Vydání 7/2023

Číslo: 7/2023 · Ročník: XXI

4486/2023

Mezinárodní ochrana: lhůta pro rozhodnutí o žádosti o opětovné posouzení důvodů zajištění

Mezinárodní ochrana: lhůta pro rozhodnutí o žádosti o opětovné posouzení důvodů zajištění
k § 46a odst. 4 a 10 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
Jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany zajištěný v zařízení pro zajištění cizinců požádá o opětovné posouzení důvodů zajištění podle § 46a odst. 10 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba o jeho žádosti rozhodnout podle § 46a odst. 4 téhož zákona nejpozději do 5 dnů od dne podání žádosti; zároveň mu musí být rozhodnutí v téže lhůtě doručeno.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2023, čj. 62 Az 5/2023-21)
Prejudikatura:
rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 5. 2013,
Arslan
(C-534/11).
Věc:
T. G. proti Ministerstvu vnitra o zajištění cizince.
Žalobce byl dne 24. 10. 2022 v obci Jirkov kontrolován Policií ČR v osobním vozidle, přičemž na výzvu nepředložil žádný platný cestovní doklad nebo povolení k pobytu. Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2022 byl žalobce zajištěn na 90 dnů za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Dne 31. 10. 2022 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně rozhodl dne 1. 11. 2022 o zajištění žalobce na dobu 120 dnů podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a podle § 46a odst. 5 téhož zákona stanovil dobu trvání zajištění do 1. 3. 2023. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nijak nebrojil.
Dne 9. 1. 2023 žalobce podal žádost o opětovné posouzení důvodů zajištění. Uvedl, že již uplynula lhůta 1 měsíce od právní moci rozhodnutí o jeho zajištění. Měl za to, že azylově
relevantní
důvody, které uvedl v průběhu azylového řízení, jsou důkazem, že žádost o mezinárodní ochranu nebyla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Připomněl, že dne 6. 1. 2023 proběhl pohovor k jeho žádosti o mezinárodní ochranu a s ohledem na vývoj správního řízení již nebyl dán důvod k dalšímu setrvání žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Dále zdůraznil, že po dobu zajištění trpěl závažným kožním onemocněním, v důsledku čehož měl otoky uzlin a obával se dalšího zajištění a jeho vlivu na svůj zdravotní stav.
O žádosti rozhodl žalovaný dne 2. 2. 2023 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 10 téhož zákona tak, že žalobce bude i nadále zajištěn do 1. 3. 2023. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno 17. 2. 2023.
Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Napadené rozhodnutí podle něj nebylo vydáno včas ve lhůtě, která vyplývá z právních předpisů. Žalovaný byl povinen vydat rozhodnutí ve lhůtě 5 dnů od doručení žádosti žalobce ve smyslu § 46a odst. 4 zákona o azylu. Uvedená lhůta se podle žalobce vztahuje také na řízení o žádosti podle odstavce 10 téhož ustanovení. Žalobce sám u žalovaného vydání rozhodnutí urgoval. Postup žalovaného byl v rozporu s právem žalobce na pravidelný soudní přezkum rozhodnutí o zbavení svobody. Žalovaný napadené rozhodnutí doručil až po 39 dnech od podání žádosti, aniž by pro takové prodlení byly dány jakékoli důvody.
Žalobce dále zdůrazňoval, že lhůta pro vydání rozhodnutí zahrnuje také lhůtu pro jeho doručení, přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2017, čj. 5 Azs 107/2017-28, a ze dne 31. 8. 2020, čj. 10 Azs 41/2020-43. Prostřednictvím napadeného rozhodnutí je realizováno právo na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění, které vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na uplynutí doby zajištění žalobce bylo nadbytečné, aby soud meritorně projednával žalobu. Dále podle něj nebyla namístě aplikace § 46a odst. 4 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[14] Předmětem přezkumu ze strany krajského soudu je rozhodnutí ve věci zajištění žalobce k jeho žádosti o opětovné posouzení důvodů žádosti coby žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 10 zákona o azylu.
[15] Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[16] Podle § 46a odst. 4 zákona o azylu
jde-li o cizince, který je zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, rozhodne ministerstvo o zajištění podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je-li rozhodnuto o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poté, co bylo ukončeno zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, k uplynulé době zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky se nepřihlíží.
[17] Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu
ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při vydání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o opětovné posouzení důvodů zajištění, a to po uplynutí 1 měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva nebo, podal-li proti tomuto rozhodnutí žalobu, ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě.
[18] Podle § 47 odst. 2 téhož zákona
ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu).
[19] Pro posouzení charakteru lhůty podle ustanovení § 46a odst. 4 zákona o azylu a aplikace uvedené lhůty také na rozhodování o žádosti zajištěného cizince podle § 46a odst. 10 zákona o azylu je třeba v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015, čj. 4 Azs 228/2014-34, považovat za stěžejní to, že rozhodnutí o zajištění, a tedy o povinnosti setrvání v zajišťovacím zařízení, je případem omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Je tedy nutné o to více dbát na to, aby postup správního orgánu byl v souladu se zákonem, protože cizinec je v inkriminované době již fakticky omezen na svobodě, a to na základě rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Je také třeba klást důraz na to, aby rozhodnutí o setrvání v zajištění bylo cizinci v uvedené zákonné lhůtě i sděleno, a to právě s ohledem na právní zájem, o němž ve věci jde, tj. zájem na tom, aby osoba žádající o mezinárodní ochranu byla omezována na osobní svobodě jedině na základě zákonného podkladu.
[20] Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v bodě 22 citovaného rozsudku: „
V opačném případě – jak správně namítá stěžovatel – by totiž správní orgán mohl formálně ‚vydat‘ rozhodnutí o zajištění s datem, které by odpovídalo lhůtě podle § 46a odst. 2 zákona o azylu, případně by je zcela účelově vydal s takovýmto datem ‚zpětně‘, tj. by je antedatoval, a takto by je i následně doručil zajištěnému cizinci. Ten by tak ale nemohl ověřit, zda vůči němu byla dodržena lhůta dle § 46a odst. 2 zákona o azylu či nikoli. Lhůta 5 dnů podle § 46a odst. 2 zákona o azylu by se akceptací přístupu žalovaného mohla prodloužit v řádech jednotek i desítek dnů, což Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na to, že se jedná o omezení cizince na jeho osobní svobodě,
za nepřijatelné
. Doručování provádí samotní zaměstnanci žalovaného a cizinec je správnímu orgánu k dispozici 24 hodin denně, tudíž se nemůže vyhýbat doručení. Zákonná lhůta 5 dnů, v níž je žalovaný povinen podle zákona rozhodnout, by tak zcela postrádala smyslu, protože správní orgán by si ji mohl fakticky ‚prodlužovat‘ s odůvodněním, že se mu nepodařilo doručit ‚vydané‘ rozhodnutí cizinci již v mezidobí omezenému na svobodě, avšak nikdo by nemohl ověřit, zda v této lhůtě bylo žalovaným skutečně nějaké rozhodnutí vydáno.
[21] Na tomto místě má krajský soud za vhodné připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. 5. 2013,
Arslan
, C-534/11, konstatoval, že požádá-li zajištěný cizinec (zajištěný podle zákona o pobytu cizinců) o mezinárodní ochranu, zpravidla to bude mít za následek ukončení jeho zajištění podle čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice) a policie bude povinna propustit cizince bez zbytečného odkladu ze zajištění; důvody pro původní zajištění cizince automaticky pominou. Zároveň však považoval za souladné s právem Evropské unie takové vnitrostátní ustanovení, které umožňuje ponechat v zajištění v režimu návratové směrnice cizince – žadatele o mezinárodní ochranu – z důvodu, že tento cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. Toto zajištění totiž nevyplývá z podání žádosti o azyl, nýbrž z okolností, jež charakterizují individuální chování žadatele před podáním žádosti a při něm. V takovém případě musejí být uvedené okolnosti hodnoceny individuálně a pokračování zajištění musí být objektivně nutné k tomu, aby se daný cizinec nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.
[22] Závěry vyslovené Soudním dvorem ve věci
Arslan
byly následně promítnuty do čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přijímací směrnice), podle kterého žadatel může být zajištěn,
je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle
[návratové směrnice]
za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení
. Tento důvod zajištění byl pak transponován do § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož byl zajištěn i žalobce.
[23] Rozsudek ve věci
Arslan
a čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice daly vzniknout i ustanovení § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (viz k bodům 91 a 92 důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., kterým byl s účinností od 18. 12. 2015 novelizován zákon o pobytu cizinců), podle něhož policie vydá nové rozhodnutí o zajištění, nerozhodlo-li ministerstvo podle zákona o azylu, jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.
[24] Oproti situaci, kdy je cizinec „přezajištěn“ v souladu s § 46a odst. 4 zákona o azylu, není v zákoně o azylu výslovně stanovena lhůta pro rozhodnutí o žádosti zajištěného cizince o opětovné posouzení důvodů zajištění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu.
[25] Krajský soud má však za to, že uvedené řízení o žádosti cizince je svým obsahem co do povinnosti správního orgánu posoudit důvody k zajištění cizince obdobné řízení o „přezajištění“ cizince podle § 46a odst. 4 zákona o azylu. Cizinec totiž v době podání žádosti je již zajištěn, nadto již musela uplynout lhůta 1 měsíce od právní moci rozhodnutí o zajištění. Je-li podána cizincem žádost o posouzení trvání důvodů zajištění, je zřejmé, že je potřeba provést takové posouzení neprodleně, a to právě s ohledem na to, že cizinec je omezen na osobní svobodě. Správní orgán má přitom podle § 46a odst. 10 zákona o azylu sám povinnost průběžně zkoumat, zda trvají důvody zajištění, a nelze tak obecně shledat jediného důvodu, pro který by ono přezkoumání trvání důvodů zajištění k žádosti cizince mělo trvat v řádu týdnů. Takový postup je totiž nutno, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, považovat za zcela nepřijatelný.
[26] Není-li v rámci téhož ustanovení § 46a zákona o azylu stanovena jiná lhůta pro rozhodnutí o žádosti cizince podle § 46a odst. 10 zákona o azylu, je potřeba aplikovat na řízení o žádosti cizince právě lhůtu 5 dnů stanovenou v § 46 odst. 4 zákona o azylu. Tudíž, o žádosti cizince o opětovné posouzení trvání důvodů zajištění musí správní orgán rozhodnout nejpozději do 5 dnů od podání žádosti; zároveň, jak vyplývá z judikatury (kromě shora citovaného rozsudku NSS také např. z rozsudku čj. 10 Azs 41/2020-43), musí být rozhodnutí o žádosti v téže lhůtě také doručeno. V té souvislosti krajský soud zdůrazňuje, že je třeba vzít v potaz, že zajištěný cizinec je správnímu orgánu k dispozici 24 hodin denně, tudíž se nemůže vyhýbat doručení. Nelze v tomto ohledu nalézt rozumný důvod k prodlévání s doručováním rozhodnutí.
[27] Jestliže tedy v projednávané věci podal žalobce žádost dne 9. 1. 2023 a o žádosti bylo rozhodnuto až dne 2. 2. 2023, nadto za situace, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci fyzicky až dne 17. 2. 2023, je napadené rozhodnutí nezákonné.
[28] Podle krajského soudu by však bylo nutné napadené rozhodnutí považovat za nezákonné i v případě, že by nebylo namístě aplikovat pětidenní lhůtu na rozhodnutí o žádosti žalobce podle § 46a odst. 10 zákona o azylu.
[29] Z § 9 zákona o azylu vyplývá, že na předmětné řízení ve věci zajištění cizince dopadá výluka aplikace § 71 odst. 1 a 3 správního řádu. Při závěru o absenci lhůty k vydání rozhodnutí a nemožnosti aplikace lhůty 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu, jakož i lhůt stanovených správním řádem, by bylo namístě postupovat analogicky podle právní úpravy zajištění podle zákona o pobytu cizinců. Ten v § 129a stanoví postup při rozhodování o žádosti cizince o propuštění ze zajištění; podle odstavce 1 citovaného ustanovení policie v rámci řízení o žádosti
zkoumá, zda trvají důvody, pro které byl cizinec zajištěn
, přičemž
o žádosti policie rozhodne bez zbytečného odkladu
.
[30] S ohledem na samotnou podstatu zajištění cizince, tedy jeho omezení na osobní svobodě, ať už jsou důvody pro zajištění jakékoli, není důvodu činit co do lhůty k rozhodnutí o žádosti cizince o přezkoumání trvání důvodů zajištění rozdíly mezi zajištěním podle zákona o pobytu cizinců a zajištěním podle zákona o azylu.
[31] Jinými slovy, i pokud by soud shledal v projednávané věci nemožnost aplikace lhůty 5 dnů na rozhodnutí o žádosti cizince, měl by správní orgán povinnost rozhodnout ve věci bez zbytečného odkladu. Znamená to, že správní orgán by byl povinen v co nejkratší možné době učinit kroky nezbytné k posouzení žádosti žalobce a následně o této žádosti rozhodnout a rozhodnutí též v téže době doručit.
[32] V tomto ohledu krajský soud připomíná, že podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, jehož aplikace na předmětné řízení vyloučena není, se vydáním rozhodnutí rozumí
předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení
. Podle krajského soudu nelze nalézt nejen logiku, ale ani oporu v právních předpisech v postupu žalovaného, který nejprve vydá rozhodnutí, následně o této skutečnosti účastníka uvědomí, a až poté, s prodlením cca 2 týdnů, přistoupí k samotnému doručení, to vše za situace, kdy účastník řízení, tedy zajištěný cizinec, je žalovanému k dispozici 24 hodin denně.
[33] V projednávané věci ze správního spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit důvodnost doby posuzování žádosti žalobce po dobu necelého měsíce. Totéž platí též o době doručování napadeného rozhodnutí. Postupem žalovaného byl žalobce zkrácen na svém právu na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění, které vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.