Vydání 9/2016

Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 12. 2015 (dále jen "napadené rozhodnutí") bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nepřípustná a řízení o této žádosti bylo dle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Zároveň žalovaný vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle článku 3 nařízení Dublin III Spolková republika Německo (dále jen "SRN"). Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce nelze aplikovat žádné z kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III, a proto je třeba aplikovat podpůrné kritérium čl. 3 odst. 2 téhož nařízení, podle něhož je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Ze záznamu o výsledku porovnání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně vyplývá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v SRN, a to dne 8. 11. 2015. Dále žalovaný dospěl k závěru, že v případě SRN neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky pro přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Žalovaný dne 26. 11. 2015 požádal o přijetí žalobce zpět na území SRN. Jelikož SRN dne 3. 12. 2015 uplynutím lhůty uznala svou příslušnost pro posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, měl žalovaný za to, že jsou naplněny podmínky článku 18 nařízení Dublin III, a SRN je tak povinna převzít žalobce na své území a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany.

Žalobcovu žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2016, čj. 33 Az 25/2015-40 (dále jen "napadený rozsudek"), zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že úvaha žalovaného o aplikaci kritéria obsaženého v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III byla správná. Žalovaný zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností, přičemž ani žalobce nečiní sporným, že přes SRN cestoval a že mu tam policisté vzali otisky prstů. Žádné jiné kritérium podle článků 7 až 15 nařízení Dublin III nebylo v případě žalobce naplněno, což žalovaný rovněž dostatečně zdůvodnil a tato kritéria v posuzované věci eliminoval. K žalobní námitce týkající se článku 17 nařízení Dublin III, který obsahuje diskreční oprávnění členského státu odchýlit se od dublinských kritérií, uvedl krajský soud následující. Na aplikaci pravidla obsaženého v uvedeném článku není právní nárok, jde pouze o oprávnění členského státu posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když není příslušný, nikoliv o jeho povinnost. Užití tohoto institutu není tudíž vynutitelné. Bylo tedy na žalovaném, zda čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III bude z uvedených důvodů aplikovat, anebo nikoliv. Krajský soud nesdílel žalobcův názor, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nepředvídatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s tím, proč citované ustanovení neaplikoval. Žalovaný totiž rozhoduje v řízení o udělení mezinárodní ochrany o veřejném subjektivním právu žadatele na udělení mezinárodní ochrany tehdy, je-li k tomu podle citovaných právních předpisů evropského azylového práva příslušný. Příslušnost je podmínkou pro vedení tohoto řízení, a není-li příslušnost dána, musí být řízení zastaveno, jak se tomu stalo i v předmětné věci. Doložka svrchovanosti obsažená v článku 17 nařízení Dublin III zakotvuje na principu volného uvážení právo státu rozhodnout se, že řízení o mezinárodní ochraně provede sám, a přenese tak příslušnost k vyřízení žádosti sám na sebe (tzv. ), o čemž je povinen uvědomit ostatní členské státy. Podle krajského soudu není zdůvodnění, proč tato doložka nebyla aplikována, součástí rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně, neboť nařízení Dublin III pro tuto volnou úvahu nestanoví žádné podmínky, které by žalovaný musel zkoumat. Diskreční ustanovení v článku 17 nařízení Dublin III tak nelze považovat za jedno z dublinských kritérií pro určení příslušnosti členského státu.

Navíc podle názoru krajského soudu výsledné o tom, že článek 17 nařízení Dublin III nebyl aplikován a z jakých důvodů, by ani tak nemohlo být věcně soudně přezkoumatelné. Volná správní úvaha může být přezkoumatelná pouze z hlediska principu zákazu svévole (libovůle), nikoliv však co do svého obsahu, zejm. správní soudy nejsou oprávněny správní úvahu nahrazovat. Pokud tedy žalobce snesl skutkové i právní argumenty pro to, aby zdůvodnil, že žalovaný měl o přenesení příslušnosti k projednání jeho žádosti na Českou republiku z důvodu přetížení německého azylového systému a prokazatelných rodinných vazeb žalobce k území ČR, pak tyto argumenty nemůže z uvedených důvodů krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí o zastavení řízení jakkoliv zohlednit. Krajský soud závěrem dodal, že podle čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III by SRN mohla požádat Českou republiku k převzetí s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když Česká republika není příslušná podle dublinských kritérií, a to za předpokladu souhlasu dotčených osob. Ze správního spisu však nevyplývá, že by taková žádost byla z německé strany podána.

Proti napadenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V ní uvedl, že krajský soud pochybil, když neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve vztahu k článku 17 nařízení Dublin III. Na aplikaci tohoto ustanovení skutečně není právní nárok a jeho uplatnění závisí na uvážení správního orgánu. Míra volnosti správního uvážení je však i v tomto případě omezena zákazem libovůle. Správní orgán musí vycházet z dostatečných podkladů, jeho uvážení musí být logické a správné a správní orgán se musí dostatečně vypořádat s osobní situací žadatele. Napadené rozhodnutí tato kritéria nesplňuje. Správní orgán měl zohlednit specifickou situaci stěžovatele, jelikož ten má na území České republiky příbuzné, kteří by se o něj postarali. Žalovanému byly tyto skutečnosti známy. Stěžovatel, na rozdíl od krajského soudu, zastává názor, že správní orgán má obligatorně odůvodnit, zda shledal v konkrétním případě důvod pro postup v souladu s uvedeným článkem alespoň v případě, že by aplikací tohoto článku mohlo dojít ke sloučení rodinných příslušníků, příbuzných či jiných členů rodiny nebo pokud jsou zde možné důvody solidarity. Pokud se správní orgán nemusí zabývat možností aplikace tohoto článku, otevírá se tak prostor pro libovůli. Nelze poté ani posoudit, zdali správní orgán respektuje zásadu rozhodovat ve skutkově shodných nebo podobných případech bez důvodných rozdílů. Správní orgán neodůvodňuje svoje rozhodnutí ani v případě, že se zmíněný článek rozhodne aplikovat. Tím pak dochází k narušení principu legitimního očekávání (k tomu stěžovatel odkázal na odbornou literaturu a judikaturu Ústavního soudu).

Stěžovatel má za to, že lze rozhodování o aplikaci článku 17 nařízení Dublin III přirovnat k posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Na udělení azylu podle tohoto ustanovení také není právní nárok, správní orgán však musí své rozhodnutí odůvodnit i v případě, že neshledá důvody pro udělení humanitárního azylu. V případě, že by správní orgán ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu, jednalo by se o nepřezkoumatelné rozhodnutí, které by muselo být soudem zrušeno. Ustanovení bodu 17 preambule nařízení Dublin III umožňuje členským státům, aby se od závazných kritérií nařízení odchýlily mimo jiné z humanitárních důvodů, případně z důvodu solidarity s jiným členským státem. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě lze shledat oba důvody pro tento postup. V České republice pobývají jeho příbuzní, kteří se o něj postarají do doby, než by se vyřešil stěžovatele, naučil se jazyk a našel si zaměstnání. Mohl by pobývat v pronajatém bytě a nebyl by odkázán na pomoc ze strany státu. Zároveň bylo podle stěžovatele nutné také zohlednit, zda aplikace diskreční nebyla vhodná i z důvodu solidarity s příslušným členským státem. Počet žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je totiž v SRN 290násobně větší než počet žadatelů v České republice. Stěžovatelovou cílovou zemí není SRN, ale Česká republika. Stěžovatel by nepotřeboval výraznou podporu ze strany České republiky, neboť jeho příbuzní ponesou náklady spojené s jeho pobytem na území, aplikace diskreční by tak v jeho případě byla humanitárním a solidárním postupem bez toho, aby došlo k zatížení správního orgánu.

Stěžovatel zároveň nesouhlasí s odůvodněním krajského soudu, dle něhož může SRN po přemístění stěžovatele do Německa požádat Českou republiku o převzetí stěžovatele podle čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III. Přestože nařízení Dublin III takovému postupu nebrání, je velmi nepravděpodobné, že by SRN požádala Českou republiku o převzetí příslušnosti za posouzení žádosti stěžovatele, když Česká republika mohla sama o převzetí příslušnosti rozhodnout a neučinila tak. Je také nepravděpodobné, že i kdyby SRN takovou žádost České republice zaslala, žalovaný by s převzetím stěžovatele souhlasil, když už jednou se rozhodl tuto možnost nevyužít. Postup, kdy by došlo k přemístění stěžovatele z České republiky do SRN, aby mohla SRN požádat Českou republiku o jeho převzetí z důvodu solidarity a za účelem sloučení s příbuznými, by ani nemohl být shledán efektivním a ekonomickým.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek jsou v souladu s právními předpisy. K námitce stěžovatele týkající se článku 17 nařízení Dublin III žalovaný odkázal na jeho vyjádření k žalobě a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, čj. 49 Az 18/2015-48, z něhož podle žalovaného vyplývá, že správní orgán není povinen vysvětlovat a odůvodňovat, proč uvedené ustanovení neaplikoval. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by postup žalovaného byl libovůlí. Správní orgán reaguje na námitku týkající se aplikace diskreční v případě sloučení rodinných příslušníků. K tomu se žalovaný taktéž vyjádřil, přičemž osobní situaci stěžovatele zhodnotil dostatečně a dospěl k závěru, že v jeho případě nebylo naplněno žádné z kritérií uvedených článků nařízení Dublin III. K námitce stěžovatele týkající se toho, že je nepravděpodobné, že by SRN požádala Českou republiku o převzetí stěžovatele dle čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III, žalovaný uvedl, že SRN je příslušná k projednání žádosti stěžovatele a žalovanému nepřísluší předjímat, jak bude SRN dále postupovat.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.