Vydání 5/2019

(…) [22] Ke kasační námitce nepřezkoumatelnosti uvedli stěžovatelé konkrétně pouze to, že tvrzení krajského soudu o absenci hrozby vážné újmy naplňující znaky pronásledování není srozumitelné a nemá oporu ve spise. Rovněž namítli, že krajský soud pochybil, když bez dalšího převzal závěry žalovaného ohledně neudělení azylu z humanitárních důvodů. S tím ovšem Nejvyšší správní soud nesouhlasí.

[23] Krajský soud se srozumitelně vypořádal se všemi žalobními námitkami. Obavou stěžovatelů z pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, či z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu se obsáhle zabýval především v bodě [20] napadeného rozsudku, na nějž tímto Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje. Není dále pravdou, že krajský soud pouze bez dalšího převzal hodnocení žalovaného ohledně neudělení azylu z humanitárních důvodů ve vazbě na zdravotní stav syna Davida [stěžovatele c)]. Krajský soud tuto otázku posoudil v bodě [24] napadeného rozsudku. Lze souhlasit s tím, že krajský soud v mnohém odkázal na argumentaci použitou žalovaným v průběhu správního řízení, to však neznamená, že by se těmto námitkám sám nevěnoval, popřípadě je zcela opomenul (tento závěr ostatně platí i pro ostatní žalobní námitky). Nejvyšší správní soud stabilně judikuje, že není chybou, pokud se soud s posouzením správních orgánů ztotožní a pro stručnost na jejich závěry odkáže. Měl by však v odůvodnění rozsudku vyložit, proč tak učinil, popřípadě přidat alespoň vlastní krátké hodnocení (viz rozsudek ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Těmto požadavkům krajský soud dostál. Z rozsudku vyplývá, jakým způsobem se s žalobní argumentací vypořádal a proč se s názorem žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě účastníka řízení o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní vadu, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí. Takovou vadou napadený rozsudek netrpí.

[24] Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje s právními závěry a hodnocením krajského soudu. Středobodem azylového příběhu stěžovatelů je incident z ledna 2015, při kterém je měli v jejich bytě navštívit a posléze i fyzicky napadnout tři muži oblečení v civilu, kteří u nich provedli „“. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že událost je spjata s profesí stěžovatelky b) jako novinářky a s tím, že se v minulosti dostala do styku s kompromitujícím materiálem o vysokých státních představitelích. Mají za to, že tito muži byli od policie, neboť ta se už předtím stěžovatelky b) v letech 2000 až 2005 na materiál opakovaně vyptávala.

[25] Podle § 12 zákona o azylu „[písm. a)], [písm. b)].“ V tomto případě přichází v úvahu především pronásledování stěžovatelky b) pro příslušnost k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Popisované události a incidenty se měly týkat jejího předchozího zaměstnání v redakci, kde se dozvěděla o existenci jistého kompromitujícího materiálu o vládnoucích představitelích. Mohla tedy náležet k sociální skupině novinářů (zaměstnanců redakce), kteří měli tento materiál zpracovat. V tomto směru mohla být terčem pronásledování ze strany orgánů veřejné moci. Nelze ovšem ani vyloučit, že stěžovatelka b) mohla být pronásledována za uplatňování politických práv a svobod jako novinářka ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V tomto ohledu by posouzení azylového důvodu záviselo na její úloze v redakci, respektive ve vazbě na údajný kompromitující materiál na tom, do jaké míry se na jeho zpracování a zveřejnění měla podílet (zda by např. byla uvedena jako spoluautorka výsledného článku apod.). Úvahy tímto směrem v rozhodnutích žalovaného chybí, ten se blíže činností stěžovatelky b) v redakci a jejím podílem na konečných výstupech (článcích, reportážích atp.) nezabýval (viz i body [29] a [30] níže).

[26] Ve vztahu ke stěžovatelům a), c) a d) lze potom uvažovat o nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení se „“. Doplňkovou ochranu lze přitom udělit cizinci, jemuž hrozí v případě návratu do státu původu vážná újma a který nemůže, nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Stěžovatelé a), c) a d) pociťovali újmu jako rodinní příslušníci stěžovatelky b) a podle výpovědí ve správním řízení byli i oni terčem útoku při domovní prohlídce v lednu 2015 (došlo ke zbití manžela, vyhrožování únosem dětí, jeden z útočníků držel syna pod krkem, ten ztratil vědomí a pomočil se).

[27] Podle Nejvyššího správního soudu je nepochybné, že stěžovatelé byli, respektive mohli být cílem špatného zacházení z toho důvodu, že stěžovatelka b) pracovala v novinové redakci a zde se měla podílet na zpracování materiálu o vysoce postavených osobách. V tomto ohledu se názor Nejvyššího správního soudu rozchází se závěry žalovaného a krajského soudu. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že výpovědi stěžovatelů a) a b) během správního řízení byly konzistentní a žalovaný v nich nenalezl vzájemné rozpory. Žalovaný výslovně uvedl, že „[ž]“ (str. 3 rozhodnutí žalovaného I.). Stěžovatelka b) a jejím prostřednictvím i ostatní členové rodiny své obavy z pronásledování, respektive vážné újmy odvozují od dřívějšího zaměstnání stěžovatelky b) v novinové redakci, kde měla přijít do styku s potenciálně kompromitujícím materiálem odhalujícím nezákonné praktiky vysokých vládních představitelů. Nejvyšší správní soud považuje výpověď stěžovatelů a) a b) o činnosti stěžovatelky b), jakož i o následných potížích, které všichni stěžovatelé měli s policií a následně s neznámými osobami při incidentu v lednu 2015, za hodnověrnou (plausibilní) ve smyslu článku 4 odst. 5 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Výpovědi obou dospělých stěžovatelů ve správním řízení obsahují řadu podrobností a vzájemně se shodují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, čj. 6 Azs 67/2018-29).

[28] Lze tak mít za prokázané, že stěžovatelka b) pracovala v novinách, byť zřejmě ne přímo na pozici redaktorky. To ovšem nevylučuje, aby se v rámci svých pracovních úkolů dostala do styku s potenciálně kompromitujícím materiálem a nebyla kvůli tomu pronásledována, jak uváděla. Podle jejího vyjádření byla její pozice spjata se zadáváním dat do počítače, byla „“. Zpracováním kompromitujícího materiálu ji pověřil redaktor. Pokud žalovaný z těchto tvrzení a z doložených dokumentů vyšel a ničím je nevyvrátil, pak není správný a řádně podložený jeho závěr, že uváděné důvody odjezdu rodiny z vlasti rozhodně nespadají pod výčet uvedený v § 12 písm. b) zákona o azylu. Není též zřejmé, jak mohl žalovaný dospět k závěru, že v žádné události, kterou stěžovatelka b) popsala, nelze shledat jakoukoli spojitost s její příslušností k určité sociální skupině (viz str. 4 rozhodnutí žalovaného I.).

[29] Pozice stěžovatelky b) v dané redakci není v tomto případě natolik určující, aby bez dalšího odůvodnila závěr, že nebyla a nemohla být pronásledována jako novinářka, tedy z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Rovněž fakt, že stěžovatelka b) se s uvedeným materiálem nakonec neseznámila a neví, co bylo jeho obsahem, sám o sobě neznamená, že její příběh není azylově . Pro takové závěry, ke kterým dospěl krajský soud, nejsou ve spisovém materiálu dostatečné podklady. Pokud žalovaný na bližší zkoumání pracovních aktivit stěžovatelky b) rezignoval a spokojil se s její výpovědí (byť s poukazem na zásadu rychlosti a hospodárnosti činnosti správních orgánů), nelze nedostatečné zjištění skutkového stavu věci v tomto ohledu klást k tíži stěžovatelů. Touto optikou musí být nahlíženo i na incidenty popisované stěžovateli. Je zřejmé, že vysoce postavení činitelé objektivně mohli mít zájem na získání nebo zničení kompromitujícího materiálu. Stěžovatelům soud dává za pravdu také v tom, že z hlediska jejich pronásledování nemusí hrát roli to, že stěžovatelka b) od roku 2001 v redakci nepracuje a dotčeným materiálem nikdy nedisponovala, neví, kde je a co je jeho obsahem – tyto okolnosti původci pronásledování nemusí vědět, respektive nemusí o nich být přesvědčeni, případně pro ně nemusí být určující. Postačuje, pokud mají původci pronásledování za to, že stěžovatelka b) „“ byla (mohla se dostat k předmětnému materiálu) a příslušnost k určité sociální skupině (byť třeba v rozporu se skutečností) jí přisuzují.

[30] V tomto směru Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS, podle něhož „[z]Na posuzovaný případ lze přiměřeně aplikovat i tento závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 343/2017-31:“ (zvýraznění přidáno).

[31] Je též významné, že již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, že „[v] “ (viz usnesení ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 Azs 142/2007-59; zvýraznění přidáno). V citovaném případě soud nicméně konstatoval, že stěžovatel nepůsobil jako novinář, reportér, či režisér, ale jen jako kameraman.

[32] V nynějším případě však – jak je již uvedeno výše – žalovaný činnost stěžovatelky b) v redakci novin nezpochybňoval a blíže se tímto aspektem nezabýval. Nelze tedy uzavřít, že novinářkou nebyla, nemohla se podílet na zpracování kompromitujícího materiálu (i třeba jen jako pomocná síla), a nemohlo z toho důvodu dojít k jejímu pronásledování. Naopak ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka b) v redakci novin pracovala a mohla být tedy považována za „“ přinejmenším v širokém slova smyslu (tj. novinář jako zaměstnanec redakce). V tomto bodě je dále nutné žalovanému i krajskému soudu vytknout, že rezignovali na zjištění a posouzení situace novinářů v Arménské republice. Jestliže žalovaný z výpovědi stěžovatelů vycházel, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jak dospěl k tomu, že nic nenasvědčuje jejich pronásledování z azylově relevantních důvodů. Krajský soud pochybil, pokud nesprávný a nedostatečně podložený úsudek žalovaného aproboval.

[33] Ve správním spise se k zemi původu nacházejí pouze tyto materiály: Výroční zpráva Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016 (dále jen „zpráva HRW 2016“), Informace MZV ČR ze dne 2. 6. 2016 a dvě zprávy z Infobanky ČTK ze dne 16. 5. 2016 a ze dne 1. 8. 2016. O situaci v Arménské republice blíže vypovídá pouze zpráva HRW 2016, informace MZV ČR se týká pouze problematiky neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti. Zprávy ČTK se zabývají některými politickými událostmi v daném období. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že v některých jiných řízeních týkajících se žadatelů z Arménské republiky opatřil žalovaný vyjma výše uvedených podkladů i další dokumenty (např. zprávu Amnesty International z dubna 2016, zprávu žalovaného o možnosti obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností ze dne 21. 2. 2017 nebo Zprávu komisaře pro lidská práva Rady Evropy ze dne 10. 3. 2015; viz řízení vedená pod sp. zn. 2 Azs 410/2017 a sp. zn. 7 Azs 364/2017).

[34] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že shromážděné podklady nejsou pro rozhodnutí o žádostech stěžovatelů dostatečné, nadto je ani žalovaný řádně nehodnotil a v odůvodnění správních rozhodnutí dostatečně nereflektoval získané informace o zemi původu ve vazbě na tvrzení přednesená stěžovateli. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2011, čj. 2 Azs 28/2011-82, jehož právní věta mimo jiné uvádí, že „[t]“ (zvýraznění přidáno).

[35] V posuzované věci lze dospět k závěru, že obavy stěžovatelů mohou být odůvodněné. Ze zprávy HRW 2016 totiž jednoznačně vyplývá, že „[ú][…][…]“ (zvýraznění přidáno). Příběh stěžovatelky b) je jistě specifický v tom, že zřejmě nepracovala jako novinářka v užším slova smyslu a v posledních letech aktivně proti vládnoucí garnituře nevystupovala. Jestliže ale v dřívějším zaměstnání v novinách mohla přijít do styku s kompromitujícím materiálem o vlivných a vysoce postavených osobách, je možné, že se v důsledku toho stala její rodina předmětem pronásledování. Útoky na novináře jsou přitom v zemi původu stěžovatelů evidentně časté, nikoli pouze výjimečné, jejich původcem nadto mohou být i policisté. Soud znovu zdůrazňuje, že pro pronásledovatele nemusí hrát významnou roli to, že stěžovatelka b) již dlouho nepracuje a fakticky předmětným materiálem nedisponuje a nezná jeho obsah. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka b) v řízení neprokázala, že byla z uvedených důvodů pronásledována, tak není správný.

[36] Na nedůvodnost žádosti stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany nelze bez dalšího usuzovat ani proto, že se neobrátili s žádostí o pomoc na státní orgány. Nejvyšší správní soud sice již dříve judikoval, že arménské státní orgány v obecném měřítku neselhávají v poskytování ochrany před násilnou trestnou činností (viz rozsudek ze dne 8. 11. 2017, čj. 2 Azs 260/2017-40), s ohledem na výše citovanou zprávu HRW 2016 to ovšem neplatí při útocích na novináře. Sama policie pak nezřídka za útoky na novináře stojí; stěží lze tedy dovodit, že u orgánů veřejné moci mohli stěžovatelé vyhledat účinnou ochranu. K dostupnosti ochrany v zemi původu navíc žalovaný žádné konkrétní podklady do spisu nezaložil, jeho mínění, že politický systém v Arménské republice dává stěžovatelům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, tedy nemá ve spisovém materiálu oporu.

[37] V nynějším případě zůstává otázkou, kdo byl původcem špatného zacházení se stěžovateli při domovní prohlídce v lednu 2015. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se totiž „[p] […].“. Takovou ochranu potom představují „“ (§ 2 odst. 5 zákona o azylu; obdobně též články 6 a 7 kvalifikační směrnice).

[38] Stěžovatelé se domnívají, že za incidentem z ledna 2015 stojí policie. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že krajský soud i žalovaný považovali jednání vůči stěžovatelům za akci soukromých osob. Nejvyšší správní soud se s tímto (byť implicitně obsaženým) závěrem neztotožňuje. Domněnka stěžovatelů má oporu v předchozích událostech (výslechy na policii a návštěvy policistů u stěžovatelů doma, i v doprovodu osob v civilním oblečení), nejedná se tedy toliko o jejich ryze subjektivní a ničím nepodložený dojem. Mimo to jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 4 Azs 38/2003-36, vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného, vyplývá, že stát, jehož občanství mají žadatelé o azyl, dává svým občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny. K tomu v posuzovaném případě nedošlo, navíc obsah spisového materiálu neposkytuje oporu pro závěr, že za incidentem z ledna 2015 nemohou stát osoby spojené s arménskou veřejnou mocí. Nelze přehlédnout, že oba dospělí stěžovatelé v řízení uvedli, že tři muži u nich v bytě kompromitující materiál hledali a vyptávali se na něj. S ohledem na předešlé události, které stěžovatelé popsali, a též s přihlédnutím ke stavu dodržování lidských práv v Arménské republice nelze s vysokou mírou pravděpodobnosti vyloučit, že se incidentu z ledna 2015 účastnili policisté v civilu.

[39] V zásadě jedinou indicií, která naopak svědčí pro závěr, že domovní prohlídka z ledna 2015 nesouvisí s dřívějším zaměstnáním stěžovatelky b) v redakci a s kompromitujícím materiálem, je dlouhý časový odstup od posledního předvolání k výslechu (v roce 2007). Stěžovatelka b) při pohovoru uvedla, že tak dlouhý odstup si nedokáže vysvětlit. Stěžovatel a) se vyjádřil v tom smyslu, že politická reprezentace se v průběhu let příliš nezměnila, typově se stále jedná o podobné lidi, k zásadní proměně ve vládě do roku 2015 nedošlo. Pokud materiál obsahuje informace o vraždě, není takový čin promlčený a určité osoby mohou mít i po letech zájem jej nalézt. Takové vysvětlení se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako logické, podstatné však je, že žalovaný ani krajský soud se k němu blíže nevyjádřili a ničím ho nevyvrátili.

[40] Ze shromážděných podkladů vyplývá, že by problémy stěžovatelů v zemi původu mohly dosáhnout intenzity pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu [tedy pronásledování stěžovatelky b) jako příslušníka sociální skupiny – novinářů kriticky pojednávajících o vládnoucí garnituře], případně § 12 písm. a) zákona o azylu [tedy pronásledování stěžovatelky b) pro uplatňování její svobody projevu jako novinářky]. Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že institut azylu je postaven na potencialitě pronásledování (viz rozsudek ze dne 31. 1. 2008, čj. 4 Azs 47/2007-60, či ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008-83, čj. 5 Azs 18/2008-83). Ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu v sobě kombinuje subjektivní prvek (obavy) a objektivní prvek (odůvodněnost obav). Při posuzování, zda jsou obavy žadatele o mezinárodní ochranu odůvodněné, je třeba vycházet z toho, jestli je pronásledování přiměřeně pravděpodobné (viz rozsudek ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, či rozsudek ze dne 13. 8. 2010, čj. 4 Azs 11/2010-112). S ohledem na zprávy o zemi původu a na problémy novinářů v Arménské republice takový následek nelze vyloučit. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že k závěru o pronásledování může postačovat i jeden akt či skutek (v dané věci incident z ledna 2015), není bezpodmínečně nutné, aby se jednalo o opakované jednání (srov. Kosař, D. . 2004. Dostupné z http://aa.ecn.cz/img_upload/79a33131c9c4293e0fcefb50bfa263ef/2004_refugee_law.pdf).

[41] Nejvyšší správní soud tedy považuje za nepodložený závěr krajského soudu, že v případě stěžovatelů přicházela v úvahu ochrana ze strany arménských státních orgánů, a jednání, jehož se podle krajského soudu vůči nim dopustily soukromé subjekty, tak nelze považovat za pronásledování [ve vztahu ke stěžovatelce b)], či za hrozbu vážné újmy [vůči stěžovatelům a), c) a d)].

[42] Nejvyšší správní soud doplňuje, že specifikem azylového řízení je rovněž zásada, že v případě pochybností se postupuje ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, čj. 1 Azs 137/2018-50, č. 3801/2018 Sb. NSS).

[43] Nejvyšší správní soud shrnuje, že na základě dokazování provedeného žalovaným není možné přijmout závěr, že stěžovatelé nesplňují důvody k udělení azylu podle § 12 písm. b), případně § 12 písm. a) zákona o azylu, respektive doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Informace, ze kterých žalovaný během správního řízení vycházel, a skutečnosti obsažené v důkazech je třeba v případě stěžovatelů hodnotit komplexněji, podrobněji a více v souvislostech. Podklady je třeba doplnit o aktuální zprávy popisující stav v Arménské republice, především s ohledem na pronásledování novinářů a možnost účinně se domáhat ochrany práv u orgánů veřejné moci. Žalovaný musí brát v úvahu i situaci v zemi původu, musí se věcí podrobněji zabývat, neopomíjet souvislosti mezi tvrzeními stěžovatelů a negativními informacemi o jejich vlasti. V rozsudku ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[s]“. V projednávané věci žalovaný nedostál své povinnosti náležitě zohlednit veškeré skutečnosti a nezjistil možné následky případného návratu stěžovatelů do země původu. Blíže se také nezabýval rolí stěžovatelky b) v redakci novin a tím, zda byla novinářkou i v užším slova smyslu (významněji se podílela na otištěných článcích a reportážích, byla uváděna jako spoluautorka aj.). Takové posouzení je nezbytné pro určení, jaký důvod pro udělení azylu [ve smyslu § 12 písm. a) nebo písm. b) zákona o azylu] mohl být v jejím případě naplněn. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud správní rozhodnutí ve věci stěžovatelky b) a jejích dvou synů zrušil.

[44] Soud přistoupil i ke zrušení správního rozhodnutí týkajícího se stěžovatele a), neboť trpí stejnými nedostatky jako rozhodnutí ve věci zbylých stěžovatelů. Žádost stěžovatele a) o mezinárodní ochranu a jeho azylový příběh je v úzké spojitosti s žádostí jeho manželky, stěžovatelky b). Stěžovatel a) nemá vlastní azylový příběh, ale tvrzené problémy v zemi původu souvisí s jeho manželkou a s jejím pronásledováním. Incident z ledna 2015 se ostatně týkal i jeho osoby a jeho případ tak nelze od žádosti stěžovatelky b) mechanicky oddělit, naopak je třeba obě žádosti posuzovat ve vzájemném kontextu. Postavení stěžovatele a) [jakož i stěžovatelů c) a d)] je v rozhodující míře závislé na vyhodnocení situace stěžovatelky b). (…)