Vydání 2/2021

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2020, čj. 5 Azs 73/2019-61)

Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 5. 2016, nebyla žalobkyním udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně přicestovaly z Ukrajiny a požádaly o mezinárodní ochranu v České republice. Žalobkyně a) ve své žádosti uvedla, že je občankou Ukrajiny ruské národnosti, je rozvedená a hlásí se ke katolickému vyznání. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala i jménem své tehdy nezletilé dcery, žalobkyně b). Na území České republiky nepočítá žalobkyně a) s pomocí žádných příbuzných ani známých. Na území Ukrajiny pobývala žalobkyně a) se svou rodinou v letech 2004 až 2015 ve městě Makijivka (Doněcká oblast), kde vlastní polovinu domu. V dubnu 2015 se přestěhovala do obce Stryj (Lvovská oblast). Zemi původu opustila dne 14. 10. 2015 kvůli probíhající válce. Do České republiky přicestovala mikrobusem přes Polsko. Uvedla, že na Donbasu nelze žít a na západní Ukrajině nemohla s rodinou zůstat, protože kvůli svému východoukrajinskému bydlišti nemohla najít práci ani bydlení. Když se místní obyvatelé dozvěděli, odkud žalobkyně pocházejí, odmítali je, nadávali jim a obviňovali je ze separatismu. Jako katoličky je odmítli vyzpovídat v místním pravoslavném kostele. Žalobkyně a) se spolu se svou matkou rozhodla, že s dětmi vycestují do zahraničí, na vízum pro matku však nezbyly peníze. Na Donbas se nemohou vrátit, jejich dům byl téměř zničen.

V průběhu pohovoru k žádosti žalobkyně a) uvedla, že své původní bydliště opustila 5. nebo 6. 4. 2015 v noci kvůli probíhajícímu ozbrojenému konfliktu. Přilehlá autobusová zastávka byla zničena bombardováním, měla strach o děti a nemohla čekat až místo, kde rodina byla, zasáhne střela. Před odchodem byla žalobkyně a) s dětmi schovaná ve sklepě jejich domu, nemohli ven a děti nechodily do školy, protože venku se střílelo. V době jejich odchodu ovládali město Makijivka podle znaků na uniformách patrně vojáci Doněcké lidové republiky, tedy separatisté. Při opuštění oblasti neměly žalobkyně na kontrolních bodech problémy, neboť jely v noci, takže se nestřílelo, a cestovaly mikrobusem směrem k moři, což vypadalo, jakoby jely na rekreaci. Po příjezdu do Stryje ubytovala žalobkyně známá žalobkyně a). Žalobkyně a) a její rodina se snažily opatřit si vlastní bydlení, když se však pronajímatelé dozvěděli, že pocházejí z východu Ukrajiny, byt jim nepronajali. Žalobkyně a) se rovněž asi dva a půl měsíce snažila najít zaměstnání. Rodina žila z úspor a z peněz utržených z prodeje svých šperků. Když žalobkyně a) pochopila, že je její snaha marná, začala připravovat vše potřebné pro vycestování z Ukrajiny. O možnosti registrovat se jako vnitřně přesídlená osoba nevěděla. Potíže žalobkyň s hledáním práce doprovázely rovněž negativní reakce místních lidí. Během pravoslavných velikonočních svátků byly z důvodu svého katolického vyznání vykázány z místního pravoslavného chrámu, který navštívily z toho důvodu, že katolický kostel byl daleko od jejich bydliště. Děti čelily šikaně ze strany spolužáků, kteří je uráželi a ponižovali, učitelé situaci přehlíželi, znevýhodňovali je a neopodstatněně jim snižovali prospěch. Situaci ve škole se žalobkyně a) pokoušela řešit s ředitelem, který se jí při prvním incidentu, kdy její sestře učitelka nevydala potřebnou učebnici a následně jí vyčítala, že není připravena na hodinu, zastal, v případě dalšího neobjektivního hodnocení však již nikoliv. Žalobkyně se v běžných životních situacích, jako je nákup v obchodě, jízda v MHD nebo komunikace se sousedy, když promluvily rusky, stávaly terčem verbálních útoků ze strany místních lidí. V těchto případech nevyhledaly žalobkyně pomoc státních orgánů, neboť ty dle žalobkyně a) nemají možnost zasáhnout, nanejvýš mohou se žalobkyněmi soucítit. Matka žalobkyně a) zůstala u její známé ve Stryji, kde před odjezdem bydlely i žalobkyně, protože rodina neměla dostatek peněz na vyřízení jejích cestovních dokladů. Bratr žalobkyně a) v mezidobí rovněž vycestoval do České republiky, kde získal vízum na strpění. O mezinárodní ochranu nepožádal, protože zde chtěl pracovat, aby mohl žalobkyním finančně vypomáhat. Ve Lvovské oblasti sice nedochází k ozbrojeným střetům, nicméně žalobkyně a jejich rodina tam nemohly zůstat, protože kvůli svému východoukrajinskému bydlišti nemohly sehnat práci ani bydlení. Navíc se obávaly, že výše popsané slovní výpady přerostou ve fyzické násilí. Ve Lvovské oblasti byly žalobkyně svědkyněmi napadení dvou chlapců z Luhanské oblasti, které na ulici zbili, protože šlo o přistěhovalce. S ukrajinskými státními orgány neměly žalobkyně žádné problémy. Ukrajinu chtěly původně opustit spolu s bratrem žalobkyně a), který nicméně zůstal ještě nějakou dobu v zemi původu, protože mu nebylo umožněno překročit hranici s jejich psem. Bratr se tedy se psem vrátil zpět a vycestoval později. Žalobkyni a) bylo vydáno polské vízum platné po dobu 20 dnů, nicméně od počátku měla v plánu přijet do České republiky a požádat zde o mezinárodní ochranu. Na Ukrajinu se žalobkyně a) vrátit nechce, děti si zvykly na Českou republiku, chodí zde do školy a dobře hovoří česky. Na Ukrajině se nemají kam vrátit, jejich domov v podstatě neexistuje.

Žalovaný při posouzení žádosti vycházel z výpovědi žalobkyně a), jí doložených materiálů, a dále z podkladů podávajících informace o zemi původu, konkrétně z překladu dokumentu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze září 2015 „“, překladu Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 9. 12. 2015, o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16. 8. do 15. 5. 2015, překladu zprávy „“ ze dne 27. 1. 2016, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 21. 5. 2015, ze dne 1. 8. 2014 a zprávy České tiskové kanceláře ze dne 14. 4. 2016 „“.

Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že žalobkyním nelze udělit azyl dle § 12 písm. a) zákona o azylu, jelikož nebyly pronásledovány pro uplatňování politických práv a svobod, a ani sama žalobkyně a) neuvedla, že by ve vlasti vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Zemi původu podle žalovaného opustila kvůli neutěšené bezpečnostní situaci v Doněcké oblasti a následným problémům s místním obyvatelstvem, kterým čelila ve Lvovské oblasti.

Žalovaný neshledal v případě žalobkyň ani důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Skutečnost, že v zemi původu probíhá ozbrojený konflikt, který se dotýká veškerého obyvatelstva bez ohledu na rasu, národnost či politickou příslušnost, není podle uvedeného ustanovení azylově relevantním důvodem. Pokud jde o události, které žalobkyně vedly k opuštění Lvovské oblasti, neshledal žalovaný s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 7 A 754/2000-28, odůvodněný strach z pronásledování. Žalobkyní a) popsané ústrky ze strany místních obyvatel nelze považovat za jevy přímo vyvolané, tajně podporované, vědomě trpěné ani záměrně nedostatečně potlačované státními orgány. Na Ukrajině existují nástroje ochrany proti trestné činnosti a rovněž lze podat stížnost proti postupu policejních složek a prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Žalobkyně a) však uvedené vnitrostátní prostředky nevyužila a nedala tak státním orgánům země původu možnost jí pomoci. Státní orgány Ukrajiny poskytují pomoc vnitřně vysídleným osobám, je zde reálně využívaná možnost registrovat se jako vnitřně vysídlená osoba, některé osoby však této možnosti nevyužívají, protože nevědí, jaké jsou výhody registrace, bojí se odvodu do armády, diskriminace na trhu práce a pronájmů, nebo se obávají, že by registrace mohla být vnímána jako politické stanovisko s negativními důsledky pro jejich příbuzné, kteří zůstávají na územích mimo kontrolu vlády. Vnitřně vysídlené osoby, které se nezaregistrují, nemohou využívat žádnou státní pomoc, včetně běžných sociálních dávek. Právní úprava postavení vnitřně vysídlených osob byla dne 3. 11. 2015 novelizována tak, aby odrážela klíčová ustanovení Obecných zásad OSN pro vnitřní vysídlení, mimo jiné by vláda měla podporovat integraci vnitřně vysídlených osob do nových společenství a jejich dobrovolný návrat do původního místa bydliště. Novely rovněž uznávají právo vnitřně vysídlených osob na sjednocení jejich rodin a zjednodušují proces registrace vnitřně vysídlených osob a zrušení pracovněprávních vztahů existujících před vysídlením.

Žalovaný v případě žalobkyň rovněž neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, který by odůvodňoval udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Svůj zdravotní stav označila žalobkyně a) za dobrý, je dospělou, plně právně způsobilou osobou schopnou práce. Obě žalobkyně mají možnost využít zázemí, které jim v minulosti poskytla jejich známá, u níž v současnosti žije matka žalobkyně a). Po návratu do vlasti se mohou zaregistrovat jako vnitřně vysídlené osoby a využít pomoci domovského státu.

Žalovaný neudělil žalobkyním ani doplňkovou ochranu dle § 14a zákona o azylu. Neshledal žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by žalobkyním v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma spočívající v uložení či vykonání trestu smrti. Dále se žalovaný zabýval tím, zda žalobkyním v zemi původu nehrozí nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Domníval se přitom, že pouhá možnost špatného zacházení údajně nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž, aby bylo možné určité jednání považovat za ponižující ve smyslu tohoto ustanovení, musí ponížení a pokoření, která jej provázejí, údajně dosáhnout mimořádné úrovně, jejíž hodnocení závisí na všech okolnostech případu. Doplňkovou ochranu lze podle názoru žalovaného přiznat pouze tam, kde nebezpečí vážné újmy reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení jiných okolností, které nelze předjímat. Žalobkyně nikdy neměly potíže se státními orgány Ukrajiny. Problémy, které zažily ve Lvovské oblasti, nebyly takového charakteru, aby představovaly vážnou újmu. Pokud se žalobkyně skutečně cítily ohroženy, měly možnost obrátit se na státní orgány země původu. Argumentaci žalobkyně a), podle níž nemají ukrajinské státní orgány v popsaných situacích možnost zasáhnout, maximálně s poškozenými soucítit, nepovažoval žalovaný za , naopak tím žalobkyně a) dle jeho názoru naznačuje, že problémy nedosáhly takové úrovně, aby pro žalobkyně mělo smysl kontaktovat policii. Pokud takové intenzity dosáhly, je pouze vinou žalobkyň, že se nepokusily využít dostupných prostředků ochrany. Podle zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21. 5. 2015 ukrajinská neumožňuje postihování neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu a zastupitelský úřad České republiky v Kyjevě nedisponuje informacemi o znevýhodňování či diskriminaci takových osob ze strany státu. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně byly po návratu do vlasti jakýmkoliv způsobem stíhány za podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem ke zjištěným informacím o možném stíhání představitelů režimu Viktora Janukovyče žalovaný dodal, že z výpovědi žalobkyně a) nevyplynulo, že by ona nebo její dcera byly s někdejším režimem Viktora Janukovyče jakkoliv spojeny.

Dále se žalovaný zabýval otázkou, zda žalobkyním v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma ve formě vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Z informací o bezpečnostní situaci v zemi původu vyplývá, že v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy ve dvou z celkem dvaceti čtyř administrativních oblastí země, panuje zhoršená bezpečnostní situace zapříčiněná ozbrojenými střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty, která se rozšířila i do dalších sousedních oblastí. Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a stabilní. Žalobkyně sice bydlely se svou rodinou v Doněcké oblasti, kde aktuálně probíhají vojenské operace, všichni se však společně přestěhovali ke známé žalobkyně a) do Lvovské oblasti na západě země, kde žili od dubna až do října 2015. V této oblasti stále pobývá matka žalobkyně a) a její známá, u které žalobkyně bydlely. Žalobkyně se tedy nemusí vracet do některé z problematických oblastí. Žalobkyně se ve vlasti mohou zaregistrovat jako vnitřně vysídlené osoby a využít pomoci ze strany státních orgánů i nevládních organizací, které se pomocí vnitřním běžencům zabývají. Navíc se žalobkyně mohou vrátit ke své známé, kde stále pobývá matka žalobkyně a). Žalovaný dospěl k závěru, že vycestování žalobkyň nepředstavuje ani v jiném ohledu rozpor s mezinárodními závazky České republiky a žalobkyním tedy nenáleží doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu.

Žalobkyně podaly proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, čj. 2 Az 33/2016-69, zamítl. Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že ústrky, kterým žalobkyně čelily na západě Ukrajiny, nedosahují svou intenzitou úrovně pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu ani nezakládají odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) téhož zákona. Žalobkyně navíc mohou využít možnosti vnitřního přesídlení například do oblastí s vyšším výskytem ruskojazyčného obyvatelstva, které jsou nedotčeny konfliktem na východě země. Dále městský soud žalobkyním vytkl, že se s popsanými problémy neobrátily na vnitrostátní orgány a nepokusily se využít ochrany, kterou jsou ukrajinské úřady schopny v případě pronásledování, respektive vážné újmy ze strany nestátních subjektů poskytnout.

V otázce možnosti udělení humanitního azylu dle § 14 zákona o azylu odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, čj. 6 Azs 6/2018-33, a uvedl, že odůvodnění závěrů žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu považuje za dostatečné. Konstatoval, že se nejedná o případ hodný zvláštního zřetele a tedy nebyl ani prostor pro aplikaci správního uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv.

Pokud jde o možnost udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, městský soud konstatoval, že podle ukrajinských zákonů nelze uložit trest smrti, důvod udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu tedy zjevně není naplněn. Dále se ztotožnil se závěry žalovaného, že ústrky, kterým žalobkyně čelily na západě Ukrajiny, nebyly natolik intenzivní, aby představovaly mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a že žalobkyně se s těmito problémy měly obrátit na místní orgány, které by jim dle zpráv obsažených ve správním spise byly v případě závažných potíží schopny poskytnout ochranu. Konstatoval, že bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze považovat za případ tzv. totálního konfliktu. Žalobkyně sice pocházejí z východu Ukrajiny, před vycestováním však bydlely ve městě Stryj ve Lvovské oblasti, která není konfliktem zasažena. Dle názoru městského soudu je v případě žalobkyň reálné využití možnosti vnitřního přesídlení. Ze zmiňované informace UNHCR plyne, že ukrajinský parlament přijal zákon o vnitřně vysídlených osobách, který se mimo jiné zabývá i ochranou proti diskriminaci a nucenému návratu, pomocí při dobrovolných návratech, zjednodušenou dostupností sociálních a ekonomických služeb, včetně registrace bydliště, zaměstnání a bezplatného ubytování na šest měsíců. Vláda prodloužila program finanční pomoci pro vnitřně vysídlené osoby, přijala nové předpisy pro rozšíření pomoci těmto osobám a pro usnadnění jejich integrace a zjednodušila podávání žádostí o dávky v nezaměstnanosti. Rovněž občanská společnost vyvíjí snahy o podporu vnitřně vysídlených osob. Z Donbasu a Krymu uprchlo již přes sto tisíc obyvatel, možnosti stěhování v rámci Ukrajiny nejsou úředně omezeny, lze se dokonce přestěhovat a žít dlouhodobě mimo registrované místo trvalého pobytu, aniž by to úřady zjistily. U vnitřně vysídlených osob tedy může docházet k jistým potížím při vstupu na trh práce a k bydlení, vnitřní přesídlení je však v zásadě možné a reálné, neboť přesídleným osobám nehrozí pronásledování ani vážná újma. Žalobkyně mohou navíc bydlet u své známé, kde bydlely před odchodem ze země. Potíže, které měly žalobkyně ve Lvovské oblasti, zůstaly v rovině slovních útoků, k fyzickému násilí nedošlo. Žalobkyně se rovněž mohly pokusit o přesídlení do jiné obce na Ukrajině, např. ve východní části země, nikoliv však v místě probíhajícího konfliktu, kde je vyšší zastoupení ruskojazyčných osob, a k uvedeným incidentům by tam nedocházelo vůbec, nebo alespoň méně často. Žalobkyně a) je ženou v produktivním věku. Žalobkyně b) byla sice v době rozhodování městského soudu nezletilá, nebyla však natolik nízkého věku, aby to znemožňovalo využití institutu vnitřního přesídlení. Překážka bránící vnitřnímu přesídlení musí dosahovat určité intenzity, té však žalobkyní a) popsané incidenty nedosáhly.

Dále dospěl městský soud k závěru, že vycestování žalobkyň nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky a neudělení mezinárodní ochrany žalobkyním nebude mít za následek nepřiměřený zásah do jejich soukromého a rodinného života, neboť mohou svůj soukromý a rodinný život realizovat na území Ukrajiny.

Rozhodnutí žalovaného nemohlo porušit ani čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť v případě žalobkyně b) není naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. V takovém případě nemůže z logiky věci neudělení mezinárodní ochrany představovat porušení uvedeného ustanovení této úmluvy, neboť v opačném případě by musela být mezinárodní ochrana udělena každému dítěti, které o ni požádá.

Žalobkyně (stěžovatelky) podaly proti tomuto rozsudku kasační stížnost. Zrekapitulovaly svůj azylový příběh a žalobní argumentaci, přičemž uvedly, že dle jejich názoru jim měla být udělena doplňková ochrana, neboť žalovaný nemohl v případě jejich návratu do vlasti zcela vyloučit závažné problémy v místě jejich dřívějšího trvalého bydliště zapříčiněné probíhajícím ozbrojeným konfliktem. Namítly, že městský soud i žalovaný v rozporu s doporučením UNHCR nedostatečně vyhodnotili otázku, zda je na stěžovatelkách možné rozumně požadovat vnitřní přesídlení. V případě stěžovatelky b) je navíc otázkou, zda je s ohledem na její věk vůbec možné, aby se obrátila v zemi původu na místní orgány s žádostí o pomoc, a zda je to od ní nutné požadovat. Závěry městského soudu a žalovaného, podle nichž mohou stěžovatelky využít možnosti vnitřního přesídlení, je založen na chybné práci s informacemi o zemi původu a současně je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť nezohledňuje nejlepší zájem dítěte. Kritéria poskytování pomoci vnitřně vysídleným osobám ze strany ukrajinských státních orgánů, na které odkázaly městský soud i žalovaný, neobsahují žádné ustanovení, které by připouštělo stávající faktickou diskriminaci osob z východní Ukrajiny či stanovilo mechanismus pomoci, který by faktickou diskriminaci účinně potíral. Naopak UNHCR ve výše zmiňovaném materiálu popisuje faktické bariéry v přístupu osob z východní Ukrajiny k účinnému vnitřnímu přesídlení. Jako jednu ze stěžejních bariér přitom uvádí společenskou diskriminaci, v jejímž důsledku pro tyto osoby není fakticky možné získat přístřeší ani zdroj obživy. Obyvatelé západní Ukrajiny vnímají osoby z východu jako viníky války a nechtěnou konkurenci na trhu práce, přičemž v zemi dramaticky rostou ceny bydlení, energií a potravin. Ke shrnutí aktuální situace v zemi původu předkládaly stěžovatelky v řízení před městským soudem materiál UNHCR Praha „“ shrnující aktuální zdroje UNHCR, přičemž tento důkaz nebyl soudem bez řádného zdůvodnění proveden. Z navržených důkazů přitom vyplývá, že ukrajinské státní orgány nepodnikají žádné kroky k potírání popsané diskriminace a pomoc vnitřně vysídleným osobám se tak stává zcela nefunkční. Naopak státní orgány mohou finanční podporu odebrat, pokud přesídlená osoba nedokáže sehnat zaměstnání do dvou měsíců od započetí pobírání podpory. Získání zaměstnání je pro osoby z východu Ukrajiny často fakticky nemožné, a tak je i přiznaná finanční podpora naprosto nejistým mechanismem, který nemůže zaručit přežití na déle než několik týdnů. Podpora přitom nemůže svou výší pokrýt ani základní potřeby osoby a je časově omezena na dobu šesti měsíců.

Obdobnou zkušenost měly i stěžovatelky. Stěžovatelka a) se asi třikrát až čtyřikrát týdně snažila se svou kamarádkou ze západu Ukrajiny telefonicky reagovat na inzeráty v novinách nabízející práci a bydlení. Inzerenti zprvu vždy souhlasili s pohovorem či schůzkou, nicméně svou nabídku vzali zpět, jakmile vyšlo najevo, že zájemkyně je z východu Ukrajiny.

Stěžovatelky se navíc ani po přesídlení na západ Ukrajiny necítily bezpečně, nebyla tam zajištěna jejich základní lidská práva a neměly možnost ekonomického přežití.

Ve vztahu k stěžovatelce b) stěžovatelky poukázaly rovněž na diskriminaci v přístupu ke vzdělání. Podle zprávy ze srpna 2015, „”, uvádějí některé vnitřně vysídlené děti, že byly ve škole terčem diskriminace a stigmatizace. Zpráva rovněž uvádí, že studenti, kteří dokončují studium, mají potíže v přístupu k dalšímu stupni vzdělávání, neboť ministerstvo pro vzdělání a vědu odmítá uznávat vysvědčení vydaná v oblastech mimo kontrolu vládních ozbrojených sil. Odkaz žalovaného na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 7 A 754/2000-28 je nepřípadný, neboť ten se zabýval obecnou liknavostí státních orgánů ve vztahu k šetření diskriminace osob ázerbájdžánské národnosti v roce 2001, zatímco v projednávaném případě se jednalo o obavy nezletilé stěžovatelky b) z pronásledování pro její ruskou národnost za situace, kdy na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt se zcela jednoznačným vztahem k Rusku. Stěžovatelce b) je známo, že státní orgány v obdobných případech neposkytují osobám z východu Ukrajiny žádnou ochranu.

Podle stěžovatelek z okolností jejich případu vyplývá, že mohou být v zemi původu vystaveny nebezpečí vážné újmy v důsledku svévolného násilí během probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Informace o zemi původu potvrzují závažnost bezpečnostní situace na Ukrajině v oblasti, z níž stěžovatelky pocházejí.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že předestřené námitky nepovažuje za způsobilé zpochybnit správnost a zákonnost jeho rozhodnutí ani rozsudku městského soudu. Městský soud v odůvodnění dostatečně a srozumitelně vypořádal žalobní námitky, přičemž vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a rozsudek přesvědčivě odůvodnil. Pokud městský soud nepřistoupil k provedení stěžovatelkami navržených důkazů, učinil tak s odkazem na dostatečně zjištěný skutkový stav věci, tedy s patřičným odůvodněním. Dále žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a podotkl, že stěžovatelka b) již nabyla zletilosti, a nelze na ni tedy nadále pohlížet jako na nezletilé dítě chráněné čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.