Vydání 10/2009

Žalobce podal dne 30. 5. 2006 žádost o azyl. V žádosti uvedl, že svou zemi původu opustil z náboženských důvodů. V červenci 2004 jej zadržela policie při společné modlitbě s jeho souvěrci, poté jej odvezla na stanici, kde byl nejprve bit pěstí do obličeje a pak ho vyslýchající policista kopal do ledvin. Po tomto incidentu se přestěhoval do nové čtvrti ve městě Atyrau, kde ještě nesídlila policie a kde ho policisté nekontaktovali. V září roku 2005 ho však jeho bratr varoval, že na něj Výbor pro národní bezpečnost (KNB) "chce vymyslet nějaký případ", jak zjistil od známého, který byl v té době příslušníkem policie. Žalobce ihned poté odjel do Moskvy, kde se neúspěšně snažil vyřídit si vízum do České republiky. Do prosince 2005 žil v Moskvě, pak se vrátil do Almaty a začal si vyřizovat nový pas. V květnu 2006 odcestoval letecky přes Istanbul a Moskvu do Prahy. Žalobce se obával, že bude ve vykonstruovaném procesu (na základě podstrčení drog či zbraní) odsouzen k mnohaletému trestu odnětí svobody. Podle jeho slov se jedná v Kazachstánu o běžnou praxi. Hlavní důvod, proč se jeho náboženská skupina stala terčem zájmu bezpečnostních složek, je skutečnost, že z důvodu svědomí odmítli povinnou registraci své náboženské skupiny. V doplňujícím pohovoru žalobce uvedl, že v dubnu roku 2004 jej nepřijali do práce, protože jeho potenciálního zaměstnavatele upozornili pracovníci Výboru národní bezpečnosti na to, že "s ním budou problémy".

Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 8. 2007 nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12 až § 14b zákona o azylu. Podle žalovaného žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovozovat, že vyvíjel v zemi původu činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Závěr o neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný odůvodnil následujícími argumenty: (1) povinnost registrace žalobcovy náboženské komunity v zemi původu žalovaný nepovažuje za podmínku rozpornou se svobodou projevovat náboženské vyznání ve smyslu čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva"), naopak je v souladu s limitační klauzulí zakotvenou v čl. 9 odst. 2 Úmluvy; (2) podle dostupných informací o zemi původu měl žalobce možnost se efektivně domáhat ochrany před nezákonným jednáním či křivým obviněním ze strany příslušníků státní moci; (3) podle zpráv MZV USA a UNHCR obecně k žádné perzekuci ani nátlaku v zemi původu nedochází, existuje ale stálá kontrola ze strany státních orgánů dbajících na dodržování zákonů; (4) incident, který se odehrál v roce 2004, byl ojedinělým aktem, patrně reagujícím na předcházející bombový útok na velvyslanectví USA a Izraele a na generální prokuraturu v sousedním Uzbekistánu, který byl připisován extrémistickým organizacím; (5) zadržení za účelem zřízení evidence osob, které nesou potenciál bezpečnostního rizika, nelze vnímat jako závažné porušení lidských práv, a tudíž ani za pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu; (6) napadení ze strany policistů po zadržení žalobce bylo nepřiměřené, nicméně takové jednání je podle kazašských zákonů trestné a žalobce se mohl obrátit na instančně výše postavené orgány o pomoc, což neučinil; (7) ojedinělým excesům ze strany policistů (jednotlivců) se nevyhnou ani etablované demokratické země; (8) pravděpodobnost uvěznění žalobce na základě vykonstruovaného procesu je čistě hypotetická, neboť z dostupných informací o zemi původu ani z tvrzení žalobce nevyplývá, že by se podobný precedent již skutečně stal; (9) tvrzení, že nezískal pracovní místo ve státním podniku z důvodu intervence Výboru národní bezpečnosti, žalobce ničím nepodložil a není jasné, z jakých důvodů ve skutečnosti toto místo nezískal. Pokud jde o neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, žalovaný konstatoval, že maximální sankcí za neregistraci náboženské skupiny je pokuta ve výši několikanásobku měsíčního tarifního výdělku, což zjevně nedosahuje intenzity "nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu" ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalobci nehrozí takové zacházení ani po návratu do Kazachstánu. Žalovaný citoval rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci (rozsudek ze dne 26. 9. 1991, stížnosti č. 13163/87, č. 13164/87, č. 13165/87, č. 13447/87 a č. 13448/87) a ve věci (rozsudek ze dne 25. 3. 1993, stížnost č. 13134/87). Žalovaný zamítl udělení doplňkové ochrany a udělení azylu z dalších zákonných důvodů.

Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Namítal, že žalovaný nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci a odmítl žalobcem předložené novinové články jako irelevantní. K neudělení azylu a doplňkové ochrany uvedl, že (1) policie ho bila a kopala do něj proto, že je příslušníkem neregistrované náboženské skupiny, což vzhledem k tomu, že k takovému jednání dochází i v dalších podobných případech a státní orgány proti tomu nezasahují, nelze pokládat za selhání jednotlivce, ale za záměr a cílený útok. Vláda chce mít pod kontrolou náboženské skupiny a nezasahuje proti tomu, jakým způsobem policie registraci těchto skupin vynucuje; (2) je pronásledován kvůli své příslušnosti k náboženské skupině, a nemá proto možnost se obracet na orgány, které by proti takovému jednání zakročily; (3) nesouhlasí s tím, že registrace náboženských skupin je nezbytným zásahem do svobody náboženství, přičemž žalovaný překročil svou pravomoc, když posuzoval soulad konkrétní kazašské právní normy s Úmluvou; (4) obává se uvěznění po svém případném návratu do Kazachstánu. V podání ze dne 27. 3. 2008 žalobce dále uvedl, že se mu podařilo získat rozhodnutí žalovaného, ve kterých byl ve skutkově podobných případech azyl udělen, a navrhl důkaz správními spisy v těchto věcech. Doplnil, že je dán i důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť realizoval nejen svou svobodu vyznání, ale též právo shromažďovat se a s jinými se sdružovat. Konečně, žalovaný nevzal v potaz, že mu po návratu do Kazachstánu hrozí postih za nelegální emigraci.

Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žalovaný se detailně zabýval novinovými články a dalšími důkazy předloženými žalobcem a při jejich hodnocení nepochybil, neboť tyto články nemají k jeho kauze žádný konkrétní vztah. Ze stejného důvodu krajský soud zamítl návrh na provedení důkazů správními spisy týkajícími se žádostí o mezinárodní ochranu, u kterých byl udělen azyl. Dále se ztotožnil se žalovaným, že incident z roku 2004 byl ojedinělým útokem ze strany policistů na osobu žalobce; poté již žalobce do styku s policií nepřišel až do svého odchodu ze země. Krajský soud zdůraznil, že žalobce nebyl nikdy politicky organizován a žádnou politickou činnost nevyvíjel a že legitimitu požadavku registrace náboženských skupin aproboval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Azs 89/2007. Pokud jde o doplňkovou ochranu, krajský soud se rovněž ztotožnil se žalovaným.

Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel rozvedl své námitky uplatněné před krajským soudem následujícím způsobem: (1) je třeba přehodnotit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Azs 89/2007, neboť povinnost registrovat náboženskou skupinu je v rozporu s Úmluvou, Listinou základních práv a svobod a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jedná se o závažné porušení svobody vyznání. Při posouzení povinnosti registrace je třeba vzít v úvahu, že v souvislosti s povinností registrace musí věřící oznámit státním orgánům rovněž informace o členech náboženské skupiny, jejich rodinném stavu, zaměstnání a politické příslušnosti, což stěžovatel považuje za ponižující. Stěžovatel poukazuje na možnou paralelu se situací křesťanských náboženských skupin v předlistopadovém Československu. Požadavek registrace nelze ospravedlnit poukazem na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti, neboť stěžovatel nepředstavuje nebezpečí pro kazašský stát. Předvedení na policii, bití ze strany policie a pohrůžka sankcí je závažným porušením lidských práv, a tudíž dosahuje intenzity pronásledování; (2) skutečnost, že stěžovatel nebyl politicky organizován, neodůvodňuje závěr, že nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu; (3) žalovaný porušil povinnost rozhodovat obdobné věci obdobně, když stěžovateli neudělil azyl, zatímco jiným žadatelům s podobným azylovým příběhem ano. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle něhož skutečnost, že některé informace o zemi původu žalovaný obecně používá, neznamená, že je musí nutně použít i v jiných případech; (4) po návratu do země původu hrozí stěžovateli trestní postih pro nelegální emigraci v podobě ponižujícího zacházení nebo trestu, a stěžovatel tudíž splňuje rovněž podmínky pro udělení doplňkové ochrany; žalovaný ani krajský soud se s touto otázkou řádně nevypořádali.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že není naplněn žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Nad rámec svého rozhodnutí uvádí, že řízení o udělení mezinárodní ochrany je vedeno zásadou individuálního posouzení případů žadatelů a ; z tohoto důvodu považuje návrh na provedení důkazů správními spisy týkajícími se úspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu za nedůvodný.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.