárodní ochraně ze dne 30. 6. 2014 stěžovatelka podala dne 3. 7. 2014 v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Podle přechodných ustanovení zákona č. 314/2015 Sb., kterým byl s účinností od 18. 12. 2015 novelizován mimo jiné i zákon o azylu, řízení podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a k tomuto dni neskončené se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak.

[18] Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, „[p]“

[19] Institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly azylově relevantním způsobem ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009-6). Institutem opakované žádosti se zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS, v němž konstatoval následující: „“ V citovaném usnesení posuzoval rozšířený senát případ zastavení opakované žádosti o mezinárodní ochranu, kdy se žalovaný v rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Rozšířený senát v odůvodnění dále konstatoval: „“ (srov. body [18]-[19])

[20] Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný provedl srovnání důvodů současné žádosti o mezinárodní ochranu s tvrzeními učiněnými v rámci předchozího řízení. Žalovaný konstatoval, že stěžovatelka uvádí stejné motivy odchodu jako v případě první žádosti, tj. obavu z ženské obřízky, kterou nechtěla podstoupit. K tvrzené skutečnosti, že osoba, která jí zařídila cestu do Evropy, požaduje po stěžovatelce 75 000 USD a převaděči ji kontaktovali v pobytovém středisku, přičemž byla následně nucena k prostituci, žalovaný konstatoval, že tato skutečnost byla stěžovatelce objektivně známá již v průběhu řízení o předchozí žádosti a stěžovatelka měla povinnost uvést ji za účelem jejího posouzení již tehdy. Dále žalovaný uvedl, že stěžovatelka byla s osobou převaděče v kontaktu již od svého odjezdu z Kamerunu, a nicméně od dubna 2014 ji tato osoba již nekontaktovala. Žalovaný konstatoval, že tvrzené výhružky nepůsobí věrohodně. Co se týče další skutečnosti, a to že matka a dvě sestry zemřely v dubnu 2013 v důsledku náboženského konfliktu, žalovaný toto považoval za naprosto nevěrohodné, s ohledem na skutečnosti zmíněné v předešlém řízení (pouze tři sestry na rozdíl od současného tvrzení, že jich měla pět; matka měla zemřít podle sdělení z roku 2006 před 12 lety). Podle žalovaného stěžovatelka uvedené rozpory v žádostech věrohodně nevysvětlila, žalovaný proto označil údajné nové skutečnosti za zcela účelová tvrzení. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalovaný provedl toto porovnání jednotlivých tvrzení a ztotožnil se s jeho závěry, že stěžovatelka neuvedla žádné nové skutečnosti pro hodnocení toho, zda byla v zemi původu vystavena azylově relevantnímu pronásledování.

[21] Stěžovatelka se s tímto právním posouzením neztotožňuje a v kasační stížnosti tvrdí, že nové důvody v žádosti prokazatelně uvedla. Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou, a to z následujících důvodů. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že strach z obřízky je skutečností, kterou stěžovatelka uvedla již v předchozím řízení o mezinárodní ochraně. Tvrzení o vyhrůžkách ze strany převaděčů vyhodnotil žalovaný jako skutečnost, kterou měla stěžovatelka možnost uvést již v předchozím řízení o mezinárodní ochraně. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že v rámci pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2006 stěžovatelka podrobně popsala cestu do Evropy za pomoci charity, která jí měla podle jejího tvrzení cestu do Evropy hradit. Stěžovatelka pobytové středisko svévolně opustila dne 9. 12. 2006. Rozhodnutí ve věci předchozí mezinárodní ochrany bylo vydáno dne 16. 1. 2007. Do žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 3. 7. 2014 stěžovatelka k dotazu, kdy se dozvěděla, že má zaplatit částku 75 000 USD, uvedla, že než odjela, tato osoba jí řekla, že bude pracovat a z toho, co vydělá, bude tuto částku splácet. To jí bylo řečeno ještě v Kamerunu. Ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 23. 10. 2014 uvedla, že byla převaděči zkontaktována v pobytovém středisku, kteří ji odvezli do místnosti, kde se dozvěděla, že bude pracovat jako prostitutka. V žalobě uvedla, že v prosinci 2006 byla nucena opustit pobytové středisko a byla nucena k prostituci, vzhledem k tomu, že to odmítla, tlak na ni se stupňoval. V kasační stížnosti tvrdí, že pronásledování převaděči začalo až po jejím opuštění pobytového střediska v roce 2007. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že pokud stěžovatelku převaděči kontaktovali v pobytovém středisku, měla možnost tuto skutečnost uplatnit v předchozím řízení o mezinárodní ochraně, neboť v době jejího svévolného opuštění střediska ještě nebylo vydáno rozhodnutí ve věci první žádosti. Stěžovatelka podle jejího tvrzení již před cestou do Evropy věděla, že převaděč od ní bude požadovat splacení částky, měla proto tuto skutečnost uvést v prvním řízení o mezinárodní ochraně. Pokud tyto skutečnosti neuvedla v řízení v roce 2006, nelze akceptovat zhojení neunesení břemena tvrzení podáním opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v roce 2014 s tím, že tuto skutečnost v předchozím řízení neuvedla z důvodu obav o svůj život. Pokud byla ze strany převaděčů nucena k prostituci až následně po opuštění pobytového střediska, mohlo by se jednat o novou skutečnost, kterou nemohla v prvním řízení uvést. S ohledem na odlišné verze uváděné k této skutečnosti lze souhlasit se závěrem žalovaného, že toto tvrzení v kontextu zjištěných informací vyznívá nevěrohodně. V případě třetího důvodu, a to smrti dvou sester a matky, s ohledem na skutečnosti uváděné v prvním řízení o mezinárodní ochraně lze taktéž potvrdit závěry žalovaného o nevěrohodnosti těchto tvrzení. Nejvyšší správní soud má proto za to, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou v opakované žádosti o mezinárodní ochranu nebyly novými skutečnostmi, které stěžovatelka nemohla uvést již v předchozím pravomocně ukončeném řízení, případně se jednalo o tvrzení nevěrohodné.

[22] Stěžovatelka však tvrdí, že pokud žalovaný považoval její tvrzení za nedůvěryhodné, měl se pokusit tyto nesrovnalosti v souladu s § 23 odst. 1 zákona o azylu odstranit pomocí pohovoru. Stěžovatelka považuje za nezákonné odmítnutí provést pohovor se zranitelným žadatelem v případě, že tvrdí nové azylově skutečnosti. Stěžovatelka měla za to, že byl porušen čl. 23 odst. 1 zákona o azylu, neboť v jejím případě bylo nutné pohovor provést právě k odstranění pochybnosti o důvěryhodnosti jejího tvrzení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že doposud neřešila otázku neprovedení pohovoru ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o azylu, a to nejen obecně, ale ani ve vztahu ke zranitelným osobám. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom neplyne jakékoliv vypořádání žalobní námitky neprovedení osobního pohovoru. Napadený rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vzhledem k absenci dostatečné judikatury se musel Nejvyšší správní soud zabývat otázkou povinnosti provést pohovor v řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu.

[23] Podle § 23 odst. 1 zákona o azylu: „“ Podle § 23 odst. 2: „

“

[24] Zákon o azylu nevyžaduje v případech opakovaných žádostí provedení pohovoru, pokud pohovor není nezbytný ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V případě opakovaných žádostí má žadatel možnost písemně předložit tvrzené nové skutečnosti, dále může uvést důležité okolnosti případu již během poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

[25] Co se evropské úpravy týče, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. „“), ze které vychází i zákon o azylu, upravuje v článku 40 tzv. následné žádosti a v článku 42 procesní pravidla, přičemž v čl. 42 odst. 2 se uvádí: „[…]“ Nutno podotknout, že podle přechodných ustanovení se tato úprava použije na žádosti o mezinárodní ochranu podané po 20. 7. 2015. Předchozí směrnice Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka však obdobně v článku 34 upravovala u následných žádostí možnost předběžně tuto žádost posoudit pouze na základě písemného podání bez osobního pohovoru. Podle směrnice však tyto podmínky nesměly znemožnit přístup žadatelů o azyl k novému řízení, ani vést k účinnému odepření nebo výraznému omezení tohoto přístupu.

[26] Z právní úpravy tedy neplyne, že by správní orgán musel u opakovaných žádostí provést se žadatelem pohovor. V rozsudku ze dne 9. 2. 2017, C-560/14, Sb. rozh., se Soudní dvůr Evropské unie zabýval otázkou práva být vyslechnut v rámci řízení o přiznání doplňkové ochrany ve vztahu k případu specifické irské vnitrostátní úpravy, kdy tato úprava stanovovala dvě samostatná řízení o mezinárodní ochraně a v návaznosti na to řízení o doplňkové ochraně. Soudní dvůr poukázal na to, že „“ (srov. bod 25). Dále však uvedl, že toto právo za okolností, které posuzoval, nevyžaduje, aby se nutně konal ústní pohovor v řízení o doplňkové ochraně (bod 27). Naznačil, že právo být vyslechnut zaručuje žadateli možnost vyjádřit stanovisko v průběhu správního řízení a důvody k tomu, aby příslušný orgán nepřijal nepříznivé rozhodnutí. Právo být vyslechnut tak nevyžaduje, aby byla žadateli poskytnuta možnost ústního pohovoru, pokud se může písemně ke všem skutečnostem vyjádřit. V některých případech však může být v důsledku zvláštních okolností nezbytné ústní pohovor zorganizovat. V bodu 51 Soudní dvůr konstatoval: „.“ Na tomto místě je však potřeba upozornit na to, že Soudní dvůr tyto závěry nečinil ve vztahu k posouzení opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, u kterých je možnost vynechání osobního pohovoru přímo upravena procedurální směrnicí.

[27] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí stěžovatelka rozvedla důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu (č. l. 146-147 správního spisu) – vysvětlila, proč neuvedla během prvního řízení o mezinárodní ochraně vyhrožování ze strany převaděčů (tato osoba jí vyhrožovala zabitím), a dále zmínila, že vraždu matky a sester v roce 2013 taktéž bez jejího zavinění nemohla uvést v předchozím řízení o mezinárodní ochraně v roce 2006. Dále konstatovala, že tyto skutečnosti jsou nové, a s ohledem na to žádá o provedení pohovoru za účelem zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka v této žádosti uvedla, že se domnívá, že v jejím případě nelze řízení zastavit z důvodu nepřípustnosti, a proto žádá o provedení pohovoru, během něhož by mohla objasnit důvody, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany. Lze tak konstatovat, že stěžovatelka měla v průběhu řízení, s ohledem na kvalifikované právní zastoupení, které trvalo od prohlášení o mezinárodní ochraně dne 30. 6. 2014, až do vydání napadeného rozhodnutí dne 15. 2. 2016, opakovaně možnost vyjádřit se k jakýmkoliv skutečnostem, přičemž tuto možnost také využila. Správní orgán nebyl podle § 23 odst. 1 zákona o azylu povinen osobní pohovor provést, pokud měl za to, že o zjištění stavu věci nejsou důvodné pochybnosti. Ani stěžovatelčino právo být vyslechnut nebylo v řízení porušeno, neboť se opakovaně vyjádřila a rozvedla důvody žádosti. Stěžovatelka v žádosti ze dne 7. 8. 2014 uvedla, že pohovor žádá proto, že dva uvedené důvody nemohla uvést během předchozího řízení. Dne 23. 10. 2014 opakovaně požádala o provedení pohovoru, s ohledem na to, že uvedla nové skutečnosti. Obecně lze tedy říct, že pokud správní orgán vyhodnotil, že tvrzené skutečnosti nebyly skutečnostmi novými, nemusel osobní pohovor provést.

[28] Na druhou stranu však nelze odhlédnout od toho, že žalovaný vyhodnotil tvrzení stěžovatelky jako nevěrohodná, a od toho, že stěžovatelka doložila psychologické zprávy, potvrzující prožitý dlouhotrvající stres a traumata, s následkem posttraumatického syndromu. Skutečnosti sdělené stěžovatelkou do žádosti o druhou mezinárodní ochranu samy o sobě, jak už konstatoval Nejvyšší správní soud výše, nejsou věrohodné. Pokud však stěžovatelka, kterou by bylo možné zařadit mezi zranitelné osoby, na provedení pohovoru trvala, a existovala možnost, že osobní pohovor mohl objasnit rozpory v jejích výpovědích, a to zejména ve vztahu ke skutečnostem, které žalovaný posoudil jako nevěrohodné, a v návaznosti na to je posoudil jako skutečnosti, které nelze vzít v úvahu pro věcné posouzení žádosti, měl žalovaný podle Nejvyššího správního soudu k provedení pohovoru přistoupit. Možnost pohovor provést zákonem vyloučena není, a jak plyne již z judikatury Soudního dvora, takový pohovor může být v případě zranitelných osob a specifických situací nezbytný k tomu, aby se žadatel mohl úplně a uceleně vyjádřit ke skutečnostem, které mají odůvodnit jeho žádost o mezinárodní ochranu. Od žalovaného nelze vyžadovat provedení plnohodnotného posouzení u opakovaných žádostí, které spadají pod § 11a odst. 1 zákona o azylu. Pokud však v řízení vzniknou pochybnosti o věrohodnosti tvrzení žadatele, kterého lze považovat za zranitelnou osobu, a tento trvá na objasnění tvrzených skutečností v osobním pohovoru, je potřeba k tomu přihlédnout. I v rámci předběžného zhodnocení věrohodnosti u opakovaných žádostí by žalovaný měl vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu žadatele, a to zejména jeho případnou zranitelnost. Autentická výpověď je přitom klíčová pro posouzení věrohodnosti žadatele. S ohledem na tvrzený psychologický stav stěžovatelky má Nejvyšší správní soud za to, že v nyní posuzovaném případě bylo provedení pohovoru nezbytné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nadto měl žalovaný vzhledem k délce trvání řízení dostatečný prostor pro to, aby osobní pohovor provedl, a dal tak stěžovatelce možnost uceleně se ke všem skutečnostem osobně vyjádřit.

[29] Dále nelze opomenout ani vyjádření ze dne 18. 12. 2015, v němž stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě hrozí po návratu do země původu vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu, a to s odkazem na zprávy o situaci žen v Kamerunu. Z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu plyne, že odůvodnění žalovaného v případě opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu musí obsahovat i závěr o tom, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z napadeného rozhodnutí lze vyčíst pouze tuto úvahu: „“ Jakákoliv další úvaha ve vztahu k posouzení situace v zemi původu v rozhodnutí absentuje. Správní orgán pouze na začátku vyjmenoval zprávy o zemi původu, z nichž vycházel a které byly součástí spisového materiálu k žádosti stěžovatelky. S ohledem na vyjádření stěžovatelky, v němž tvrdí, že jí v případě návratu hrozí znásilnění a obchodování s lidmi, nelze souhlasit se žalovaným v tom, že by stěžovatelka neuvedla důvody, pro které by jí mohla hrozit vážná újma (ačkoliv tak učinila až v průběhu řízení a ne přímo v žádosti o mezinárodní ochranu). Žalovaný se proto měl v napadeném rozhodnutí vypořádat i s otázkou situace v zemi původu s ohledem na § 14a zákona o azylu, mimo jiné i s vědomím, že poslední řízení o mezinárodní ochraně proběhlo v roce 2007, a situace se od té doby mohla zásadním způsobem změnit. Krajský soud pouze stručně potvrdil shodu s názorem žalovaného, že stěžovatelce nebezpečí vážné újmy nehrozí. Přezkoumával tak závěry žalovaného, které však v napadeném rozhodnutí nebyly ve vztahu k situaci stěžovatelky dostatečně zdůvodněny. Krajský soud odkázal na vyjádření žalovaného k žalobě, se kterým se plně ztotožnil. Z tohoto dokumentu Nejvyšší správní soud ověřil, že žalovaný se v něm vyjádřil k možnosti návratu stěžovatelky do země původu a rizikům, které ve vztahu ke své osobě uvedla. Vyjádření k žalobě však nemůže plně nahradit posouzení, které absentuje v napadeném rozhodnutí.

[30] Nejvyšší správní soud tedy zjistil vady napadeného rozhodnutí, konkrétně absenci osobního pohovoru se stěžovatelkou, v rámci něhož mohla objasnit informace z podané žádosti o mezinárodní ochranu, které samy o sobě nepůsobí věrohodně, a bez dalšího vysvětlení je nelze považovat za nové skutečnosti, které by odůvodňovaly věcný přezkum žádosti. S vědomím o možné zranitelnosti žadatelky měl žalovaný v řízení, které trvalo téměř dva roky, umožnit provedení osobního pohovoru, aby bylo možné bez dalších pochyb uzavřít, zda u stěžovatelky lze nebo nelze zastavit řízení o žádosti pro nepřípustnost. Žalovaný taktéž pochybil, když nevypořádal tvrzenou hrozbu vážné újmy, a tento nedostatek se snažil zhojit až v rámci vyjádření k žalobě. Krajský soud, který měl pro tyto vady napadené rozhodnutí zrušit, tak neučinil, nevypořádal přitom ani žalobní námitky, v nichž stěžovatelka tyto vady tvrdila.