Vydání 7/2020

I. Pokud výpověď žadatele o udělení mezinárodní ochrany a informace o zemi původu, které si správní orgán obstará, avšak které řádně a objektivně nezhodnotí a s rozhodnými skutečnostmi se nevypořádá, nasvědčují tomu, že žadatel naplňuje definici uprchlíka dle § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je správní soud oprávněn dle § 78 odst. 5 s. ř. s. ve svém zrušujícím rozsudku zavázat správní orgán právním názorem, podle něhož je správní orgán povinen udělit žadateli azyl dle § 12 zákona o azylu.

I. Nebude-li tento, byť i takto podmíněný, závazný právní názor soudu správním orgánem v dalším řízení respektován, bude správní soud v případném dalším zrušujícím rozsudku již povinen na základě rozsudku velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 29. 7. 2019, , C-556/17, přímo udělit žadateli azyl dle § 12 zákona o azylu i přesto, že mu vnitrostátní právo takovou pravomoc nesvěřuje.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2020, čj. 5 Azs 105/2018-46)

Žalobou podanou dne 21. 9. 2017 ke Krajskému soudu v Ostravě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2017, jímž žalovaný žalobci mezinárodní ochranu dle § 12 až § 14b zákona o azylu neudělil.

K žádosti o udělení mezinárodní ochrany, podané dne 10. 9. 2016, žalobce uvedl, že je turecké státní příslušnosti, kurdské národnosti a muslimského vyznání. Politicky nebyl ve vlasti aktivní, nicméně sympatizoval se Stranou kurdských pracujících (PKK). Před opuštěním vlasti žil ve vesnici P. poblíž města Mardin, kde se i narodil. Neměl žádné zdravotní problémy. Jako důvod opuštění vlasti uvedl vyvražďování Kurdů tureckým státem. V jeho vlasti byly vyhlašovány zákazy vycházení, za jejichž porušení hrozilo zastřelení. Viděl smrt svých známých a sousedů. On sám byl ve více než deseti případech napaden a mučen vojáky.

Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce vyjádřil své sympatie k PKK, uvedl, že se účastnil některých jejích shromáždění pořádaných ve vesnici. Dále uvedl, že turecký stát zabíjí Kurdy, kteří se snaží prosazovat svá práva. Byl svědkem incidentu, kdy armáda rozehnala protivládní shromáždění střelbou do davu, přičemž zemřeli tři až čtyři lidé a další byli zraněni. Účastnil se několika obdobných akcí v okolních vesnicích, které byly vždy omezeny armádou a policií, nicméně ne vždy došlo ke střelbě. Na otázku, jak se v takových případech bránil, odpověděl, že jediný, kdo je bránil, byli členové PKK, kteří opětovali palbu, soudní ochrana nebyla možná. Svou osobní zkušenost s napadeními ze strany vojáků žalobce popsal tak, že se jednalo o více než deset útoků, k nimž došlo v období jednoho roku, k poslednímu asi měsíc před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž tyto útoky měly vždy obdobný průběh. Když pásl dobytek, který patří jeho rodině, přišlo k němu pět místních ochránců vesnice a patnáct vojáků. Řekli, že spolupracuje s PKK, a začali se jej dotazovat na jejich úkryty. Když žalobce odpověděl, že nic neví, začali jej bít, někdy i pažbou zbraně do hlavy. Po bití mu zůstaly na těle jizvy. Po asi 15-20 minutách bití mu nasadili pouta a odvedli jej na místní stanici, kde jej vsadili do sklepa, lili mu na hlavu studenou vodu a stále jej nutili, aby prozradil úkryty členů PKK. Snažili se jej i uplatit, nicméně žalobce žádné informace neměl, proto nemohl nic prozradit. Po hodině mučení byl žalobce propuštěn. Dále uvedl, že podobný nátlak byl na něj i jeho rodinu vyvíjen neustále, jelikož jeho bratr byl bojovníkem PKK, než jej před asi 15 lety zabili vojáci. Dále žalobce uvedl, že absolvoval vojenskou službu v Istanbulu, po jejím vykonání se však vrátil zpět do rodné vesnice, jelikož tam měl rodinu, práci a prostředky k životu, o přestěhování v rámci Turecka proto neuvažoval. Dodal, že vzhledem ke vzrůstajícímu nebezpečí útoků výbušninami ve velkých městech již není bezpečno ani tam. Dále žalobce uvedl, že v posledním roce před jeho odjezdem z vlasti se tamní situace zhoršovala, byly vyhlašovány zákazy vycházení a přibývalo násilností.

Vedle výpovědi žalobce vyšel žalovaný při posouzení žádosti z výňatků ze zprávy britského ministerstva vnitra – Turecko z února 2016, týkajících se základních informací o této zemi původu, poskytovatelů ochrany, vnitřního přesídlení a zacházení s osobami kurdského etnického původu, a z informace českého Ministerstva zahraničních věcí z listopadu 2016, přinášející stručné odpovědi na dotazy žalovaného ohledně bezpečnostní situace v Turecku, případných legislativních překážek vnitřního přesídlení, zacházení s neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu a s jinými občany Turecka po návratu do vlasti, možností podat stížnost proti postupu policejních složek či jiných státních orgánů nebo opravné prostředky v rámci státní správy a soudnictví a případné diskriminace některých složek obyvatelstva na základě přijaté legislativy.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na straně žalobce nebyly dány důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce výslovně uvedl, že nikdy nebyl politicky či veřejně aktivní, a nesdělil, že by byl ve vlasti pronásledován za uplatňování svých politických práv a svobod. Žalovaný dodal, že se žalobce sice označil za sympatizanta PKK, nicméně vyšlo najevo, že s touto organizací nemá nic společného, vyjma členství jeho bratra, který byl zabit před 15 lety.

Žalovaný neshledal u žalobce ani naplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Podle žalovaného je patrné, že se žalobce stal ve vlasti obětí „lokálního excesu tamní správy“, nicméně z informací o zemi původu, kterými žalovaný disponuje, vyplývá, že ačkoliv je situace kurdské menšiny v Turecku problematická, nedosahuje intenzity pronásledování. S odkazem na zprávu britského ministerstva vnitra žalovaný uvedl, že do tureckého trestního zákoníku byla včleněna ustanovení, která mají zabraňovat trestným činům založeným na nenávisti a diskriminaci, a že pokud by se některý Kurd setkal s projevy nenávisti, měl by být schopen se jim vyhnout přesídlením v rámci Turecka. Žalovaný dodal, že „lapsus lokální samosprávy“, který zažil žalobce, nepředstavuje pronásledování ve smyslu zákona o azylu a že s ohledem na skutečnost, že jde o mladého člověka, který již žil na jiných místech v Turecku, bylo na místě využít alternativy vnitřního přesídlení.

Po té, co žalovaný dále vyloučil u žalobce existenci důvodů pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, přikročil ke zkoumání důvodů pro udělení doplňkové ochrany, přičemž kromě výpovědi žalobce v rámci pohovoru vyšel ze zprávy Amnesty International, Trest smrti – duben 2016, ze dne 3. května 2016, z již zmiňované zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky z listopadu 2016 a britského ministerstva vnitra z února 2016, resp. z jejích výňatků, a ze zprávy Research Consultancy – Turecko, zpráva o zemi, z ledna 2017.

Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. S odkazem na uváděnou zprávu Amnesty International žalovaný konstatoval, že turecká již nestanoví trest smrti. K otázce hrozby mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení žalovaný uvedl, že ponižující a pokořující charakter jednání, kterému byl žalobce vystaven, nepovažuje za natolik intenzivní, aby porušovalo čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný dodal, že hrozba mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení je v případě žalobce pouze hypotetická, a ve skutečnosti k němu vůbec dojít nemusí, nebezpečí proto není reálné ani bezprostřední. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 6 Azs 8/2003-44, žalovaný konstatoval, že žalobce nevyužil zákonné prostředky ochrany, které mu poskytuje turecký právní řád, a jeho přístup k „řešení“ útoků na jeho osobu ze strany místních vojáků byl zcela pasivní.

Žalovaný dále uvedl, že žalobci nehrozí v případě návratu do vlasti ohrožení života, ani lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Ve východní části Turecka sice existuje zvýšené napětí a vojenská aktivita, nejedná se však o válečný stav ani o vnitřní ozbrojený konflikt. V případě obav o svůj život může žalobce využít alternativy vnitřního přesídlení. K okolnostem ohledně bojů mezi PKK a tureckými ozbrojenými složkami žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, čj. 6 Azs 40/2004-61, konstatoval, že kriminální jednání a teroristické útoky, které se příslušné orgány v zemi původu žadatele snaží vyšetřovat a postihovat, přičemž se situace ohledně takových činů z dlouhodobého hlediska stabilizuje, nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Následně žalovaný dodal, že PKK je mimo jiné i Evropskou unií vnímána jako teroristická organizace.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji zamítl jako nedůvodnou.

K námitce, podle níž žalovaný nedostatečně informoval žalobce o smyslu řízení, způsobu zjišťování důkazů a možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, jakož i o tom, jakým způsobem lze prokázat požadované skutečnosti, soud uvedl, že žalobce potvrdil převzetí poučení o právech a povinnostech žadatele o udělení mezinárodní ochrany, současně byl žalobce poučen o povinnosti poskytovat nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění stavu věci. Žalobce byl dotazován, zda chce předložit správnímu orgánu nějaké doklady, dokumenty či jiné materiály, na což však odpověděl záporně. O možnosti seznámit se s podklady byl žalobce dle správního spisu informován předvoláním doručeným dne 31. 1. 2017 do jeho vlastních rukou.

Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, jelikož dokumenty, které použil jako zdroj informací o zemi původu, byly zastaralé a neodrážely situaci kurdské menšiny po pokusu o převrat, který v Turecku proběhl v červenci 2016. Soud uvedl, že podkladové zprávy jsou přiměřeně aktuální datu vydání napadeného rozhodnutí, a zdůraznil, že kromě zprávy britského ministerstva vnitra z února 2016 se všechny vztahují k období po pokusu o převrat.

Krajský soud vyjádřil souhlas se závěrem žalovaného, podle něhož byly incidenty žalobce s místními bezpečnostními složkami lokálním excesem, a uvedl, že shodným problémům čelí i ostatní obyvatelé dané oblasti. Kurdská menšina není v Turecku paušálně pronásledována, pronásledováni jsou pouze kurdští povstalci, kteří bojují proti tamní vládě se zbraní v ruce. Napjatá situace v regionu má za následek i excesy ozbrojených sil, které nerespektují zákaz bití, týrání a svévolného zatýkání. Soud dodal, že PKK, za jejíhož sympatizanta se žalobce označil, je podle veřejně dostupných zdrojů uznána OSN, NATO i Evropskou unií za teroristickou organizaci. Soud dále uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by byl žalobce ve vlasti pronásledován z důvodu své činnosti pro politickou stranu, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožnil.

Dále se krajský soud ztotožnil rovněž se závěry žalovaného, podle nichž žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Soud v tomto ohledu v podstatě převzal argumentaci žalovaného a dodal, že existence zákonných prostředků a institucí, u nichž se může žalobce dovolávat ochrany ve své vlasti, plyne ze zmiňované zprávy britského ministerstva vnitra z února 2016 a ze zprávy Research Consultancy z ledna 2017.

K otázce udělení humanitárního azylu soud uvedl, že ji žalovaný hodnotil v mezích svého správního uvážení, přičemž měl k tomu dostatek informací, s nimiž se dostatečně a náležitě vypořádal.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítanou vadou správního řízení byla dle stěžovatele skutečnost, že žalovaný neshromáždil objektivní důkazy prokazující aktuální situaci v zemi původu stěžovatele, jelikož provedl toliko formální „sadu důkazů“ jako v ostatních obdobných případech. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS, stěžovatel uvedl, že informace o zemi původu musí být mimo jiné aktuální. Této povinnosti žalovaný nedostál, neboť většina informací o zemi původu byla k datu vydání rozhodnutí více než rok stará, přitom z veřejně dostupných zdrojů bylo zjevné, že se situace v zemi po pokusu o převrat změnila.

Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že v rozporu se zákonem zamítl jeho důkazní návrhy, respektive mu neumožnil důkazy označit a ani jej nepoučil o tom, že je musí označit. Současně soud k tvrzením stěžovatele neprovedl žádné důkazy, čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů tím, že důkazy hodnotil, aniž by je provedl.

Dále stěžovatel namítal, že se soud dostatečně nezabýval jeho argumentací, podle níž správní orgán nezjistil dostatečně skutkový stav, mimo jiné tiskovými zprávami renomovaných zpravodajských agentur, z nichž je patrna situace kurdské menšiny v Turecku. Dokumenty, jež žalovaný použil jako zdroj informací o zemi původu, jsou vzhledem k překotně se měnící situaci v Turecku zastaralé, zejména neodrážejí situaci kurdské menšiny v Turecku v souvislosti s válkou v sousední Sýrii, do níž turecká armáda aktivně vstoupila právě za účelem potlačení tamního kurdského obyvatelstva, ani situaci po pokusu o státní převrat v Turecku. Kurdové jsou přitom jednou ze skupin obyvatelstva, které byly nařčeny z podílu na převratu a jsou z tohoto důvodu perzekuovány. Svou argumentaci stěžovatel podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 Azs 310/2017-56, odst. 15.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu tvrzeným stěžovatelem v průběhu správního řízení řádně odůvodněno, je přezkoumatelné, věcně správné a netrpí vadami, které mu stěžovatel vytýká. Dále žalovaný odkázal na spisový materiál a na své vyjádření k žalobě. Dodal, že se krajský soud zabýval celým spisem, žalobními námitkami a vším, co v řízení vyšlo najevo, jeho úvahy jsou jasné, srozumitelné a řádně odůvodněné. Své závěry podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 Azs 148/2015-59, a na prejudikaturu.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského osudu v Ostravě jakož i rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.