3547/2017
Mezinárodní ochrana: postoupení žádosti o mezinárodní ochranu Ministerstvu vnitra
Mezinárodní ochrana: postoupení žádosti o mezinárodní ochranu Ministerstvu vnitra
k § 3b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 136/2006 Sb. a č. 165/2002 Sb.
k § 82 a násl. soudního řádu správního ve znění zákona č. 303/2011 Sb.
K posouzení otázky, zda projev vůle učiněný cizincem v zařízení pro zajištění cizinců lze považovat za žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 3b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je příslušné výlučně Ministerstvo vnitra. Policejní orgán, jemuž cizinec takový projev vůle směřuje, nemůže činnost Ministerstva vnitra při posouzení této otázky nahrazovat; jeho povinností je cizincův projev vůle pro účely posouzení splnění podmínek dle citovaného zákonného ustanovení ministerstvu postoupit. Neučiní-li tak a postupuje dále, jako by cizinec žádost o mezinárodní ochranu dle § 3b odst. 3 zákona o azylu nepodal, případně ponechá-li takový projev vůle bez povšimnutí jen pro jeho údajnou opožděnost, dopustí se nezákonného zásahu dle § 82 a násl. s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, čj. 8 Azs 182/2016-51)
Věc: Nazar Khammas J. (Irák) proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie o žádost o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.
Na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 12. 10. 2015 byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění na dobu 60 dní ode dne omezení osobní svobody žalobce, které nastalo dne 30. 9. 2015. Týž správní orgán uložil žalobci rozhodnutím ze dne 4. 11. 2015 dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění, neboť žalobce pobýval na území České republiky bez víza či jiného pobytového titulu. Dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovil správní orgán na jeden rok. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2015 pak uvedený správní orgán prodloužil dobu zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o 30 dnů. Dne 16. 12. 2012 bylo žalobci prostřednictvím dokumentu psaného v českém i arabském jazyce (který žalobce odmítl podepsat) sděleno, že dne 21. 12. 2015 v 18:40 hod. bude leteckou cestou realizováno jeho správní vyhoštění z letiště Václava Havla do Bagdádu.
Dne 19. 12. 2015 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu z důvodu jím tvrzeného nebezpečí ze strany Islámského státu a šíitských milic v Iráku. Zároveň žalobce dle § 41 správního řádu požádal o navrácení v předešlý stav, prominutí zmeškání úkonu a přiznání odkladného účinku žádosti s odůvodněním, že poučení o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu neporozuměl a nemohl se o věci poradit s právníkem. Usnesením ze dne 21. 12. 2015 žalovaná nevyhověla žádosti žalobce o navrácení v předešlý stav, neprominula zmeškání úkonu a nepřiznala žádosti odkladný účinek. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že považuje tvrzení žalobce za účelová, neboť žalobce mohl požádat o azyl v bezpečných zemích, kterými cestoval, avšak chtěl tak učinit až ve Švédsku. Neshledala přitom, že by v případě žalobce byly dány důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Ohledně samotné žádosti o mezinárodní ochranu příslušníci cizinecké policie žalobci sdělili, že žádost je opožděná a nebude proto akceptována.
Žalobce spatřoval v postupu policie spočívajícím v neakceptování jeho žádosti o mezinárodní ochranu nezákonný zásah, proti němuž brojil žalobou dle § 82 s. ř. s. Ani k okamžiku podání žaloby žalobce neobdržel žádnou písemnou informaci či sdělení o neakceptaci jeho úmyslu podat žádost.
Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, čj. 9 A 257/2015-60, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl, že na věc dopadá úprava zákona o azylu účinná od 18. 12. 2015. Městský soud přitom dovodil, že „[v] „
nyní posuzovaném případě je novou úpravou danou § 3b odst. 3 zákona o azylu stanovena povinnost ministerstva zabývat se projevem vůle cizince tak, je-li z tohoto projevu zřejmé, že hledá v České republice mezinárodní ochranu za podmínek v tomto ustanovení uvedených. Jen v takovém případě, kdy se ministerstvo bude projevem vůle cizince zabývat, může cizinci poskytnout vyrozumění o tom, zda se jeho projev vůle za podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany považuje. V souzené věci z ničeho nevyplývá, že by se ministerstvo v intencích § 35 odst. 3 zákona o azylu účinného od 18. 12. 2015 žádostí žalobce zabývalo, a proto postup žalovaného, který žalobci po podání žádosti jen ústně sdělil, že žádost je opožděná, nemůže být před vlastním posouzením žádosti ministerstvem jednáním, kterým nebylo umožněno žalobci vstoupit do azylového řízení.
“ V důsledku toho tudížnebylo porušeno právo žalobce podat žádost o mezinárodní ochranu. Účinné podání této žádosti a účinný vstup do azylového řízení, jehož se žalobce v žalobě domáhá, nezávisí na posouzení orgány Policie ČR, nýbrž ministerstva vnitra za podmínek § 3b odst. 3 zákona o azylu.
“Žalobce (stěžovatel) se v podané kasační stížnosti neztotožnil s posouzením věci ze strany městského soudu, dle něhož postup žalované (spočívající v nepředání žádosti o mezinárodní ochranu Ministerstvu vnitra) představoval pouze průtahy v řízení a nikoli nezákonný zásah. Dle názoru stěžovatele „[b]
ezprostředním důsledkem postupu žalovaného totiž byla skutečnost, že žalobcova žádost nebyla vůbec předána Ministerstvu vnitra tak, aby bylo možno účinně zamezit či pozastavit bezprostředně hrozící deportaci do země původu - tedy do Iráku
“. Dle § 3b zákona o azylu má přitom žalovaná povinnost předat Ministerstvu vnitra (dále jen „ministerstvo“) i takovou žádost, která je podána opožděně. Kdy a zda vůbec takovou žádost ministerstvu postoupí, není na libovůli žalované. V důsledku jejího postupu přitom „[o] stěžovatelově žádosti o azyl neběží žádné řízení a jeho žádost není předmětem žádného přezkumu přijatelnosti. Stěžovatel z této pozice nemá žádnou jinou možnost, jak se domoci svých práv a soudní ochrany, neboť v daném případě neexistují žádné jiné účinné prostředky ochrany. V dané věci není možné namítat průtahy v řízení, když žádné řízení nebylo zahájeno a neběží.
“Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [13] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že vzhledem k datu podání stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu, tj. 19. 12. 2015, je v nyní projednávané věci aplikovatelný zákon o azylu ve znění novely č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015. V důsledku této novely zákon o azylu opustil koncept prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu a pracuje nadále pouze s institutem žádosti o mezinárodní ochranu.
[14] Dle § 3b odst. 1 zákona o azylu přitom v zásadě platí, že „[o]
právnění cizince podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců zaniká uplynutím 7 dnů ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany na území a o důsledcích spojených s uplynutím této lhůty
“. Dle § 3b odst. 3 téhož zákona je přitom žádostí o udělení mezinárodní ochrany podanou v zařízení pro zajištění cizinců po uplynutí doby podle odstavce 1 „projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou, pouze tehdy, pokud se lze na základě jeho obsahu důvodně domnívat, že došlo k podstatné změně okolností vztahujících se k jeho možnému pronásledování nebo hrozbě vážné újmy; ministerstvo vyrozumí cizince o tom, zda se jeho projev vůle za podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany považuje. Na doručování vyrozumění podle věty první se § 11a odst. 3 použije obdobně.
“ Smyslem posledně citovaného ustanovení je pak ochrana tzv. uprchlíků na místě („sur place
“), tj. osob, u nichž důvod k udělení mezinárodní ochrany vznikne až v průběhu jejich pobytu na území cizího státu.[15] V nyní projednávané věci je přitom podstatné, že dle § 3b odst. 3 zákona o azylu je k posouzení, zda projev vůle cizince pobývajícího v zařízení pro zajištění cizinců představuje žádost o udělení mezinárodní ochrany, příslušné výlučně ministerstvo, které o výsledku takového posouzení cizince vyrozumí. Až teprve tímto vyrozuměním je postaveno najisto, zda cizinec má postavení žadatele o mezinárodní ochranu, či nikoli, a tedy zda bylo řízení o jeho žádosti účinně zahájeno. Potud se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem městského soudu.
[16] Za nesprávný však Nejvyšší správní soud považuje závěr, dle něhož nebylo porušeno právo žalobce podat žádost o mezinárodní ochranu. Právo podat takovou žádost v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 3b odst. 3 zákona o azylu totiž nespočívá v pouhém zaevidování příslušného projevu vůle cizince do správního spisu, jak v nyní projednávané věci učinila žalovaná, nýbrž též jeho postoupení ministerstvu k posouzení, zda se jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany, či nikoli. Zákon o azylu totiž žalované neumožňuje činnost ministerstva v této souvislosti nahrazovat či obcházet. Právě toho se však žalovaná v nyní posuzovaném případu dopustila, neboť nepostoupení projevu stěžovatelovy vůle ministerstvu znamenalo pro stěžovatele prakticky totéž jako negativní výsledek posouzení tohoto projevu vůle ministerstvem.
[17] Důsledkem postupu žalované přitom nebyly „ zabránila. Takovou praxi nemůže Nejvyšší správní soud aprobovat, a to již proto, že žalovaná si svým postupem v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uzurpovala pravomoc jí nenáležející, zákonem svěřenou výlučně ministerstvu.
průtahy ve věci posouzení žádosti ministerstvem
“, jak dovodil městský soud, nýbrž to, že žalovaná bez zákonem předpokládaného podkladu (posouzení projevu stěžovatelovy vůle ministerstvem) ke stěžovateli přistupovala tak, jako by žádost o mezinárodní ochranu vůbec nepodal. Aniž by tedy žalovaná měla postaveno najisto, zda stěžovateli svědčilo postavení žadatele o mezinárodní ochranu a s ním spojená práva a povinnosti, činila nadále pouze kroky směřující k realizaci správního vyhoštění stěžovatele (k tomu došlo 23. 2. 2016), čímž stěžovateli v případném vstupu do řízení o udělení mezinárodní ochrany via facti
[18] V projednávané věci nelze pak přijmout ani závěr městského soudu, dle něhož se stěžovatel může proti postupu ministerstva dále „
bránit dostupnými právními prostředky jak ve správním řízení, tak v řízení před správním soudem
“. Tato právní úvaha postrádá smysl za situace, spočívá-li nezákonnost postupu žalované v „neakceptování
“ projevu stěžovatelovy vůle a jeho nepostoupení ministerstvu; je totiž zřejmé, že k posouzení povahy tohoto projevu vůle ze strany ministerstva v takovém případě nemohlo dojít. Uvedený závěr městského soudu by potenciálně vedl k vyprázdnění samé podstaty zákonné úpravy vyplývající z ustanovení § 3b odst. 3 zákona o azylu, tedy k rezignaci na soudní ochranu těch cizinců, jejichž projev vůle učiněný v zařízení pro zajištění cizinců by policejní orgán svévolně a bez zákonné opory sám fakticky posoudil tak, že žádostí o udělení mezinárodní ochrany není.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.