3751/2018
Mezinárodní ochrana: pronásledování; azyl z humanitárních důvodů
Mezinárodní ochrana: pronásledování; azyl z humanitárních důvodů
k § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
V řízení o udělení mezinárodní ochrany se nelze prostřednictvím azylu z humanitárních důvodů (§ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) domáhat ochrany proti pronásledování či vážné újmě hrozící v jiném státě než státě původu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 2 Azs 114/2018-30)
Prejudikatura:
č. 1659/2008 Sb. NSS; stanovisko pléna Ústavního soudu č. 262/2013 Sb., nález Ústavního soudu č. 99/14 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 1017/14).Věc:
Yevgeniy Aleksandrovič N. (Rusko) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce přicestoval do České republiky na turistické vízum dne 4. 10. 2016 a dne 5. 10. 2016 byl zadržen Policií České republiky na základě mezinárodního zatykače vydaného Spojenými státy americkými (dále jen „Spojené státy“).
Dne 30. 5. 2017 rozhodl Městský soud v Praze usnesením čj. Nt 406/2017-524 o návrhu státního zástupce na vydání žalobce do zahraničí ke dvěma trestním stíháním podle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Dospěl přitom k závěru, že vydání k oběma trestním stíháním je přípustné, a žalobce tedy může být vydán buď do Spojených států, kde se měl dopustit neoprávněného vniknutí do zabezpečené počítačové sítě několika obchodních společností, a neoprávněně tak získat přístup k osobním údajům z účtů jejich klientů (v počtu desítek milionů), jakož i do Ruské federace, kde se měl dopustit odcizení majetku přes internet v rámci organizované skupiny. Stížnost proti citovanému usnesení zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2017, sp. zn. 14 To 99/2017.
Dne 6. 12. 2017 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil obavou z vydání k trestnímu stíhání do Spojených států. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 7. 2018 žádost podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, čj. 2 Az 6/2018-44. Pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí být dle městského soudu dány čtyři podmínky, které je třeba splnit kumulativně: 1) žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona; 2) hrozí mu vydání k trestnímu stíhání do ciziny; 3) žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vydání k trestnímu stíhání; a 4) žadatel mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve.
Žalobce sám sdělil, že svou vlast opustil pouze v rámci turistické cesty a v Ruské federaci neměl žádné problémy. Výslovně uvedl, že se návratu do Ruské federace nijak nebrání a ničeho se ze strany své země původu neobává. Neuvedl tak žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve státě svého původu vystaven pronásledování dle § 12 zákona o azylu nebo že mu zde hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. První podmínka tak byla naplněna. Naplnění druhé podmínky bylo mezi stranami nesporné. K třetí podmínce městský soud uvedl, že z veškerých tvrzení ve správním řízení jednoznačně vyplývá, že bezprostředním a jediným důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha vyhnout se hrozícímu vydání k trestnímu stíhání do ciziny. I třetí podmínka proto byla naplněna. Za této situace žalovaný nepochybil, pokud se blíže nezabýval tvrzenými obavami souvisejícími s jeho možným vydáním do Spojených států. Nadto městský soud uvedl, že žalovaný řádně odůvodnil, proč nepřistoupil k žalobcem navrhovanému doplnění podkladů týkajících se Spojených států. Ohledně čtvrté podmínky městský soud konstatoval, že žalobce věděl, že mu hrozí vydání k trestnímu stíhání (a z jakého důvodu), od okamžiku, kdy byl v České republice zadržen. Od tohoto okamžiku byl rovněž zastoupen advokátem. První poznatky o politickém pozadí případu získal již v měsíci listopadu 2016 a únoru 2017. Tvrzený nedostatek informací o politickém pozadí případu, dobrá víra v rozhodnutí soudu v extradičním řízení a neznalost skutečné výše hrozícího trestu nepředstavovaly dle městského soudu objektivní překážku pro včasné podání žádosti o mezinárodní ochranu. Že o mezinárodní ochranu žalobce požádal až po 14 měsících pobytu na území České republiky a po rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání, svědčí o účelovosti žalobcova postupu. Městský soud proto dospěl k závěru, že podmínky aplikace § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu byly naplněny a žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když žádost žalobce o mezinárodní ochranu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Žalovaný nepochybil, když neposuzoval důvody pro udělení humanitárního azylu, neboť podle § 16 odst. 3 zákona o azylu, jsou-li dány důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 (azyl za účelem sloučení rodiny) a § 14 zákona o azylu (humanitární azyl) nebo doplňkové ochrany podle § 14b téhož zákona. S ohledem na výše uvedené závěry nepřistoupil městský soud k provedení navržených důkazů extradičním spisem a výstupy z médií, zprávou nevládní organizace Amnesty International a seznamem občanů Ruské federace stíhaných a vydaných do Spojených států pro kybernetické trestné činy, neboť tyto důkazy považoval za nadbytečné. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, který má oporu ve spise. Žalovaný si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, které řádně zhodnotil, a vyvodil z nich správné právní závěry.
Proti rozsudku městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, neboť se domníval, že mu měl být udělen humanitární azyl. Opodstatněnost své žádosti o mezinárodní ochranu spatřoval v obavě z vydání do Spojených států, kde by mu dle jeho názoru nebylo zajištěno právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále zdůraznil, že mu v případě vydání do Spojených států hrozí porušování základních práv, nelidské zacházení a trest ve výši 54 let odnětí svobody, který stěžovatel považuje za nepřiměřený a nehumánní. Stěžovatel se dále obával umístění do věznice Guantanamo, tajné věznice CIA nebo věznice ADX Florence.
Vzhledem k tomu, že zákon o azylu specifickou situaci stěžovatele výslovně neupravuje, měl stěžovatel za to, že by mu měla být poskytnuta ochrana prostřednictvím humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení lze poskytnout mezinárodní ochranu v případech zvláštního zřetele hodných, kdy zároveň nelze poskytnout ochranu dle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel si byl vědom toho, že mezinárodní ochrana dle § 12 a § 14a zákona o azylu spočívá v ochraně proti zemi původu. Měl však za to, že v případě vydání do třetího státu by měla být ochrana azylového práva o to silnější. Neposkytnutí ochrany proti vydání do třetího státu zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi vydávanými osobami, přičemž vydání do třetího státu představuje větší zásah do základních práv než vydání do domovského státu. Praktiky Spojených států představují zneužití práva, neboť místo jednání o vydání s Ruskou federací čekají na vycestování ruských občanů do zahraničí. Stěžovateli by rovněž měla být poskytnuta mezinárodní ochrana na základě zásady .
non
-refoulementŽalovaný upozornil, že stěžovatel ve své kasační stížnosti nerozporuje, že posouzení důvodů k udělení mezinárodní ochrany dle § 12 a § 14a zákona o azylu je vázáno na zemi původu. Se Spojenými státy stěžovatele taková vazba nepojí. Stěžovatel je státním příslušníkem Ruské federace, své obavy však nespojuje s návratem do tohoto státu. Žalovaný dále zpochybňuje tvrzení stěžovatele, že žádost o mezinárodní ochranu nebyla podána s úmyslem vyhnout se hrozícímu vydání k trestnímu stíhání a že neměl dostatek důkazů k dřívějšímu podání žádosti. Možnosti vydání do Spojených států si musel být vědom od okamžiku, kdy se o žádosti o vydání do Spojených států dozvěděl od českých orgánů. Žalovaný dále namítal, že humanitární azyl je institutem nenárokovým, udělovaným v rámci správního uvážení. K námitce, že ve správním řízení bylo stěžovateli odňato právo na věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný odkazuje na § 16 odst. 3 zákona o azylu, který věcné posouzení vylučuje. Rovněž připomíná, že Spojené státy jsou uvedeny na seznamu bezpečných zemí původu, neboť splňují předpoklady dle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a zásada je uplatňována i v extradičním řízení.
non
-refoulementNejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
(…)
III.A Podstata institutu mezinárodní ochrany ve vztahu k ochraně proti jinému než domovskému státu
[22] Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí „
státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu,
jehož je cizinec státním občanem
nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou
“ (zvýraznění v této i následujících citacích doplněno Nejvyšším správním soudem).[23] Podle § 12 zákona o azylu „[a]
zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má
, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště
“.[24] Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „[d]
oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen
do státu, jehož je státním občanem
, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí
využít ochrany státu, jehož je státním občanem
, nebo svého posledního trvalého bydliště
“.[25] Podle § 14 zákona o azylu „[j]
estliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu
“.[26] Ustanovení § 12 zákona o azylu je „
normativním klíčem
“ k celému zákonu o azylu, neboť na jeho základu může být cizinci udělena základní a historicky nejstarší forma mezinárodní ochrany, tj. azyl (srov. Kosař, D.; Molek, P. a kol. Zákon o azylu. Komentář
. Praha : Wolters Kluwer, 2010, § 12, dostupné z právního informačního systému aspi). Písmeno a) citovaného ustanovení je přenesením práva na azyl zakotveného na ústavní úrovni v článku 43 Listiny základních práv a svobod a písmeno b) vychází z definice uprchlíka obsažené v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícím se právního postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb., dále jen „Ženevská úmluva“). S ohledem na vázanost České republiky mezinárodněprávními závazky vyplývajícími z Ženevské úmluvy je třeba zákon o azylu vykládat s ohledem na zajištění jejích cílů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Azs 25/2003-94, či ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75). [27] Podle čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy se za uprchlíka považuje osoba, která „
v důsledku událostí, které nastaly před 1. 1. 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů,
je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti
; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit
“. [28] Citované ustanovení definuje pojem uprchlíka s ohledem na čtyři pilíře: 1) přítomnost mimo území země původu; 2) objektivní či subjektivní nemožnost přijmout ochranu této země či vrátit se do ní; 3) tato nemožnost je zdůvodněna oprávněnými obavami z pronásledování; 4) toto pronásledování je založeno na důvodech rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení. Z uvedeného vyplývá, že již samotná podstata základního pojmu „ H. Grotia, je azyl pojímán jako ochrana před stíháním veřejnou mocí země původu z nekriminálních příčin (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.
uprchlík
“, od kterého se uprchlické i azylové právo odvíjí, je založena na selhání a následném nahrazení ochrany státem původu. Předpokládá stav, kdy stát přestává být ve vztahu ke svému vlastnímu konkrétnímu občanu ochráncem a stává se tím, kdo ochranu před pronásledováním nechce nebo nemůže poskytnout, či dokonce toto pronásledování sám koná, podporuje nebo schvaluje. Pregnantně důležitost prvku ztráty ochrany ze strany státu původu ve vztahu k celé Ženevské úmluvě vyjádřil lord Hope v rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 6. 7. 2000, Horvath proti SSHD
, když uvedl, že „[o]becným smyslem Ženevské úmluvy je umožnit lidem, kteří již nepožívají ochrany státu z důvodů uvedených v Ženevské úmluvě, aby se mohli obrátit pro ochranu k mezinárodnímu společenství
“. Význam prvku ztráty ochrany domovského státu zdůrazňuje s odkazem na citované ustanovení Ženevské úmluvy jak ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 10. 1. 2007, čj. 6 Azs 80/2006-64, č. 1659/2008 Sb. NSS, či usnesení ze dne 4. 11. 2009, čj. 9 Azs 38/2009-92), tak i česká doktrína (Čepelka, Č.; Jílek, D.; Šturma, P. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu
. Brno – Masarykova univerzita, 1997, s. 54). I z historického hlediska byl institut azylu vždy založen na ochraně proti zemi původu. Již ve středověku měla šlechta právo požádat útěkem z vlastní země o ochranu panovníka cizí země. Moderní podoba azylu se formuje v době válek mezi městskými státy v severní Itálii; v raných teoriích mezinárodního práva, jako např. pojednání De iure
belli ac pacisListina základních práv a svobod. Komentář.
Praha : Wolters Kluwer, 2012, čl. 43, dostupné z právního informačního systému aspi). Podmínku selhání ochrany země původu pak obsahuje i unijní institut doplňkové ochrany implementovaný do českého právního řádu § 14a zákona o azylu. [29] Ačkoli text § 14 zákona o azylu (tj. azyl z humanitárních důvodů) výslovně ztrátu ochrany země původu nezmiňuje, s ohledem na systematiku zákona a účel daného ustanovení nelze tuto základní zásadu azylového práva při výkladu daného ustanovení opomíjet. Mezi obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře řadí například poskytnutí ochrany osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory (viz např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, čj. 2 Azs 115/2016-26). Jedná se tedy o situace absence či nedostatku ochrany ze strany země původu, např. z důvodu nedostatečné lékařské péče či humanitární katastrofy, nikoli však z důvodů taxativně vymezených v ostatních ustanoveních zákona o azylu. Je rovněž třeba zdůraznit, že na udělení humanitárního azylu nemá žadatel ani právní nárok (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48), ani subjektivní právo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38). Posouzení důvodů žadatele ve vztahu k tzv. humanitárnímu azylu je otázkou správního uvážení správního orgánu. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 47/2003-48, či usnesení ze dne 24. 2. 2016, čj. 6 Azs 267/2015-23).
[30] Z výše uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že institut mezinárodní ochrany slouží k ochraně jednotlivce v situacích ztráty ochrany země původu, přičemž správní orgán primárně posuzuje existenci pronásledování z azylově relevantních důvodů dle § 12 zákona o azylu či hrozby jiné vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných může jednotlivci formou humanitárního azylu poskytnout mezinárodní ochranu i v jiných situacích než těch taxativně stanovených v § 12 a § 14a zákona o azylu, musí se však stále jednat o situace ztráty ochrany ze strany státu původu.
III.B Vztah řízení o udělení mezinárodní ochrany a řízení o vydání do třetího státu
[31] Stěžovateli je třeba přisvědčit, že řízení o udělení mezinárodní ochrany a řízení o přípustnosti vydání jsou dvě samostatná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel a jejichž průběh se vzájemně nepodmiňuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010, čj. 4 Azs 10/2010-99, či ze dne 29. 11. 2016, čj. 7 Azs 231/2016-55). Předmětem řízení o udělení mezinárodní ochrany je nicméně pouze posouzení nutnosti poskytnutí ochrany proti zemi původu, nikoli proti třetímu státu, což potvrdil již několikrát i Ústavní soud (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, či ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17). V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1017/14 Ústavní soud s odkazem na § 91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních uvedl, že „
rozhodnutími o udělení mezinárodní ochrany vydávanými podle zákona o azylu je osobám poskytována ochrana před vydáním k trestnímu stíhání bez dalšího jen vůči státům, kterých se tato rozhodnutí týkají. Pokud situace v určitém státě, resp. možnost vydání předmětné osoby do něj, nebyla v rámci řízení podle zákona o azylu předmětem přezkumu, stěží v něm mohla být vytvořena ‚
automatická‘ překážka jeho přípustnosti. V opačném případě by rozhodnutí vydávaná dle zákona o azylu zcela mechanicky poskytovala ochranu i vůči státům, u kterých by k tomu po hmotné stránce třeba absentoval jakýkoliv věcný důvod a po procesní stránce v každém případě chybělo jakékoliv dokazování a hodnocení.
“ Obdobný názor zastává i právní doktrína, dle které „[k]líčový význam však mají slova ‚
v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou‘. Tento rozsah je nutno chápat jednak geograficky, a jednak věcně. Mezinárodní ochrana není neomezená, ale je poskytována pouze ve vztahu ke konkrétnímu státu, ve kterém osoba byla pronásledována, anebo jí hrozí zacházení, které je příčinou udělení mezinárodní ochrany (geografický aspekt)
“ (Kubíček, M.; Polák, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář.
Praha : Wolters Kluwer, 2014, § 91, dostupné z právního informačního systému aspi). Uvedené závěry jsou v souladu i s mezinárodními závazky. Jak vyplývá z Metodického pokynu k extradici a mezinárodní ochraně uprchlíků Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Sekce politiky ochrany a právního poradenství, Divize služeb mezinárodní ochrany, duben 2008, „[d]ožádaný stát musí nejprve vyřešit otázku žadatelova uprchlického statutu a teprve potom rozhodnout, zda může být vyžádaná osoba v souladu se zákonem vydána. Vyplývá to ze závazku dožádaného státu zajistit respektování zásady
non
-refoulement podle mezinárodního uprchlického práva a práva lidských práv. Na jedné straně požívá žadatel o azyl jako vyžádaná osoba po celou dobu azylového řízení (včetně řízení odvolacího)
ochrany proti refoulementu do země původu
. Na druhé straně se však rozsah závazků
non
-refoulement dožádaného státu vyplývajících z mezinárodního práva liší v závislosti na tom, zda je vyžádaná osoba uprchlíkem, či nikoli. Je proto zřejmé, že nejprve musí být vyjasněna otázka statutu uprchlíka a teprve poté lze rozhodnout, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro extradici. Proto v případech, které mohou vyústit ve vydání žadatele o azyl
do jeho země původu
, musí být provedeno azylové řízení a pravomocně rozhodnuto o azylové žádosti ještě před rozhodnutím o extradiční žádosti.
“ [32] Otázky týkající se ochrany lidských práv a hrozby pronásledování v zemi, do níž má být jednotlivec vydán a která není zemí původu jednotlivce, je třeba řešit v řízení o přípustnosti vydání. Vydání osoby do cizího státu je podle § 91 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nepřípustné, mimo jiné „
pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách
“ [písm. o)] nebo je-li „důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody
“ [písm. p)]. [33] Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 530/18, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o přípustnosti
extradice
(vydání), oba trestní soudy se námitkami stěžovatele týkajícími se podmínek amerického vězeňství, záruk spravedlivého řízení, údajného politického pozadí případu i hrozby nepřiměřeného trestu řádně zabývaly. Ústavní soud pak k námitkám stěžovatele v citovaném usnesení uvedl, že se soudy dostatečně vypořádaly i „s námitkou hrozby nepřiměřeného postižení stěžovatele. Délku trestu soudy samy vyhodnotily na základě provedených důkazů a v tomto hodnocení není přítomen žádný extrémní rozpor
[…] ani podstatně delší trest odnětí svobody, který je vykonáván v souladu s lidskými právy odsouzeného, nemůže být překážkou pro jeho vydání. Rozdílnost kulturního přístupu k některým obecně trestným jednáním (typicky například drogové delikty, sexuální napadání, nebo právě informační kriminalita) není sama o sobě důvodem nesplnění mezinárodních závazků
[…]. V případě závažného trestného činu, o jehož skutkové podstatě panuje i v mezinárodním společenství shoda, není rozhodující toliko subjektivní pocit ‚
hrubé nepřiměřenosti‘ vykonávaného trestu v poměru k referenční rovině, kterou si stěžovatel sám určí např. odkazem na trestní sazbu obsaženou v (českém) trestním zákoně. V různých státech se záměry zákonodárce v oblasti trestního práva včetně výše trestů vždy odvíjí od jeho mimoprávních úvah spočívajících na politických, společenských a mravních principech, přestože samotný výkon trestní justice je ovládán čistě zásadami právními. Výše trestu proto sama o sobě nemůže být nepřiměřená univerzálně, ale případně vždy s ohledem na konkrétní okolnosti uložení trestu, právní, sociální a kulturní kontext
[…]. Jsou-li v daném státě uznávány základní právní zásady spravedlivého procesu a základní zásady humanismu, není možné výkon humánního trestu za obecně trestné jednání považovat sám o sobě za nepřiměřený.
“ Ústavní soud dále rovněž posuzoval přiměřenost újmy ve vztahu k zásahu do stěžovatelova rodinného života a konstatoval, že „[o]tázka (ne)možnosti návštěv dospělých obviněných, případně i odsouzených, ze strany jejich rodičů, není natolik významným zájmem, aby ospravedlnil nevydání k závažnému trestnímu stíhání. Silnější je pak zájem o trvání intenzivního kontaktu s družkou a zejména nezletilou dcerou. V tomto směru však žádné překážky najevo nevyšly, když navíc sám stěžovatel v průběhu trestního řízení uvedl, že disponuje poměrně značnými peněžními prostředky. Ani v této oblasti se tak hrozba nepřiměřené újmy nejeví jako reálná.
“ Ústavní soud vypořádal i námitku týkající se politického pozadí případu. Předně přisvědčil obecným soudům, že tvrzení ohledně politického pozadí případu jsou nepodložená a stíhané jednání má nepolitickou povahu. Dále pak doplnil, že „ani potvrzení stěžovatelových námitek by zásadně nemohlo založit překážku jeho vydání. I kdyby totiž snad některé americké vyšetřující orgány byly vůči stěžovateli zaujaté (pro jeho údajné jednání ve prospěch prezidenta Spojených států amerických) a celou trestní věcí sledovaly pouze vlastní politické cíle, jako v každém vyspělém právním státě zůstávají pod dohledem orgánů veřejné žaloby a zejména nezávislé soudní moci. Právě hierarchicky postavený systém orgánů činných v trestním řízení je základní překážkou toho, aby systém trestní justice ovládla svévole vyšetřujících orgánů. V celém trestním řízení v České republice přitom nebyla zjištěna jediná okolnost, která by zpochybňovala nezávislost amerických soudních orgánů. V takové situaci není pro nevydání stěžovatele žádný právní důvod.
“[34] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany se stěžovatel, který je občanem Ruské federace, nemohl domáhat ochrany proti vydání do Spojených států, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze žádat o ochranu proti jiné než domovské zemi. Námitky, které stěžovatel uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a následně pak v řízení před správními soudy, tj. politické pozadí případu a nepřiměřená výše trestu, který mu ve Spojených státech hrozí, byly posouzeny a vypořádány v řízení o přípustnosti vydání završeném usnesením Ústavního soudu. K námitce stěžovatele týkající se umístění do věznice Guantanámo, tajné věznice CIA či věznice ADX Florence Nejvyšší správní soud uvádí, že jednak se jedná o námitku nepřípustnou, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), jednak je zcela hypotetická, bez bližší souvislosti s posuzovaným případem, a navíc se vztahuje toliko k poměrům jinde než v zemi původu. Nejvyšší správní soud se jí proto blíže nezabýval. (…)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.