Vydání 8/2013

Žalobce opustil z důvodu svého náboženského vyznání (žalobce je svědkem Jehovovým) území Ruské federace a požádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Dne 8. 3. 2011 s ním byla sepsána žádost o udělení mezinárodní ochrany, byl s ním proveden pohovor a postupně sám předkládal zprávy o situaci v zemi původu. Podle § 27 odst. 1 zákona o azylu mělo být v jeho věci vydáno rozhodnutí do 90 dnů ode dne zahájení řízení. Tato lhůta byla žalovaným pětkrát prodloužena (poprvé 16. 6. 2011, podruhé 12. 9. 2011, potřetí 29. 11. 2011, počtvrté 10. 4. 2012, popáté 20. 12. 2012).

Žalobce podal k ministrovi vnitra podnět k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, tomu však ministr usnesením ze dne 3. 5. 2012 nevyhověl.

Dne 19. 4. 2012 podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu proti nečinnosti žalovaného při vyřizování žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, čj. 3 A 50/2012-43, zamítl jako nedůvodnou, neboť nečinnost žalovaného neshledal. Městský soud uvedl, že žalovaný prodlužoval lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu zcela důvodně; odůvodněnost prodlužování pořádkové lhůty podle něj vyplývá z nezbytnosti řádného prověření všech rozhodujících skutečností pro posouzení žalobcovy žádosti. Z obsahu podání žalobce adresovaných žalovanému i odpovědí žalovaného je zřejmé úsilí posoudit žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany maximálně objektivně tak, aby nedošlo k porušení jeho práva čistě z procesně-technických příčin. Prověřování důvodů žalobcovy žádosti bylo bezpochyby prováděno ve prospěch žalobce; až z citovaných vyjádření žalovaného totiž vyplynuly skutečnosti, které by mohly být právně významné pro posouzení žádosti žalobce při jejich následném přesvědčivém ověření. Doba projednávání žalobcovy žádosti je podle soudu přiměřená povaze věci a povaze řízení o udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, č. 6/2004 Sb. ÚS, a stanovisko občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011 Sb. NS, k výkladu některých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které uvedl, že žalovaný nepostupoval v řízení o udělení mezinárodní ochrany v souladu s § 6 správního řádu a porušil také čl. 38 Listiny základních práv a svobod, pročež městský soud nesprávně posoudil jeho nečinnost. Stěžovatel připomněl, že po uplynutí zákonné lhůty k vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu prodloužil žalovaný tuto lhůtu pětkrát, naposledy byla lhůta pro vydání rozsudku prodloužena do 27. 12. 2012, přičemž rozhodnutí nebylo ani ke dni podání kasační stížnosti vydáno. Dále upozornil na skutečnost, že to, že využil svého práva navrhovat důkazy během správního řízení, není důvodem k prodlužování tohoto řízení na sedminásobek zákonné délky. Specifika, resp. složitost dokazování ve věci mezinárodní ochrany je reflektována již samotnou zákonnou lhůtou 90 dnů, která je delší než v běžném správním řízení; v této lhůtě by proto až na výjimky mělo být řízení standardně ukončováno.

Stěžovatel dále reagoval na odkaz městského soudu na shora uvedené stanovisko občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a uvedl, že z rozsudku soudu není jasné ani přezkoumatelné, jak tyto závěry aplikoval na nyní posuzovaný případ. Z citovaného stanoviska vyplývá, že je vždy nutno přihlédnout k následujícím kritériím: složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. V souvislosti s uvedeným stěžovatel namítl, že svůj případ nepovažuje za výjimečně složitý, aby o něm bylo rozhodováno sedmkrát déle, než je stanovená zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí. Dále uvedl, že mu nelze přičítat k tíži, že dokládal zprávy a vyjádření do spisu. Zároveň upozornil, že doplnění do spisu neobsahovala žádné nové skutečnosti, ale pouze informace o situaci v zemi původu stěžovatele a právní posouzení jeho případu. Podle stěžovatele měl městský soud posoudit, zda zprávy vyžadované žalovaným (zpráva Ministerstva zahraničí týkající se stížnosti na postup správních orgánů, situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu v případě návratu a o postavení osob bez státní příslušnost - podle stěžovatele nerelevantní pro jeho věc; výroční zpráva Úřadu pro demokracii, lidská práva a práce USA o svobodě náboženství ve světě za rok 2011, část o Ruské federaci) obstaral žalovaný bez zbytečných odkladů a zda se jedná o zprávy pro individuální případ stěžovatele. Zdůraznil, že dodatečný pohovor s ním ze dne 20. 11. 2012 byl proveden až 20 měsíců po provedení prvního pohovoru dne 8. 3. 2011. Významné bylo podle stěžovatele přihlédnout také k povaze řízení a důvodu podání žádosti o poskytnutí ochrany. Stěžovatel totiž již téměř 21 měsíců žije v nejistotě, přičemž stále neví, zda mu bude ochrana v České republice poskytnuta. Měl tak pouze minimální možnosti najít si zaměstnání a žije v nevyhovujících podmínkách v pobytovém středisku.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 1. 2013 žalovaný uvedl, že ačkoliv předmětné řízení nebylo dosud uzavřeno, neznamená to, že by byl žalovaný v této věci nečinný. Ve věci již bude ve velmi brzké době rozhodnuto, neboť žalovaný již nashromáždil všechny potřebné doklady, se kterými byl stěžovatel v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámen dne 19. 12. 2012 za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka z ruského jazyka. Poté právní zástupkyně stěžovatele uvedla, že se k tomuto vyjádří ve lhůtě do 4. 1. 2013. Z důvodu dodání dalších podkladů v anglickém jazyce stěžovatelem dne 10. 1. 2013 žalovaný prodloužil lhůtu pro vydání rozhodnutí do 27. 3. 2013. Žalovaný se dále bránil tím, že v řízení dochází k opakovanému doplňování dalších podkladů ze strany stěžovatele, žalovaný respektuje toto jeho zákonem stanovené právo a dochází k jejich seznamování obou zúčastněných stran. Průtahy v řízení tak podle žalovaného nebyly způsobeny jeho nečinností, ale naopak opakovanými vstupy ze strany stěžovatele do probíhajícího řízení doplňováním dalších podkladů. Žalovaný uvedl, že nebude-li již správní spis ze strany stěžovatele nijak doplňován, předpokládá vydání rozhodnutí, pokud možno, co nejdříve.

V replice k vyjádření žalovaného ze dne 29. 1. 2013 stěžovatel uvedl, že poslední doplnění správního spisu provedl z toho důvodu, že se při seznamování s podklady rozhodnutí ze dne 19. 12. 2012 dozvěděl, že žalovaný vycházel pouze z jedné zprávy, která se zabývala svobodou vyznání v Ruské federaci, a proto navrhl žalovanému další zprávy týkající se tohoto tématu. Stěžovateli byla pravidelně doručována informace o tom, že podklady shromážděné k řízení neumožňovaly vydání rozhodnutí o jeho žádosti; stěžovatel se proto snažil s ním spolupracovat a předkládat mu zprávy k jeho rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.