Vydání 12/2009

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. K vlastnímu vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Kasační stížnost byla shledána přijatelnou, protože právní otázka, jež je předmětem kasačních námitek, má obecný judikatorní přesah a její vyřešení může mít dopad též na postup žalovaného v obdobných věcech. (...)

[11] Pohovor byl se stěžovatelem proveden 15. 4. 2008, v jeho průběhu stěžovatel mj. poukázal na to, že nyní má k dispozici lékařské zprávy o své nemoci, jež v předchozím řízení neměl. V průběhu pohovoru byla poté, co stěžovatel označil za důvod své žádosti zdravotní stav, mj. položena i otázka: "" A následovala odpověď: "" V dalším průběhu pohovoru pak mj. uvedl, že ve Vietnamu by za léčení musel platit, ale na léčbu by si tam nevydělal, protože již nemůže pracovat.

[12] Žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na Zprávu o Vietnamu Ministerstva vnitra Velké Británie z prosince 2006 a Směrnici pro posuzování žádostí o azyl osob z Vietnamu téhož úřadu ze září 2007, jejichž pasáže jsou součástí správního spisu. Pod marg. č. 24.07 je v prvně uvedené zprávě s odkazem na internetové stránky organizace One World konstatováno: ""

[13] Žalovaný si dále vyžádal zprávu o zdravotním stavu stěžovatele od ošetřujícího lékaře z Infekční kliniky FN Na Bulovce, z níž mj. vyplývá, že i střednědobá prognóza je velmi vážná, jde o kombinaci několika i život ohrožujících onemocnění (HIV infekce, tuberkulóza, chronická hepatitida C), systematická protivirová léčba může progresi infekce HIV zbrzdit. Vlastní cesta do vlasti nepředstavuje neúměrné ohrožení zdraví či života, problém může nastat až v přístupu k potřebné finančně náročné léčbě. Poměry ve Vietnamu v tomto ohledu nejsou lékaři známy.

[14] Součástí správního spisu jsou též kopie pohovorů a rozhodnutí žalovaného z řízení o stěžovatelově předchozí žádosti. Pohovory byly provedeny 25. 11. 2006 a 12. 1. 2007, přičemž z nich vyplývá, že hlavním důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (tehdy azylu) byly stěžovatelovy ekonomické potíže. V závěru doplňujícího pohovoru pak stěžovatel uvedl, že žádá též proto, že je nemocný HIV. V této souvislosti zmínil, že pravidelně dochází na kontroly na Bulovku a bere léky, v případě návratu by obtížně sháněl zaměstnání a neměl by kde bydlet. Pokud by neměl zaměstnání, mohl by mít v důsledku nedostatku peněz problémy se sháněním potřebných léků.

[15] V rozhodnutí žalovaného o předchozí žádosti je na straně 2 mj. uvedeno: "" Žalovaný se posledně uvedenou skutečností zabýval v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k § 14 zákona o azylu, přičemž ze shromážděných informací o zemi původu (Ministerstva zahraničních věcí ČR) dovodil, že stěžovateli bude poskytnuta péče obdobná zdejší. Ve vztahu k jeho obavě z nenalezení zaměstnání poukázal na státní politiku zaměstnanosti, do níž se v případě návratu může zapojit. Žalovaný rovněž poukázal na to, že stěžovatel se dle svých vyjádření cítí dobře a svůj zdravotní stav označil za stabilizovaný.

[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z výše uvedeného je zřejmé, že mezi účastníky není sporu o zhoršení stěžovatelova zdravotního stavu v mezidobí od rozhodnutí ve věci jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Právní otázkou, jež je mezi účastníky sporná a krajský soud ji měl posoudit nesprávně, je proto otázka, zda zhoršení zdravotního stavu související s nemocí, k níž se žalovaný vyjádřil v rozhodnutí o předchozí žádosti, je novou skutečností či zjištěním ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení je žádost nepřípustná, podal-li ji cizinec opakovaně, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.

[17] Zde je nutno předeslat, že úvaha krajského soudu k této právní otázce je na samé hraně přezkoumatelnosti a srozumitelnosti, neboť soud se spokojil s konstatováním, že progrese již posouzené diagnózy novou skutečností nebo zjištěním bez dalšího nemusí být. Žalovaný pak dokonce tuto otázku zcela přešel a toliko dovodil, že stěžovatel uvedl jako důvod žádosti totožnou nemoc, a proto je důvod žádosti stejný.

[18] Zákon o azylu nijak blíže nevymezuje rozsah, podobu ani množství nových skutečností či zjištění, které by měl žadatel o udělení mezinárodní ochrany ke své opakované žádosti doložit, aby nebyl aplikován § 10a písm. e) téhož zákona. Z hlediska historického zákonodárce lze konstatovat, že podle § 10 odst. 3 zákona o azylu, ve znění před novelou č. 379/2007 Sb., byl cizinec, který v České republice o udělení mezinárodní ochrany již žádal, oprávněn podat novou žádost nejdříve dva roky od pravomocného ukončení předchozího řízení. Ustanovení § 10 odst. 4 téhož zákona umožňovalo žalovanému dvouletou lhůtu prominout, a to v případech hodných zvláštního zřetele. S účinností výše uvedené novely byla citovaná ustanovení zrušena, a možnost podat opakovanou žádost o mezinárodní ochranu tak není omezena žádným časovým limitem. Ten byl ovšem nahrazen rozšířením případů nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany v § 10a zákona o azylu, konkrétně právě písm. e). V důvodové zprávě k vládnímu návrhu výše uvedeného zákona (Sněmovní tisk 191/0, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz) je však pouze uvedeno, že pod písmenem e) jsou řešeny případy opakovaných žádostí podávaných ze stejných důvodů jako žádosti předchozí.

[19] Podle uvedené důvodové zprávy bylo hlavním cílem změn zákona o azylu do českého právního řádu upravujícího procesní pravidla řízení o mezinárodní ochraně transponovat minimální normy pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka stanovené směrnicí Rady 2005/85/ES, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, publ. Úř. věst. L 326, 13. 12. 2005, s. 13-34 (dále jen "procedurální směrnice"). Podle čl. 25 písm. f) procedurální směrnice členské státy mohou považovat žádost o azyl za nepřípustnou, pokud žadatel po pravomocném rozhodnutí podal stejnou žádost.

[20] Odborná literatura ve vztahu k tomuto ustanovení procedurální směrnice uvádí, že "" (Srov. Battjes, H. . Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2006, s. 338-339).

[21] Pro účely aplikace zákona o azylu v těch částech, které transponují závazky z procedurální směrnice, může být vedle judikatury Soudního dvora ES též soudů členských států Evropské unie (viz interpretační zásady stanovené rozhodnutím Soudního dvora ES ze dne 6. 10. 1982 , 283/81, Recueil, s. 3415, srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008-48, č. 1724/2008 Sb. NSS). Např. v Německu se opakovaná žádost posuzuje v rámci obnovy řízení podle předpisů správního řízení. Z dostupné judikatury lze dovodit, že novou skutečností je mj. podstatné zhoršení nemoci pro účely posouzení překážek vycestování, pokud toto zhoršení nebylo stěžovateli známo dříve (rozsudek Spolkového správního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. BVerwG 1 C 18.05; rozsudek ze dne 20. 10. 2004, čj. BVerwG 1 C 15.03, oba přístupné na http://www.bverwg.de/).

[22] Procedurální směrnice i důvodová zpráva ke zmiňované novele zákona o azylu používají pojmy a , zákon o azylu však v § 10a písm. e) oproti tomu vyžaduje ke své aplikaci neexistenci nových skutečností či zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení.

[23] Aplikací § 10a písm. e) zákona o azylu se zdejší soud v obecné rovině zabýval v rozsudku z 30. 6. 2009, čj. 4 Azs 23/2009-64, v němž zejm. konstatoval: "[P]"

[24] Podrobně se výkladem předmětného ustanovení zdejší soud zabýval i v rozsudku z 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009-65, v němž mj. konstatoval: ", administrata.[v tomto ustanovení][...]."

[25] V posuzovaném případě stěžovatel za novou skutečnost označil negativní změnu svého zdravotního stavu, v jejímž důsledku není schopen pracovat a samostatně si obstarat prostředky na léčení. Pro posouzení otázky, zda se v daném případě skutečně jedná o novou skutečnost, je podstatné především srovnání důvodů obou stěžovatelových žádostí.

[26] Jestliže stěžovatel v předchozí žádosti uváděl především ekonomické potíže ve vlasti, snahu setrvat na území České republiky a možné potíže s léčením v případě návratu do vlasti, je zřejmé, že nyní uváděný důvod se alespoň částečně překrývá s důvody žádosti předchozí. Jelikož z vlastní žádosti měl žalovaný pochybnosti o tom, zda se jedná či nejedná o nové skutečnosti či zjištění, postupoval zcela v souladu se zákonem (srov. § 2 a 3 správního řádu z roku 2004 ve spojení s § 9 zákona o azylu), pokud provedl se stěžovatelem pohovor, ač to § 23 odst. 1 zákona o azylu výslovně nepředpokládá, a sám si opatřil též další lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu.

[27] Další postup žalovaného ovšem již v souladu se zákonem nebyl, a to jednak při vedení pohovoru (viz bod [31]) a rovněž při samotném posouzení, zda byly stěžovatelem uvedeny nové skutečnosti. Podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného o předchozí žádosti totiž zcela jednoznačně předpokládá, že se stěžovatel ve vlasti může zapojit do pracovního procesu, čímž si může vydělat na léčbu svého onemocnění. Žalovaný v rozhodnutí z 19. 1. 2007 v této souvislosti mj. uvedl, že stěžovatel sám označil svůj zdravotní stav za stabilizovaný, zároveň v něm žalovaný dovodil, že stěžovatel má možnost se zapojit do vládního programu aktivní politiky zaměstnanosti (viz s. 30 a 31 správního spisu). Pokud stěžovatel k nyní posuzované žádosti sdělil, že není ze zdravotních důvodů schopen pracovat, doložil to lékařskými zprávami (totéž vyplývá i lékařské zprávy vyžádané žalovaným), pak uvedl nové skutečnosti, které bez svého zavinění nemohl uvést v řízení předchozím. Zcela mechanické konstatování, že se jedná o stejnou nemoc, jakou žalovaný posoudil v řízení předchozím, je zcela nesprávné, neboť jednak přehlíží konkrétní okolnosti případu (vývoj onemocnění a jeho důsledky), a jednak přehlíží i vlastní zjištění žalovaného (viz bod [29]).

[28] Krajský soud správně konstatoval, že samotný předvídatelný vývoj již posouzené nemoci nemusí bez dalšího být novou skutečností ve smyslu cit. ustanovení zákona o azylu. Pochybil ovšem při aplikaci tohoto závěru na posuzovaný případ, neboť v něm nastaly i další podstatné okolnosti, které učinily závěry žalovaného z předchozího řízení nepoužitelnými.

[29] Soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., přičemž i tu shledal důvodnou. Předně je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného nemá oporu ve spise, neboť jsou v něm obsaženy informace o zemi původu (viz bod [12]), které jsou v rozporu se závěry, jež na jejich základě žalovaný učinil. Pokud podle žalovaným nově připojené informace není antiretrovirální léčba pro většinu občanů Vietnamu finančně dostupná, pak nelze souhlasit s tvrzením, že se situace v této zemi nezměnila ve stěžovatelův neprospěch. To platí tím spíše, že ani žalovaný nijak ve svém rozhodnutí nezpochybnil vývoj stěžovatelovy nemoci, a tudíž nelze uplatnit závěry z předchozího řízení, podle nichž se stěžovatel mohl zapojit do vládního programu zaměstnanosti a na léčbu si sám vydělat.

[30] Stěžovatel dále oprávněně namítá, že řízení nebylo vedeno tak, aby byla chráněna jeho práva a oprávněné zájmy. Se stěžovatelem byl 15. 4. 2008 proveden pohovor, přestože podle § 23 odst. 1 zákona o azylu se pohovor s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany neprovádí v případě, kdy lze řízení zastavit z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož cílem pohovoru zcela zřejmě bylo ověřit, zda stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ze stejných důvodů jako žádost předchozí, byl by tento postup zcela v souladu se zákonem (viz bod [26]).

[31] To by ovšem platilo jen za předpokladu řádného provedení tohoto pohovoru. V posuzovaném případě však žalovaný kladl návodné otázky, které v sobě opakovaně obsahovaly i zjednodušující hodnocení stěžovatelem uváděných skutečností. Kromě otázky uvedené v bodě [11] jde např. o otázku: "" Po níž následovala odpověď: "" Dále byla položena otázka: "" S odpovědí: "" (Následně byl stěžovatel poučen o tom, že lékařské zprávy v předchozím řízení předkládal a bylo k nim přihlédnuto.) V pohovoru naopak zcela chybí otázka směřující k tomu, zda stěžovatel svůj zdravotní stav a okolnosti související považuje za totožné se situací v době podání předchozí žádosti. V pohovoru vůbec není reagováno na podání stěžovatelova zástupce (č. l. 15 správního spisu), označené jako žádost o poskytnutí humanitárního azylu, v němž je uplatněna zásadní změna stěžovatelova zdravotního stavu v souvislosti s vývojem onemocnění HIV. Žalovaný se naopak případnými relevantními změnami stěžovatelova zdravotního stavu v pohovoru vůbec nezabýval. Lze tudíž stěžovateli přisvědčit v tom, že zde existují pochyby o objektivitě postupu žalovaného. I z tohoto důvodu krajský soud pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil.