Vydání 1/2021

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020, čj. 3 Azs 15/2020-84)

Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018 neudělil mezinárodní ochranu žalobci a) podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný dále rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018 obdobně neudělil mezinárodní ochranu žalobkyni b) a nezletilému žalobci c). Žalobci a) a b) jsou manželé a žalobce c) je jejich nezletilý syn.

Žaloby proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného Krajský soud v Hradci Králové nejprve spojil ke společnému projednání, neboť žalobci jsou rodinní příslušníci a žalobci b) a c) odvíjí svoje potíže od potíží žalobce a). Rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, čj. 32 Az 3/2018-124 pak krajský soud žaloby jako nedůvodné zamítl.

Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 9. 2. 2017 požádali žalobci o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Žalobce a) uvedl, že je ázerbájdžánské národnosti, vyznává šíitský islám a od roku 2004 je členem politické strany „“ („“; dále jen „YAP“), byl také členem volební komise této strany. Většina jeho problémů v zemi původu se odvíjí právě od členství v této straně. Do strany musel vstoupit, protože pracoval jako učitel. Žalobce a) popsal řadu incidentů, které mu způsobili členové uvedené strany, respektive které členům strany YAP připisuje. V prvé řadě byl nucen ke „špionážní“ činnosti proti opozičním politikům, jež spočívala v krádežích aut, peněz, zastrašování, občas i v užití násilí. Žalobce a) s těmito praktikami nesouhlasil a chtěl ze strany YAP vystoupit, proto s ní měl problémy. V roce 2006 odmítl zapálit dům opozičního politika, následně jej členové strany YAP navštívili doma, začali vše ničit a mladší dceru opařili horkou vodou. Později téhož dne žalobce a) postřelili do nohy. U policie se ochrany nedomohl, naopak jej zbili a musel souhlasit s tím, že nikomu nic neřekne. V následujících letech se situace uklidnila a k dalšímu incidentu došlo v roce 2012. Vedoucí člen strany YAP v okresu Berde žalobce a) nutil, aby zabil člena opoziční strany. Žalobce a) ze strachu naoko souhlasil a převzal střelnou zbraň. Vraždu poté oddaloval a nakonec s rodinou uprchl do Belgie, kde požádali o azyl. Po pár měsících se rodina vrátila zpět do vlasti, neboť v azylovém řízení nemohla předložit potřebné důkazy a bylo jí přislíbeno, že se jí v Ázerbájdžánu nic nestane. Žalobce a) začal po návratu opět učit a rovněž provozoval malý obchod. Několik let se nic nedělo, pouze musel zaplatit náhradu za ztracenou zbraň ve výši 5 000 EUR a každé dva měsíce mu volali kvůli další spolupráci. V roce 2015 musel žalobce a) vstoupit do strany MDHP, která byla provázána se stranou YAP a o které neměl bližší informace. Důvodem jeho kandidatury v následných volbách za stranu MDHP byly podle něho patrně manipulace členů vládní strany s volebními výsledky. Dále popsal další formy nátlaku, který na něj strana YAP vyvíjela, jelikož z ní chtěl vystoupit. Vykradli mu obchod, přičemž nemohlo jít o obyčejné zloděje, protože nedošlo jen ke krádeži zboží, ale ke zničení obchodu. Policie nikoho nedopadla. Jeho syna se neznámí muži pokusili unést, ani zde žalobce a) nepochyboval, že šlo o členy strany YAP.

V roce 2016 se žalobce a) odmítl zúčastnit referenda v souvislosti s prezidentskými volbami a oznámil odchod ze strany. Přitom byl zbit jinými členy strany a byl vážně zraněn na pravém oku. S rodinou odcestoval do Baku, kde podstoupil operaci na oční klinice. Zde poté zjistil, že po něm bylo vyhlášeno pátrání kvůli trestnému činu. Neví, čeho se měl dopustit, ale domnívá se, že existuje spojitost současného trestního stíhání s jeho uvězněním v roce 1995, kdy byl zatčen a z vězení se dostal až pomocí úplatku. Dále popsal tehdejší poměry ve vězení, kde docházelo ke špatnému zacházení s vězni a k mučení. Žalobce a) se nechtěl znovu dostat do vězení, proto se několik měsíců skrýval s rodinou v Baku, přičemž si vyřizovali doklady nutné k vycestování ze země. Za bezproblémový průchod přes pasovou kontrolu v Baku zaplatili nějakému člověku a v roce 2016 odcestovali do Evropy. Zde požádali o azyl ve Spolkové republice Německo, odkud byli předáni do ČR v rámci tzv. dublinského řízení.

Žalobkyně b) při pohovoru uvedla, že s dětmi opustila zemi původu z důvodu politických aktivit manžela, ona sama ani její děti (žalobci mají ještě dvě dospělé dcery, o jejichž žádostech o udělení mezinárodní ochrany rozhodl žalovaný samostatně a jejich žaloby ve věci neudělení mezinárodní ochrany zamítl krajský soud rovněž v samostatných řízeních) jiné důvody žádosti o mezinárodní ochranu nemají. Z návratu do vlasti mají strach. Dále doplnila informace k výše popsaným incidentům, především v tom směru, že žalobce a) byl opakovaně předvoláván na policii. Problémy měl stále, i před rokem 1997. Po návratu z Belgie policie hledala u žalobců doma zbraň určenou k vraždě opozičního politika, manžel ji ale vyhodil do kanálu. Policie převrátila byt rodiny vzhůru nohama a žalobce a) musel zaplatit velkou sumu peněz jako náhradu. Kontroly ovšem ani tak nepřestaly. Rodina chvíli pobývala i v Ruské federaci (rok před vycestováním), kde bydlela u známých, poté po několika dnech náhle z rozhodnutí žalobce a) všichni odcestovali zpět do vlasti. Před odjezdem do Evropy pobývali v Baku. Zde již věděli o tom, že žalobce a) je hledán, o zahájení trestního řízení se však dozvěděli až po odcestování z domovského státu od švagra.

Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem. Situace žalobců, především problémy žalobce a), nespadala pod důvody udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce a) nespojoval svůj odchod ze země s pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu uvedeného ustanovení. V žalobě sice namítl, že se ocitl pod tlakem státních složek poté, co šířil poznatky o manipulaci volebních výsledků, ve správním řízení však nic takového neuváděl. Pouze vypověděl, že se manipulací dále nechtěl účastnit. Ze správního spisu a soudem provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobce a) nějakým způsobem informoval ázerbájdžánskou společnost o manipulacích, čímž by přispíval k řádnému výkonu volebního práva v zemi.

Dále se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobci nebyli v zemi původu pronásledováni z azylově relevantních kritérií vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Útoky na jejich rodinu sice byly závažné, avšak neprokázalo se, že by byly spojené s politickými názory žalobce a). Teprve poté, co žalobce a) odmítl zapálit dům opozičního politika, začal mít s vládní stranou problémy. Přesto s ní nadále spolupracoval, a to až do roku 2011 či 2012, kdy utekl i s rodinou do Belgie. I po návratu ze zahraničí a útoku na rodinný obchod (2014) žalobce a) se stranou YAP spolupracoval, v roce 2015 dokonce kandidoval za stranu MDHP (spřízněnou se stranou YAP). Důvodem potíží bylo jeho odmítnutí participovat při konkrétních aktech zastrašování členů opozice a s tím související následná snaha vyvázat se ze spolupráce s vládní stranou. Žalobce a) ovšem nezastával konkrétní politické názory, pro které by byl ve vlasti pronásledován, jeho původní aktivity pro stranu YAP nebyly motivovány politickým přesvědčením (do strany YAP vstoupil s ohledem na své působení ve školství, o straně MDHP nic nevěděl).

K podkladům pro vydání rozhodnutí krajský soud uvedl, že žalovaný přihlédl k důkazům doloženým ze strany žalobců, považoval je za autentické a jejich obsah nerozporoval. Tyto podklady však neprokázaly potíže žalobce a) z azylově relevantních důvodů. Co se týče aktuálnosti podkladů, zde krajský soud žalovanému vytkl, že nevycházel ze zprávy organizace Human Rights Watch z ledna 2018, kterou mohl mít v době vydání napadených rozhodnutí k dispozici. Soud provedl tuto zprávu jako listinný důkaz při jednání. Vyplynulo z ní, že ázerbájdžánské státní orgány pokračují v pronásledování politických aktivistů, novinářů a kritiků vládního režimu a v průběhu vykonstruovaných řízení tyto osoby i mučí. Uvedeným pochybením žalovaného ovšem nedošlo k podstatnému zasažení do práv žalobců, neboť žalovaný správně vyhodnotil, že žalobci do zmíněných skupin obyvatel nespadají (nejsou příslušníky nevládních organizací či médií, aktivisty, kritiky režimu, ochránci lidských práv a podobně). Ani aktuálnější zpráva o zemi původu by tak na posouzení věci nic nezměnila.

K otázce udělení doplňkové ochrany krajský soud konstatoval, že nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalobcům hrozí v domovském státě přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy. Žalovaný nezpochybňoval, že žalobce a) byl v období od 9. 3. 1995 do 18. 4. 1995 omezen na svobodě, následně byl propuštěn a zproštěn obvinění s ohledem na pochybení vyšetřovatele. Nijak se ale neprokázala tvrzená spojitost tohoto případu se současným trestním stíháním žalobce a) či s incidenty se členy strany YAP. Z listin předložených žalobcem a) nevyplynulo, že by byl v roce 1995 ve vězení mučen. Do specifických skupin osob, které jsou v Ázerbájdžánu během věznění mučeny, žalobce a) nepatří. Ačkoli byly popsané obtíže se členy strany YAP závažné a žalobci se nedomohli pomoci od policie, nelze jejich situaci podřadit pod pojem mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které uvedli, že žalovaný pochybil tím, že se nezabýval aktuální situací v Ázerbájdžánu a chybně vyhodnotil postavení stěžovatele a) v návaznosti na Výroční zprávu Human Rights Watch z ledna 2018. Z té bylo patrné, že mu hrozí pronásledování, perzekuce, či dokonce mučení pro zastávání politických názorů. Nelze spoléhat na obecné a ničím nedoložené tvrzení, že situace neúspěšných žadatelů o azyl je po návratu do země původu individuální a většinou tito občané větším problémům nečelí. Stěžovatelé se proto nemohli ztotožnit se závěrem krajského soudu, že správní řízení nebylo zatíženo žádnými vadami.

Stěžovatelé také nesouhlasili s tím, že by v jejich případě nebyla prokázána spojitost mezi politickými postoji stěžovatele a) a útoky na něj, jeho rodinu nebo jeho obchod. Bylo by na jednu stranu konstatovat, že důvodem potíží stěžovatele a) bylo odmítnutí dále participovat na zastrašování opozice, a zároveň uvést, že tyto jeho aktivity nebyly motivovány politickým přesvědčením. Takový závěr je vnitřně rozporný. Stěžovateli a) hrozí po návratu do vlasti trestní stíhání, uvěznění, mučení a jiné nelidské a ponižující zacházení. I pokud by tedy nebyl dán důvod pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, byl by dán důvod pro udělení doplňkové ochrany. Ostatní rodinní příslušnicí stěžovatele a) pak měli nárok na udělení některé z forem mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny.

Zástupce stěžovatelů dále Nejvyššímu správnímu soudu přeposlal jejich sdělení v anglickém jazyce, jehož podstatou bylo vyjádření obav z návratu do vlasti a z uvěznění, které tam stěžovateli a) hrozí, jakož i z dalších negativních důsledků pro celou rodinu.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhoval její zamítnutí. Nejprve odkazoval na spisový materiál, na správní rozhodnutí a na výpovědi stěžovatelů během správního řízení. Žalovaný rekapituloval jednotlivé incidenty, které popsal stěžovatel a) v průběhu správního řízení. Za závažný incident považoval ten z roku 2006, kdy stěžovatel a) odmítl podpálit dům opozičního politika, byl postřelen do nohy a policie jej následně místo pomoci zbila. Stěžovatel a) se ovšem z následků zotavil a v následujících šesti letech žádné obdobné problémy neměl. Tato příhoda proto neměla přímou souvislost s nyní posuzovanou žádostí o mezinárodní ochranu. Další problém nastal v roce 2012, kdy po stěžovateli a) požadovali členové strany YAP zabití opozičního politika, stěžovatel a) však místo toho utekl do Belgie. Tehdy se podle žalovaného nakonec nic nestalo, neboť po návratu ze zahraničí musel stěžovatel a) pouze zaplatit finanční náhradu za nevrácení zbraně. Nedalo se tak hovořit o újmě z hlediska zákona o azylu. Touto újmou nebyl ani pokus o únos syna, k němuž nedošlo, ani vykradení obchodu. Stěžovatelé nedoložili, že tyto incidenty souvisely se stranou YAP a s tím, že z ní chtěl stěžovatel a) vystoupit. Žádné přímé argumenty na podporu tohoto tvrzení stěžovatelé neuvedli, jednalo se pouze o spekulaci. Ani z okolnosti, že po otci rodiny bylo v roce 2016 vyhlášeno pátrání, neplynulo, že mu v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma. Stěžovatelé v září 2016 letecky a bez potíží legálně opustili Ázerbájdžán, ačkoli v dokumentu týkajícím se pátrání po stěžovateli a) bylo uvedeno, že mu bude bráněno ve vycestování. Zároveň nebyla nijak doložena tvrzená souvislost současného ohrožení stěžovatele a) s uvězněním v roce 1995. Tehdy byl propuštěn jako nevinný, o čemž svědčily jím předložené doklady.

Ke stěžovatelce b) a stěžovateli c) žalovaný uvedl, že kromě pokusu o únos syna, což byl izolovaný a ojedinělý incident, nebyli ve vlasti nijak pronásledováni a odvozovali svou žádost o mezinárodní ochranu pouze od problému otce rodiny. Ani jim tak vážná újma nehrozila. Incident, při němž měla policie při domovní prohlídce opařit mladší dceru horkou vodou, se měl stát někdy kolem roku 2004, tedy již před mnoha lety. Žalovaný se domníval, že skutkový stav zjistil dostatečně a hodnotil veškeré okolnosti, které v řízení vyšly najevo.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil ve výrocích I. a II. a zrušil také rozhodnutí Ministerstva vnitra. Tomu věc vrátil k dalšímu řízení.