Vydání 9/2013

(...)

[21] Krajský soud ve svém rozsudku předně zpochybnil závěr stěžovatele o nutnosti odejmout žalobci azyl. Stěžovatel k tomu v kasační stížnosti namítl, že žalobcovo jednání naplnilo hypotézu § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, což mu neponechalo žádný prostor pro správní uvážení; o dané otázce tak nemohl rozhodnout jinak. Dle stěžovatele jej krajský soud nezákonně nutí k tomu, aby se zabýval "", které jdou nad rámec zmíněného zákonného ustanovení.

[22] Podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu se azyl udělený z důvodu podle § 12 téhož zákona "". Stěžovatel naplnění dikce citovaného ustanovení spatřuje v tom, že žalobce vystupoval v původním azylovém řízení, které vyústilo v rozhodnutí o udělení azylu v roce 2002, pod nepravou totožností. Stěžovateli měl navíc zamlčet zásadní skutečnosti o svém pobytu na Ukrajině, o pracovním zařazení u ukrajinské policie a o svém spojení s kriminálními strukturami. Dle stěžovatele tak učinil úmyslně a ve snaze ovlivnit výsledek svého řízení o udělení azylu.

[23] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že považuje za nesporné, že žalobce v původním řízení o udělení azylu vystupoval pod falešnou identitou. Skutečnost, že jeho pravé jméno zní Valeriy P., prokazuje jednak ve správním spisu založený znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, ze dne 24. 8. 2010, zpracovaný Policií ČR, Kriminalistickým ústavem Praha, jednak jde o skutečnost, kterou sám žalovaný v nynějším správním i soudním řízení potvrdil.

[24] Jak dále Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, žalobce v řízení o žádosti o azyl podané v roce 2000 uváděl, že na území České republiky pobývá od roku 1996, z Ukrajiny odešel, neboť v souvislosti s jeho podnikáním v Kyjevě (provozovaném od roku 1990) začal mít v průběhu roku 1995 problémy s mafií, která po něm požadovala finanční prostředky. Žalobce tlaku kriminálních struktur nejprve odolával, avšak poté, co proběhl pokus o jeho únos a kdy zjistil, že mafie na jeho usmrcení vypsala odměnu, Ukrajinu opustil. Popřel, že by byl na Ukrajině někdy trestně stíhán, nebo že by měl problémy s policií, s výjimkou opakovaných kontrol, které u něj policie v roce 1995 prováděla. Pomoc u policejních orgánů se ani nepokoušel vyhledat, neboť policie s mafií spolupracuje. Obával se, že v případě návratu mu hrozí smrt, neboť odměna na jeho hlavu stále trvá.

[25] V průběhu řízení o odnětí azylu, které stěžovatel zahájil na základě podnětu ÚOOZ v roce 2010, žalobce uvedl, že jeho problémy na Ukrajině začaly v roce 1991. Tehdy pracoval u policie a kandidoval do oblastního zastupitelstva v Doněcké oblasti, načež jej kontaktovali "" a nabízeli mu spolupráci s jejich "". Žalobce tuto spolupráci odmítl. Poté žalobce odešel od policie a začal podnikat. Podařilo se mu zprivatizovat cihelnu, kterou ale chtěl ovládnout uvedený "", a tak ji musel prodat. Několikrát byl terčem pokusů o atentát, stříleli po něm, vyhodili jeho auto do vzduchu atd. Pak odešel do Kyjeva, kde opět podnikal, ale uvedená skupina z Doněcké oblasti postupně "" i v Kyjevě, a tak neměl klid ani tam. Cítil stálý tlak, který byl ještě umocněn skutečností, že byl bývalým policistou. Poté, co se jeho tehdejší manželce narodila dcera, se rozhodl odejít (i s rodinou) z Ukrajiny. Doklady na jméno Olexandr K. mu již v roce 1994 pomohli obstarat jeho známí u policie. K dotazu, proč v původním azylovém řízení hovořil pouze o problémech, které měl s mafií v roce 1995 v Kyjevě, uvedl, že nechtěl prozradit svou původní identitu, měl stále strach z lidí ze skupiny Rinata A. a obával se, jaký by byl výsledek azylového řízení, kdyby všechny tyto skutečnosti odhalil. Dále poukázal na to, že Rinat A. je v současnosti na Ukrajině velmi vlivnou osobou. Uvedl, že poté, kdy se na Ukrajině "" dostali k moci, se jej pokusili kontaktovat v České republice. To však odmítl a následně se dozvěděl, že opět usilují o jeho život a že si na něj dokonce objednali nájemného vraha. Domnívá se, že by za tím mohl stát právě zmiňovaný Rinat A., s nímž byl před odchodem z Ukrajiny v dlouhodobém konfliktu. K obvinění z vraždy, pro které byl na něj vydán mezinárodní zatýkací příkaz, uvedl, že by z jeho strany byla "", kdyby někoho zastřelil svou služební zbraní (jak se uvádí v obvinění), neboť na Ukrajině si lze zbraň obstarat velice rychle a levně. Okolnosti, za nichž byl tento zatýkací rozkaz vydán, pak mají svědčit o tom, že jej na Ukrajině někdo skutečně "".

[26] V soudním řízení žalobce svá skutková tvrzení dále doplnil. Uvedl, že azyl mu byl udělen s ohledem na jeho spolupráci s ÚOOZ a s BIS. K prokázání těchto tvrzení navrhl provést důkaz výslechem tří svědků, bývalých detektivů ÚOOZ, kteří by mohli osvětlit, jakým způsobem mu byl azyl udělen.

[27] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že žalobce skutečně v řízení o udělení azylu uvedl nepravdivé údaje (zejména ohledně své totožnosti) a zároveň zamlčel některé skutečnosti pro azylové řízení (působení u policie, podnikání v Doněcké oblasti atd.).

[28] Jak však Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje (a stěžovatel si toho bezpochyby musí být vědom), zákon o azylu nelze vykládat izolovaně, ale souladně s Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (č. 208/1993 Sb., dále jen "Ženevská úmluva") a s unijním azylovým právem, v daném případě zejména s kvalifikační směrnicí. K uvedeným povinnostem viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 12. 2008, čj. 1 Azs 86/2008-101, č. 1806/2009 Sb. NSS.

[29] Důvody odnětí azylu uvedené v § 17 zákona o azylu zpravidla odpovídají tzv. pozastavujícím klauzulím ("") obsaženým v čl. 1C Ženevské úmluvy a v čl. 11 kvalifikační směrnice. V případě některých důvodů tomu tak ale není - konkrétně se jedná o důvody dle § 17 odst. 1 písm. a), h), i) a j) zákona o azylu, které sice mají oporu v čl. 14 kvalifikační směrnice, avšak dle některých doktrinálních prací lze mít pochybnosti o jejich souladu s Ženevskou úmluvou. Nejproblematičtější jsou z tohoto hlediska důvody dle písm. i) a j), kterých se však posuzovaná věc nijak nedotýká, a tak se k nim Nejvyšší správní soud nebude nyní blíže vyjadřovat (blíže viz Kosař, D.; Molek, P.; Honusková, V. et al. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 263-271).

[30] Důvod odnětí azylu dle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu má oporu v čl. 14 odst. 3 písm. b) kvalifikační směrnice, podle nějž členský stát může odejmout postavení uprchlíka státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, jestliže po přiznání postavení uprchlíka zjistí, že "" (zvýraznění doplněno soudem). Na rozdíl od zákona o azylu, dle nějž k odnětí azylu postačí, aby azylant zamlčel skutečnosti pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí (v případě uvedení nepravdivých údajů zákon míru jejich významu dokonce nekvalifikuje vůbec), kvalifikační směrnice vyžaduje, aby se jednalo o skutečnosti (ať již nesprávně uvedené, nebo naopak zamlčené) mající na přiznání postavení uprchlíka (českou právní terminologií azylanta).

[31] Také komentářová literatura k čl. 14 odst. 3 písm. b) kvalifikační směrnice zdůrazňuje, že ne každé uvedení nepravdivých údajů nebo zamlčení určitých skutečností může vést k odnětí postavení uprchlíka. Žadatel o azyl musí uvést objektivně nepravdivé údaje (respektive zamlčet objektivně existující skutečnosti) s úmyslem oklamat správní orgán rozhodující o jeho žádosti a jeho jednání musí mít rozhodující vliv na výsledek řízení, tj. bez něj by k udělení azylu nedošlo. I v případě užití falešných dokumentů žadatelem o azyl tak je třeba hodnotit všechny okolnosti daného případu a nelze dovozovat, že tato skutečnost sama o sobě představuje důvod k odnětí azylu [Hailbronner, K. (ed.) München: C. H. Beck, Hart Publishing, 2010, s. 1132-1133; obdobně UNHCR. . 2005, s. 29-30 (dostupné na http://www.unhcr.org)]. Důkazní břemeno k prokázání toho, že jsou uvedené podmínky splněny, leží na státu, který uprchlíkovi azyl odnímá, přičemž důkazní standard by měl být velmi vysoký (Barnes, J. Haarlem: International Association of Refugee Law Judges, 2007, s. 29). Jakýkoliv jiný výklad, například že odnětí azylu dle čl. 14 odst. 3 písm. b) kvalifikační směrnice [respektive dle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] slouží jako jakýsi "" cizince v řízení o udělení mezinárodní ochrany, by byl v rozporu s Ženevskou úmluvou (Kosař, D.; Molek, P.; Honusková, V. et al., op. cit., s. 266).

[32] Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, podle níž krajskému soudu nepříslušelo zabývat se otázkou, z jakých důvodů byl žalobci v roce 2002 udělen azyl. Zodpovězení této otázky je naopak klíčové pro posouzení, zda byly v řízení zahájeném v roce 2010 dány důvody k jeho odnětí. Bez dostatečných znalostí o tom, za jakých okolností došlo k udělení azylu, nelze o jeho odnětí podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu rozhodnout.

[33] V nynějším případě je rozhodnutí o udělení azylu žalobci z roku 2002 odůvodněno způsobem, že z něj nelze usoudit, jaké konkrétní skutečnosti vedly správní orgán k závěru o naplnění v zákoně vymezených podmínek pro udělení azylu. O to pečlivěji měl stěžovatel vysvětlit vazbu mezi nepravdivými údaji sdělenými žalobcem, případně údaji, které žalobce opomněl sdělit v původním řízení o udělení azylu, a důvody, pro něž byl žalobci azyl udělen. Jinak nelze důvodnost odnětí azylu podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu posoudit. Nejvyšší správní soud zároveň souhlasí s krajským soudem, že z nyní posuzovaného rozhodnutí stěžovatele o odnětí azylu, ani ze správního spisu zahrnujícího také podklady rozhodnutí o udělení azylu žalobci v roce 2002, není uvedená vazba patrná.

[34] Pro Nejvyšší správní soud (stejně jako pro krajský soud) je překvapivé, že žalobci byl na základě azylového příběhu v podobě, v jaké je zachycen ve správním spise, udělen v roce 2002 azyl. Zdejšímu soudu není ani v nejmenším zřejmé, jak tento příběh vybočuje z řady jiných ukrajinských žadatelů o azyl z téže doby, kteří prezentovali v zásadě tytéž příběhy a kterým stěžovatel azyl zpravidla neuděloval. Žádosti ukrajinských občanů o azyl zdůvodněné problémy při podnikání, vydíráním ze strany ukrajinské mafie atd. byly v této době velmi časté a stěžovatel je rutinně posuzoval jako účelové žádosti podávané osobami, které jsou ekonomickými migranty. Nejvyššímu správnímu soudu je tato skutečnost dobře známa z jeho úřední činnosti, neboť v inkriminovaném období čelil nápadu značného množství kasačních stížností podávaných právě takovými neúspěšnými žadateli o azyl. Proto by zdejší soud očekával, že stěžovatel vysvětlí, v čem spočívala specifičnost žalobcova případu. Nic takového však stěžovatel neučinil, a to ani v původním azylovém řízení v roce 2002, ani v nynějším řízení, stejně jako v navazujícím soudním řízení. Ilustrativní je v tomto směru vágnost vysvětlení podaného v kasační stížnosti. Dle stěžovatele došlo v roce 2002 k udělení azylu žalobci "". Za těchto okolností lze jen těžko hodnotit, jaký vliv by na výsledek původního azylového řízení mělo, kdyby v něm žalobce uvedl všechny skutečnosti, které uvedl nově až v řízení o odnětí azylu, respektive v následném soudním řízení.

[35] K námitce stěžovatele, že je jeho výlučnou pravomocí rozhodovat o udělení azylu a že do ní krajský soud svými požadavky nepřípustně zasahuje, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Důvody k udělení azylu jsou v zákoně vymezeny za použití neurčitých právních pojmů, přičemž zdejšího soudu ve vztahu k výkladu neurčitých právních pojmů správními orgány dovozuje, že soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví nepřísluší, aby provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005-62). To však neznamená, že možnosti správního orgánu při interpretaci a aplikaci neurčitého právního pojmu jsou bezbřehé. Soudu přísluší posuzovat, zda je taková v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. neurčitého právního pojmu správním orgánem zejména nesmí být v rozporu s požadavky plynoucími pro činnost veřejné správy z ústavního pořádku České republiky, nesmí tedy vést například k porušení zákazu diskriminace, nesmí být projevem libovůle atd.

[36] Projevem posledně zmíněného požadavku (tj. zákazu libovůle) na zákonné úrovni je zásada předvídatelnosti rozhodování správního orgánu. Podle § 2 odst. 4 správního řádu tak správní orgán na jednu stranu dbá o to, "", na druhou stranu je ale povinen dbát také o to, "". Argumentace krajského soudu zákazem libovůle tedy není žádnou "", jak expresivně namítá stěžovatel, ale připomínkou požadavku, který představuje jednu ze základních zásad správního řízení. (...)