Vydání 4/2009

(...) Stěžovatel namítá chybné vyhodnocení jím uváděných důvodů pro udělení azylu ze strany správního orgánu a následně i krajského soudu. Správní orgán odůvodnil své rozhodnutí mimo jiné tím, že žadatel o mezinárodní ochranu nekonvertoval na jiné náboženství, zůstal muslimem a že pouhá změna jeho postojů k islámu sama o sobě nemůže být důvodem k udělení azylu. Stěžovatel v následné žalobě ke krajskému soud namítl, že se správní orgán vůbec nezabýval tím, že v jeho případě je rozhodující, že se nachází v nábožensky smíšeném manželství, a že vůbec neposoudil situaci takových manželství v jeho zemi původu. „“ lze přitom dle stěžovatele považovat za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu. Krajský soud uvedenou námitku shledal nedůvodnou, přičemž se toliko odvolal na obecnou definici, podle níž se sociální skupina „“ Otázka kvalifikace příslušníků smíšených manželství a osob opouštějících svou víru z hlediska § 12 zákona o azylu dosud nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, proto je třeba považovat kasační stížnost za přijatelnou a zdejší soud mohl přistoupit k posouzení důvodnosti v ní uplatněných námitek.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze členy smíšených manželství a osoby, které opouštějí svou víru, považovat za příslušníky sociální skupiny ve smyslu zákona o azylu. Výklad pojmu příslušnost k určité sociální skupině je postupně prohlubován judikaturou Nejvyššího správního soudu. Definice užitá krajským soudem, podle níž se sociální skupina „“, byla užita v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, čj. 6 Azs 45/2003-49. V pozdějších rozsudcích však došlo k jejímu zpřesnění, a to např. v rozsudku čj. 5 Azs 63/2004-60, ze dne 19. 5. 2004 (č. 364/2004 Sb. NSS), podle nějž určitou sociální skupinu představuje „“ Pro účely otázky posuzované v tomto řízení je nicméně důležitý ještě další rys definice sociální skupiny, který Nejvyšší správní soud zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003, čj. 2 Azs 40/2003. V něm zdejší soud poukázal na skutečnost, že příslušnost k sociální skupině je „“ V daném případě příslušníků nábožensky smíšených manželství a osob opouštějících svou víru, kteří jsou vystaveni útokům ze strany náboženských fanatiků, tak vůbec není třeba uvažovat o jejich podřaditelnosti pod kategorii „“, protože se zjevně jedná o útoky vedené z náboženských důvodů. Právě uvedené platí tím spíše, že příslušníkům nábožensky smíšených manželství může být za určitých okolností udělen azyl pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, jak o tom svědčí i soudů ve Spojených státech amerických a v dalších zemích, viz např. rozhodnutí Federálního odvolacího soudu Spojených států amerických () ve věci , 212 F.3d 1167 (9th Cir. 2000).

Krajský soud tedy nepochybil, jestliže odmítl žalobcův názor, že je příslušníkem určité sociální skupiny. Měl však povinnost zabývat se žalobcem tvrzenými skutečnostmi o útocích ze strany náboženských fanatiků a dalších ústrcích, kterými v zemi svého původu trpěl, a to ve vztahu k otázce, zda nezaložily pronásledování z důvodu náboženství. Není zde přitom podstatné, že žalobce ve své žalobě označil tyto skutečnosti za pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, protože v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58*) bylo na soudu, aby provedl správnou právní kvalifikaci žalobcem předestřených skutkových tvrzení. Podle zmíněného rozsudku zdejšího soudu sice musí mít každá žaloba určité zákonem stanovené náležitosti, mezi něž patří i povinnost žalobce ozřejmit svůj právní náhled na to, proč považuje postup správního orgánu za nezákonný. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Právě vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným žalobním bodem je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje pod určitá ustanovení zákona. Žalobce tedy svá konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.

V případě, který je předmětem přezkumu v tomto řízení, pak žalobce bezpochyby dostatečně konkretizoval svá skutková tvrzení a ozřejmil svůj právní náhled na věc. Žalobce ve své žalobě namítl, že správní orgán se nezabýval situací smíšených manželství, a význam této námitky ve vztahu k posouzení důvodnosti svého tvrzení o azylově relevantním pronásledování doložil řadou citátů z různých důkazních materiálů. Následně sice podřadil svou situaci pod pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, namísto pronásledování z důvodu náboženství. To však v žádném případě nemůže znamenat, že by se krajský soud s jeho námitkou vyrovnal dostatečným způsobem, jestliže toliko konstatoval, že smíšená manželství a osoby opouštějící svou víru nelze považovat za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu. Bylo naopak jeho povinností přezkoumat, zda si správní orgán obstaral dostatek podkladů k posouzení situace, v níž se nacházejí příslušníci smíšených manželství v Pákistánu, a zda je řádně vyhodnotil ve vztahu k jednotlivým prvkům institutu pronásledování. Tj. jednak ve vztahu k prvku „“, zakotvenému v § 2 odst. 7 zákona o azylu, podle nějž se za pronásledování považuje „“ a v čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice, podle kterého je pronásledováním jednání, které je „“. A dále ve vztahu k prvku „“, vymezenému v § 2 odst. 7 zákona o azylu, podle kterého představují opatření označená za prvek závažné újmy pronásledování jen „“ I toto ustanovení zákona o azylu je však třeba vykládat eurokonformně, tedy v souladu s patřičnými články kvalifikační směrnice, a to obzvláště vzhledem k „“ způsobu její transpozice do zákona o azylu českým zákonodárcem (podrobněji k příkazu eurokonformního výkladu zákona o azylu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67*)). Je tedy třeba přihlédnout také k čl. 6 uvedené směrnice, který stanoví, že „“. A dále k čl. 7 odst. 2 citované směrnice, podle nějž se má „“

Uvedeným způsobem však krajský soud nepostupoval. Otázkou naplnění prvku závažné újmy se nezabýval vůbec. S námitkami žalobce vztahujícími se k prvku selhání vnitrostátní ochrany (rekapitulovanými výše) se krajský soud vypořádal toliko přitakáním stanovisku správního orgánu, který uvedl, že aby mohl být žalobci udělen azyl, musel by prokázat, že byl pronásledován přímo státními orgány nebo státní orgány podporovaly činnost soukromých osob, které nesouhlasily s jeho vírou či jeho postoji k ní. Správní orgán dále poukázal na Informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 23. 7. 2003, podle níž je v Pákistánu ze zákona dána možnost podat stížnost či soudní žalobu na neoprávněný postup policistů. Správní orgán z uvedené informace vyvodil, že žalobce nevyužil možnosti domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů (tím, že nepodal tuto stížnost či žalobu) a že se proto nemůže dovolávat selhání vnitrostátní ochrany.

V posouzení prvku selhání vnitrostátní ochrany tak krajský soud (v návaznosti na správní orgán) pochybil. Ani ze samotného zákona o azylu totiž nelze vyvodit závěr správního orgánu (aprobovaný krajským soudem), podle nějž musel žalobce prokázat, že byl pronásledován přímo státními orgány nebo státní orgány podporovaly činnost soukromých osob. Podle citovaného zákona postačuje, že stát (případně další v zákoně zmíněné subjekty) není schopný zajistit ochranu před jednáním soukromých osob. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, český zákon o azylu je třeba vykládat eurokonformně, tedy v souladu s kvalifikační směrnicí, přiklánějící se zřetelně k tzv. „“ pojetí pronásledování [v protikladu k restriktivnějšímu „“ pojetí; k uvedeným doktrinálním pojmům viz např. Jílek, D.; Bukvaldová, J.; Klečková, R.; Kosař, D.; Tomisová, M. (eds.): Brno: Doplněk, 2005]. Důraz na pojetí pronásledování je zřetelný např. v čl. 6 citované směrnice, který stanoví, že v případě, že jsou původcem pronásledování soukromé osoby, je třeba považovat za dostatečné z hlediska naplnění kritéria selhání vnitrostátní ochrany, jestliže stát (případně další stanovené subjekty) není schopen nebo ochoten poskytnout ochranu. Kvalifikační směrnice dále rozvíjí v čl. 7 pojem ochrany před pronásledováním a stanoví, že právní systém poskytující ochranu musí být účinný a žadatel o mezinárodní ochranu k němu musí mít přístup. Blíže k otázce eurokonformního výkladu úpravy prvku selhání vnitrostátní ochrany viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008-57, a ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70.

Z hlediska uvedených požadavků působí poněkud absurdně stanovisko správního orgánu, podle něhož se stěžovatel nedomáhal ochrany svých práv u státních orgánů, jestliže nevyužil zákonné možnosti stěžovat si na postup policie v jeho věci. Navíc v kontextu stěžovatelem tvrzené situace v Pákistánu, v němž údajně představitelé veřejné moci nejsou ani ochotni poskytovat ochranu osobám pronásledovaným z náboženských důvodů, ba dokonce se na jejich pronásledování často sami podílejí. Správní orgán se zde ryze formalisticky odvolal na znění pákistánských zákonů, aniž by si získal dostatečné informace o tom, nakolik je ochrana jimi poskytovaná v praxi účinná a zda k ní stěžovatel mohl mít přístup. Kritiku nahlížení státní správy coby vázané toliko na text zákona již ostatně vyslovil i Ústavní soud, viz např. jeho nález ze dne 29. 2. 2008, II. ÚS 2268/07. (...)