Vydání 3/2022

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs 19/2020-45)

Žalobou podanou dne 2. 5. 2019 ke Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 4. 2019, jímž žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona o azylu.

Ze správního spisu vyplynulo, že dne 8. 1. 2018 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 17. 1. 2018 žalobce k žádosti uvedl, že je turecké státní příslušnosti a kurdské národnosti. Pokud jde o náboženství, vyznává učení Hare Krišna. Nemá žádné politické přesvědčení, je svobodný, bezdětný a nemá žádné zdravotní problémy. Před opuštěním země původu žil ve městě Izmir. V roce 2015 přiletěl do Ljublany na studijní vízum a odtud v roce 2016 přicestoval do České republiky. Měsíc poté zde vstoupil do hnutí Hare Krišna (tato náboženská společnost je v České republice registrována pod názvem Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna). V červnu 2017 cestoval zpět do Slovinska. V říjnu téhož roku se vrátil do České republiky a již nevycestoval. K důvodům, které ho vedly k podání žádosti, sdělil, že je Kurd a ti jsou v Turecku utlačováni. Dalším důvodem bylo to, že se z náboženských důvodů brání nástupu na základní vojenskou službu. Zásadní pro udělení mezinárodní ochrany bylo podle žalobce také jeho členství v hnutí Hare Krišna, které není v Turecku tolerováno. V zemích, kde je islám považován za jediné možné náboženství, se mohou podle žalobce ti, kdo šíří myšlenky hnutí Hare Krišna, dostat do problémů. Také zmínil to, že se bojí svého usmrcení ze strany příslušníků teroristické organizace Islámský stát, která v Turecku operuje.

Během pohovoru dne 20. 7. 2018 žalobce sdělil, že jeho rodina je kurdské národnosti a byla tureckými úřady v rámci perzekuce Kurdů přesídlena z východu země (od hranic s Arménií) na západ, starší sourozenci, kteří se ještě narodili v původním domově, a proto nemluví turecky, z toho důvodu nemohli studovat. Naopak mladší sourozenci, včetně žalobce, kteří se již narodili na západě Turecka, se již turecky naučili, a mohli tudíž studovat. Žalobce dokončil střední školu a následně nastoupil na univerzitu v Izmiru, kde si zařídil účast v programu Erasmus ve Slovinsku. V roce 2016 přijel do České republiky shánět peníze na své další studium a setkal se zde s hnutím Hare Krišna, které na něj zapůsobilo zejména vegetariánstvím a nenásilností. V roce 2017 se vrátil do Slovinska vyřídit si nový pas. Na tureckém zastupitelském úřadu mu sdělili, že se mu blíží odvodový věk pro základní vojenskou službu a jeho studijní vízum brzy pozbude platnosti. Žalobce byl následně v České republice kontrolován policií a zjistilo se, že zde pobývá nelegálně. Do armády žalobce nechce nastoupit, protože by tam musel jíst maso a zabíjet jiné Kurdy, i když si je vědom toho, že jako tureckému občanovi mu taková povinnost vyplývá přímo z ústavy. Žalobce však vyznává nenásilí a odmítá zabíjení. V armádě nejsou Kurdové bráni plnohodnotně. Žalobce během pohovoru předložil fotografie poničených domů z východu Turecka s tím, že nechce být součástí tohoto násilí, nechce zabíjet nevinné lidi ani ničit jejich domy. Prezident Erdogan nyní podle něj dělá v Turecku obdobnou politiku jako Atatürk před 100 lety. Obrací se k nacionalismu, zabíjí Kurdy nejen na území Turecka, ale už i v Sýrii. Podle žalobce Kurd, který se nacionálně neprojevuje a mluví turecky, nemá žádné problémy, ale kurdština je od roku 1980 zakázána. Od roku 1993 do roku 1999 pak bylo zakázáno celkem pět kurdských stran. Mnoho lidí je ve vězení, kde jsou i mučeni. Všechno řídí Erdoganova média, v Turecku nejsou uznávány práva ani svobody. V Turecku hnutí Hare Krišna oficiálně neexistuje, žalobce nezná jeho situaci v Turecku. Obával se rovněž Islámského státu, jehož stoupenci vyznávají sunnitský islám a útočí na všechno, co je pro ně cizí. Turecko tuto organizaci podle žalobce podporuje. Žalobce dále uvedl, že se rozhodl do armády nevstoupit již před konverzí k hnutí Hare Krišna. V Turecku nikdy neměl problémy s tureckými státními orgány. Důvodem, proč chce zůstat v Evropě, je to, že je již součástí hnutí Hare Krišna, což ho činí šťastným. Jinak si svůj pobyt na území České republiky legalizovat nemůže, jelikož v případě návratu do Turecka byl by odveden do armády.

Žalobce ve správním řízení doložil na podporu svých tvrzení sérii článků týkajících se uvěznění amerického pastora v Turecku, skryté podpory Islámského státu ze strany Turecka, diskriminace etnických a náboženských komunit v Turecku a tureckých vojenských operací na jihovýchodě Turecka a v Sýrii, k čemuž přiložil i několik fotografií. Dále předložil vyjádření popisující jeho životní cestu od narození až po konverzi k hnutí Hare Krišna a také vyjádření vedoucího kazatelského centra hnutí Hare Krišna v Brně, L. T., ke vztahu povinné vojenské služby a tohoto hnutí. Ve vyjádření se k podkladům rozhodnutí žalobce doplnil, že si telefonoval se svým bratrem, který mu sdělil, že po něm již pátrají turecké úřady, jelikož odpírá vstup do armády. Tato situace vyvolala v žalobci i v celé jeho rodině obavu o život. Žalobce k podkladům pro rozhodnutí přidal rovněž své vyjádření k tomu, co pro něj hnutí Hare Krišna znamená.

Žalovaný do správního spisu dále založil následující informace o zemi původu: překlad výňatků ze zprávy britského ministerstva vnitra „ “ ze září 2018, překlad výňatků ze zprávy britského ministerstva vnitra „ “ ze srpna 2018, překlad zprávy britského ministerstva vnitra „ “ ze září 2018, informace Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen „OAMP MV“) „ “ ze září 2018, informace OAMP MV „ “ ze dne 25. 10. 2018, informace OAMP MV „ “ ze dne 9. 5. 2018 a překlady vybraných částí tureckého zákona o vojenské službě a jeho novelizací pořízených dne 20. 11. 2018 OAMP MV.

Žalovaný neshledal u žalobce naplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že žalobce do hnutí Hare Krišna vstoupil v listopadu 2016, avšak z vízového systému žalovaný zjistil, že platnost jeho víza uplynula ke dni 8. 7. 2016. Žalobce od té doby pobýval na území České republiky nelegálně a o mezinárodní ochranu požádal až poté, kdy byl zadržen policií. Na základě toho žalovaný učinil závěr o zjevné účelovosti jednání žalobce. K možným obavám žalobce z pronásledování v případě jeho návratu do země původu žalovaný uvedl, že konkrétní životní příběh žalobce neodpovídá tomu, že by měl být jako Kurd pronásledován. Žalovaný dospěl k závěru, že obecně zacházení s kurdskou menšinou nedosahuje intenzity pronásledování. Pokud se příslušník této menšiny z důvodu své etnicity v některé části Turecka dostane do lokálního konfliktu, má možnost se tomuto konfliktu vyhnout přestěhováním. Žalovaný se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že Turecko podporuje organizaci Islámský stát, naopak se snaží s terorismem bojovat.

K obavě žalobce z povolání k výkonu základní vojenské služby v turecké armádě žalovaný uvedl, že samotná povinnost každého občana Turecka účastnit se základního výcviku v rámci vojenské služby nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany státních orgánů, a to ani v případě následného nasazení vojáků do konfliktních oblastí. Z tohoto důvodu nelze tuto žalobcovu obavu shledat azylově , a to ani s přihlédnutím k tomu, že žalobce může být v rámci své služby vyslán do oblastí, ve kterých se narodil a vyrůstal.

V otázce možného pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení žalobce dospěl žalovaný k závěru, že i přesto, že v Turecku převládá sunnitský islám, panuje zde svoboda náboženského vyznání. Žalovaný se snažil zjistit informace o náboženské komunitě Hare Krišna v Turecku, ale žádné zdroje ho nezmiňují. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že není důvod se domnívat, že by zde měl být žalobce při svém návratu pro své náboženství pronásledován, když se tak neděje ani u jiných náboženských minorit.

Žalovaný uvedl, že přesto, že je situace v Turecku vývojově komplikovaná, neznamená to, že bez dalšího je každý občan tohoto státu tímto vývojem zasažen tak tvrdě či přímo, že by se daly činit závěry o pronásledování či vážné újmě. Z výše uvedených informací o zemi původu dospěl žalovaný k závěru, že pokud dochází k nepatřičnému a hraničnímu chování co do flagrantního porušování lidských práv tureckým státem, děje se tak u osob přesně vyprofilovaných a s konkrétní specifickou minulostí. V případě žalobce však žalovaný nenalezl v jeho minulosti a ani současnosti nic, proč by k něčemu takto vyhrocenému mělo po jeho návratu do Turecka docházet. Žalobce je nezájmová osoba a vyjma toho, že mu úředník na zastupitelském úřadu mimoděk sdělil, že se mu blíží povinnost nástupu na základní vojenskou službu, není sebemenšího zájmu k jeho osobě ze strany tureckých orgánů.

Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nehrozí ani skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný nenalezl na základě informací o zemi původu žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný dále uvedl, že žalobcovo odmítání nástupu vojenské služby z důvodu jeho spirituálního založení nepovažuje za . Dle žalovaného je většina náboženství spojena s nenásilností a jako argument pro neplnění občanské povinnosti by jej tak mohl použít každý věřící bez rozdílu. Žalovaný je ze zprávy o zemi původu žalobce obeznámen s tím, že v Turecku není k dispozici alternativa k výkonu povinné vojenské služby (náhradní civilní služba), ale osoby odmítající tuto službu nejsou nijak neúměrně trestány. V Turecku existuje vojenské soudnictví, kterého se může žalobce jako občan Turecka dovolat, pokud by se mu podmínky výkonu vojenské služby zdály tvrdé.

Vzhledem k tomu, že žalovaný nezjistil, že by byl v Turecku znám případ člena hnutí Hare Krišna, který odmítl výkon vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení, žalovaný analogicky odkázal na případy svědků Jehovových, kteří se bránili základní vojenskou službu nastoupit. Žalovaný konstatoval, že vojenské soudy minimálně jednomu z nich povolily odepření výkonu vojenské služby z náboženských důvodů. Ostatní byli tureckou vojenskou správou obesíláni a pokutováni, ale nikoliv uvězněni. Žalovaný rovněž uvedl, že v případě žalobce je krajně sporné, jak hluboké jsou jeho motivy k odpírání vojenské služby, neboť se rozhodl tuto občanskou povinnost nevykonat dávno před tím, než konvertoval k hnutí Hare Krišna.

Podle žalovaného není výkon trestu za odepření této vojenské povinnosti nijak vybočující z běžných standardů. Pokud osoba nenastoupí, hrozí jí trest jednoho měsíce, pokud výkon dále odepírá až tři měsíce. Ve výjimečných případech může dojít k uložení trestu odnětí svobody na deset let (mrzačení se, padělání dokladů apod.). V Turecku také podle žalovaného dochází ke změkčování podmínek výkonu vojenské služby. Žalovaný tak dospěl k závěru, že podmínky výkonu vojenské služby ani tresty za její nenastoupení nejsou v Turecku vyhroceny do podoby nelidského zacházení, trestání či přímo mučení. Nejsou ani nastaveny jakkoliv diskriminačně.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. V ní namítal, že žalovaný jeho azylový příběh do jisté míry dezinterpretoval, neboť žalobcem uváděné důvody – kurdská národnost, náboženské přesvědčení a odmítání vojenské služby nelze posuzovat izolovaně, ale v jejich vzájemné souvislosti. Dle žalobce je sice pravdou, že povolání do armády ještě samo osobě nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany, nicméně v určitých případech tomu tak být může, což potvrzuje i Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008-83, č. 2406/2011 Sb. NSS). Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný v jeho případě provedl obecné a paušalizující hodnocení, které ignorovalo specifickou situaci, v níž se zejména z náboženských důvodů žalobce nacházel. Žalovaný se měl obavou žalobce z výkonu vojenské služby mnohem podrobněji zabývat a posoudit jednak otázku, jaký trest by žalobci mohl v případě nenastoupení do armády hrozit a zda tento trest není nepřiměřený, jakož i otázku, zda by případný výkon vojenské služby nemohl zahrnovat podílení se na páchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti. Žalobce dále odkázal na bod 170 Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování statusu uprchlíka (dále jen „příručka UNHCR“), podle které je možné, aby povinnost vojenské služby byla jediným důvodem pro vznik nároku na přiznání postavení uprchlíka, pokud by s ní byla spojena účast ve vojenských akcích, které by byly v rozporu se skutečným politickým či náboženským přesvědčením žadatele o mezinárodní ochranu.

Žalobce dále s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 6. 2012, , stížnost č. 42730/05, uvedl, že stávající systém vojenské služby v Turecku nepovoluje žádné výjimky z jejího výkonu z důvodu výhrady svědomí a může naopak vyústit v přísné a opakované trestní sankce uložené těm, kteří odmítli službu nastoupit. Žalobce taktéž poukázal na špatné podmínky v tureckých věznicích. Uvěznění by navíc žalobci znemožňovalo jeho duchovní rozvoj, který pro něj představuje neodmyslitelnou součást života. Žalobce nelze taktéž považovat za řadového věřícího hnutí Hare Krišna, neboť je jedním z duchovních průvodců hnutí.

Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, čj. 41 Az 15/2019-33, zamítl jako nedůvodnou a zcela se ztotožnil se závěry žalovaného. V otázce možných obtíží žalobce z důvodu jeho příslušnosti ke kurdské menšině a nástupu na vojenskou službu krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na rozsudek ze dne 11. 9. 2012, čj. 4 Azs 34/2011-154, či usnesení ze dne 15. 4. 2015, čj. 3 Azs 7/2015-31). Z ní má vyplývat, že turecké úřady pronásledují pouze kurdské povstalce, kteří proti nim bojují se zbraní v ruce. Nejvyšší správní soud také dospěl podle krajského soudu k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti na bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově .

Krajský soud uvedl, že žalovaný nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Nebylo proto žádného důvodu k tomu, aby se žalovaný zabýval otázkou, zda by případný výkon vojenské služby žalobcem nemohl zahrnovat podílení se na páchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti, jak žalobce namítal. Nic takového v průběhu správního řízení žalobce netvrdil.

Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly zjištěny ani žádné důvody, které by nasvědčovaly nebezpečí vážné újmy v případě návratu žalobce do země původu. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností a vyhýbání se nástupu vojenské služby, byť by bylo trestné, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. V zemi původu neprobíhá takový konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu.

Na závěr krajský soud uvedl, že jednání žalobce svědčí o účelovosti jeho jednání, jelikož již při podání žádosti o mezinárodní ochranu zmínil, že vycestoval z Turecka z toho důvodu, že nechce vstoupit do armády. Z tvrzení žalobce tedy vyplynulo, že se rozhodl vojenskou službu nenastoupit dávno předtím, než se stal členem hnutí Hare Krišna. Tvrzení žalobce, že mu právě jeho víra brání v nástupu výkonu vojenské služby, tak nejsou dle krajského soudu azylově .

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudili, zda nevůle stěžovatele nastoupit základní vojenskou službu z důvodu jeho náboženského přesvědčení je důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

Stěžovatel se nejdříve ohradil proti závěru krajského soudu o tom, že podal žádost o mezinárodní ochranu pouze z důvodu legalizace svého pobytu na území České republiky. Pokud jde o nástup stěžovatele na vojenskou službu, nesouhlasil s argumentem krajského soudu, že žalovaný neměl povinnost zjišťovat, zda by při jejím výkonu stěžovateli nehrozilo, že se bude podílet na páchání válečných zločinů. Podle stěžovatele nemůže krajský soud ignorovat ani náboženské přesvědčení stěžovatele i přesto, že se rozhodl nenastoupit vojenskou službu ještě před tím, než konvertoval k hnutí Hare Krišna.

Stěžovatel namítal, že za určitých okolností může i povolání do armády a s tím související odepření výkonu vojenské služby založit azylově důvod. Krajský soud však v napadeném rozsudku pouze aproboval závěry žalovaného, že nenastoupení povinné vojenské služby nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel si je vědom toho, že branná povinnost je obecně považována za zcela legitimní občanskou povinnost, která existuje v řadě demokratických zemí. V těchto zemích je však většinou možné vykonat náhradní civilní službu z důvodu výhrady svědomí. Stěžovatel odkázal na bod 170 příručky UNHCR a na Směrnice UNHCR k mezinárodní ochraně č. 6 – Žádosti o přiznání statusu uprchlíka podle čl. 1A odst. 2 Ženevské úmluvy založené na náboženství, z nichž vyplývá, že je možné, aby povinnost vojenské služby byla jediným důvodem pro vznik nároku na přiznání postavení uprchlíka, pokud by odmítání služby bylo založeno na skutečném politickém, náboženském či morálním přesvědčení žadatele o mezinárodní ochranu. Dále stěžovatel opět odkázal na výše uvedený rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci týkající se výhrady svědomí ve vztahu k výkonu vojenské služby v Turecku. Z tohoto rozsudku plyne, že stávající systém vojenské služby v Turecku nepovoluje žádné výjimky z jejího výkonu z důvodu výhrady svědomí a může vyústit v přísné a opakované trestní sankce v délce odnětí svobody od dvou měsíců do dvou let uložené těm, kteří odmítli službu nastoupit.

V případě stěžovatele tedy nepřichází žádná alternativa v úvahu, vojenskou službu by musel vykonat v rozporu se svým náboženským i politickým přesvědčením. Z informací o zemi původu obstaraných žalovaným navíc vyplývá, že po propuštění z výkonu trestu jsou odpírači vojenské služby opětovně povoláváni do armády a v případě nového odepření služby se opakuje jejich uvěznění.

Pokud žalovaný odkázal na to, že minimálně v jednom případě byla příslušníkovi svědků Jehovových umožněna výjimka z povinné vojenské služby, musel stěžovatel odkázat na výše uvedenou zprávu britského ministerstva vnitra k výkonu vojenské služby v Turecku, ze které vyplývá, že k srpnu 2017 čelilo 68 svědků Jehovových pronásledování z důvodu odepření výkonu vojenské služby. Kromě toho si lze jen stěží představit, že by byla výjimka udělena stěžovateli jakožto členu hnutí Hare Krišna, když sám žalovaný uvedl, že toto hnutí v Turecku zřejmě vůbec nepůsobí. Turecké státní orgány by tedy nemusely vůbec uznat existenci náboženského přesvědčení stěžovatele. Stěžovatel také odkázal na stále se zhoršující vězeňské podmínky v Turecku. Věznice jsou přeplněny, zdravotní péče je nedostatečná a ojedinělé nejsou ani případy mučení či nelidského zacházení s vězni.

Stěžovatel se tedy domníval, že v jeho případě může být odpírání výkonu vojenské služby azylově relevantním důvodem s ohledem na jeho hluboké náboženské přesvědčení a na neexistenci civilní alternativy k výkonu vojenské služby. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, jestliže bez výhrad aproboval paušalizující závěry žalovaného, který nepovažoval odmítání výkonu vojenské služby stěžovatelem za azylově .

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil „ “ stěžovatele jakožto jím uváděný hlavní důvod odmítání výkonu základní vojenské služby za zcela nedostatečný argument. Stěžovatel byl přesvědčen o tom, že nenastoupí základní vojenskou službu, ještě když byl muslim. Islámské náboženství však není neodmyslitelně spojeno s pacifismem, proto si stěžovatel vybral takové náboženství, které se bude hodit jeho záměrům. Žalovaný dále nesouhlasil se zveličením role, kterou v případě stěžovatele hraje jeho náboženské přesvědčení. Stěžovatel své tvrzené náboženské přesvědčení nabyl poté, co mu hnutí Hare Krišna představil kamarád, tedy zcela náhodně. Žalovaný se dále vyhranil proti názoru stěžovatele, který kvůli své víře očekává jiné, mírnější zacházení oproti zbytku populace. Všechna zbylá tvrzení stěžovatele byla již žalovaným i krajským soudem posouzena.

Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku. V ní se ohradil proti zlehčování a zpochybňování svého náboženského přesvědčení ze strany žalovaného. Žalovaný ve správním řízení nijak nerozporoval hloubku přesvědčení stěžovatele, není tedy argument žalovaného, že byl stěžovatel většinu svého života muslimem ani za jakých okolností stěžovatel přijal nové náboženství. Stěžovatel nemohl souhlasit s argumentem žalovaného, že když se rozhodl, že nechce vykonávat vojenskou službu již před svým odchodem ze země původu, nejsou jeho pozdější náboženské důvody . Žalovaný měl povinnost posuzovat důvody žádosti o mezinárodní ochranu ke dni svého rozhodování. Pokud v té době bylo náboženské přesvědčení důvodem, proč stěžovatel odmítal nastoupit vojenskou službu, nemohl je žalovaný ignorovat. Stěžovatel se neztotožnil ani s námitkou žalovaného, podle níž se stěžovatel snaží prostřednictvím své víry domáhat určité pozitivní diskriminace. Stěžovatel byl přesvědčen, že je třeba přihlédnout k tomu, že tato povinnost bude odlišně vnímána a bude mít jiné dopady na toho, kdo nemá žádné náboženské přesvědčení, nebo na toho, jehož náboženskému přesvědčení výkon vojenské služby neodporuje, a jinak na toho, pro něhož je pacifistický způsob života základním kamenem jeho náboženství.