Vydání 1/2009

(...) K námitce žalobce, že řízení před správním orgánem neproběhlo zcela v souladu se správním řádem, neboť žalovaný vydal rozhodnutí již třetí den po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, soud předně uvádí, že podle § 9 zákona o azylu na řízení o udělení mezinárodní ochrany a na řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany se použije správní řád s výjimkou ustanovení v § 9 zákona o azylu taxativně vypočtených. Podle označeného ustanovení zákona o azylu se na výše uvedená řízení nepoužije (mimo jiné) ustanovení správního řádu o lhůtách pro vydání rozhodnutí. Lhůty pro vydání rozhodnutí ve shora označených řízeních se tak řídí nikoli § 71 odst. 1 a 3 správního řádu, nýbrž § 27 zákona o azylu. Podle uvedeného ustanovení zákona o azylu rozhodnutí ve věci vydá ministerstvo (legislativní zkratka pro Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, tj. žalovaného) do 90 dnů ode dne zahájení řízení (řízení je zahájeno podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, § 10 odst. 1 zákona o azylu). Z právě citovaných ustanovení zákona o azylu vyplývá, že žalovaný je vázán toliko lhůtou, do kdy „“ je povinen ve věci rozhodnout (vydat rozhodnutí). Lhůtu, kdy „“ může ve věci rozhodnout, zákon o azylu nestanoví. Za této právní situace je jediným kritériem pro určení okamžiku, kdy lze o věci uvedené v § 9 zákona o azylu rozhodnout (zde žádost o udělení mezinárodní ochrany), zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro posouzení žádosti (§ 3 správního řádu). Vzhledem k tomu, že skutkový stav potřebný k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byl s ohledem na tvrzení žalobce obsažená v žádosti a uvedená při pohovoru provedeném dne 2. 3. 2008 vyčerpávajícím způsobem zjištěn dne 5. 3. 2008 provedením doplňujícího pohovoru, nedošlo ze strany žalovaného k porušení žádného zákonného ustanovení, pokud žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou téhož dne 5. 3. 2008. Ostatně ze základní zásady činnosti správních orgánů zakotvené v § 6 odst. 1 správního řádu, která se vztahuje na veškerou činnost orgánů veřejné správy, vyplývá povinnost žalovaného vyřídit věc bez zbytečných průtahů. Tuto povinnost žalovaný respektoval a bezezbytku splnil včasným provedením jednotlivých úkonů (pohovorů se žalobcem), včetně vydání rozhodnutí. Připomenout je v této souvislosti třeba, že k zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu postačuje, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Soud k tomu poznamenává, že žalobce nikterak netvrdil a ani správní orgán v jeho případě nezjistil, že by byl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 zákona o azylu. Podle názoru soudu žalovaný nepochybil, když žalobcem tvrzené důvody, tedy skutečnost, že se podílel na organizovaném zločinu a později nechtěl nést následky svých činů, neshledal jako pro udělení azylu. Situace žalobce tak, jak ji správnímu orgánu vylíčil, nesvědčí o odůvodněném strachu z pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod či z důvodu rasy, náboženství, národnosti apod. Skutečným motivem odchodu žalobce z Turecka tak byla snaha vyhnout se trestněprávní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost. Trest odnětí svobody byl žalobci uložen nikoliv pro jeho politické přesvědčení či názory, ale proto, že spolupracoval s organizovanou skupinou a podílel se na nezákonné činnosti nikterak nesouvisející s politickou situací v Turecku. (...)