Vydání 10/2015

(...) [16] Dne 19. 3. 2014 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti mimo jiné uvedl, že je katolického vyznání, nedokončil právnické vzdělání a odmítl nastoupit vojenskou službu. V roce 1997 stěžovatel utekl z Alžírska, kde probíhala občanská válka, do Řecka. V Řecku a dalších zemích žil delší dobu a vyhledával si přitom příležitostné práce. Do České republiky docestoval z Řecka dne 15. 12. 2013. Ačkoli se z Řecka vydal původně za léčbou k přátelům do Anglie, cestou onemocněl, a proto se rozhodl v České republice zůstat a požádat o azyl. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že již dlouhou dobu pobýval v Evropě, v Řecku by bylo těžké azyl získat a v případě návratu do Alžírska by měl jako katolík potíže. Zároveň poukázal na to, že jeho zdravotní stav není dobrý, má vysoký krevní tlak, chodí k lékaři, je po operaci kýly a má problémy. V Alžírsku přitom nemá žádné vztahy ani závazky.

[17] Lékařská zpráva vystavená dne 20. 3. 2014 lékařkou pobytového zařízení pro zajištění cizinců obsahuje posudek, že stěžovateli nebylo zjištěno žádné závažné onemocnění a je schopen případného návratu do vlasti. Dále obsahuje sdělení, že stěžovatel zdravotní službu doposud nevyhledal.

[18] Protokolem ze dne 21. 3. 2014 byl zaznamenán pohovor se stěžovatelem, ve kterém rozvedl svůj azylový příběh. Stěžova-tel mimo jiné uvedl, že v roce 1976 byl povolán na vojnu, na kterou nenastoupil, skrýval se a v roce 1977 odjel do Španělska; následně pobýval a pracoval v několika dalších státech. V roce 1996 se z důvodu nemoci vrátil do Alžírska. V Alžírsku začala v prosinci 1996 občanská válka a stěžovatel vycestoval v roce 1997 do Řecka, kde, s výjimkou pracovních cest do jiných zemí, pobýval. Stěžovatel konstatoval, že v roce 1977 sice dezertoval, ale s tím spojené problémy se vyřešily, a proto se mohl v roce 1996 vrátit zpátky. Stěžovatel zároveň předestřel, že po návratu v roce 1996 byl již katolíkem. Jeho život byl ale ohrožen, protože někteří lidé o jeho přestupu věděli. Když opouštěl v roce 1997 zemi, nebezpečí pro svůj život spatřoval v probíhající občanské válce a nepřátelství mezi katolíky a muslimy, kteří chtěli katolíky zabít. Stěžovatel dále vypověděl, že se v roce 2013 rozhodl opustit Řecko, protože dostal od přátel nabídku, že mu zajistí v Anglii léčení a pokusí se mu legalizovat pobyt. Při cestě do Anglie zůstal ale v Praze, neboť se celkově zhoršil jeho zdravotní stav. Stěžovatel dále doplnil, že byl původně vyznáním muslim - sunnita. Na katolickou víru přestoupil v roce 1978 z vnitřního přesvědčení; hodně četl a o přestupu uvažoval již v době studií. Za doby svého pobytu v Alžírsku v roce 1996 měl stěžovatel problémy, protože lidé věděli o tom, že je katolík, a usilovali mu o život, konkrétně za ním přišli muslimští příslušníci armády a dvakrát nebo třikrát ho bez zákonného důvodu či soudu zavřeli na dvacet dní do tábora. Stěžovatel k tomu dodal, že se neobrátil na policii s žádostí o pomoc, protože její příslušníci jsou rovněž muslimové a nemělo by to smysl. Poté se žalovaný stěžovatele tázal znalostními otázkami na základy katolické věrouky a vybrané příběhy z Bible, a to jak ze Starého, tak z Nového zákona. Stěžovatel pouze nevěděl odpověď na otázky: V prvním případě nepochopil otázku, v druhém si nemohl vzpomenout a zbylé otázky byl schopen zodpovědět. Stěžovatel dále žalovanému vysvětlil, že nepožádal o mezinárodní ochranu po příjezdu do České republiky, protože nevěděl o této možnosti; učinil tak až po svém zadržení, kdy dostal potřebné informace. Závěrem uvedl, že při návratu do vlasti by byl ohrožen jeho život, protože je katolík. Zdravotně se necítí dobře, má problémy s očima, vysokým tlakem a kýlou. V budoucnosti by chtěl vést normální život, legalizovat svůj pobyt, pracovat a založit rodinu.

[19] V protokolu ze dne 4. 6. 2014 jsou uvedeny podklady, se kterými žalovaný stěžovatele ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu téhož dne seznámil. Stěžovatel po seznámení s podklady uvedl, že byl perzekvován proto, že nebyl muslim, což "". Informace ve zprávách, se kterými byl seznámen, neodpovídaly skutečnému životu v Alžírsku, kde je stále u moci armáda. Stěžovatel rovněž doplnil, že pro svůj berberský původ jej považuje vláda za nepřítele. Alžírská ústava uznává pouze islámské náboženství a nezaručuje svobodu vyznání a demokracii. Závěrem stěžovatel uvedl, že je starý, necítí se dobře a je nemocný.

[20] Kasační stížnost je důvodná. (...)

[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou pronásledování stěžovatele (§ 2 odst. 8 zákona o azylu), přičemž otázkou změny náboženského vyznání, jako jednou z částí skutkové podstaty v § 12 písm. b) zákona o azylu, se zabýval v samostatné části tohoto rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že žalovaný a krajský soud zcela pominuli skutečnost, že za stěžovatelem přišli muslimští vojáci a dvakrát nebo třikrát ho "". Žalovaný se měl tímto tvrzením zabývat a v rámci pohovoru zjistit podrobnější informace. Krajský soud navíc tvrzené pronásledování chybně posoudil jako pouhý "".

[24] Podle § 2 odst. 8 zákona o azylu "[z]".

[25] Podle § 12 písm. b) azylového zákona "[a]".

[26] Jedním ze znaků azylového řízení je důkazní nouze na straně žadatele, který běžně nemá k dispozici dostatečné podklady k tomu, aby zcela prokázal svůj azylový příběh. Věrohodná výpověď žadatele je proto dostatečným důkazním prostředkem, kterým žadatel prokazuje pronásledování vlastní osoby. Pokud má správní orgán ohledně předestřeného příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele vyvracejí či zpochybňují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004-57). Z uvedeného vyplývá, že správní orgán musí dát předně žadateli při pohovoru dostatečný prostor k tomu, aby mohl předestřít podrobně svůj příběh, a to včetně všech detailů, které jsou často důležitým vodítkem pro posouzení věrohodnosti žadatele. Pokud správní orgán zjistí ve výpovědi určité rozpory, musí mít žadatel možnost tyto nesrovnalosti vysvětlit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 Azs 18/2007-55). Při samotném hodnocení věrohodnosti žadatele pak správní orgán mimo azylový příběh žadatele, u kterého posuzuje míru detailu, specifičnost příběhu a jeho vnitřní soudržnost, bere v potaz i informace poskytnuté jinými svědky a další externí informace jako například zprávy o zemi původu.

[27] Z protokolu ze dne 21. 3. 2014 je zřejmé, že se žalovaný při pohovoru omezil pouze na zjištění, že žadatel byl dvakrát nebo třikrát zadržen muslimskými vojáky v táboře a že se neobrátil na policii, protože by mu její muslimští příslušníci stejně nepomohli. V rozhodnutí se žalovaný zabýval při posuzování podmínek pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu pouze tvrzeními stěžovatele, že je Berber, že v Alžírsku není demokratický režim a že stěžovatel v 70. letech dezercí porušil brannou povinnost. Přitom uvedená tvrzení žalovaný vyvrátil odkazy na jednotlivé zprávy o zemi původu. Krajský soud k tomu konstatoval, že pronásledování ze strany soukromých osob může být azylově jen tehdy, pokud by státní orgány neposkytovaly proti němu ochranu. Zároveň uvedl, že stěžovatel považoval jednání vojáků za nátlak a neobrátil se na státní orgány, ačkoli by byl takový postup možný. Uvedené závěry jsou ale v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

[28] Nejvyšší správní soud předně postrádá ve správním spisu detailní skutková zjištění ohledně tvrzeného pronásledování. Ačkoli stěžovatel popsal konkrétní projev pronásledování z důvodu náboženského vyznání, žalovaný vůbec nezjistil další okolnosti pro jeho posouzení. Nezabýval se tak například tím, o jaké vojáky se jednalo (zda šlo o příslušníky armády nebo o povstalce), jak se vojáci o náboženském vyznání stěžovatele dozvěděli, zda stejným způsobem postihovali i jiné křesťany, z jakých konkrétních důvodů byl stěžovatel v táboře zadržen, o jaký tábor se jednalo, jaké v něm panovaly podmínky, jak bylo se stěžovatelem při zadržení zacházeno, na základě čeho byl nakonec propuštěn či zda vojáci vystupovali jako soukro-mé osoby nebo představitelé státní moci. Namísto toho se žalovaný omezil pouze na to, že vypořádal obecná tvrzení stěžovatele, a nedostatečně zjištěný skutkový stav nahradil informacemi o zemi původu, aniž by posoudil individualizovaný azylový příběh stěžovatele.

[29] Ačkoli krajský soud vzal oproti žalovanému v potaz skutečnost, že stěžovatel mohl být zadržen muslimskými vojáky, učinil závěr, který neměl oporu ve spise, když uvedl, že se jednalo o pronásledování soukromými osobami, před nimiž mohly stěžovatele ochránit státní orgány. Z pohovoru se stěžovatelem jednak nevyplývá, zda vojáci jednali z vlastní iniciativy, či v rámci armády, a rovněž povaha věci - stěžovatel tvrdí, že byl opakovaně internován na dvacet dní v táboře - vyvolává důvodné pochybnosti o tom, zda by pronásledování v takovém rozsahu realizovali příslušníci armády čistě ze soukromého zájmu. Pokud by jejich iniciativa nebyla soukromá, nebyl by případný ani závěr, že se stěžovatel mohl obrátit efektivně na policii, protože původcem pronásledování by byly orgány veřejné moci. V posuzovaném případě si ale není možné učinit o motivaci vojáků úsudek, protože podklady ve správním spise neobsahují dostatečná skutková zjištění.

[30] Krajský soud rovněž spatřoval nevhodně v postupu vojáků pouhý "". Stěžovatel užil během pohovoru pojem "" při popisu pronásledování v tom smyslu, že se nejednalo o postup vojáků podle zákona nebo zadržení na základě soudního rozhodnutí. Samotný zákon o azylu za pronásledování spatřuje i opatření, která působí psychický nátlak (§ 2 odst. 8 zákona o azylu). Za pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu přitom mohou být uznány i dílčí útoky, které sice samostatně nejsou azylově významné, ale v souhrnu mohou být dostatečné pro udělení azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, čj. 6 Azs 4/2012-67). V případě, kdy byl pohovor se stěžovatelem navíc tlumočen z francouzského jazyka, je nutné zohlednit i možné nepřesnosti překladu či významové odstíny jednotlivých pojmů, které mohou překladem nabýt odlišný význam. Pochybnosti o správnosti protokolace a tlumočení ostatně vyvolává např. i odpověď stěžovatele zachycená v protokolu ze dne 21. 3. 2014 (čl. 44 správního spisu), že muslimové věří v jednoho boha - Mohameda. Nejvyšší správní soud pochybuje, že by stěžovatel pocházející z muslimské země vůbec mohl takový nesmysl vyslovit.

[31] Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný svým postupem nezjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Zaměřil se totiž převážně jen na zprávy o bezpečnostní situaci v Alžírsku, aniž by důkladně prověřil azylový příběh stěžovatele. Krajský soud potom pouze přejal závěry žalovaného, aniž by si sám vytvořil úsudek o zjištěném skutkovém stavu. Kasační námitka je proto důvodná.

[32] Stěžovatel dále napadá způsob, jakým žalovaný zjišťoval věrohodnost jeho výpovědi ohledně na křesťanství. Nesouhlasí totiž s tím, aby jeho víra byla prokazována jen prověřováním znalostí.

[33] Podle čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen "") "[p]".

[34] Ačkoli samotný zákon o azylu neobsahuje kritéria, podle nichž by bylo možné zhodnotit věrohodnost tvrzení žadatele ohledně jeho , jeho znění je ovlivněno harmonizací azylového práva mezi členskými státy Evropské unie. Významnou roli pro výklad zákona o azylu tak hraje kvalifikační směrnice, která byla do zákona o azylu zapracována a jejím úkolem bylo zejména sjednocení výkladu některých azylově relevantních pojmů a stanovení základních požadavků pro udílení jednotlivých forem mezinárodní ochrany. K pojmu náboženství, které je součástí skutkové podstaty § 12 písm. b) zákona o azylu, v čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice výslovně uvádí hlediska, která mají správní orgány při posuzování pronásledování z náboženských důvodů posuzovat.

[35] Rovněž Nejvyšší správní soud se v minulosti zabýval otázkou, jak je možné ověřit věrohodnost tvrzení žadatele, že je vyznavačem křesťanství a pro svoji víru byl pronásledován. Ačkoli míra znalosti křesťanské věrouky může být v případě jednotlivých žadatelů odlišná, neznalost Bible jako základního pramene křesťanství a významných křesťanských svátků vzbuzuje důvodné pochybnosti o věrohodnosti tvrzení, že žadatel je křesťanem. Otázky ověřující základní znalosti nejsou při nedostatku jiných důkazních prostředků proto nemístným prostředkem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004-36, č. 903/2006 Sb. NSS). Pokud žadatel tvrdí, že je pro svoji víru pronásledován, musí věrohodně vyložit, v čem jeho víra spočívá, jak se projevuje navenek a s kým dalším a jakým způsobem ji praktikoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 128/2005-50). S ohledem na obtížnost hodnocení, zda je žadatel věřícím, musí přitom správní orgán "" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, čj. 5 Azs 2/2013-26, č. 3085/2014 Sb. NSS).

[36] Žalovaný při pohovoru pokládal stěžovateli znalostní otázky ohledně křesťanské věrouky a vybraných příběhů z Bible, na základě kterých chtěl ověřit, zda stěžovatel opravdu konvertoval ke křesťanství - katolickému vyznání. V rozhodnutí potom vyjádřil pochybnost ohledně stěžovatelovy , protože dospěl k závěru, že stěžovatel sice zodpověděl otázky týkající se Starého zákona, který je blízký i muslimům, ale nebyl schopen nalézt odpovědi na otázky týkající se Nového zákona, jejž uznávají křesťané. S ohledem na znění čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice a judikaturu zdejšího soudu ale takový závěr nemůže obstát.

[37] Jelikož příslušnost k náboženství je otázkou vnitřního přesvědčení, může být určena pouze na základě výpovědi žadatele a dále hodnocením vnějších projevů jeho jednání, které mohou být vodítkem k odhalení tohoto vnitřního přesvědčení. V souladu s čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice tak nemohou být učiněny závěry ohledně ke křesťanství toliko na základě znalostních testů, které ověřují encyklopedické znalosti, jež je ale možné lehce nabýt i bez náboženského vyznání. Předmětem hodnocení ke křesťanství musí být totiž úplnost vnitřního přesvědčení k vyznávání určitého náboženství a s ním spojené identita a způsob života (srovnej například [online]. Baltimore Expert Roundtable. Office of the United Nations High Commissioner for Refugees, 2003 [cit. 2015-06-17]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/3e5f2de44.html).

[38] Pro úplné posouzení ke křesťanství by se tak měl správní orgán zaměřit zejména na: , ke kterému se například vztahují otázky: , ke které se například vztahují otázky: , ke kterému se například vztahují otázky: , jak ji dovodila i zdejšího soudu, například: ? , ke které se například vztahují otázky: Zjištěné skutečnosti z jednotlivých oblastí by měl správní orgán posoudit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, doplnit, pokud je to možné, o další důkazy (například výslechy jiných svědků, zprávy o situaci v zemi původu), učinit si úsudek o žadatelově osobnosti a teprve na základě všech těchto zjištění učinit závěr, zda je výpověď žadatele ohledně změny náboženského vyznání věrohodná.

[39] S ohledem na výše uvedené dospěl zdejší soud k závěru, že žalovaný učinil v rozporu se zjištěným skutkovým stavem závěr ohledně náboženského vyznání stěžovatele, čímž porušil § 3 správního řádu. Žalovaný posuzoval náboženskou konverzi stěžovatele jen formálně, tj. pokládáním znalostních otázek bez toho, aby se pokusil zjistit vnitřní přesvědčení stěžovatele, jeho náboženskou identitu, způsob života a další aspekty související s konverzí ke křesťanství. Navíc dovozoval neznalost Nového zákona z pouhých dvou nezodpovězených otázek, ačkoli ostatní otázky stěžovatel zodpověděl. Ve svých závěrech vycházel žalovaný ze zpráv o Alžírsku, ze kterých dovodil, že křesťané nejsou v Alžírsku pronásledováni. Jak bylo ale uvedeno výše, žalovaný se nevypořádal s tvrzeným pronásledováním stěžovatele ze strany muslimských vojáků. Ve spojitosti s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem ohledně náboženského vyznání stěžovatele tak žalovaný nezjistil skutkový stav v dostatečné míře, aby si mohl učinit úsudek ohledně udělení azylu podle § 12 písm. b), případně doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Jelikož uvedené pochybení pominul i krajský soud, shledal Nejvyšší správní soudu i tuto kasační námitku důvodnou.

[40] Stěžovatel dále uvádí, že se žalovaný měl zabývat jeho námitkou ohledně dezerce z armády. Jelikož tuto skutečnost ale stěžovatel nenamítal již v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, kasační námitka je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) a zdejší soud k ní nepřihlédl. Pouze nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že dezerce byla jen důvodem pro stěžovatelův odchod z Alžírska v roce 1977. Později se stěžovatel vrátil do Alžírska s tím, že problém s dezercí se mezitím vyřešil. Přitom ani v žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel dezerci neuváděl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany.

[41] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že se nezabýval zdravotními potížemi stěžovatele, které předestřel nově doloženými lékařskými zprávami, ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Žalovaný a krajský soud vycházeli z lékařské zprávy ze dne 20. 3. 2014, přičemž zpráva nenasvědčovala tomu, že by byl na tom stěžovatel zdravotně špatně. Stěžovatel přitom tvrzení ohledně svého špatného zdravotního stavu nedoložil. Ačkoli byl nějakou dobu zajištěn, nejpozději v řízení před krajským soudem tak učinit mohl a měl [§ 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], tyto zprávy, vztahující se k relevantnímu období před vydáním rozhodnutí žalovaného, musel mít již k dispozici. Pokud by v řízení před krajským soudem navrhl za důkazy konkrétní lékařské zprávy, posloužily by jako důkazy opaku k lékařské zprávě ze dne 20. 3. 2014. Úloha Nejvyššího správního soudu spočívá v zajišťování jednotnosti a zákonnosti rozhodování (§ 12 odst. 1 s. ř. s.) a v případné nápravě nesprávných rozhodnutí krajských soudů, nikoli v novém zjišťování skutkového stavu (§ 109 odst. 5 s. ř. s.). Pokud se stěžovatel domnívá, že uvedené lékařské zprávy (ve vztahu k období po vydání rozhodnutí žalovaného) jsou významné pro posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nic mu nebrání v tom, aby je předložil žalovanému v dalším řízení.