Vydání 5/2017

Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2016 žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) téhož zákona, a že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 nařízení Dublin III je Itálie.

Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, v níž především namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, nedostatečnou přesnost a určitost jeho výrokové části a absenci odůvodnění, proč nebyl použit článek 17 nařízení Dublin III. Dále žalobce vytýkal porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť jej správní orgán neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Za zcela nedostatečné žalobce označil posouzení možnosti přesunu žalobce do Itálie. Žalobce měl za to, že podobně, jako je tomu v Maďarsku, hrozí i v Itálii nedostatečné posouzení jeho žádosti, neboť v důsledku přílivu žadatelů o mezinárodní ochranu se azylové řízení vede neúměrně dlouhou dobu a žádosti nejsou náležitě posuzovány.

Krajský soud předmětnou žalobu rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, čj. 29 Az 32/2016-63, zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v průběhu správního řízení ani v napadeném rozhodnutí neshledal závažnějších pochybení. Dle krajského soudu žalovaný postupoval v souladu s nařízením Dublin III a správně určil, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce je Itálie. Žalovaný se dle krajského soudu rovněž velmi seriózně zabýval otázkou, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že Itálie je členským státem EU, a je tedy povinna postupovat podle nařízení Dublin III a posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu meritorně, přičemž žalobce má možnost se s případnými problémy obrátit na tamní policejní nebo jiné státní orgány. Krajský soud k uvedenému dodal, že sám nemá žádné informace a žalobce neposkytl žádný důkaz ani tvrzení o tom, že by v Itálii nebyly dodrženy zákonné postupy, či že by zde existovaly systematické nedostatky v azylovém řízení či podmínkách přijetí žadatelů. Žalobcem uváděné přirovnání situace v Itálii k situaci v Maďarsku pak krajský soud označil za zcela nesprávné a nepřiměřené. Krajský soud dále uvedl, že neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo neurčité či že by v něm byl žalobce nedostatečně definován, a hrozila tak jeho záměna. K námitce neseznámení žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci a námitce o absenci odůvodnění, proč nebyl aplikován článek 17 nařízení Dublin III, krajský soud odkázal na vyjádření žalovaného, dle něhož se § 36 odst. 3 správního řádu v daném případě nepoužije, neboť se jedná o rozhodnutí procesní povahy, které nezasahuje do hmotněprávního postavení žalobce, a dle něhož článek 17 nařízení Dublin III zakotvuje pouze diskreční oprávnění členského státu, na jehož použití není právní nárok, přičemž z citovaného nařízení neplyne ani povinnost správního orgánu jeho nevyužití odůvodňovat.

Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že se krajský soud v napadeném rozsudku řádně nevypořádal s námitkou, dle které je rozhodnutí žalovaného nezákonné z důvodu porušení povinností vyplývajících z § 2 a § 3 správního řádu a nařízení Dublin III. Žalovaný dle stěžovatele nezjistil řádně stav věci, nepřihlédl ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřil oprávněné zájmy stěžovatele.

Stěžovatel dále poukazoval na porušení § 36 odst. 3 správního řádu spočívající v tom, že jej žalovaný neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, a stěžovatel tak neměl možnost se k nim vyjádřit a rozporovat jejich správnost či navrhovat jejich doplnění, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatele přitom nelze souhlasit s argumentací žalovaného, dle níž se jedná pouze o procesní rozhodnutí, a není tedy nutno seznamovat účastníka řízení s podklady pro jeho vydání. Stěžovatel má naopak za to, že napadeným rozhodnutím bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. S touto žalobní námitkou se ovšem krajský soud dle stěžovatele nijak nevypořádal.

Stěžovatel má dále za to, že žalovaný nepřihlédl ke specifickým okolnostem, které odůvodňovaly užití článku 17 nařízení Dublin III, resp. se tímto článkem vůbec nezabýval, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalovaný měl dle stěžovatele v této souvislosti zejména zohlednit aspekty jeho rodinného života, neboť údaje o jeho rodině měl k dispozici.

Žalovaný se dle stěžovatele dále nedostatečně zabýval možností jeho přesunu do Itálie a průběhem tamního azylového řízení, kdy stěžovateli hrozí, že bude muset setrvat v zařízení pro žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatel dále obsáhle citoval rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, čj. 49 Az 90/2015–29, a podotkl, že mu nemůže být odepřeno rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Závěrem stěžovatel uvedl, že před zastavením řízení měl žalovaný alespoň obecně posoudit jeho osobní situaci z hlediska zásady .

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, popř. aby zrušil rovněž napadené rozhodnutí žalovaného.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nepovažuje námitky stěžovatele za opodstatněné. V průběhu správního řízení bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a nařízení Dublin III. K rozhodnutí o zastavení řízení a o příslušnosti Itálie k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu dospěl žalovaný na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Vycházel přitom zejména ze zjištění, že stěžovatel byl v době, kdy požádal o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, držitelem platného povolení k pobytu vydaného Italskou republikou dne 10. 4. 2015 s platností do dne 18. 4. 2017. Z toho důvodu tak bylo nezbytné přistoupit k aplikaci článku 12 nařízení Dublin III. Postup a závěry žalovaného následně shledal zákonnými i krajský soud. Žalovaný dále odkázal na shromážděný spisový materiál ve věci a na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i na své vyjádření k žalobě ze dne 28. 7. 2016.

K námitce neseznámení stěžovatele s podklady pro vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, a trvá na svém závěru, že dle zmiňovaného § 36 odst. 3 správního řádu sice musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nicméně v daném případě se nejedná o rozhodnutí věcné, nýbrž procesní, určující příslušnost státu k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, které nezasahuje do hmotněprávního postavení jmenovaného, a toto ustanovení se tak nepoužije. Správní orgán nemá povinnost seznamovat žadatele s podklady pro vydání rozhodnutí ani dle nařízení Dublin III. Věcně posoudí a meritorně rozhodne o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu stát příslušný k posouzení jeho žádosti. Podkladem pro napadené rozhodnutí dle žalovaného byla pouze žádost stěžovatele, jeho výpověď a doklady totožnosti.

Co se týče námitky stěžovatele k nutnosti aplikace článku 17 nařízení Dublin III, žalovaný zdůraznil, že toto ustanovení představuje diskreční oprávnění členského státu, aby dle svého vlastního uvážení rozhodl meritorně o žádosti žadatele, aniž by k tomu dle bezprostředně závazného nařízení byl příslušný. Jedná se o výjimku ze závazných kritérií pro určení příslušnosti a užití tohoto ustanovení je výlučně věcí uvážení členského státu, nikoli oprávněním žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud tento procesní postup rozhodující orgány členského státu nezvolí a postupují dle standardních pravidel, nemají povinnost tento svůj postup odůvodňovat. Tento postup je dle žalovaného v souladu s judikaturou správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, čj. 2 Azs 113/2016-26, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, čj. 9 Azs 118/2016-36, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, čj. 49 Az 18/2015-48). Ani skutečnost, že na území České republiky má jmenovaný přítelkyni, nevede dle názoru žalovaného k nutnosti postupu dle článku 17 nařízení Dublin III.

Žalovaný dále uvedl, že je přesvědčen o dostatečném posouzení možnosti přesunu stěžovatele do Itálie a vedení azylového řízení v tomto příslušném členském státě. Itálie není zemí, vůči které by se příslušné orgány EU vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, jak tomu bylo zcela jasně v případě Řecka. Itálie je plnohodnotným členem EU, je taktéž považována za bezpečnou zemi původu, jež dodržuje mezinárodní smlouvy. Nejsou dány žádné důvody se domnívat, že by v jejím případě docházelo k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které by představovaly riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení. Stěžovatel neopřel svůj závěr o jedinou zprávu či stanovisko, které by žalovaný mohl vzít jako podklad pro rozhodování, ani neuvedl jedinou skutečnost, jež by svědčila o existenci systematických nedostatků azylového řízení v Itálii.

Z uvedených důvodů proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popř. neshledá-li důvody k odmítnutí kasační stížnosti, navrhl žalovaný její zamítnutí pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalovaného i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.