Vydání 9/2014

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá zejména to, že žalovaný prováděné důkazy a v podstatě celou věc hodnotil selektivně a v tomto smyslu také dospěl k závěru o celkové nevěrohodnosti stěžovatele a jeho ke křesťanství, jakož i k závěrům, že stěžovateli v zemi původu nehrozí nebezpečí; nápravu těchto pochybení však následně nezajistil ani krajský soud. V daném ohledu stěžovatel v kasační stížnosti naznačuje, že podstatnou roli pro vyhodnocení jeho nevěrohodnosti hrály údajné rozpory mezi jeho výpověďmi ve správním řízení a výpovědí Mgr. F. Této otázce, tedy údajným rozporům mezi uvedenými výpověďmi a vyhodnocení doby, po kterou navštěvoval bohoslužby, se přitom stěžovatel věnoval již v jednom z žalobních bodů.

K věci je třeba uvést, že v řízeních ve věci mezinárodní ochrany hraje mimořádně důležitou roli věrohodná výpověď žadatele a v tomto kontextu i jeho vlastní celková věrohodnost. Například již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 5 A 746/2000, se mimo jiné uvádí, že "[p]"; k významu věrohodné výpovědi žadatele lze komplexně odkázat kupř. také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS. Lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004-57, v němž se uvádí, že .

Taktéž lze připomenout, že řízení o mezinárodní ochraně je řízením specifickým tím, že je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs 100/2007-64; ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89; a ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63), že jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se důvodnost strachu z pronásledování či riziko vážné újmy v budoucnu), a tedy že nesprávné rozhodnutí má pro stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.

Jak vyplývá také již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004-36, č. 903/2006 Sb. NSS, je obtížné, ne-li nemožné stanovit jakákoliv měřítka hodnocení subjektivních znalostí člověka o náboženství nebo víře, na druhou stranu však lze jistou, alespoň minimální, povědomost o této víře od žadatele o mezinárodní ochranu, který tvrdí, že zastává určitá náboženská přesvědčení, o která opírá své azylově důvody, požadovat v těch případech a v tom rozsahu, které odpovídají osobním charakteristikám daného žadatele i charakteristikám prostředí, z něhož pochází. Správní orgán se tedy věrohodností žadatele o mezinárodní ochranu musí zabývat a věc hodnotit v celkovém kontextu, kupř. zvážit i tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu o hloubce jeho víry, délce doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského života příslušné komunity, vzít v úvahu jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj apod. V tomto smyslu není vyloučeno ani provádění vhodných výslechů svědků a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového zjišťování vždy přistupovat s nejvyšší možnou opatrností.

Z uvedených hledisek, a po zvážení obsahu správního spisu, však dle názoru Nejvyššího správního soudu prozatím nebylo jednoznačně prokázáno, že by stěžovatel takové, přinejmenším znalosti, odpovídající jeho tvrzenému azylovému příběhu, jeho vzdělání, jazykovému vybavení, kulturnímu prostředí, z něhož pochází, a jeho dosavadním zkušenostem s nově přijatým pravoslavným křesťanstvím, nevykazoval. Z porovnání odpovědí, které stěžovatel podal při doplňujících pohovorech k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, vyplývá, že se jeho znalosti křesťanské věrouky alespoň v některých ohledech prohlubovaly. S ohledem na osobu stěžovatele, který se prezentuje jako běžný, řadový věřící, který pochází z cizího prostředí a čelí i jazykové bariéře, nelze prozatím jednoznačně, tak jak to učinil žalovaný a posléze i krajský soud, konstatovat, že jeho povědomí o otázkách týkajících se křesťanské víry je zcela nedostačující. Žalovaný dle náhledu Nejvyššího správního soudu v odůvodnění svého rozhodnutí zdůrazňoval především "" výpovědi stěžovatele, aniž by hlubší pozornost věnoval i těm, které byly buďto správné, anebo sice nepřesné, ale lze je považovat za "" či "" z hlediska dokonce i řadového českého věřícího (v této souvislosti lze zmínit i názor Mgr. F., který vyjádřil v rámci své výpovědi, a sice to, že deficity ve znalosti Bible vykazuje řada křesťanů). Cílem pohovorů v rámci řízení o mezinárodní ochraně taktéž není podrobit žadatele o mezinárodní ochranu "" z věrouky týkající se toho kterého náboženství. K uvedeným úvahám zdejší soud přiměřeně odkazuje na svou judikaturu týkající se posuzování znalostí přívrženců tzv. čistého islámu; viz zejména již citovaný rozsudek čj. 5 Azs 66/2008-70. Taktéž lze přisvědčit stěžovateli, že jako jedna z rozhodujících skutečností z hlediska věrohodnosti stěžovatelovy ke křesťanství nemůže být hodnocen fakt, že stěžovatel o svém křtu nic nesdělil v průběhu řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem a nenavrhl v tomto ohledu ani příslušné důkazy, neboť toto řízení se skutečně týkalo stěžovatelovy předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která byla založena na zcela jiných důvodech než žádost nyní posuzovaná.

Nejvyšší správní soud rovněž ověřil, že jak z rozhodnutí žalovaného, tak z rozsudku krajského soudu vyplývá, že věrohodnost stěžovatele a jeho k pravoslaví byla zpochybňována také právě s ohledem na rozpory mezi jeho výpověďmi a výpovědí protoreje Mgr. F. ze dne 17. 2. 2011, který byl vyslechnut jako svědek ve smyslu § 55 správního řádu. Těmto rozporům se krajský soud věnoval na s. 15 a 16 svého rozsudku.

Po přezkoumání věci zdejší soud konstatuje, s níže uvedenou výhradou k použitelnosti tohoto důkazu ve správním řízení, že i v případě hodnocení výpovědi Mgr. F., resp. rozporů mezi touto výpovědí a výpověďmi stěžovatele učiněnými během správního řízení, je třeba postup žalovaného považovat za poněkud jednostranný. Rozpory mezi výpověďmi stěžovatele a Mgr. F. se totiž rozcházejí v podstatě jen v otázce délky doby, po kterou stěžovatel před křtem navštěvoval kostel. Žalovaný ponechal při hodnocení věci naopak stranou výpověď Mgr. F., podle níž je stěžovatel autentickým věřícím.

Již uvedené nedostatky v hodnocení důkazů provedených žalovaným a na to navazující pochybení krajského soudu samy o sobě vedou k závěru o tom, že jejich rozhodnutí nemohou obstát. V daném kontextu, a to i vzhledem k závažnosti, kterou žalovaný i krajský soud připisovali uvedeným rozporům mezi výpovědí stěžovatele a Mgr. F., je však třeba rovněž konstatovat, že co se týká předmětného výslechu svědka, nebyla ve správním řízení dodržena procesní práva stěžovatele a tento důkaz nebylo možné v neprospěch stěžovatele v řízení použít.

Jak vyplývá z § 9 zákona o azylu, použije se na řízení vedená podle tohoto zákona správní řád, a to s výjimkou taxativně uvedených ustanovení. Jedním z těchto ustanovení je také § 49 správního řádu obsahující právní úpravu ústního jednání. Tato skutečnost, s ohledem na to, že institut ústního jednání je v rámci zákona o azylu nahrazen speciálním institutem pohovoru dle § 23 zákona o azylu (čímž je vyloučena obecná úprava dle správního řádu), se však nijak nedotýká povinnosti správních orgánů postupovat v řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 51 odst. 2 správního řádu, dle něhož "[o] ." Jak vyplývá i z komentářové literatury, na řízení o udělení mezinárodní ochrany se plně aplikuje § 50 a násl. správního řádu o podkladech pro vydání rozhodnutí, včetně dokazování, a správní orgán tak musí dostát mj. i povinnosti dle § 51 odst. 2 správního řádu; správní orgán by tak měl vždy žadatele informovat, že bude provádět konkrétní důkaz (viz Jurman, M. In: Kosař, D. a kol. . 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 63).

K samotnému § 51 odst. 2 správního řádu lze uvést, že "[p][správního řádu][správního řádu]" (Vedral, J. . 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 521).

Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 13. 3. 2013, čj. 1 As 157/2012-40, smyslem § 51 odst. 2 správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem (komplexně všemi vjemy vnímat výpověď svědka, ohledávaný předmět apod.) a v návaznosti na to se detailněji vyjádřit k důkazu. Účastník řízení tak může bezezbytku realizovat svá procesní práva, včetně toho, že je oprávněn klást vyslýchanému svědku otázky, a konfrontovat ho tak se svojí skutkovou verzí. Splnění povinnosti stanovené § 51 odst. 2 správního řádu by tak v nynějším případě představoval pouze takový postup, pokud by žalovaný stěžovatele informoval o dni konání výslechu svědka, a umožnil mu tak účast při provádění tohoto důkazu.

Ze správního spisu ovšem vyplývá, že o výslechu svědka, protoreje Mgr. F., nebyl stěžovatel nijak informován, a nemohl tak ani zvážit svou přítomnost u tohoto výslechu. Toto pochybení tak má za následek, že předmětný důkazní prostředek byl získán procesně vadným způsobem a za daných podmínek, kdy se stěžovatel nevzdal svého práva účasti při dokazování, jej nebylo možné v řízení jako důkazu v neprospěch stěžovatele použít. Jak vyplývá např. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, čj. 5 Ca 254/2008-57, tuto vadu řízení nelze zhojit ani postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť toto ustanovení vyjadřuje právo účastníka seznámit se s podklady pro vydání meritorního rozhodnutí; smyslem § 36 odst. 3 správního řádu je tedy seznámit účastníka řízení s podklady rozhodnutí na základě již ukončeného procesu dokazování, avšak nemůže sloužit k nápravě procesních vad, jichž se při shromažďování důkazů správní orgán dopustil. V nynějším případě ke zhojení předmětného pochybení tak nemohla vést ani možnost vyjádřit se k výpovědi Mgr. F. při (doplňujícím) pohovoru dne 8. 11. 2011, kdy žalovaný postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu dal stěžovateli rovněž možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že žalovanému nijak neupírá právo konfrontovat stěžovatele s rozpory mezi jeho výpověďmi a výpověďmi předvolaného svědka (svědků). Uvedené výslechy však musí být provedeny procesním postupem souladným se zákonem. Konkrétně se jedná o to, že stěžovatel má právo poté, co je sám vyslechnut, být přítomen výslechu svědka (či svědků) a klást jim otázky. Kromě toho, že tento požadavek vyplývá, jak bylo vyloženo, ze správního řádu, nelze ponechat stranou ani principy spravedlivého procesu (včetně správního řízení) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i právo na řádnou správu dle čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, které se uplatní v každém správním řízení k přezkoumání žádosti o udělení mezinárodní ochrany vedeném příslušným vnitrostátním orgánem podle pravidel přijatých v rámci společného evropského azylového systému (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 11. 2012, , C-277/11, body 75 až 95), a to případně i nad rámec výslovné úpravy stanovené tzv. procedurální směrnicí (směrnice Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, resp. nová procedurální směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních o přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany).

Z principiálně stejných východisek vycházel Nejvyšší správní soud taktéž ve své judikatuře týkající se daňového řízení, na kterou zde lze přiměřeně odkázat. Konkrétně se jedná kupř. o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, čj. 5 Afs 51/2008-95, v němž zdejší soud uvedl, že "[j]"

Z uvedené judikatury tak plyne, že daná procesní vada nemusí vždy vést ke zrušení rozhodnutí správního orgánu; v daném případě však vyhodnocení rozporů mezi výpověďmi stěžovatele a Mgr. F. mělo poměrně významnou úlohu v posouzení celkové věrohodnosti stěžovatele a jeho azylového příběhu, a proto představuje ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. podstatné porušení ustanovení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Je pravdou, že předmětnou procesní vadu stěžovatel v žalobě explicitně nevytkl; je však třeba mít za to, že se jí dotýká širší žalobní argumentace stěžovatele, v jejímž rámci rozporoval svou údajnou nevěrohodnost. Jak již totiž bylo zmíněno, zabýval se stěžovatel v žalobě otázkou tvrzených rozporů mezi jeho vlastní výpovědí a výpovědí Mgr. F., a tedy také věrohodností své k pravoslavnému křesťanství. Právě tato skutečnost je klíčová, neboť jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, je soud oprávněn a také povinen zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, resp. žalobních námitek; je třeba vzít v úvahu také to, že akceptovala určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření žalobního bodu v řízeních ve věcech mezinárodní ochrany a některá další specifika těchto řízení s ohledem na závažnost rozhodnutí přijímaných v jejich rámci pro jednotlivce.

Nejvyšší správní soud se tak domnívá, že za dané situace nemohl krajský soud rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumat v rozsahu žalobních bodů, a toto rozhodnutí tak měl ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit. Přestože stěžovatel v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu výslovně nenamítal, že krajský soud měl z uvedeného důvodu rozhodnutí žalovaného zrušit, přihlédl Nejvyšší správní soud k uvedené vadě řízení před krajským soudem v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s., neboť obdobně jako v řízení o žalobě ve vztahu k pochybení žalovaného, bránila tato vada řízení před krajským soudem plnému přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu v mezích uplatněných stížních námitek.

Bude tedy nutné, aby žalovaný v průběhu dalšího řízení uvedenou procesní vadu odstranil a aby znovu, na základě všech zjištěných skutečností svědčících nejen v neprospěch stěžovatele (přičemž Nejvyšší správní soud nepopírá, že jsou zde rovněž skutečnosti snižující věrohodnost stěžovatele - např. jeho předchozí nevěrohodná žádost o udělení mezinárodní ochrany či pokus o nelegální přechod hranice do Německa), ale i v jeho prospěch, vyhodnotil, zda se v jeho případě jedná o věrohodnou konverzi k pravoslavnému křesťanství, a zda tedy je stěžovatel autentickým, praktikujícím křesťanem, či nikoliv.

Pokud by se jednalo o konverzi reálnou, věrohodnou, bylo by třeba tuto skutečnost dále velmi pečlivě zvažovat v kontextu § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z hlediska možných důvodů pro udělení azylu spočívajících v důvodném strachu z pronásledování na základě náboženství, jakkoli tyto možné důvody nastaly v převážné míře až po té, co stěžovatel opustil zemi původu (tzv. uprchlíka ). V této souvislosti se Nejvyšší správní soud rovněž ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že žalovaný hodnotil shromážděné důkazy o možném nebezpečí pronásledování konvertitů ke křesťanství v zemi původu stěžovatele selektivně a že krajský soud se s takovým hodnocením bez jakékoli podrobnější úvahy ztotožnil.

Je totiž třeba vzít v potaz, že nejen stěžovatelem uváděné zdroje zmiňované např. v "" ze dne 8. 12. 2011 (s nímž se žalovaný ovšem před vydáním svého rozhodnutí nemohl seznámit) či v "" doručeném žalovanému dne 2. 11. 2010, a materiály, které stěžovatel sice neuplatnil ve správním řízení, ale předložil je v řízení o žalobě krajskému soudu, a k nimž se krajský soud výslovně vůbec nevyjádřil, ale ani materiály, na které se odvolává ve svém rozhodnutí sám žalovaný a které jsou součástí správního spisu [tj. Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) z 10. 6. 2009, obdobná zpráva ze dne 7. 7. 2011, či výroční zpráva o svobodě vyznání za rok 2010 Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických], rozhodně nevylučují nebezpečí pronásledování konvertitů ke křesťanství v Íránu, včetně takových jeho forem, které zároveň dosahují silnější intenzity vážné újmy (a zahrnují i její vůbec nejzávažnější formy - tj. mučení a dokonce uložení trestu smrti).

Například ze zmíněné zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických vyplývá, že přinejmenším v letech 2008 až 2010 docházelo k zatýkání křesťanských konvertitů či tyto osoby byly vystaveny různým významnějším příkořím ze strany oficiálních úřadů. Z uvedených Informací norského Centra informací o zemích původu pak plyne, že křesťanští konvertité v Íránu nečelí hrozbě nejvážnějších represí či trestu smrti (zprávy uváděné stěžovatelem v žalobě naznačují nebezpečí zabití i po propuštění z vazby, a to i ze strany nestátních původců pronásledování), zpravidla za situace, kdy svou víru nedávají veřejně najevo, dále nepůsobí v rámci tzv. domácích církví a popř., když v příslušném řízení před soudem své odpadlictví od islámu popřou či odvolají. V této souvislosti je ovšem nutno poukázat na rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. 9. 2012, , C-71/11 a C-99/11, bod 80, podle něhož "[č]." Jinak řečeno, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu vyžadovat, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá projevů své víry, a to včetně projevů učiněných na veřejnosti. Přitom mj. ze zmiňované Informace LANDINFO z 10. 6. 2009 jednoznačně vyplývá, že pokud konvertita své zřeknutí se islámu neodvolá, tedy "".

Sám žalovaný ve svém rozhodnutí nepopírá, že v některých případech k odsouzení za odpadlictví dochází (""); konstatuje také, že k poslednímu případu popravy mělo dojít v roce 1990. Žalovaný však pomíjí, že podle Informace norského Centra informací o zemích původu ze 7. 7. 2011 a podle obdobné Informace z 10. 6. 2009 po roce 2005, kdy se stal prezidentem Íránu Mahmúd Ahmadínežád (tuto funkci vykonával do roku 2013), se situace zhoršila i pro příslušníky náboženských menšin (včetně těch v Íránu ""), přičemž počet formálně vznesených obvinění v případě konvertitů vzrůstá; během procesů jsou konvertité podle citovaných informací donucováni k prohlášení, že svého aktu litují a přejí si vrátit se k islámu. Citované zprávy také hovoří o jiných formách trestání, než jsou popravy, a to odsouzení k trestu odnětí svobody. V případě vazebního stíhání má také docházet k mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. I v těchto ohledech je přitom možné opět odkázat i na zmiňovanou zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických.

Uvedené skutečnosti žalovaný ve svém rozhodnutí v podstatě pominul, a proto lze jím provedené hodnocení důkazů považovat za selektivní a neúplné. Obdobné hodnocení je pak třeba vztáhnout i na rozhodnutí krajského soudu, přičemž ani žalovaný ani krajský soud se nezabývali ani stěžovatelem uváděným problémem možného pronásledování konvertitů ze strany soukromých osob, dle jeho tvrzení tolerovaným íránským režimem. Jak již bylo také řečeno, krajský soud se nijak nevypořádal s konkrétními tvrzeními, které stěžovatel nad rámec skutečností, které uváděl ve správním řízení, prezentoval v žalobě proti rozhodnutí žalovaného (a to ani z hlediska přípustnosti takových tvrzení).

Je třeba přitom připomenout, že za pronásledování se ve smyslu § 2 odst. 8 ve spojení s § 12 zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Nejedná se tedy jen o hrozbu trestu smrti, nebo mučení, nelidské či ponižujících zacházení nebo trestání, tedy o příkoří, která dosahují rovněž intenzity vážné újmy, ale i např. o případné uvěznění, diskriminační trestní stíhání apod., tedy závažná porušení lidských práv související v daném případě s náboženským vyznáním. Právě v tomto kontextu bude třeba v případě závěru o věrohodnosti stěžovatelovy ke křesťanství důkazy, a to především adresné, věrohodné a aktualizované informace o zemi původu, pečlivě znovu vyhodnotit.

Pokud by žalovaný po provedeném dokazování nakonec dospěl k závěru, který by musel být ovšem prokázán zcela jednoznačně, že se jedná o konverzi účelovou, tedy pouze předstíranou, je nezbytné se dále zabývat otázkou, opět ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, tím, zda stěžovateli ze strany možných původců pronásledování může být přestup ke křesťanství připisován a zda se íránské státní orgány či jiní možní původci pronásledování mohou o tom, že byl stěžovatel pokřtěn, dozvědět. Z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněný strach z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje. Tedy za předpokladu, že původci pronásledování žadateli o mezinárodní ochranu jeho náboženské přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu rozhodné, zda žadatel náboženské postoje, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně zastává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS). V návaznosti na již uvedené zdejší soud ovšem dodává, že v případě, že stěžovatel není upřímným křesťanem, lze po něm legitimně očekávat, že bude svůj křest, k němuž fakticky bezesporu došlo, skrývat; naopak v opačném případě není možné, jak již bylo řečeno, po něm skrývání jeho skutečné víry požadovat.

Teprve v situaci, pokud by žalovaný jakoukoli možnost pronásledování z důvodu náboženství, ať již stěžovatelem vyznávaného nebo jemu případně připisovaného, vyloučil, a tedy dospěl by k závěru, že stěžovatel nemá nárok na udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, byly by na místě úvahy, které již rozhodnutí žalovaného z větší části obsahuje a které hodnotí žádost stěžovatele z hlediska dalších případných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které však již nemají souvislost s jeho tvrzeným náboženským vyznáním (zejména žalovaným již posuzovaná skutečnost, že by byl stěžovatel navrácen do země původu po jeho delším pobytu v zahraničí, kde žádal o mezinárodní ochranu), a které by tudíž mohly vést pouze k udělení doplňkové ochrany, a to pouze za podmínky, že by představovaly v případě navrácení stěžovatele do země původu skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu.